Vydání 10/2016

(...) Krajský soud dále zdůrazňuje, že správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a zásadou subsidiarity soudního přezkumu; veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob je ochrana ve správním soudnictví poskytována tehdy, jestliže se nositel práva takové ochrany domáhá, tj. obrátí se na soud předepsaným způsobem.

Primárním prostředkem soudní ochrany veřejných subjektivních práv ve správním soudnictví je žaloba proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s.; nečinnostní žalobou ve smyslu § 79 s. ř. s. se lze domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Zásahová žaloba pak slouží k ochraně subjektivních veřejných práv tam, kde nelze ochranu podle § 65 a § 79 s. ř. s. využít. Přitom určujícím kritériem pro vymezení předmětu soudního přezkumu je povaha napadeného úkonu či správního aktu.

Žalobkyně podala žalobu proti rozhodnutí správního orgánu dle § 65 s. ř. s., nikoli žalobu proti nečinnosti správního orgánu dle § 79 s. ř. s., která je prostředkem ochrany proti průtahům ve správním řízení a kterým se lze domoci vydání správního rozhodnutí ve věci samé. S ohledem na zásadu subsidiarity soudního přezkumu by se však ochrany proti nečinnosti žalobkyně musela předně domáhat ještě v řízení před žalovaným, a teprve poté, co by bezvýsledně využila prostředky ochrany proti nečinnosti ve smyslu správního řádu, by se mohla domáhat soudní ochrany. Účastník řízení je povinen vyčerpat prostředek ochrany proti nečinnosti podle § 80 odst. 3 správního řádu před podáním žaloby podle § 79 s. ř. s., a to i za situace, kdy se domáhá ochrany proti nečinnosti ústředního správního úřadu, kterým je i žalovaný (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20.5.2014, čj. 8 Ans 2/2012-278, č. 3071/2014 Sb. NSS).

V nyní posuzované věci se proto krajský soud nemůže zabývat otázkou namítaných průtahů v průběhu správního řízení žalovaného a předsedkyně žalovaného. Ochranu proti průtahům v době vedení správního řízení by totiž mohl poskytnout soud v jiném typu řízení. (...)

Podle § 3 odst. 3 věty první energetického zákona mohou "[p]".

Podle § 8 odst. 1 věty první energetického zákona rozhodne "".

Smyslem podání žádosti o udělení licence žalobkyní bylo získání oprávnění k podnikání v licencované oblasti, k čemuž následně i došlo. Pokud žalobkyně zpochybňuje věcnou správnost data vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti, tak k tomu z obsahu správního spisu vyplynulo, že vznik oprávnění k licencované činnosti byl žalovaným stanoven v rozhodnutí I. stupně tak, že vznikne dnem nabytí právní moci rozhodnutí o udělení licence. K nabytí právní moci rozhodnutí o udělení licence pak došlo dne 6.5.2014, kdy bylo žalobou napadené rozhodnutí doručeno žalobkyni.

Namítá-li žalobkyně, že jí oprávnění k výkonu licencované činnosti mělo být uděleno ke dni 27.12.2013, tak s ohledem na to, že žalovaný rozhodl o udělení licence podle § 8 energetického zákona dne 20.1.2014, se žalobkyně nemůže dovolávat toho, že fakticky splnila podmínky pro podnikání v licencované oblasti ve smyslu § 5 energetického zákona dříve, než bylo správní rozhodnutí vydáno.

Je tomu tak proto, že se v případě rozhodnutí o udělení licence jedná o správní rozhodnutí povahy, a nikoli rozhodnutí povahy , které by určovalo vznik oprávnění k licencované činnosti zpětně.

Krajský soud zdůrazňuje, že ačkoli to, že žadatel o udělení licence splnil technické předpoklady, vychází z faktického stavu věci, musí být tento faktický stav prokázán v rámci správního řízení před žalovaným. Až poté, kdy je skutkový stav věci žalovaným zjištěn takovým způsobem, že o něm nejsou jakékoli důvodné pochybnosti ve smyslu § 3 správního řádu z roku 2004, může žalovaný, který je garantem toho, že subjekt, kterému licenci k podnikání v oblasti energetiky udělí, splňuje všechny zákonné podmínky, přistoupit k vydání rozhodnutí ve věci samé, tedy k udělení licence k podnikání ve státem regulovaném odvětví. Udělením licence správním rozhodnutím žalovaný teprve zakládá právo žadatele o licenci podnikat v regulovaném odvětví, a to , tedy nikoli pouze deklaruje oprávnění již snad existující, jak se snaží dovozovat žalobkyně (§ 3 odst. 3 energetického zákona). Pokud měla žalobkyně za to, že žalovaný ve správním řízení o udělení licence postupuje liknavě, že skutkový stav věci již je spolehlivě prokázán a žalovaný provádí pouze neúčelné, zbytečné úkony, měla využít výše zmíněné prostředky ochrany proti nečinnosti.

Z argumentace žalobkyně je zjevné, že její snahou jak v řízení před správním orgánem, tak i v řízení před krajským soudem je docílit vydání správního rozhodnutí o udělení licence k datu před 31.12.2013. Předpokladem vzniku oprávnění k provozování činnosti je však vydání správního rozhodnutí ve věci samé a jeho následné nabytí právní moci. Žalovaný tak rozhodl správně, pokud rozklad proti rozhodnutí I. stupně o udělení licence zamítl a uvedl, že rozhodnutí o udělení licence je rozhodnutí, jehož účinky nastávají , a právo jím přiznané nemůže vzniknout dříve, než je rozhodnutí vydáno. Domáhá-li se účastník řízení vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti k období, po kterém teprve následovalo vydání rozhodnutí, jež ho má k této činnosti opravňovat, nelze takovému požadavku vyhovět. (...)