Vydání 10/2016

Žalovaný obdržel dne 5.6.2013 žádost žalobkyně (držitelky licence na obchod s elektřinou) o změnu licence pro podnikání v energetických odvětvích, konkrétně o prodloužení doby platnosti této licence na dalších 5 let počínaje datem 25.6.2013.

Žalovaný vydal dne 25.6.2013 usnesení, kterým řízení o žádosti žalobkyně podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu ve spojení s § 9 odst. 6 energetického zákona zastavil. Dle odůvodnění tohoto usnesení žalobkyně ve lhůtě stanovené § 9 odst. 6 energetického zákona žádost o prodloužení doby platnosti licence nedoplnila a žalovaný shledal žádost zjevně právně nepřípustnou. Rozhodnutím předsedkyně žalovaného ze dne 2.10.2013 bylo usnesení I. stupně zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu projednání. Předsedkyně žalovaného napadenému usnesení vytýkala především jeho nedostatečné odůvodnění způsobující jeho nepřezkoumatelnost, jelikož v rozhodnutí nebyly uvedeny důvody vedoucí žalovaného k závěru o zjevné právní nepřípustnosti podané žádosti. Dále nebylo zřejmé, proč správní orgán I. stupně poukazoval na absenci doplnění žádosti, když z obsahu správního spisu nevyplývalo, že by žalobkyně jako žadatelka byla k jakémukoli doplnění vyzvána.

Dne 13.11.2013 žalovaný vydal nové usnesení, kterým opětovně rozhodl o zastavení řízení dle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu z důvodu zjevné právní nepřípustnosti podané žádosti. Toto usnesení odůvodnil tak, že podle § 9 odst. 6 energetického zákona musí být žádost podána nejdříve 6 měsíců a nejpozději 90 dnů před uplynutím doby, na kterou byla licence udělena. Žalobkyni vzniklo oprávnění k výkonu licencované činnosti na dobu 5 let dnem nabytí právní moci rozhodnutí o udělení licence, přičemž konec této pětileté doby připadl na den 23.6.2013. Vzhledem k tomu, že žádost byla podána až dne 5.6.2013, nebyly uvedené lhůty dodrženy, a tedy žalovaný dospěl k závěru, že žádost žalobkyně nelze projednat, a řízení o ní zastavil.

Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí bránila rozkladem, o němž předsedkyně žalovaného rozhodla rozhodnutím ze dne 20.2.2014 tak, že podaný rozklad zamítla a správní rozhodnutí I. stupně potvrdila. V odůvodnění rozhodnutí poukázala na skutečnost, že zákonodárce jako jednu z podmínek pro prodloužení licence jednoznačně stanovil časový úsek, ve kterém musí být žádost o prodloužení podána, přičemž žalobkyně jako žadatel tuto lhůtu nedodržela. Předsedkyně žalovaného se ztotožnila se závěry správního rozhodnutí I. stupně, dle kterého žalovaný nemůže překračovat své zákonem vymezené pravomoci a lhůtu si svévolně upravovat. O žádosti lze rozhodnout pouze tehdy, byla-li podána v určeném časovém rozmezí; důsledkem opožděné žádosti držitele licence je práva na její prodloužení (přesněji řečeno změnu, kam je systematicky v energetickém zákoně řazena), k čemuž došlo i v nyní posuzovaném případě. Předsedkyně žalovaného rovněž doplnila, že žalobkyně měla možnost v době, kdy již věděla, že lhůta pro prodloužení licence uplynula, požádat žalovaného o vydání licence nové. Za této situace by sice nepřicházel v úvahu zjednodušený postup, nýbrž standardní postup při vydávání licence, a k žádosti by bylo třeba doplnit všechny požadované podklady (tedy včetně podkladů dle § 7 odst. 4 energetického zákona), nicméně žádost by byla podána v souladu se zákonem a žalovaný by při splnění všech zákonných podmínek žádosti vyhověl.

Žalobkyně podala proti rozhodnutí ze dne 20.2.2014 žalobu, kterou se domáhala jeho zrušení. V žalobě namítala, že žalovaný vycházel z nesprávného právního posouzení celé věci, čímž své rozhodnutí zatížil vadou způsobující jeho nezákonnost. Žalobkyně pokládala závěry žalovaného o zjevné právní nepřípustnosti jí podané žádosti za a nemající oporu v zákoně. Žalovaný se navíc dostal do rozporu s původním zrušovacím rozhodnutím předsedkyně žalovaného, neboť opětovně řízení o žádosti žalobkyně o prodloužení licence na obchod s elektřinou zastavil, aniž by o věci meritorně rozhodl. Žalobkyně se tak znovu ocitla ve stavu, kdy o jí podané žádosti nebylo věcně rozhodnuto, neboť řízení o ní bylo opětovně zastaveno pro údajnou nepřípustnost s odůvodněním, že žalobkyně žádost o prodloužení licence nepodala včas, resp. v časovém rámci předpokládaném § 9 odst. 6 energetického zákona. Dle konstantní judikatury přitom zjevná právní nepřípustnost ve smyslu § 45 odst. 3 správního řádu nastává tehdy, pokud je již ze samotné žádosti patrné, že jí nelze vyhovět, neboť to právní úprava neumožňuje. Tak tomu ale v daném případě dle názoru žalobkyně nebylo.

Žalobkyně dále citovala závěry obsažené v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a s odkazem na ustanovení energetického zákona namítala, že pravomoc žalovaného rozhodovat o žádostech o prodloužení zakládá generálně § 17 odst. 6 písm. a) energetického zákona, přičemž náležitosti žádosti stanoví § 9 odst. 7 téhož zákona. Dle § 9 odst. 6 věty první energetického zákona platí, že "[p]." Dle věty druhé tohoto ustanovení zákona pak "[l]". Z těchto ustanovení přitom nelze dovodit, že by žádost o prodloužení licence mohla být podána pouze a jen v zákonem určeném časovém rámci. Ustanovení § 9 odst. 6 energetického zákona dle názoru žalobkyně pouze upravuje postup žalovaného v případě, že je žádost v uvedeném časovém rámci podána, přičemž se jedná o jakýsi zákonný příkaz "", kdy úřad musí za splnění ostatních zákonných podmínek rozhodnout o prodloužení žádosti. Toto ustanovení však nepředstavuje povinnost žadatelů podávat žádost o prodloužení pouze v uvedeném časovém rámci ani nepředstavuje nemožnost žalovaného o takto podané žádosti rozhodnout. Dle názoru žalobkyně tedy nepochybně je možno žádost o prodloužení projednat i v případech, kdy k podání žádosti došlo mimo zákonem určený časový rámec, a žalovaný tedy musí i o takové žádosti rozhodnout.

Žalovaný ve svém vyjádření k podané žalobě nesouhlasil se závěry žalobkyně, že z dikce § 9 odst. 6 věty první energetického zákona není možno dovodit, že by žádost musela být podána pouze a jen ve stanoveném časovém rámci. Žalovaný byl naopak toho názoru, že výklad § 9 odst. 6 energetického zákona je jednoznačný, neboť stanovením rozpětí lhůty pojmy "" zákonodárce určil charakter lhůty jako lhůty hmotněprávní, jejímž marným uplynutím nastává práva. Jelikož žalobkyně v zákonem stanovené lhůtě žádost o prodloužení licence nepodala, její právo na toto prodloužení zaniklo.

Žalovaný dále upozornil, že nemá "", jak se žalobkyně mylně domnívala, neboť žalovaný musí i v případě žádosti podané ve lhůtě zjišťovat naplnění zákonem stanovených předpokladů pro prodloužení licence, a to zejména s ohledem na znění § 7 odst. 4 energetického zákona. Žalovaný tak setrval na svých závěrech, že žádosti o prodloužení licence podané po uplynutí lhůt stanovených v § 9 odst. 6 energetického zákona vyhovět nemohl, a proto bylo správní řízení dle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu zastaveno. Žalovaný zároveň doplnil, že žalobkyně měla možnost v době, kdy již věděla, že lhůta pro prodloužení licence uplynula, požádat žalovaného o vydání licence nové. Za této situace by sice nepřicházel v úvahu zjednodušený postup a žalobkyně by byla povinna k žádosti předložit veškeré požadované doklady (tj. včetně těch uvedených v § 7 odst. 4 energetického zákona), avšak žalovaný by při splnění všech podmínek byl povinen žádosti vyhovět.

Žalobkyně reagovala na vyjádření žalovaného podáním repliky, v níž nesouhlasila s právními závěry žalovaného, a jím přijatý výklad právních předpisů pokládala za příliš , ústavně nekonformní a žalobkyni poškozující. Tvrzená práva, kterou žalovaný spojuje s uplynutím lhůty, není dle názoru žalobkyně v právním předpisu vůbec vyjádřena a je postavena čistě na svévoli žalovaného. Žalovaný o žádosti žalobkyně měl a mohl rozhodnout, což ovšem neučinil a řízení zastavil.

Krajský soud v Brně žalobu zamítl.