Vydání 6/2018

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2018, čj. 4 As 257/2017-82)

Státní energetická inspekce, územní inspektorát pro Liberecký kraj, rozhodnutím ze dne 2. 4. 2014 uložila žalobkyni pokutu za spáchání správního deliktu podle § 16 odst. 1 písm. c) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, jelikož v roce 2012 neoprávněně uplatňovala výkupní ceny platné pro fotovoltaické elektrárny uvedené do provozu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, avšak její fotovoltaická elektrárna (dále jen „FVE DETOA“) byla uvedena do provozu až v roce 2011, čímž získala neoprávněný prospěch.

Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí odvolání, které žalovaná zamítla rozhodnutím ze dne 17. 6. 2014.

Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované u Městského soudu v Praze. Namítala, že ke spáchání správního deliktu nedošlo, neboť její elektrárna byla uvedena do provozu v roce 2010. Žalobkyně splnila všechny podmínky Cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 4/2009 ze dne 3. 11. 2009 (dále jen „cenové rozhodnutí č. 4/2009“), aby její elektrárna byla považována za uvedenou do provozu v roce 2010. Podle žalobkyně je ze všech důkazů zřejmé, že se tak stalo dne 29. 12. 2010. V ten den byla elektrárna připojena a započala fakticky dodávat elektřinu do sítě.

Městský soud žalobu rozsudkem ze dne 2. 11. 2017, čj. 5 A 118/2014-93, zamítl. Shledal, že pro určení okamžiku uvedení elektrárny žalobkyně do provozu je rozhodné cenové rozhodnutí č. 4/2009, které bylo účinné od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010. Podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí č. 4/2009 se u nově zřizované výrobny elektřiny nebo zdroje uvedením do provozu rozumí den, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen. Zároveň podle bodu 1.2 tohoto cenového rozhodnutí „“.

Z těchto ustanovení jsou podle městského soudu zřejmé dvě podmínky, které žalobkyně v roce 2010 nesplnila. Za prvé, jí dodaná elektřina nemohla být naměřena, neboť elektroměr byl osazen až dne 19. 1. 2011. Za druhé, žalobkyně žádnou podporu formou výkupních cen v roce 2010 neuplatňovala. Tu uplatňovala až od 19. 1. 2011, jak je zřejmé i z faktury vystavené za leden 2011. Její elektrárnu nelze tedy již z tohoto důvodu považovat za uvedenou do provozu ve smyslu výše zmíněných ustanovení cenového rozhodnutí.

Městský soud v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, podle kterého předpokladem vzniku nároku provozovatele výrobny elektrické energie využívající sluneční záření na výkupní ceny elektřiny stanovené pro rok 2010 cenovým rozhodnutím č. 4/2009 je skutečnost, že výrobce začal do konce tohoto roku v souladu s pravomocným rozhodnutím o udělení licence vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy. Tento předpoklad není splněn, jestliže byly dodávky prováděny toliko protiprávně, tj. bezesmluvně a bez připojení k dodávkám provedeného provozovatelem distribuční soustavy.

Podle městského soudu na tomto závěru nic nemění poukaz žalobkyně na dokument Energetického regulačního úřadu ze dne 27. 10. 2010, ze kterého má vyplývat, že dnem uvedení do provozu je připojení výrobny k distribuční soustavě, které se dokumentuje vystavením protokolu o splnění technických podmínek pro uvedení výrobny do provozu s distribuční soustavou. Podle městského soudu tento výklad předpisu provedený Energetickým regulačním úřadem není pro soudy závazný a městský soud se s ním neztotožnil. Navíc v dané věci Energetický regulační úřad ani není kompetentním orgánem. Kompetentním orgánem pro kontrolu cenových předpisů, o nějž v nyní posuzované věci jde, je v souladu s § 3 odst. 3 a 4 zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, Státní energetická inspekce, s jejímž posouzením se městský soud ztotožnil. Stanovisko ze dne 27. 10. 2010 nemohlo podle městského soudu založit legitimní očekávání žalobkyně.

Městský soud rovněž neshledal pro posouzení věci relevantním přechodné ustanovení zákona č. 330/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, které upravovalo připojování zdrojů do distribuční soustavy v roce 2011. Městský soud nepřisvědčil ani námitce žalobkyně, že došlo ke zproštění její odpovědnosti podle § 17 odst. 1 zákona o cenách. Žalobkyně se nemůže zbavit odpovědnosti tím, že proces připojování a uvedení elektrárny do provozu se děl zcela pod taktovkou jiného soukromého subjektu. Žalobkyně totiž musela vědět, kdy začala do distribuční sítě dodávat elektřinu, a mohla tedy dojít k závěru, kdy byly splněny podmínky cenového rozhodnutí č. 4/2009 pro uvedení její elektrárny do provozu.

Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž namítala, že městský soud nesprávně interpretoval bod 1.9 cenového rozhodnutí č. 4/2009. Slovní spojení „“ a „“ užitá v tomto ustanovení jsou hypotézami, které stanoví, v jakých případech se mají uvedeným ustanovením stanovené podmínky (dispozice) uplatnit. Zatímco tedy v případě, kdy výrobce bude uplatňovat nárok na podporu formou výkupních cen, bude dnem uvedení výrobny do provozu den, kdy výrobce začal v souladu s licencí na výrobu elektřiny vyrábět elektřinu a dodávat ji do elektrizační soustavy, v případě zvolení podpory formou zelených bonusů bude dnem uvedení výrobny do provozu den, kdy výrobce začal v souladu s licencí na výrobu elektřiny vyrábět elektřinu (tzn. nikoliv i dodávat do elektrizační soustavy). Uvedená slovní spojení tedy stanoví, kdy bude k uvedení výrobny elektřiny do provozu postačovat jen získání licence a zahájení výroby (v případě podpory formou zelených bonusů) a kdy se pro uvedení výrobny elektřiny do provozu bude vyžadovat splnění ještě další podmínky - zahájení dodávky elektřiny do elektrizační soustavy (v případě podpory formou výkupních cen).

Předpokladem zahájení dodávky elektřiny do elektrizační soustavy je z povahy věci existence vyrobené elektřiny. K zahájení dodávky elektřiny do elektrizační soustavy pak dojde v okamžiku, kdy elektřina vyrobená ve výrobně elektřiny poprvé „“ předávacím místem z výrobny elektřiny do přenosové soustavy nebo do distribuční soustavy. Musí k tomu ovšem dojít v souladu s platnými právními předpisy, neboť neoprávněná dodávka do elektrizační soustavy je zákonem výslovně zakázána (§ 52 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona). K první dodávce elektřiny do elektrizační soustavy docházelo již v rámci procesu tzv. prvního paralelního připojení, jehož smyslem bylo odzkoušet možnost provozování výrobny paralelně s distribuční soustavou a zjistit, zda má výrobna správně nastaveny ochrany a zda její provoz negativně neovlivňuje provoz distribuční soustavy a jiné odběratele či výrobce. Nedílnou součástí procesu prvního paralelního připojení byla i realizace první dodávky elektřiny do soustavy. Bez ní by tento proces nemohl být po technické stránce úspěšně dokončen. Pokud tedy došlo k prvnímu paralelnímu připojení FVE DETOA s distribuční soustavou v roce 2010, musela být FVE DETOA uvedena do provozu v roce 2010.

Stěžovatelka dále nesouhlasila s hodnocením výkladového stanoviska Energetického regulačního úřadu ze dne 27. 10. 2010 provedeného městským soudem. Předmětné stanovisko představuje autentickou interpretaci cenového rozhodnutí č. 4/2009, jehož je Energetický regulační úřad autorem. Podle stěžovatelky stanovisko Energetického regulačního úřadu ve spojení s cenovým rozhodnutím č. 4/2009 vyvolalo legitimní očekávání stěžovatelky ohledně splnění podmínek uvedení elektrárny do provozu. Stěžovatelka také odkázala na svoji dobrou víru, jelikož nebylo zřejmé, z čeho by se dala dovozovat zaviněná nevědomost stěžovatelky o tom, jaké výkupní ceny měla správně účtovat, pokud její postup nebyl ve zřejmém rozporu s právními předpisy a naopak byl v souladu se stanoviskem Energetického regulačního úřadu ze dne 27. 10. 2010.

Stěžovatelka také namítala nepřiléhavost rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1051/2015 na posuzovaný případ. Rozsudek Nejvyššího soudu vychází z odlišného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn v případě stěžovatelky. K prvnímu paralelnímu připojení v případě posuzovaném Nejvyšším soudem došlo až v roce 2011. To má za následek, že k výrobě a legální dodávce elektřiny do distribuční soustavy v roce 2010 v uvedeném případě vůbec nedošlo. Podle Nejvyššího soudu lze legální dodávku elektřiny provést pouze na základě smlouvy. Legální dodávka elektřiny je však realizována i v rámci prvního paralelného připojení.

Stěžovatelka odkázala také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2017, čj. 2 As 151/2017-29, podle kterého v případě bioplynové stanice „“ Není přitom důvod, aby se stejný princip neuplatňoval i v případě podpory formou výkupních cen.

V souvislosti se zrušením podpory pro výrobny nepřipojené do elektrizační soustavy ČR bylo novelou zákona o podpoře obnovitelných zdrojů energie provedenou zákonem č. 330/2010 Sb. stanoveno, že „“ Na úrovni zákona tak bylo výslovně stanoveno, že dnem uvedení do provozu se rozumí den, kdy dojde k připojení k distribuční soustavě (nebo přenosové soustavě). Uvedená novela tak rovněž vyvrací závěry městského soudu o okamžiku uvedení výrobny do provozu vycházející z jím provedeného výkladu.

Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že v dostatečné míře a prokazatelně v rámci vedeného řízení odůvodnila výklad pojmu „“. K tomuto výkladu se vyjadřovala jak v průběhu vedeného správního řízení, tak i v rámci soudního řízení, přičemž jejímu názoru přisvědčil i městský soud v napadeném rozsudku. Žalovaná proto opakuje, že pro splnění podmínek pro uvedení fotovoltaické elektrárny do provozu by musela stěžovatelka „“. Předpokladem splnění těchto podmínek, a tím i pro stanovení termínu uvedení FVE do provozu je podle žalované osazení výrobny elektřiny měřicím zařízením, přičemž měřicí zařízení nedělitelně souvisí s výrobou a především s dodávkou vyrobené elektřiny do distribuční soustavy. Pokud není instalováno měřicí zařízení, nejedná se o legální dodávku [viz § 52 odst. 1 písm. b) energetického zákona].

Žalovaná zopakovala, že se nedomnívá, že by na základě domněnek stěžovatelky mohlo vzniknout legitimní očekávání, jelikož už z její dřívější argumentace bylo evidentní, že si byla vědoma definice okamžiku uvedení FVE do provozu, resp. toho, jaké jsou podmínky pro uvedení FVE do provozu. K tzv. výkladovému stanovisku Energetického regulačního úřadu ze dne 27. 10. 2010 žalovaná doplňuje, že se v daném případě nejedná o výkladové stanovisko, neboť v roce 2010 Energetický regulační úřad k jeho vydání neměl zákonné zmocnění, a tudíž se jedná pouze o anonymní článek k problematice uvedení obnovitelného zdroje energie do provozu a přiznání nároku na podporu při splnění podmínek, stanovených pro období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 a uvádějící výrobce elektřiny v omyl tím, že se rovněž týkají roku 2010.

K dalšímu tvrzení stěžovatelky, že pokud došlo k prvnímu paralelnímu připojení jeho FVE k distribuční soustavě v roce 2010, musela být uvedena do provozu v roce 2010, protože k první dodávce elektřiny do elektrizační soustavy docházelo již v rámci procesu tzv. prvního paralelního připojení, žalovaná uvedla, že se v žádném případě nejedná o dodávku energie ve smyslu uvedení do provozu podle cenového rozhodnutí č. 4/2009, jelikož případné následující dodávání elektřiny do sítě by probíhalo bez měřidla, tedy jako neoprávněná dodávka, a byl by tak popřen smysl § 52 odst. 1 písm. b) energetického zákona. Věcná podmínka cenového předpisu – vyrábět a dodávat elektřinu při uplatnění podpory ve formě výkupních cen v daném případě nebyla naplněna.

Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze i rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení.