1314/2007
Důchodové pojištění: zvýšení procentní výměry starobního důchodu
Ej 241/2007
Důchodové pojištění: zvýšení procentní výměry starobního důchodu
k § 34 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 116/2001 Sb. a zákona č. 425/2003 Sb.*)
k § 52 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád)**)
Považovala-li Česká správa sociálního zabezpečení ve dříve vydaném pravomocném rozhodnutí dobu od neplatného skončení pracovního poměru do jeho skončení dohodou pro účely posouzení povinnosti vrátit přeplatek na starobním důchodu za dobu výdělečné činnosti, byť žalobkyně fakticky žádnou činnost nevykonávala, pak je povinna tutéž dobu hodnotit jako dobu výdělečné činnosti i pro účely zvyšování důchodu podle § 34 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Pokud tak neučinila, postupovala v rozporu se zásadou právní jistoty vycházející z materiálního pojetí právní moci předchozího rozhodnutí o povinnosti vrátit přeplatek na starobním důchodu.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2007, čj. 4 Ads 56/2006-45)
Prejudikatura:
srov. nález Ústavního soudu č. 120/2005 Sb. ÚS (sp. zn. II. ÚS 348/04).Věc:
Mgr. Jarmila O. proti České správě sociálního zabezpečení o zvýšení procentní výměry starobního důchodu, o kasační stížnosti žalobkyně.Žalobkyně dostala k 30. 6. 2000 výpověď z pracovního poměru, která byla z důvodu pracovní neschopnosti účinná až k 10. 4. 2001. Žalobkyně podala žalobu o určení její neplatnosti. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 7. 2001 určil, že výpověď je neplatná, což následně potvrdil svým rozsudkem ze dne 13. 11. 2002 Městský soud v Praze. Poté zaměstnavatel žalobkyni vyplatil náhradu mzdy a dohodou se žalobkyní rozvázal pracovní poměr ke dni 31. 12. 2002. Z náhrady mzdy strhl zaměstnavatel daň ze mzdy a sociální a zdravotní pojištění.
Mezitím žalobkyně požádala o starobní důchod, který jí byl přiznán od 11. 4. 2001. Poté, co žalobkyně uspěla ve sporu o neplatnost výpovědi, rozhodla žalovaná, že žalobkyně v době od 11. 4. 2001 do 31. 12. 2002 vykonávala pracovní činnost na dobu neurčitou, a je proto povinna dávky vyplacené v tomto období vrátit. Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalobu, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 9. 2004 zamítl mimo jiné proto, že žalobkyně vykonávala výdělečnou činnost na základě pracovněprávního vztahu sjednaného na dobu neurčitou.
Žalobkyně dopisem ze dne 2. 12. 2004 požádala žalovanou o přepočet důchodových dávek od 1. 1. 2003 s poukazem na to, že její pracovní poměr na dobu neurčitou skončil dnem 31. 12. 2002, nikoliv dnem 11. 4. 2001. Žalovaná rozhodnutím ze dne 31. 12. 2004 tuto žádost zamítla s odůvodněním, že žalobkyně v době od 11. 4. 2001 do 31. 12. 2002 výdělečnou činnost nevykonávala a své rozhodnutí odůvodnila odkazem na ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění.
Na základě žaloby proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2005 rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Současně ji zavázal k posouzení, zda žalobkyně splňuje podmínky pro zvýšení starobního důchodu po vzniku nároku za dobu od 11. 4. 2001 do 31. 12. 2002 ve smyslu § 34 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění.
V rozhodnutí ze dne 20. 6. 2005 žalovaná vyslovila názor, že žalobkyni zvýšení procentní výměry starobního důchodu podle § 34 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění nenáleží. Výkonem výdělečné činnosti ve smyslu tohoto ustanovení se podle ní rozumí faktický výkon takové činnosti, nikoliv pouhé trvání pracovního poměru, byť i s nárokem na náhradu mzdy. Žalobkyně v době od 11. 4. 2001 do 31. 12. 2002, za kterou žádá zvýšení důchodu, výdělečnou činnost fakticky nevykonávala.
V žalobě proti tomuto dalšímu rozhodnutí žalobkyně namítala, že žádné ustanovení zákona o důchodovém pojištění nemluví o faktickém výkonu výdělečné činnosti. Podle rozhodnutí soudu byla žalobkyně v kritické době v pracovním poměru a za tuto dobu jí byla vyplacena náhrada mzdy, z níž bylo strženo i pojistné na sociální zabezpečení. Starobní důchod, který v té době pobírala, musela vrátit. V této době neměla žalobkyně žádné pracovní volno, neomluvenou absenci, ani dočasnou pracovní neschopnost.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2005 žalobu zamítl. Dle jeho názoru je v dané věci nesporné, že žalobkyně v období od 11. 4. 2001 do 31. 12. 2002 nepobírala žádný příjem z výdělečné činnosti. Bylo tak nutno vycházet z toho, že doba, po kterou trval pracovní poměr žalobkyně, nebyla dobou pojištění ve smyslu § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Soud nepřisvědčil námitce žalobkyně, že při rozhodování o nároku na starobní důchod za dobu od 11. 4. 2001 do 31. 12. 2002 byla hodnocena jako osoba vykonávající výdělečnou činnost, naproti tomu nyní při posuzování jejího nároku na zvýšení starobního důchodu podle § 34 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění je hodnocena jako osoba, která výdělečnou činnost nevykonávala. Otázku výkonu výdělečné činnosti na základě pracovněprávního vztahu uzavřeného na dobu neurčitou podle něj hodnotil soud v jiném řízení, které bylo pravomocně ukončeno. V řízení o zvýšení procentní výměry starobního důchodu je třeba hodnotit faktický výkon výdělečné činnosti s ohledem na to, že pro výpočet zvýšení starobního důchodu se vychází z výše dosažených příjmů pro stanovení vyměřovacího základu. Žalobkyně v rozhodném období nedosahovala příjmů, které by bylo možno započítat do vyměřovacího základu pro stanovení pojistného podle zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost. Soud podle ní vyložil § 34 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění nesprávně. Dovolávala se toho, že jí sice nebyla vyplacena mzda v době, kdy probíhal soudní spor o neplatnost výpovědi, ale po právní moci rozsudku jí byla vyplacena náhrada mzdy. Podle § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění se za dobu pojištění nepovažuje kalendářní měsíc, ve kterém nebyly dosaženy příjmy započitatelné do vyměřovacího základu pro stanovení pojistného, protože tyto osoby nevykonávaly činnost zakládající účast na pojištění. Podle zákona tak není rozhodující doba vyplacení mzdy, ale kdy bylo příjmů dosaženo. Náhrada mzdy se váže k období od 11. 4. 2001 do 31. 12. 2002. Skutečnost, že byla vyplacena později, není rozhodující.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Nejvyšší správní soud má zato, že z hlediska zásad, na základě nichž je danou věc třeba posuzovat, je možno vycházet z nálezu Ústavního soudu č. II. ÚS 348/04. V daném ústavním nálezu sice nebyla řešena stejná problematika jako v posuzované věci, ale byla posuzována otázka, zda bylo možné započítat částku náhrady mzdy, která byla stěžovateli vyplacena až v souvislosti se skončením řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru, tj. rozpočítat ji na jednotlivé měsíce a roky od okamžiku rozvázání pracovního poměru, a zvýšit tak roční vyměřovací základy za jednotlivé roky rozhodného období. Ústavní soud uvedl, že „
z ústavního hlediska je podstatné, že stát obdržel, byť opožděně, v souvislosti s náhradou mzdy platby pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (což konstatují i oba soudy v odůvodnění svých rozsudků). Lze souhlasit s názorem stěžovatele, že by bylo
absurdní
a především nespravedlivé, aby se mu tento příjem v podobě vyplacené náhrady mzdy neprojevil v jeho osobním vyměřovacím základu pro výpočet starobního důchodu. Důchodové pojištění je totiž založeno na principu obligatornosti dávek důchodového pojištění, který znamená, že při splnění stanovených podmínek vzniká na dávku důchodového pojištění právní nárok. Ústavní soud ve svém nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 12/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 123), konstatoval, že i v oblasti sociálního zabezpečení se při aplikaci pojistného jedná o právní institut pojištění, neboť odráží právní situaci, v níž občan přenáší své riziko za úplatu na jiný subjekt a tento subjekt toto riziko přejímá a je zavázán k určitým plněním. Z pojišťovacího vztahu, byť i veřejnoprávního, tedy vyplývá, že při splnění podmínek ze strany pojištěného odpovídá vzniklému právu na důchod povinnost druhé strany taková plnění v důchodovém pojištění poskytovat. Je nepřípustné, aby příslušné státní orgány pouze důsledně vyžadovaly plnění povinností ze strany občanů (v daném případě placení pojistného) a nedbaly přitom ochrany jejich zájmů. Systém sociálního pojištění by v případě přijetí platby za stěžovatele a jejího následného neuznání pro účely výpočtu výše důchodu připomínal princip mechanismu, označovaného jako perpetuum mobile druhého druhu. Výrazem takového postupu je přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti, což vede k porušení článku 36 Listiny (srov. dosud nepubl. nález, sp. zn. III. ÚS 188/04 ze dne 29. 9. 2004)“.Uvedený názor Ústavního soudu pak vyústil v závěr Nejvyššího správního soudu uvedený v rozsudku ze dne 17. 8. 2005, čj. 5 Ads 60/2003-89*), podle něhož „
náhrada mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru podle § 61 odst. 1 zákoníku práce je příjmem započitatelným do vyměřovacího základu pojistného na sociální zabezpečení ve smyslu § 5 odst. 2 písm. a) zákona ČNR č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění zákona č. 10/1993 Sb., zákona č. 160/1993 Sb., zákona č. 307/1993 Sb., zákona č. 42/1994 Sb., zákona č. 241/1994 Sb., zákona č. 59/1995 Sb., zákona č. 160/1995 Sb., zákona č. 118/2000 Sb. a zákona č. 492/2000 Sb., který lze rozpočítat na jednotlivé kalendářní měsíce po dobu neplatného rozvázání pracovního poměru. Doba účasti na důchodovém pojištění od neplatného skončení pracovního poměru je tak zároveň dobou pojištění podle § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění.
“Přeneseme-li výše uvedené závěry na posuzovanou věc, nelze dospět k jinému závěru než k tomu, že dobu od 11. 4. 2001 do 31. 12. 2002, tedy dobu od neplatného skončení pracovního poměru do jeho faktického skončení dohodou, je nutno považovat za dobu účasti na důchodovém pojištění, a je tak zároveň dobou pojištění. Po uvedení tohoto závěru, z něhož ovšem žalovaná ani Městský soud v Praze nevycházely, pak bylo nutno zvažovat, zda tato doba pojištění je výkonem výdělečné činnosti ve smyslu § 34 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění.
Žalovaná i soud se v řízení o přeplatku na starobním důchodu postavily na stanovisko, že tato doba je výkonem výdělečné činnosti. Tento závěr vyplývá jednak z rozhodnutí žalované ze dne 22. 1. 2004 (o povinnosti vrátit přeplatek), v jehož odůvodnění je výslovně uvedeno, že stěžovatelka v době od 11. 4. 2001 do 31. 12. 2002 vykonávala výdělečnou činnost na základě pracovněprávního vztahu sjednaného na dobu neurčitou. Takový závěr přejal i Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 15. 9. 2004.
Byla-li tedy doba od neplatného skončení pracovního poměru do jeho skončení dohodou hodnocena pro úvahu o povinnosti vrátit přeplatek na starobním důchodu jako výkon výdělečné činnosti, byť stěžovatelka fakticky žádnou činnost nevykonávala, pak nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu ospravedlnit takový výklad, že tatáž doba pro účely zvyšování důchodu podle § 34 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění dobou výkonu výdělečné činnosti není. Takový výklad ustanovení § 34 odst. 2 citovaného zákona je právě závěrem, z něhož vyplývá přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zřejmé nespravedlnosti, což vede k porušení čl. 36 Listiny.
Podle rozhodnutí prvorepublikového Nejvyššího správního soudu (Boh. A 4482/25)
materiální právní moc rozhodnutí takového spočívá v tom, že rozhodnutím nastalo trvalé, tedy i úřad zavazující uspořádání právního poměru stěžovatelova právním aktem. Důsledek tento vyplývá z požadavku právní jistoty a ekonomického dovolávání se činnosti orgánu moci veřejné. Uspořádání to pak jest právní základnou i pro posuzování všech dalších vztahů
.Považovala-li tedy žalovaná v dříve vydaném pravomocném rozhodnutí ze dne 22. 1. 2004 dobu od neplatného skončení pracovního poměru do jeho skončení dohodou (tj. dobu od 11. 4. 2001 do 31. 12. 2002) pro účely posouzení povinnosti vrátit přeplatek na starobním důchodu za dobu výdělečné činnosti, byť stěžovatelka fakticky žádnou činnost nevykonávala, pak je povinna tutéž dobu hodnotit jako dobu výdělečné činnosti i pro účely zvyšování důchodu podle § 34 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Pokud tak neučinila, postupovala v rozporu se zásadou právní jistoty vycházející z materiálního pojetí právní moci předchozího rozhodnutí o povinnosti vrátit přeplatek na starobním důchodu.
*) S účinností od 1. 1. 2008 ustanovení novelizováno zákonem č. 189/2006 Sb.
**) S účinností od 1. 1. 2006 nahrazen zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád.
*) Rozsudek je dostupný na internetových stránkách soudu (www.nssoud.cz).
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.