2814/2013
Důchodové pojištění: zohlednění dob pojištění získaných v zahraničí; snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod
Důchodové pojištění: zohlednění dob pojištění získaných v zahraničí; snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod
k § 74 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 289/1997 Sb.
k čl. 5, čl. 6, čl. 51 a čl. 57 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 988/2009
Český nositel pojištění je povinen zohlednit dobu pojištění získanou pojištěncem v preferované pracovní kategorii podle předpisů platných před 1. 1. 1996 u zaměstnavatele se sídlem na území Slovenské republiky pro získání nároku na starobní důchod při sníženém důchodovém věku (dle § 74 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění) jen tehdy, pokud pojištěnec získal rovněž srovnatelnou dobu pojištění v preferované pracovní kategorii i u zaměstnavatele se sídlem na území České republiky, a to nejméně v délce 1 roku [čl. 51 a čl. 57 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004]. Takový postup je v souladu jak se zásadou sčítání dob pojištění, tak i se zásadou asimilace rozhodných skutečností jako základních zásad koordinačního mechanismu systémů sociálního zabezpečení členských států Evropské unie (čl. 5 a čl. 6 citovaného nařízení).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2013, čj. 3 Ads 25/2012-41)
Věc:
Viliam B. proti České správě sociálního zabezpečení o starobní důchod, o kasační stížnosti žalobce.Žalobce žádal dne 7. 6. 2010 o přiznání důchodu z českého důchodového systému. Z osobního listu důchodového pojištění žalobce vyplývalo, že získal od 22. 3. 1972 do 21. 3. 1972, od 1. 7. 1972 do 30. 12. 1989, od 1. 1. 1990 do 31. 12. 1990, a konečně od 3. 1. 1991 do 14. 10. 1991 slovenskou dobu pojištění v I. AA pracovní kategorii (hlubinné doly). V této pracovní kategorii žalobce odpracoval celkem 7 141 dnů doby pojištění. V ČR získal po 1. 1. 1993 v době od 6. 6. 2001 do 31. 12. 2008 celkem 2 549 dnů české doby pojištění. Žalobce nezískal žádnou českou dobu pojištění v preferované pracovní kategorii. Celkem žalobce získal v preferovaných pracovních kategoriích i mimo ně slovenskou dobu pojištění v délce 11 600 dnů, po součtu s českou dobou pojištění tedy získal celkem 14 149 dnů doby pojištění.
Žalovaná žádost žalobce o přiznání českého starobního důchodu zamítla rozhodnutím ze dne 26. 11. 2010 pro nesplnění podmínek § 28 zákona o důchodovém pojištění s přihlédnutím k nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství a nařízení Rady (EHS) č. 574/72 ze dne 21. března 1972, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (EHS) č. 1408/71, a od 1. 5. 2010 i s přihlédnutím k čl. 57 odst. 1 nařízení č. 883/2004.
Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí námitky, které žalovaná zamítla rozhodnutím ze dne 18. 2. 2011. Žalovaná uvedla, že žalobci nevznikl nárok na snížení věkové hranice pro vznik nároku na český starobní důchod podle předpisů platných před 1. 1. 1996. Žalobci taktéž nevznikl ani nárok na dílčí český starobní důchod, protože podle zákona o důchodovém pojištění dosud nedovršil věk potřebný pro vznik nároku na starobní důchod. Důchodového věku dosáhne až dnem 22. 5. 2017 podle § 32 odst. 2 citovaného zákona. Žalobci nevznikl nárok ani na tzv. český národní starobní důchod, protože na území ČR po 31. 12. 1992 nezískal alespoň 25 let doby pojištění před rokem 2010. Žalovaná může zohlednit výkon výdělečné činnosti v preferované pracovní kategorii (I. AA) vykonávaný v jiném členském státě EU (tzn. v případě žalobce na území dnešní SR) pro nárok na český dílčí starobní důchod, pokud pojištěnec získal alespoň jeden rok výkonu výdělečné činnosti v preferované pracovní kategorii na území dnešní ČR. Takovou dobu zaměstnání na území ČR však žalobce do 31. 12. 1992 nezískal. Doby pojištění kratší jednoho roku totiž upravuje čl. 48 odst. 1 nařízení č. 1408/71, resp. čl. 57 odst. 1 nařízení č. 883/2004. Žalovaná může přihlédnout k dobám pojištění, které dříve české právní předpisy označovaly jako III. pracovní kategorii (tj. nepreferované doby pojištění). I když žalobce získal celkem 38 roků doby pojištění, nevznikl mu nárok na snížení věku potřebného pro nárok na český dílčí starobní důchod.
Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu u Krajského soudu v Brně, který ji rozsudkem ze dne 30. 9. 2011, čj. 22 Ad 31/2011-16, zamítl. V odůvodnění krajský soud konstatoval, že pokud žalobce nezískal v ČR dobu pojištění v preferované pracovní kategorii v délce alespoň jednoho roku, nelze k době pojištění v SR přihlédnout pro nárok na starobní důchod z preferované pracovní kategorie. Nad rámec nutného odůvodnění krajský soud uvedl, že česká doba pojištění, které žalobce dosáhl v letech 2001-2008 bude žalovanou zohledněna pro nárok na český dílčí důchod, avšak bez snížení věkové hranice, a to na základě obecně stanovených zásad pro sčítání dob pojištění ve smyslu citovaných koordinačních pravidel.
Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž uvedl, že žalovaná rozhodla o jeho nároku ryze formalisticky a bez ohledu na jeho tvrzení. Stěžovatel se domníval, že ho měla žalovaná vyzvat ke konkretizaci jeho žádosti ze dne 7. 6. 2010, v níž žádal o přiznání starobního důchodu za dobu odpracovanou v ČR, neboť z ní bylo patrno, že může jít o žádost formálně nesprávně nazvanou a formulovanou. Stěžovatel požadoval dílčí starobní důchod, o němž mělo být rozhodnuto podle právní úpravy platné v ČR. Nežádal dvojí důchod proto, aby získal dvojí plnění nebo výhodu za stejnou dobu pojištění. Žalovaná měla ve svém rozhodnutí o jeho žádosti k této době přihlédnout jako k preferované době podle právních předpisů platných v ČR v rámci sčítání dob pojištění podle čl. 57 nařízení č. 883/2004 a přiznat mu dávku důchodového pojištění s přihlédnutím k dobám pojištění. Stěžovatel namítal, že skutková zjištění, o něž se napadené rozhodnutí žalované opírá, nemá oporu v jejím spisu, a dále namítal i nesprávné právní posouzení věci jak ze strany žalované, tak i krajského soudu. Podle názoru stěžovatele mělo být při rozhodování o důchodovém nároku přihlédnuto k dobám pojištění získaným podle právních předpisů členských států Evropské unie.
Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že důvodem pro zamítnutí žádosti byla skutečnost, že stěžovatel nedosáhl věku potřebného pro odchod do důchodu podle § 32 zákona o důchodovém pojištění. Podle tohoto ustanovení u pojištěnců narozených v období let 1936 až 1968 se důchodový věk stanoví podle přílohy k tomuto zákonu. Takto žalovaná dovodila, že obecný důchodový věk stěžovatele činí 63 let a 2 měsíce, kterého stěžovatel dosáhne až dne 22. 5. 2017. Snížený důchodový věk je vázán na odpracování stanovené doby zaměstnání v I. pracovní kategorii nebo v I. (II.) kategorii funkcí podle českých právních předpisů podle § 74 téhož zákona. Jedná se tedy o určitou formu zvýhodnění poskytovanou zákonem definované skupině pojištěnců při splnění stanovených podmínek. Stěžovatel byl na území ČR zaměstnán od 6. 6. 2001 do 21. 11. 2007, od 27. 11. 2007 do 11. 12. 2007 a od 8. 7. 2008 do 31. 12. 2008, přičemž tuto dobu zaměstnání nelze považovat za dobu získanou v preferované pracovní kategorii, která by mohla mít vliv na snížení důchodového věku podle českých právních předpisů. Doba zabezpečení získaná na území ČSFR před 1. 1. 1993 se ve smyslu čl. 20 odst. 1 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (č. 228/1993 Sb., dále jen "Smlouva") považuje za slovenskou dobu pojištění, neboť sídlo zaměstnavatele bylo ke dni 31. 12. 1992 na území SR. Stát, který je podle čl. 20 Smlouvy příslušný poskytnout plnění za uvedené doby zabezpečení získané v ČSFR, je zároveň příslušný poskytnout za ně zvýhodnění podle vlastních právních předpisů, jestliže jde o doby v preferované pracovní kategorii. Poskytnutím stejného zvýhodnění v podobě nižšího důchodového věku za tytéž doby pojištění i ve druhém smluvním státě, ačkoliv podle jeho právních předpisů žádná jiná preferovaná doba nebyla získána, by bylo v rozporu s výše uvedenou zásadou koordinace systémů sociálního zabezpečení. Žalovaná dále vycházela z toho, že v rámci koordinace systémů sociálního zabezpečení v EU nelze poskytovat dvojí plnění nebo výhodu za stejnou dobu pojištění. K poskytnutí výhody (např. snížením důchodového věku) za dobu zaměstnání v pracovní kategorii nebo vykonávání jiného zvláštního povolání (typicky např. služba u ozbrojených složek) je příslušný stát, v němž pojištěnec získal dobu zakládající uvedené zvýhodnění. Ostatní členské státy k této době přihlédnou jako preferované době podle svých právních předpisů jedině v rámci pravidla sčítání dob pojištění. Použití principu sčítání dob pojištění je však podmíněno získáním minimální doby pojištění v délce jednoho roku, neboť podle čl. 57 nařízení č. 883/2004 (obdobně též čl. 48 nařízení č. 1408/1971) je členský stát povinen přiznat dávku důchodového pojištění s přihlédnutím k dobám pojištění získaným v jiných členských státech jen tehdy, pokud doba pojištění získaná podle jeho vnitrostátních předpisů dosahuje alespoň jednoho roku. Musí se přitom jednat o takovou pracovní kategorii, která podle českých právních předpisů má vliv na snížení věkové hranice pro nárok na starobní důchod (nemusí však jít o stejný druh pracovní kategorie, z titulu jejíhož výkonu dochází ke snížení věkové hranice). Při použití pravidla sčítání dob se vychází z principu x + 1, přičemž není možné sčítat doby pojištění získané v cizím zvláštním systému povolání nebo zaměstnání, pokud nebyly ve vlastním systému získány rovněž obdobné preferované doby. Jinak je možné zohlednit tyto doby pouze v rámci obecného nároku na důchod. Tímto způsobem se postupuje i v jiných členských státech. Závěrem svého vyjádření žalovaná poukázala na čl. 5 nařízení č. 883/2004, které upravuje princip asimilace faktů. Podle jejího názoru opřeného i o bod 10 preambule nařízení není možné tuto zásadu promítnout do systému sčítání dob pojištění. Pokud tedy stěžovatel nezískal v ČR dobu pojištění v preferované pracovní kategorii v délce alespoň jednoho roku, nelze k době pojištění SR přihlédnout pro nárok na starobní důchod z preferované pracovní kategorie (snížení věkové hranice pro odchod do důchodu).
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Jádrem sporu mezi účastníky v posuzované věci je právní otázka, zda má být stěžovateli zohledněna slovenská doba pojištění získaná v I. AA pracovní kategorii pro získání nároku na starobní důchod z českého systému důchodového pojištění ve snížené věkové hranici. Tato doba přitom byla pro určení důchodového věku stěžovateli zohledněna již slovenským nositelem pojištění při rozhodování o dílčím slovenském důchodu v roce 2009 ve smyslu čl. 46 nařízení č. 1408/71. Mezi účastníky naproti tomu není sporná ani celková délka doby pojištění stěžovatele, ani její rozdělení mezi nositele pojištění mezi nástupnické státy Československa, resp. ČSFR. Stěžovatel rovněž nezpochybnil ani skutkový závěr žalované i krajského soudu, že nezískal žádnou dobu zaměstnání (pojištění) v preferované pracovní kategorii u zaměstnavatele se sídlem na území dnešní ČR, která by byla ve smyslu čl. 20 Smlouvy českou dobou pojištění.
Nařízení č. 1408/71 bylo jako přímo aplikovatelný pramen sekundárního práva EU nahrazeno s účinností ode dne 1. 5. 2010 novým nařízením č. 883/2004, k němuž bylo vydáno i prováděcí nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009. Tato nařízení upravují na základě koordinačního mechanismu mj. i problematiku poskytování důchodových dávek pro migrující pracovníky. Právní úprava obsažená v těchto nařízeních je založena na čtyřech základních principech - principu rovného zacházení, principu sčítání dob pojištění, principu zachování nabytých práv a principu aplikace jednoho právního řádu. Z dalších principů je zapotřebí akcentovat princip stejného posuzování skutečností (tzv. asimilace faktů) vyjádřený v čl. 5 nařízení č. 883/2004, který spočívá v tom, že skutečnosti, příjmy a jiné okolnosti, které mají význam pro posouzení nároků migrujících pracovníků, nicméně nastaly v jiných státech, je třeba brát v úvahu stejně, jako by nastaly v daném členském státě (viz k tomu Koldinská, K. et. al.
Sociální zabezpečení osob migrujících v EU
. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 57-58). Pro dávky založené na pojistném systému má největší význam zásada vyjádřená v čl. 6 citovaného nařízení, a to zásada sčítání dob pojištění, která je vymezena tak, že "[n]estanoví-li toto nařízení, příslušné instituce členského státu, jehož právní předpisy podmiňují získání, zachování, trvání nebo opětné nabytí nároku na dávky, použití některých právních předpisů, nebo přístup k povinnému, dobrovolnému pokračujícímu nebo dobrovolnému pojištění nebo vynětí z něj,
".získáním dob pojištění, zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti nebo bydlení, přihlíží v nezbytném rozsahu k získaným dobám pojištění, zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti nebo bydlení získaným podle právních předpisů kteréhokoli jiného členského státu, jako by byly získány podle právních předpisů, které tato instituce uplatňuje
Případný střet těchto dvou zásad v prostředí rozhodování o důchodových nárocích řeší samotná preambule nařízení č. 883/2004 v bodech 10 a 11, kde je uvedeno, že "[z]
ásada zacházení s některými skutečnostmi a událostmi, které nastaly na území jiného členského státu, jako by nastaly na území členského státu, jehož právní předpisy jsou použitelné, by však
" Cílem těchto zásad je zajištění spravedlivého zhodnocení všech získaných dob pojištění v jednotlivých pojistných systémech členských států, nikoliv však vícenásobné zhodnocení doby pojištění získané v jednom členském státě (čl. 10 nařízení č. 883/2004). Evropský soudní dvůr v rámci rozhodování o předběžných otázkách označil soubor pravidel obsažených v těchto nařízeních neměla být v rozporu se zásadou sčítání získaných dob pojištění, zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti nebo bydliště podle právních předpisů jiného členského státu s těmi dobami, které byly získány podle právních předpisů příslušného členského státu. Doby získané podle právních předpisů jiného členského státu by proto měly být brány v úvahu výhradně při uplatňování zásady sčítání dob.
Stejné posuzování skutečností nebo událostí, které nastaly v členském státě, nemůže v žádném případě způsobit, že se jiný členský stát stane příslušným nebo jeho právní předpisy se stanou použitelnými.za vyčerpávající a jednotný systém kolizních norem, jejichž cílem je zajistit, že pracovníci pohybující se v rámci Společenství budou podléhat systému sociálního zabezpečení pouze jediného členského státu, čímž zároveň vylučují souběžnou aplikaci více systémů právních předpisů a předchází obtížím, které by taková situace přinesla.
Cílem evropského koordinačního mechanismu je tedy především usnadnit realizaci důchodových nároků migrujících pracovníků a umožnit jim zhodnocení veškerých dosažených dob pojištění při souběžné ochraně jejich nabytých nároků a výhod. Evropská koordinace však nezasahuje další důležité problémy rozhodování o důchodových nárocích, a to zejména otázku dosažení věku potřebného pro vznik nároku na důchod, které jsou předmětem vnitrostátní úpravy členského státu.Česká vnitrostátní právní úprava dávek důchodového pojištění obsažená v zákoně o důchodovém pojištění navazuje na předchozí právní úpravu obsaženou v zákoně č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení*), účinnou do 31. 12. 1995. Podle této právní úpravy existovaly až do svého zrušení k 1. 6. 1992 pracovní kategorie, které byly upraveny v § 14 až § 18 zákona č. 100/1988 Sb. ve znění účinném do 1. 6. 1992. Podle § 14 odst. 2 písm. a) citovaného zákona spadaly do I. pracovní kategorie i zaměstnání v hornictví vykonávaná v podzemí v hlubinných dolech, bližší specifikaci zařazení jednotlivých zaměstnání do pracovních kategorií pak obsahovala prováděcí vyhláška č. 117/1988 Sb., o zařazování zaměstnání do I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení. Získání dob zaměstnání v preferované pracovní kategorii mělo zásadní vliv na vznik nároku na důchod i na jeho výši. Podle § 21 odst. 1 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 1992 platilo, že "[o]
bčan má nárok na starobní důchod, jestliže byl zaměstnán nejméně 25 roků a dosáhl věku aspoň a) 55 let, bylli zaměstnán nejméně 15 roků v zaměstnání uvedeném v § 14 odst. 2 písm. a) nebo nejméně 10 roků v takovém zaměstnání v uranových dolech
". Zákon o důchodovém pojištění ve svém § 74 zachovává nároky na snížení věkové hranice pro vznik nároku na důchod pro pojištěnce, kteří získali za účinnosti zákona č. 100/1988 Sb. a dřívějších předpisů doby zaměstnání v preferovaných pracovních kategoriích. Konkrétně podle tohoto ustanovení platí, že "[n]ároky na snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod podle předpisů platných před 1. lednem 1996 po odpracování stanovené doby zaměstnání v I. pracovní kategorii nebo v I. (II.) kategorii funkcí zůstávají zachovány do 31. prosince 2018.
."Snížená věková hranice pro vznik nároku na starobní důchod se přitom považuje pro účely tohoto zákona za důchodový věk
Samotná podmínka věku potřebného pro získání nároku na důchod nepodléhá evropské koordinaci, a je tak stanovena výlučně vnitrostátními předpisy, na rozdíl od podmínky získané doby pojištění (§ 28 zákona o důchodovém pojištění). Podle právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí žalované byla právní úprava důchodového věku založena na kritériu pohlaví pojištěnce, roku narození a dalších kritériích. Podle § 32 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění se u pojištěnců narozených v období let 1936 až 1968 "
důchodový věk stanoví podle přílohy k tomuto zákonu. Stanoví-li se podle této přílohy důchodový věk s přičtením kalendářních měsíců, považuje se za důchodový věk věk dosažený v posledním přičteném kalendářním měsíci v den, který se číslem shoduje se dnem narození pojištěnce; neobsahuje-li takto určený měsíc takový den, považuje se za důchodový věk ten věk, který je dosažen v posledním dni posledního přičteného kalendářního měsíce.
" Podle těchto zákonných pravidel důchodový věk pro muže narozeného v roce 1954 činí 63 let a 2 měsíce.Podle výše vyložených pravidel Nejvyšší správní soud posuzoval důvodnost stěžovatelových námitek. Se stěžovatelem v prvé řadě nelze souhlasit v tom, že by žalovaná snad nesprávně vyložila jeho žádost o přiznání starobního důchodu. Stěžovatel nezískal potřebnou českou dobu pojištění na to, aby mu mohl být přiznán tzv. národní důchod, a proto mu mohl vzniknout pouze nárok na poměrnou (dílčí) dávku za odpracované české doby pojištění. Pro nárok na tento dílčí důchod podle nařízení č. 883/2004 by mu byly započteny i již zhodnocené slovenské doby pojištění, jako by byly dobami českými. Tímto způsobem žalovaná postupovala, jak vyplývá i z osobního listu důchodového pojištění. Žalovaná se tedy nedopustila nesprávného procesního postupu spočívajícího v nedostatečném zjištění předmětu řízení, kterým bezesporu bylo posouzení splnění podmínek nároku na poměrný český důchod ve smyslu evropských koordinačních nařízení. Ostatní námitky stěžovatele směřující proti procesnímu postupu žalované či krajského soudu postrádají jakékoliv konkrétnější zdůvodnění, a proto je ani nelze blíže posoudit.
Klíčovou námitkou stěžovatele je námitka nesprávného právního posouzení věci spočívající v tom, že žalovaná měla ve svém rozhodnutí o jeho žádosti k této době přihlédnout jako k preferované době podle právních předpisů platných v ČR v rámci sčítání dob pojištění podle čl. 51 nařízení č. 883/2004. Toto ustanovení systematicky začleněné jako "
zvláštní ustanovení o sčítání dob
" v odst. 1 a 2 uvádí: "1. Podmiňují-li právní předpisy členského státu poskytování některých dávek
" Účelem tohoto ustanovení je podle názoru Nejvyššího správního soudu zajistit, aby byla provedena zásada asimilace faktů do roviny různých specifických druhů dob pojištění (srov. dikci "získáním dob pojištění pouze u zvláštních činností vykonávaných zaměstnancem nebo osobou samostatně výdělečně činnou nebo v povolání, na které se vztahuje zvláštní systém pro zaměstnance nebo osoby samostatně výdělečně činné
, přihlíží příslušná instituce tohoto členského státu k dobám získaným podle právních předpisů jiných členských států pouze v případě, že byly získány v rámci odpovídajícího systému, nebo pokud tomu tak není, ve stejném povolání, případně ve stejné činnosti vykonávané zaměstnancem nebo osobou samostatně výdělečně činnou.
Nesplňuje-li po přihlédnutí k takto získaným dobám dotyčná osoba podmínky pro pobírání dávek zvláštního systému, berou se tyto doby v úvahu pro účely poskytování dávek podle obecného systému nebo, neexistuje-li, dávek systému vztahujícího se buď na manuální, nebo nemanuální pracovníky za předpokladu, že dotyčná osoba byla pojištěna v rámci jednoho z těchto systémů. 2. K dobám pojištění získaným v rámci zvláštního systému členského státu se přihlíží pro účely poskytování dávek obecného systému nebo, neexistuje-li, dávek systému vztahujícího se buď na manuální, nebo nemanuální pracovníky jiného členského státu, pokud dotyčná osoba byla pojištěna v rámci jednoho z těchto systémů, a to i když k těmto dobám již bylo přihlédnuto v uvedeném jiném členském státě v rámci zvláštního systému.zvláštní systém
", "zvláštní činnost
") a bylo možno s nimi pracovat pro rozhodnutí o nároku na příslušnou dávku, o niž pojištěnec žádá. Smyslem je tedy zamezit diskriminaci migrujícího pracovníka v tom směru, že by nebyla zohledněna v otázce doby pojištění potřebné pro nárok na důchodovou dávku doba pojištění získaná ve specifickém pojistném systému členského státu pro srovnatelnou dávku v systému jiného členského státu Evropské unie. Dosah tohoto pravidla je však omezen výhradně pro otázky stanovení doby pojištění, a nevztahuje se tak na další podmínky získání nároku na důchodovou dávku. Proto Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelem, že z tohoto pravidla je možné dovodit povinnost žalované zohlednit při posouzení podmínky důchodového věku pro získání nároku na český starobní důchod dobu pojištění získanou v preferované pracovní kategorii, která byla zhodnocena příslušným nositelem pojištění jiného členského státu (tzn. slovenským nositelem pojištění). Jestliže tedy stěžovatel již na základě uvedených dob pojištění získaných v preferované pracovní kategorii získal výhodu spočívající v přiznání nároku na slovenský starobní důchod již v 55 letech věku, nemůže se téže výhody domáhat u českého nositele pojištění, který není příslušný ke zhodnocení slovenských dob pojištění, za které se považují stěžovatelovy doby pojištění ve smyslu čl. 20 Smlouvy, který zůstává platnou součástí úpravy koordinace rozhodování o důchodových nárocích mezi oběma nástupnickými státy. Tato výhoda, která se netýká samotného zohlednění těchto dob pojištění pro nárok na český dílčí důchod a spočívá ve snížení důchodového věku oproti obecným pravidlům, tedy nemůže být přiznána stěžovateli opakovaně na základě aplikace koordinačních pravidel citovaných evropských nařízení.O tomto postupu by bylo možno uvažovat pouze v případě, který připustila a odůvodnila i žalovaná v napadeném rozhodnutí, a to zohledněním čl. 57 nařízení č. 883/2004 v situaci, kdy by stěžovatel získal i určitou českou dobu pojištění v preferované pracovní kategorii delší jednoho roku. Pak by podle zásady sčítání dob pojištění bylo třeba tyto doby sečíst pro posouzení otázky, zda je možno na stěžovatele aplikovat institut snížení důchodového věku ve smyslu přechodného ustanovení § 74 zákona o důchodovém pojištění a § 21 odst. 1 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb. ve znění platném a účinném do 31. 12. 1995. Jelikož však tato situace nenastala a stěžovatel to ani netvrdil, nezabýval se Nejvyšší správní soud podrobněji analýzou působení citovaných ustanovení evropské úpravy v takové situaci.
Pokud tedy žalovaná správně shledala, že stěžovatel nesplňuje podmínku důchodového věku stanovenou českým vnitrostátním právem pro získání nároku na starobní důchod (tedy dosažení věku 63 let a 2 měsíce), nemohla stěžovateli tuto dávku přiznat, jakkoliv by ke slovenským dobám pojištění byla povinna přihlédnout (včetně dob získaných v preferovaných pracovních kategoriích) pro posouzení otázky splnění potřebné doby pojištění. Jestliže se krajský soud ztotožnil s názorem žalované a zamítl stěžovatelovu žalobu, postupoval naprosto v souladu se zákonem a věcně správně.
*)
S účinností od 14. 11. 2011 zrušen zákonem č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.