Vydání 12/2011

V prvé řadě Nejvyšší správní soud považuje za vhodné shrnout právní úpravu režimu pracovních kategorií, jak se vyvíjela v době, kdy stěžovatel pracoval u zaměstnavatele Urxovy závody, n. p., Valašské Meziříčí (posléze DEZA, a.s. Valašské Meziříčí). Jedná se o období let 1964-1985, o němž stěžovatel tvrdí, že v této době pracoval nejprve coby učeň, posléze jako chemik v provozu závodu ve Valašském Meziříčí, který podle jeho názoru byl natolik zdravotně nebezpečný, že byl nebo měl být zařazen jako celek do I. pracovní kategorie. Pracovní kategorie byly upraveny zákonem č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení, účinným od 1. 7. 1964, v § 5 tohoto zákona, v němž bylo uvedeno, že do I. pracovní kategorie patří zaměstnání v hornictví pod zemí v hlubinných dolech, zaměstnání členů leteckých posádek a pracovníků soustavně činných v letadlech za letu, zaměstnání, v nichž se vykonávají zvlášť těžké a zdraví škodlivé práce v hutích nebo v těžkých chemických provozech, zaměstnání kesonářů a potápěčů, zaměstnání při konečném zpracování radioaktivních surovin, zaměstnání v hornictví vykonávaná pod spodní úrovní nadloží a na skrývce v povrchových dolech (lomech) na uhlí a na radioaktivní suroviny. Toto ustanovení prováděla vyhláška č. 107/1964 Sb., o zařazování zaměstnání do I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení, která v § 2 stanovila, že "[d]" (tzn. seznamu druhů prací, které odůvodňují, aby zaměstnání, v nichž se tyto práce vykonávají, byla zařazena do I. nebo II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení). Podle § 5 citované vyhlášky "[ú]" Podle § 2 vyhlášky č. 102/1964 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, platilo, že "[d]".

Tento model fungování pracovních kategorií převzala i následná právní úprava v zákoně č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení, [§ 12 odst. 1 písm. a) a odst. 3 tohoto zákona] a nařízení vlády č. 136/1975 Sb., o zařazování do I. a II. pracovní kategorie pro účely sociálního zabezpečení. Pracovní kategorie pak byly zachovány i po přechodu na novou právní úpravu sociálního zabezpečení s účinností od 1. 10. 1988 (zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a nařízení vlády č. 117/1988 Sb., o zařazování zaměstnanců do I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení). Doba zaměstnání v preferovaných pracovních kategoriích měla vliv na stanovení podmínek vzniku nároku na důchod (nižší důchodový věk), tak i na výši důchodu (zvýšení základní výměry důchodu). Podle § 21 odst. 1 písm. d) zákona č. 100/1988 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 1995 platilo, že "[o]". V těchto ustanoveních byly rámcově uvedeny některé druhy prací v hornictví, chemickém průmyslu a správě kanalizací, které byly zařazeny do I. pracovní kategorie, a to konkrétně i pod písmenem i) "". Podle § 1 nařízení č. 117/1988 Sb. (vydaného k provedení zmocnění v § 17 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb.) "[d]". Pod položkou 18. této části přílohy č. I. citovaného nařízení byla uvedena práce s prokázanými chemickými karcinogeny a při pracovních procesech s rizikem chemické karcinogenity. Podle § 17 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb. federální ústřední orgány státní správy a ústřední orgány státní správy republik, v jejichž oborech působnosti se vykonávají práce, které odůvodňují, aby zaměstnání byla zařazena do I. nebo II. pracovní kategorie, vydávaly svými výnosy resortní seznamy zaměstnání zařazených do I. a II. pracovní kategorie. Za ostatní ústřední orgány a organizace, v jejichž oborech působnosti se vykonávají práce, které odůvodňují, aby zaměstnání byla zařazena do I. nebo II. pracovní kategorie, vydávalo tyto seznamy svým výnosem federální ministerstvo práce a sociálních věcí, a šlo-li o ústřední orgány a organizace republik, příslušné ministerstvo zdravotnictví a sociálních věcí republiky v dohodě s federálním ministerstvem práce a sociálních věcí.

Seznam druhů práce uvedených v zákoně a v příloze nařízení vlády však představoval pouze typizovaný seznam prací zařazených do preferovaných pracovních kategorií a byl dále konkretizován na úroveň konkrétních povolání teprve příslušným resortním seznamem. Tyto resortní seznamy byly založeny na metodě taxativního výčtu. Pokud tedy nebylo konkrétní povolání (druh práce, kterou měl zaměstnanec v souladu s pracovní smlouvou v podniku vykonávat) zařazeno v příslušném resortním seznamu jako zaměstnání zařazené do I. či II. pracovní kategorie, nemohlo být na základě rozšiřujícího výkladu ustanovení zákona či prováděcího nařízení do takové kategorie podřazeno, a to ani na základě soudního uvážení (k tomu viz např. Burdová, E. a kol. . Práce: Praha, 1988, s. 70-71). Soudy však mohly podle výsledků provedeného dokazování vyslovit, že pracovník splňuje podmínky pro zařazení do I. či II. pracovní kategorie v případě, že práce jím vykonávaná odpovídala zcela některému zaměstnání zařazenému do I. nebo II. pracovní kategorie, přičemž ovšem musely zkoumat všechny podmínky, za nichž mohlo být zaměstnání zařazeno do resortního seznamu (srov. k tomu stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 10. 10. 1977, sp. zn. Cpjf 46/77, č. 1/1978 Sb. NS). Tento výkladový přístup je třeba i z dnešního pohledu vyhodnotit jako souladný s principem právní jistoty a veřejného subjektivního práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří realizovaného zákonnými a podzákonnými prostředky práva sociálního zabezpečení. Obdobný názor zaujal ve své rozhodovací praxi i Nejvyšší správní soud; srov. rozsudek ze dne 26. 8. 2009, čj. 6 Ads 109/2007-110, z něhož vyplývá, že "[p]".

Systém pracovních kategorií byl zrušen až zákonem č. 235/1992 Sb., o zrušení pracovních kategorií a o některých změnách v sociálním zabezpečení, účinným od 1. 6. 1992. Na základě novelizace § 174 a § 175 zákona č. 100/1988 Sb. byl vytvořen přechodný mechanismus, na základě něhož se zohledňovaly nároky spojené s výkonem zaměstnání v I. a II. pracovní kategorii při rozhodování o důchodech i nadále. Nová úprava důchodového systému po 1. 1. 1996 (po nabytí účinnosti zákona o důchodovém pojištění) reagovala na dřívější existenci pracovních kategorií a z nich plynoucích odlišných podmínek pro vznik nároku na starobní důchod a jeho výši v § 71 a § 74. Podle § 74 zákona o důchodovém pojištění tak platí, že "[n]"

V posuzované věci je nesporné, že některé pracovní pozice v určitých provozech podniku Urxovy závody, n. p., Valašské Meziříčí, kde byl stěžovatel v letech 1964-1967 v učebním poměru a posléze až do roku 1985 v pracovním poměru, byly zařazeny do I. pracovní kategorie, a některé naopak do II. či III. (nepreferované) pracovní kategorie. Není rovněž sporu o tom, že stěžovatel v rámci doby jeho zaměstnání v tomto podniku pracoval na provozech, které byly zařazeny do I. pracovní kategorie a které mu byly jako takové započteny v evidenčních listech důchodového pojištění. Konkrétně se jedná o období od 18. 7. 1967 do 31. 8. 1971, kdy stěžovatel pracoval jako chemik rampář ve středisku antracen a také jako destilatér či velinář v zaměstnání zařazeném v resortním seznamu pod evidenčním číslem 01 18 1/B a 01 17 04/B v délce 4 roků a 46 dnů.

Stěžovatel především namítal, že do zaměstnání zařazeného do I. pracovní kategorie náležel i výkon práce chemika - velináře na pracovišti ftalanhydrid, které stěžovatel vykonával v době od 1. 9. 1971 do 31. 7. 1985. Nejvyšší správní soud uvádí, že takovému závěru nenasvědčují ani skutečnosti zjištěné ze správního spisu žalované, ani výsledky dokazování provedeného krajským soudem. Z resortního seznamu zaměstnání vydaného v roce 1991 Ministerstvem průmyslu a obchodu, z vnitropodnikové směrnice společnosti DEZA, a.s., Valašské Meziříčí i z přílohy k žádosti o starobní důchod vystavené zaměstnavatelem dne 10. 4. 2006 vyplývá, že druh práce "" na provozu ftalanhydrid bylo zaměstnáním zařazeným do II. pracovní kategorie. Tento závěr nevyvrátilo ani nezpochybnilo dokazování provedené krajským soudem, neboť ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že provoz ftalanhydrid nepatřil v rámci podniku k těm nejrizikovějším provozům, v nichž by zaměstnanci byli vystaveni natolik nebezpečnému vlivu karcinogenních látek, aby to odůvodňovalo zařazení tohoto provozu do pracovišť v I. pracovní kategorii. Pokud stěžovatel namítal, že svědek Arnošt D. požádal rovněž o dřívější odchod do důchodu v 58 letech a bylo mu žalovanou vyhověno, přičemž pracoval na srovnatelně rizikových pracovištích jako stěžovatel, nelze mu dát za pravdu. Z výpovědi svědka Arnošta D. totiž vyplývá, že pracoval na provozu benzol (plynulé zpracování surového benzínu). Tento provoz však je podle resortního seznamu zařazen v I. pracovní kategorii, nikoliv ve II. pracovní kategorii jako provoz ftalanhydrid. Z toho vyplývá, že v obou případech nedošlo k nedůvodné nerovnosti v rozhodování žalované, neboť druh práce vykonávaný oběma zaměstnanci zjevně nebyl totožný a byl z hlediska pracovních kategorií jinak zařazen, ačkoliv formálně stěžovatel i svědek Arnošt D. vykonávali povolání chemika - velináře. Na zařazení druhu práce do resortního seznamu nemohly mít vliv ani konkrétní specifické pracovní podmínky, za nichž stěžovatel vykonával práci na provozu ftalanhydrid, které lze mít z dokazování provedeného krajským soudem za nesporné (tj. blízkost stáčírny smoly a exhalace spojené s fungováním tohoto provozu), neboť tyto pod- mínky - jakkoliv mohly mít vliv na reálnou rizikovost práce stěžovatele - nemohly změnit typové zařazení práce v resortním seznamu, který je stěžejním pramenem pro zařazení druhu práce do příslušné pracovní kategorie. Je pravdou, že zaměstnavatel Urxovy závody, n. p., Valašské Meziříčí, byl povinen sledovat a vyhodnocovat rizikovost práce na konkrétních provozech a dle toho upravovat svou vnitropodnikovou směrnici o zařazování jednotlivých pracovišť do pracovních kategorií v souladu s příslušným resortním seznamem a platnou právní úpravou, ale pokud tak neučinil a nepřehodnotil zařazení pracoviště ftalanhydrid z hlediska preferované pracovní kategorie, pak tak nemůže učinit ani soud v řízení o žalobě, tím méně v řízení o kasační stížnosti. Z provedených důkazů navíc jednoznačně vyplývá, že ani komise pamětníků nevyhodnotila působení stěžovatele jako střídače - velináře na pracovišti ftalanhydrid jako zaměstnání zařazené do I. pracovní kategorie. Nejvyšší správní soud proto při posouzení těchto námitek stěžovatele dospěl k závěru, že jsou nedůvodné, a souhlasí plně s přezkoumatelnými závěry učiněnými krajským soudem v napadeném rozsudku, které jsou správné a odpovídají zjištěnému skutkovému stavu věci.

Stěžovatel rovněž namítl, že mu měla být započtena v I. pracovní kategorii i doba učebního poměru v letech 1964-1967, neboť platná právní úprava stanovila, že příprava na budoucí povolání má být pro účely důchodového pojištění zařazena do příslušné kategorie. Mezi účastníky není sporné, že stěžovatel se vyučil v tříletém učebním oboru provozní chemik na SPŠ chemické, což jednoznačně vyplývá z jeho osobního spisu vedeného zaměstnavatelem a kopie evidenčního listu založeného ve spisu žalované. K tomu Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatelova námitka stran absence výučního listu, který skutečně není založen ve správním spisu ani jeho osobním spisu, ačkoliv dle žádosti o důchod byl při jejím podání ověřen, není , neboť výuční list byl v souladu s § 6 vyhlášky č. 111/1965 Sb., o závěrečných učňovských zkouškách, pouze dokladem o absolvování závěrečné učňovské zkoušky. Tento doklad však nemá žádnou vypovídací hodnotu k dobám zaměstnání ani jejich zařazení do preferovaných pracovních kategorií. Naopak je třeba stěžovateli dát za pravdu v tom směru, že podle § 2 vyhlášky č. 102/1964 Sb. se doba učebního poměru učně vychovávaného pro zaměstnání I. (II.) pracovní kategorie posuzuje jako doba zaměstnání této pracovní kategorie, jestliže se v rámci učebního plánu pravidelně provádí odborný výcvik učně na pracovištích nebo v provozech, kde se vykonává zaměstnání I. (II.) pracovní kategorie. K tomu se dále vztahuje i § 11 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 44/1959 Ú.l., o nemocenském pojištění a důchodovém zabezpečení učňů, podle nichž "[d]". Bylo rovněž povinností zaměstnavatele vést evidenční list důchodového zabezpečení tak, aby z něho bylo patrno, zda zaměstnanec v době učebního poměru pracoval na pracovištích zařazených do preferovaných pracovních kategorií (§ 128 téže vyhlášky). V evidenčním listu stěžovatele z této doby však údaje o počtu dnů odpracovaných v preferovaných pracovních kategoriích nejsou obsaženy (příslušné kolonky jsou proškrtnuty).

Posouzení této námitky je tedy otázkou skutkovou, nikoliv právní, a proto krajský soud k této žalobní námitce rovněž prováděl dokazování. Ze správního spisu (žádosti o důchod, pracovní karty zaměstnance atd.) ani provedeného dokazování však jednoznačně nevyplývá, zda stěžovatel splňoval podmínky citovaného ustanovení vyhlášky č. 102/1964 Sb. a účastnil se odborného výcviku učně na pracovištích a provozech, kde se vykonává zaměstnání I. či II. pracovní kategorie. Jelikož je ze skutkových okolností případu zřejmé, že v podniku Urxovy závody, n. p., Valašské Meziříčí, fungovaly provozy zařazené do všech tří pracovních kategorií, nelze jednoznačně prokázat, že doba učebního poměru měla být stěžovateli započtena do I. pracovní kategorie, jak požadoval. Nelze tak dát za pravdu stěžovateli v jeho tvrzení, že celý provoz Urxových závodů ve Valašském Meziříčí byl zařazen do I. pracovní kategorie. Z výpovědi svědka Arnošta D. (kolegy stěžovatele z učebního poměru i zaměstnání), která nebyla jinými důkazy zpochybněna, navíc vyplynulo, že učni v provozu nepracovali celé tři roky, praxe probíhala pouze během druhého a třetího ročníku. I kdyby tedy bylo možno započíst stěžovateli část doby učebního poměru do některé z preferovaných pracovních kategorií, nemohlo by se jednat o celou dobu trvání učebního poměru, ale jen o část této doby. Kromě toho nelze odhlédnout od toho, že pro dřívější vznik nároku na starobní důchod v 58 letech věku chybí stěžovateli 15 roků a 319 dnů odpracovaných v I. pracovní kategorii, je toto skutkové zjištění ve vztahu k meritu věci bezvýznamné; i kdyby byla stěžovateli započtena celá doba učebního poměru jako doba v I. pracovní kategorii, nedostačovalo by to ke vzniku nároku na důchod v 58 letech. Stěžovatel přitom nenavrhl jiné důkazy, z nichž by bylo možné prokázat jeho tvrzení, že mu měla být doba učebního poměru započítána jako doba odpracovaná v I. pracovní kategorii. Krajský soud se tedy nedopustil vady řízení, která by měla vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], jestliže tuto námitku neshledal jako důvodnou.