Vydání 8/2013

Úřad práce, Krajská pobočka Brno, rozhodnutím ze dne 6. 4. 2011 zastavil žalobci výplatu podpory v nezaměstnanosti.

Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 31. 8. 2011. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce uzavřel s bývalým zaměstnavatelem Veterinární a farmaceutickou univerzitou Brno dne 23. 7. 2010 dohodu o narovnání pracovněprávního vztahu. Z této dohody vyplývá, že pracovněprávní vztah mezi účastníky byl ukončen dne 30. 9. 2009. Dle sdělení Městské správy sociálního zabezpečení Brno (dále jen "MSSZ Brno") byl žalobce důchodově pojištěn v období od 1. 4. 1991 do 28. 2. 2007, ačkoliv byl u zaměstnavatele zaměstnán od 1. 4. 1991 do 30. 9. 2009. Podle § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění se za dobu důchodového pojištění považuje též doba, po kterou podle pravomocného rozhodnutí soudu trval nadále právní vztah zakládající účast na důchodovém pojištění, pokud podle tohoto soudního rozhodnutí došlo ke skončení tohoto vztahu neplatně. V případě žalobce nedošlo k pravomocnému rozhodnutí soudu, že právní vztah skončil neplatně, neboť žalobce vzal žalobu o neplatnost výpovědi zpět a se zaměstnavatelem uzavřel mimosoudní dohodu o době trvání pracovněprávního vztahu. V důsledku toho nezískal žalobce v době posledních tří let před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání dobu důchodového pojištění v délce alespoň 12 měsíců. Podpora v nezaměstnanosti mu tedy byla přiznána a vyplácena neprávem.

Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 4. 7. 2012 rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud konstatoval, že z dohody o narovnání pracovněprávních vztahů mezi žalobcem a Veterinární a farmaceutickou univerzitou Brno ze dne 23. 7. 2010 vyplývá, že mezi žalobcem a jeho zaměstnavatelem byl veden soudní spor o neplatnost výpovědi ze strany zaměstnavatele ze dne 11. 12. 2006. Tento spor byl veden před Městským soudem v Brně pod sp. zn. 13 C 88/2007. V rámci vedeného soudního sporu došlo k mimosoudní dohodě mezi žalobcem a jeho zaměstnavatelem v tom směru, že výpověď daná žalobci ze dne 11. 12. 2006 je neplatná. Tato dohoda o narovnání pak obsahuje dvě další dohody, a to jednak dohodu o ukončení pracovněprávního vztahu mezi žalobcem a jeho zaměstnavatelem, na jejímž základě skončil pracovní poměr žalobce u zaměstnavatele dne 30. 9. 2009, a dále dohodu o mzdových nárocích žalobce z titulu neplatného ukončení pracovního poměru zaměstnavatelem za období od 1. 3. 2007 do 30. 9. 2009, v níž se smluvní strany dohodly, že bývalý zaměstnavatel vyplatí žalobci náhradu mzdy stanovenou pevnou částkou po srážkách ze mzdy, jak vyplývá z § 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení. Tento zákon upravuje pojistné na sociální zabezpečení, které zahrnuje pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Městský soud proto dovodil, že dohodou o narovnání se bývalý zaměstnavatel žalobce zavázal vyplatit náhradu mzdy až po srážkách, kdy jednou ze srážek je podle § 1 zákona o pojistném na sociální zabezpečení též pojistné na důchodové pojištění. Výši tohoto pojistného je zároveň podle § 8 odst. 4 téhož zákona povinen zaměstnavatel si vypočíst sám.

Městský soud dospěl k závěru, že bývalý zaměstnavatel žalobce se zavázal v dohodě o narovnání provést žalobci srážky ze mzdy, která mu náležela z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru od 1. 3. 2007 do 30. 9. 2009, a tedy zaplatit vedle daní ze mzdy též pojistné na důchodové pojištění, pojistné na nemocenské pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Pokud tak neučinil, nelze toto jednání bývalého zaměstnavatele žalobce, které je v rozporu s § 8 odst. 1 citovaného zákona, přičíst k tíži zaměstnance, tedy žalobce.

Dále městský soud konstatoval, že mimosoudní dohoda uzavřená mezi žalobcem a jeho bývalým zaměstnavatelem z 23. 7. 2010 během soudního řízení vedeného u Městského soudu v Brně zcela nahrazuje rozhodnutí soudu o neplatnosti výpovědi. Celé občanskoprávní řízení je vedeno k smírnému řešení sporů, a tedy v případě, kdy k smírnému řešení sporu dojde, toto smírné řešení zcela nahrazuje rozhodnutí soudu o žalobě. Dohodu o narovnání uzavřenou během soudního řízení o neplatnost výpovědi je tedy podle názoru městského soudu třeba považovat analogicky za splnění podmínek § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění.

S ohledem na výše uvedené městský soud dospěl k závěru, že dobu existence pracovněprávního vztahu žalobce od 1. 4. 1991 do 30. 9. 2009 je třeba považovat za dobu pojištění, a žalobce tak splňuje podmínky pro přiznání podpory v nezaměstnanosti podle § 39 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti.

Žalovaný (stěžovatel) podal proti tomuto rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž uvedl, že nemůže souhlasit s názorem, že dohoda o narovnání uzavřená mezi žalobcem a jeho bývalým zaměstnavatelem zcela nahrazuje rozhodnutí soudu o neplatnosti výpovědi, a podmínky § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění je tedy třeba analogicky považovat za splněné. Stěžovatel namítl, že podle § 72 zákoníku práce z roku 2006 neplatné rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. Podle tohoto ustanovení tedy pouze soud je příslušný k tomu, aby posoudil, zda skončení pracovního poměru je neplatné, a to na základě žaloby, nebo je možno uzavřít soudní smír.

V daném případě sice byla žalobcem podána žaloba na určení neplatnosti skončení pracovního poměru výpovědí, soud však o ní nerozhodl, neboť žalobce vzal svou žalobu zpět. Stěžovatel poukázal v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1155/96, a na rozsudky Nejvyššího správního soudu z něj vycházející, které řeší problematiku platnosti či neplatnosti skončení pracovního poměru a účinky uzavřené dohody o narovnání (rozsudky ze dne 24. 6. 2008, čj. 6 Ads 54/2007-63, ze dne 18. 8. 2006, čj. 4 Ads 62/2005-68, a ze dne 10. 1. 2007, čj. 3 Ads 104/2005-39). Podle názoru stěžovatele lze považovat za neplatné skončení pracovního poměru jen tehdy, pokud soud žalobě na určení neplatnosti pracovního poměru vyhověl. Skončilo-li řízení jinak, je výpověď platným důvodem rozvázání pracovního poměru. Své účinky může ztratit pouze tehdy, pokud by se účastníci v průběhu soudního řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru výpovědí dohodli na narovnání mezi nimi sporného nároku tak, že pracovní poměr trval a že bude trvat i nadále a tato dohoda by byla uzavřena před soudem. Uplynutím výpovědní doby nabyla výpověď svých účinků a těch by mohla pozbýt jen na základě pravomocného rozhodnutí soudu, jímž by bylo určeno, že skončení pracovního poměru výpovědí je neplatné. Dohoda o narovnání nemůže nahradit pravomocné rozhodnutí soudu nebo soudní smír.

Na tomto výkladu spočívá i § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, neboť stanoví, že za dobu pojištění se považuje též doba, po kterou podle pravomocného rozhodnutí soudu trval nadále právní vztah zakládající účast na pojištění, pokud podle tohoto rozhodnutí došlo ke skončení tohoto vztahu neplatně a pokud by jinak byla, kdyby nedošlo k neplatnému skončení tohoto vztahu, splněna podmínka uvedená v § 8 citovaného zákona; podmínka zaplacení pojistného se přitom považuje za splněnou, přičemž ustanovení věty třetí až páté tím není dotčeno. Tato skutečnost byla podle názoru stěžovatele potvrzena i ve sdělení MSSZ Brno, ze kterého vyplynulo, že doba zaměstnání žalobce od 1. 3. 2007 do 30. 9. 2009 nemůže být považována za dobu důchodového pojištění a je považována pouze za dobu zaměstnání, neboť k pravomocnému rozhodnutí soudu určujícímu neplatnost skončení pracovního poměru nedošlo.

Na dohodu o narovnání nelze nahlížet jako na postavenou naroveň pravomocnému rozhodnutí soudu, proto nelze považovat za splněnou podmínku stanovenou zákonem o důchodovém pojištění v § 11 odst. 2 a na období od 1. 3. 2007 do 30. 9. 2009 nahlížet jako na období, kdy byl žalobce důchodově pojištěn.

Stěžovatel upozornil též na jiné rozhodnutí městského soudu týkající se totožných účastníků jako v projednávaném případě v rozsudku ze dne 24. 7. 2012, čj. 1 Ad 60/2011-41. Touto žalobou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného o odvolání ze dne 29. 6. 2011, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí úřadu práce o stanovení povinnosti vrátit podporu v nezaměstnanosti. V tomto rozsudku městský soud dospěl naopak k závěru, že pouze soud může rozhodnout o tom, zda došlo k neplatnému rozvázání pracovního poměru nebo schválit mezi účastníky smír, který má stejné účinky jako rozsudek ve věci samé. Podle názoru městského soudu vysloveného v této věci dohodou o narovnání nelze nahradit rozhodnutí soudu. Účelem narovnání není zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají, ale předejít dalším nesrovnalostem nebo sporům tím, že původní závazek, v němž se sporné právo vyskytlo, se zruší a nahradí závazkem novým. Stěžovatel tedy namítal, že rozsudek napadený kasační stížností se dostává do zřejmého rozporu s citovaným rozsudkem městského soudu, kterým byly posuzovány stejné skutečnosti a který byl rovněž napaden kasační stížností. Oba rozsudky městského soudu se v posuzování účinků dohody o narovnání a v důsledcích jejího posouzení diametrálně rozcházejí, stěžovateli tedy není zřejmé, jak na tuto dohodu nahlížet.

V rozsudku městského soudu ze dne 24. 7. 2012, čj. 1 Ad 60/2011-41, se uvádí, že dohodu o narovnání nelze analogicky vykládat jako pravomocné rozhodnutí soudu, ale přesto, pokud zaměstnavatel žalobci vyplatil náhradu mzdy v důsledku neplatného rozvázání pracovního poměru, šlo by o příjem započitatelný do vyměřovacího základu pojistného na sociální zabezpečení. Naopak městský soud v rozsudku napadeném touto kasační stížností konstatoval, že dohodu o narovnání je třeba vykládat jako analogickou pravomocnému rozhodnutí soudu a z náhrady mzdy, kterou se zavázal zaměstnavatel žalobci vyplatit z titulu neplatného skončení pracovního poměru, měl zaměstnavatel provést srážky, tedy i odvést pojistné na sociální zabezpečení, a pokud tak zaměstnavatel nečinil, nelze to přičítat k tíži žalobci, tudíž je třeba na žalobce nahlížet jako na důchodově pojištěného.

Podle názoru stěžovatele mělo být podle dohody o narovnání podřazeno pod pojem "" ujednání o tom, že částka odpovídající náhradě mzdy bude ponížena o částku odpovídající již vyplaceným dávkám podpory v nezaměstnanosti a sociálními dávkám. Proto nelze souhlasit s názorem městského soudu, že zaměstnavatel částku odpovídající náhradě mzdy snížil o zákonem stanovené odvody. Tato skutečnost ze spisového materiálu nijak nevyplývá.

Žalobce rovněž v odvolání proti rozhodnutí o zastavení výplaty podpory v nezaměstnanosti argumentoval tím, že mu nebyla vyplacena náhrada mzdy ale jednorázové "". V odvolání pak také žalobce uvedl, že zaměstnavatel v dohodě o narovnání uznal jeho nárok na náhradu mzdy s tím, že se zavázal zaplatit mu náhradu mzdy pouze zčásti, a to sníženou o částku rovnající se výplatě poskytnuté úřadem práce z titulu podpory v nezaměstnanosti. Stěžovatel tedy vyslovil nesouhlas s názorem městského soudu, že zaměstnavatel provedl srážky ve smyslu zákona o pojistném na sociální zabezpečení, neboť z ujednání mezi žalobcem a jeho zaměstnavatelem tato skutečnost neplyne. Podle názoru stěžovatele se v daném případě jednalo o částku vyplacenou v rámci závazkového vztahu žalobce a jeho bývalého zaměstnavatele, nejednalo se o příjem započitatelný do vyměřovacího základu pojistného na sociální zabezpečení, tudíž nezakládal účast na důchodovém pojištění.

Stěžovatel zopakoval, že žalobce v období posledních tří let před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání nezískal žádnou dobu důchodového pojištění, nesplnil podmínky zákona o zaměstnanosti pro přiznání podpory v nezaměstnanosti stanovené v § 39 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti, a proto mu byla podpora v nezaměstnanosti ode dne 20. 12. 2010 přiznána neprávem a byla mu dnem 1. 3. 2011 podle § 55 zákona o zaměstnanosti zastavena.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.