3590/2017
Důchodové pojištění: starobní důchod; náhrada příjmu z výdělečné činnosti
Důchodové pojištění: starobní důchod; náhrada příjmu z výdělečné činnosti
k § 16 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 5. 5. 2015 Sb.
Do vyměřovacího základu pro výpočet starobního důchodu dle § 16 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, se započítá přiznaná a vyplacená náhrada mzdy nebo platu na základě soukromoprávní dohody o narovnání, pokud sporná mzda nebo plat náleží pojištěnci za rozhodné období, a to bez ohledu na okamžik splatnosti přiznané náhrady.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2017, čj. 6 Ads 260/2016-44)
Prejudikatura: č. 2866/2013 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 120/2005 Sb. ÚS (sp. zn. II. ÚS 348/04).
Věc: JUDr. Václava H. proti České správě sociálního zabezpečení, o starobní důchod, o kasační stížnosti žalované.
Rozhodnutím ze dne 5. 5. 2015 přiznala žalovaná žalobkyni starobní důchod od 11. 4. 2015 ve výši 22 758 Kč měsíčně. Dne 21. 5. 2015 doložila žalobkyně Dohodu o narovnání ze dne 30. 4. 2015 ve věci sporu o způsob určení platové základny pro výpočet platu soudce a víceúčelových paušálních náhrad v letech 2011–2014, kterou se Česká republika – Okresní soud v Ústí nad Labem zavázal žalobkyni na platu a víceúčelových paušálních náhradách za období let 2012–2014 doplatit částku v celkové výši 208 745 Kč do 15. 6. 2015. Žalobkyně žádala zohlednění doložené skutečnosti v novém rozhodnutí. Žalovaná toto podání vyhodnotila jako námitky podle § 88 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, a jako nedůvodné je zamítla rozhodnutím ze dne 17. 6. 2015. Uvedla, že vyměřovací základ žalobkyně byl vypočten v souladu s § 18 zákona o důchodovém pojištění z rozhodného období let 1986–2014. Příjem na základě dohody o narovnání je však splatný až v roce 2015, nespadá tedy do vyměřovacího základu, a pro výpočet výše starobního důchodu žalobkyně jej nelze zohlednit.
Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem, který rozsudkem ze dne 26. 9. 2016, čj. 75 Ad 16/2015-33, zrušil napadené rozhodnutí i předcházející rozhodnutí o přiznání starobního důchodu, a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Dohodou o narovnání je upraven dosud přiznaný a vyplacený plat za období let 2012–2014, neboť žalobkyně a její zaměstnavatel se shodli, že tento plat měl být vyšší. Účelem uzavřené dohody bylo zajištění nápravy takovým právním prostředkem, který by garantoval odčinění vzniklé situace, kterou žalobkyně nezavinila, ale která ji poškodila, neboť jí nebyl vyplácen plat ve výši, na kterou měla nárok. S přihlédnutím k celému systému důchodového pojištění lze dle krajského soudu dovodit, že náhrada platu vyplacená žalobkyni na základě uzavřené dohody o narovnání je příjmem započitatelným do vyměřovacího základu. Dohoda o narovnání je prostředkem nápravy určení platové základny pro výpočet platu a stát tak, byť opožděně, obdržel také pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a zdravotní pojištění. Žalovaná nesprávně aplikovala § 5 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „zákon o pojistném na sociální zabezpečení“), jelikož vycházela z výkladu, že doplatek platu žalobkyně za roky 2012 – 2014 nelze započítat do rozhodného období pro výpočet důchodu.
Žalovaná (stěžovatelka) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž uvedla, že vyměřovacím základem zaměstnance pro pojistné na důchodové pojištění je dle § 5 odst. 1 zákona o pojistném na sociální zabezpečení úhrn příjmů, které jsou předmětem daně z příjmu fyzických osob, a které mu zaměstnavatel zúčtoval v souvislosti se zaměstnáním, které zakládá účast na nemocenském pojištění. Zúčtovaným příjmem se rozumí plnění, které bylo v peněžní nebo nepeněžní formě nebo formou výhody poskytnuto zaměstnavatelem zaměstnanci nebo předáno v jeho prospěch, popřípadě připsáno k jeho dobru anebo spočívá v jiné formě plnění prováděné zaměstnavatelem za zaměstnance. Zhodnocení určitého příjmu jako vyměřovacího základu pro důchodové účely je dle stěžovatelky tedy spojeno s procesem zúčtování takového příjmu v zákonem definovaném období pro zjištění vyměřovacího základu. Podle § 6 odst. 1 zákona o pojistném na sociální zabezpečení je rozhodným obdobím, z něhož se zjišťuje vyměřovací základ, kalendářní měsíc, za který se pojistné platí. Vyměřovací základ je tudíž možno zhodnotit pouze v tom kalendářním roce, resp. kalendářním měsíci, v němž byl zúčtován.
V případě žalobkyně je rozhodným obdobím pro stanovení vyměřovacího základu období let 1986 – 2014. Příjem žalobkyně na základě dohody o narovnání však spadá do vyměřovacího základu roku 2015, a proto nemohl být v souladu s § 18 zákona o důchodovém pojištění zohledněn. Nemusí se dle stěžovatelky jednat pouze o běžnou mzdu či plat za kalendářní rok, v němž je přiznáván důchod, ale i o náhrady, odměny či jiný příjem, který zaměstnanci náležel za předchozí kalendářní rok, ale zaměstnavatel jej zúčtoval až v kalendářním roce, který nespadá do rozhodného období. Jestliže zákonodárce neshledal právně
relevantní
důvody pro to, aby tyto a obdobné situace specifikoval v § 16 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění (jako je tomu u náhrady mzdy, platu či jiného příjmu náležející v souvislosti s neplatným skončením pracovního poměru), pak stěžovatelka nemůže vlastním uvážením nahrazovat nepříznivé dopady konkrétní životní situace na nároky plynoucí z důchodového pojištění.Stěžovatelka zároveň plně respektuje § 5 odst. 1 zákona o pojistném na sociální zabezpečení, které přímo zakotvuje, že náhrady výdajů poskytovaných procentem z platové základny představitelům státní moci a některých státních orgánů a soudců nepatří do vyměřovacího základu zaměstnance pro odvod pojistného. Krajský soud správní žalobě vyhověl v plném rozsahu, aniž by závěr o nezákonnosti napadeného rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil. V napadeném rozsudku se dostatečně nevypořádal s aplikací § 16 zákona o důchodovém pojištění, ani se skutečností, že částka doplatku, která měla být žalobkyni vyplacena na základě dohody o narovnání, zahrnuje nejen doplatek nově upraveného platu, ale i paušálních náhrad výdajů.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
III.
Posouzení kasační stížnosti
(...) [10] Podstatou kasační stížnosti je otázka, má-li se do vyměřovacího základu žalobkyně za období 2012–2014 promítnout náhrada platu, jenž sice měl být v uvedeném období vyplácen, dohodou o narovnání se však jeho náhrada stala splatnou až v roce 2015. Stěžovatelka se domnívá, že nikoliv, a argumentuje zejména § 16 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění, které odkazuje na § 11 odst. 2 téhož zákona. Podle uvedených ustanovení se do vyměřovacího základu započte náhrada, poskytnutá pojištěnci na základě pravomocného rozhodnutí soudu nebo mimosoudní dohody v případě neplatného skončení pracovně právního vztahu, a to v kalendářních měsících, za které náleží. Z toho stěžovatelka dovozuje, že v jiných případech než je neplatné ukončení pracovně právního vztahu, nelze poskytnutou náhradu platu do vyměřovacího základu započíst, pokud je tato náhrada splatná mimo rozhodné období. Nejvyšší správní soud má uvedený výklad za nepřípustně zjednodušující a nesprávný.
[11] V posuzované věci je třeba vycházet ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 348/04, č. 120/2005 Sb. ÚS, na nějž odkazuje žalobkyně i odůvodnění napadeného rozsudku. Ústavní soud posuzoval otázku, zda je možné započíst do vyměřovacího základu částku náhrady mzdy, která byla vyplacena až v souvislosti s pravomocným rozhodnutím soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru pojištěnce, tj. rozpočítat ji na jednotlivé měsíce a roky od okamžiku neplatného rozvázání pracovního poměru a zvýšit tak dodatečně jeho roční vyměřovací základy za období předcházející soudnímu rozhodnutí. Zákon v tehdy účinném znění tuto možnost výslovně neupravoval (srov. zákon o důchodovém pojištění ve znění účinném do 31. 12. 2006). Ústavní soud však dospěl k závěru, že „
nelze použít toliko gramatický výklad
[...] bez přihlédnutí ke smyslu a účelu dotčených ustanovení i celého systému důchodového pojištění
“. Právní předpisy důchodového zabezpečení „zohledňují toliko modelovou situaci, kdy zaměstnanec dosahuje pravidelnou měsíční mzdu, z níž je placeno pojistné, z logiky věci lze dovodit, že i náhrada mzdy
[...] vyplacená stěžovateli až v souvislosti s rozhodnutím soudu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, je příjmem započitatelným do vyměřovacího základu (srov. § 5 odst. 2 písm. a) zákona [o daních z příjmů]), který lze rozpočítat na jednotlivé kalendářní měsíce a roky po dobu neplatného rozvázání pracovního poměru. [...] Náhrada mzdy má v tomto případě charakter ekvivalentu mzdy a je zúčtovatelná stejně jako mzda. Tuto účast stěžovatele na důchodovém pojištění tedy lze promítnout do zápočtu doby pojištění. Z § 6 odst. 1 zákona [o daních z příjmů] navíc nelze ani dovodit, že by vylučovalo možnost zpětného rozúčtování příjmů, jež se zahrnují do vyměřovacího základu.
[...] Z ústavního hlediska je podstatné, že stát obdržel, byť opožděně, v souvislosti s náhradou mzdy platby pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Lze souhlasit s názorem stěžovatele, že by bylo
“absurdní
a především nespravedlivé, aby se mu tento příjem v podobě vyplacené náhrady mzdy neprojevil v jeho osobním vyměřovacím základu pro výpočet starobního důchodu. Důchodové pojištění je totiž založeno na principu obligatornosti dávek důchodového pojištění, který znamená, že při splnění stanovených podmínek vzniká na dávku důchodového pojištění právní nárok.[12] Teprve v návaznosti na citované rozhodnutí Ústavního soudu bylo do zákona o důchodovém pojištění novelou provedenou zákonem č. 24/2006 Sb. výslovně zakotveno, že do vyměřovacího základu se započítává též náhrada mzdy nebo platu za období, v němž podle pravomocného rozhodnutí soudu nadále trval pracovně právní vztah, pokud podle tohoto rozhodnutí došlo ke skončení pracovního poměru neplatně. V praxi dále vyvstala otázka, zda lze rozhodnutí soudu v obdobných případech nahradit soukromoprávní dohodou o narovnání sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru. Na tuto otázku odpověděl kladně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 12. 2012, čj. 6 Ads 112/2012-50, č. 2866/2013 Sb. NSS, v němž dospěl k závěru, že „[p]
rávním účinkem dohody o narovnání mezi žalobcem a jeho bývalým zaměstnavatelem pak bylo to, že rozvázání pracovního poměru výpovědí zaniklo a bylo nahrazeno ujednáními, která vyplývají z narovnání. V tomto ohledu je tedy účinek dohody o narovnání srovnatelný s případným rozhodnutím soudu o neplatnosti výpovědi.
“ Na tyto praktické problémy reagoval v mezidobí i zákonodárce, který novelou zákona o důchodovém pojištění provedenou zákonem č. 470/2011 Sb., postavil soukromoprávní dohodu o narovnání výslovně na roveň pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Skutečnost, že zákon v současné době výslovně upravuje započtení náhrady později přiznané a uhrazené mzdy či platu do rozhodného období, za nějž měla být uhrazena, výslovně pouze v případě neplatného rozvázání pracovního poměru, je tedy daleko spíše reakcí zákonodárce na kazuistiku soudů a nejčastější praktické problémy, než promyšlenou koncepční úpravou, kterou by zamýšlel započtení jiných zpětných náhrad platu vyloučit.[13] Závěry napadeného rozsudku jednoznačně korespondují s úvahami nastíněnými ve výše zmíněném nálezu Ústavního soudu. Obdobně i Nejvyšší správní soud v minulosti jednoznačně konstatoval, že do vyměřovacích základů za rozhodné období let 2007–2009 se může zpětně promítnout doplatek služebního příjmu za službu přesčas, který byl po skončení soudních sporů pojištěnci jednorázově (jakožto doplatek služebního příjmu za rozhodné období) vyplacen až v roce 2014 (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2015, čj. 6 Ads 130/2015-72). Tyto závěry je nutné analogicky aplikovat i v posuzovaném případě. Vše uvedené lze shrnout tak, že do vyměřovacího základu pro výpočet starobního důchodu se započítá přiznaná a vyplacená náhrada mzdy nebo platu na základě dohody o narovnání, pokud sporná mzda nebo plat náleží pojištěnci za rozhodné období, a to bez ohledu na okamžik splatnosti.
[14] Nejvyšší správní soud si je stejně jako stěžovatelka vědom § 5 odst. 1 zákona o pojistném na sociální zabezpečení, podle něhož vyměřovacím základem pro pojistné na důchodové pojištění nejsou náhrady výdajů poskytovaných procentem z platové základny představitelům státní moci a některých státních orgánů a soudcům. Krajský soud však napadeným rozsudkem nezavázal stěžovatelku k tomu, aby tyto náhrady výdajů do vyměřovacího základu zahrnula. Krajský soud zrušil napadená rozhodnutí z toho důvodu, že stěžovatelka vůbec nezohlednila žalobkyní předloženou dohodu o narovnání, jelikož byla uzavřena a bylo z ní plněno mimo rozhodné období. Do vyměřovacího základu za rozhodné období let 2012–2014 tak nebyla žalobkyni započtena ani dohodnutá náhrada platu, ačkoliv správně tomu tak být mělo.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.