Vydání 11/2006

Jak již krajský soud správně uvedl ve svém rozsudku, pracovní poměr žalobce u Ostravsko-karvinského revíru, dolu Paskov, národního podniku, Paskov, skončil ke dni 3. 8. 1976 dohodou ve smyslu § 43 odst. 1 zákoníku práce. Vzhledem k obsahu dohody, uzavřené na podkladě formuláře, do něhož byly doplněny osobní údaje žalobce, datum uzavření dohody a důvody rozvázání pracovního poměru, a který jako takový zřejmě organizace používala pro uvedené případy opakovaně, není pochyb, že tímto dvoustranným projevem vůle mezi (podle tehdejší zákonné terminologie) organizací a pracovníkem byl mezi těmito dvěma subjekty práva jejich pracovněprávní vztah ukončen. Na tom nemůže změnit nic ani skutečnost, že důvodem rozvázání pracovního poměru byl zdravotní stav žalobce. Pracovní smlouvou ze dne 4. 8. 1976 pak žalobce uzavřel s jiným subjektem práva, a sice Ostravsko-karvinským revírem, Doprava, národním podnikem, Ostrava, nový pracovní poměr, který nijak nesouvisel s pracovním poměrem předešlým.

Je nepochybné, že důvodem pro rozvázání starého pracovního poměru a uzavření nového pracovního poměru byl zdravotní stav žalobce - vzniklý, což je též nesporné, následkem pracovního úrazu - který mu neumožňoval v té době nadále vykonávat pro původního zaměstnavatele práci, již dosud vykonával, a sice hornickou činnost pod zemí v hlubinných dolech. Na uvedeném závěru nic nemění ani okolnost, že následně - poté, co k uvedeným pracovněprávním úkonům došlo - byly původní i nová zaměstnavatelská organizace žalobce rozhodnutím ministra paliv a energetiky ke dni 31. 12. 1976 jako státní hospodářské organizace zrušeny, a staly se od 1. 1. 1977 součástmi nově vytvořené státní hospodářské organizace Ostravsko-karvinské doly, koncern, se sídlem v Ostravě, která se členila na koncernové podniky, mj. Ostravsko-karvinský revír, Důl Paskov, koncernový podnik, Paskov, a Ostravsko-karvinský revír, Doprava, koncernový podnik, Ostrava. I koncernové podniky totiž svým jménem vystupovaly v právních vztazích, mj. ve vztazích pracovněprávních, v rozsahu stanoveném ve statutu koncernu (§ 8 odst. 2 nařízení vlády ČSSR č. 91/1974 Sb.), přičemž podle čl. 25 odst. 4 písm. b) Statutu výrobní hospodářské jednotky Ostravsko-karvinské doly, koncern, Ostrava, tuto kompetenci na úseku uzavírání a rozvázání pracovního poměru měly.

Ustanovení § 2 odst. 1 nařízení vlády ČSFR č. 557/1990 Sb. jako prováděcí nařízení k zákonu č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, jako jednu z nutných podmínek nároku na mimořádný starobní důchod stanoví, že občan, kterému má být důchod poskytnut, byl zaměstnán nejméně 15 roků ve vybraných zaměstnáních v hornictví. Podle § 1 odst. 2 citovaného nařízení se vybranými zaměstnáními v hornictví pro účely tohoto nařízení rozumějí zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech, uvedená pod č. 1 až 7 a 11 v příloze č. 2 nařízení vlády ČSSR č. 117/1988 Sb., o zařazování zaměstnání do I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení. Podle § 1 odst. 3 citovaného nařízení se za dobu zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech pro účely tohoto nařízení považují jednak doba výkonu zaměstnání uvedeného v § 1 odst. 2 tohoto nařízení, jednak doby uvedené v § 18 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a v § 5 odst. 1 písm. a) až f) nařízení vlády ČSSR č. 117/1988 Sb., jestliže jsou obklopeny dobou výkonu zaměstnání uvedeného v odstavci 2.

Všechny důvody podle § 5 odst. 1 písm. a) až f) nařízení vlády ČSSR č. 117/1988 Sb. se zjevně váží na situace, kdy pracovník je stále zaměstnán u stejného zaměstnavatele, avšak z různých, v tomto nařízení vlády taxativně vymezených, důvodů nevykonává pro zaměstnavatele práci vůbec nebo vykonává jiný než původně sjednaný či jinak určený druh práce. To platí i pro důvod podle § 5 odst. 1 písm. d) citovaného nařízení, podle něhož se jako doba zaměstnání I. (II.) pracovní kategorie započítává, jestliže je obklopena touto dobou, doba převedení pracovníka na jinou práci, k němuž je organizace oprávněna i bez jeho souhlasu. Převedení na jinou práci je ve smyslu pracovněprávních předpisů platných jak v době vydání nařízení vlády ČSSR č. 117/1988 Sb., tak v době vydání přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu (viz § 37 zákoníku práce), možné pouze v rámci organizace, tj. v rámci jednoho subjektu práva. Jakékoli "převedení" pracovníka dohodou mezi dvěma zaměstnavatelskými organizacemi jako subjekty práva nelze pod ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) cit. nařízení zahrnout, a to ani za použití rozšiřujícího výkladu, protože takový výklad by šel zjevně za rámec záměru zákonodárce vyjádřeného v § 5 odst. 1 cit. nařízení vlády právě tím, že skutkové podstaty tam definované se týkají situací, kdy pracovník je stále v pracovněprávním vztahu k původnímu zaměstnavateli.

Ani poukaz na úpravu ve vyhlášce federálního ministerstva práce a sociálních věcí č. 129/1979 Sb. nemůže na nepřípustnosti extenzivního výkladu § 5 odst. 1 písm. d) nařízení vlády ČSSR č. 117/1988 Sb. nic změnit. Je pravda, že tato vyhláška (zrušená vyhláškou č. 102/1987 Sb., jež ji nahradila; vyhláška č. 102/1987 Sb. byla rovněž zrušena a nahrazena, a sice vyhláškou č. 19/1991 Sb., zrušenou bez obsahového nahrazení vyhláškou č. 405/2003 Sb.) i zmíněné další vyhlášky, které ji nahrazovaly, zaváděly (viz např. § 2 vyhlášky č. 129/1979 Sb.) zvláštní zvýhodněný režim převádění pracovníků v hornictví, trvale nezpůsobilých k dosavadní práci, k jiným organizacím (zaměstnavatelům), přičemž i při uvolnění do jiné organizace v rámci téže výrobní hospodářské jednotky [§ 2 odst. 1 písm. c)] či při uvolnění do jiné organizace mimo výrobní hospodářskou jednotku [§ 2 odst. 1 písm. d)] zůstávala uvolněnému pracovníkovi zachována řada jeho nároků odvozených z jeho dosavadního zaměstnání. Všechny citované úpravy však vycházely ze zásady, že při převádění těchto pracovníků na jinou práci nebo při jejich uvolňování do jiné organizace (ať již případně v rámci jedné výrobní hospodářské jednotky či mimo ni) se postupuje podle příslušných ustanovení zákoníku práce [např. v § 2 odst. 3 vyhlášky č. 129/1979 Sb. se demonstrativně odkazuje na § 36, § 37 odst. 1 písm. a) a odst. 2, 4 a 5, § 43 a § 46 odst. 1 písm. d) zákoníku práce, tedy mimo jiné prostřednictvím odkazu na § 43 zákoníku práce též na skončení pracovního poměru dohodou], z čehož je zřejmé, že uvedená vyhláška neprováděla žádnou modifikaci zákonného režimu rozvázání pracovního poměru dohodu a sjednání nového pracovního poměru novou pracovní smlouvou. Kardinálním argumentem pro nepřípustnost extenzivního výkladu § 5 odst. 1 písm. d) nařízení vlády ČSSR č. 117/1988 Sb. je pak ustanovení § 2 odst. 5 vyhlášky č. 129/1979 Sb., podle něhož platí, že pokud nároky pracovníka či jiná plnění v jeho prospěch jsou podle příslušných právních předpisů, s výjimkou předpisů o sociálním zabezpečení, nebo podle příslušných ustanovení kolektivních smluv vázány na celkovou dobu zaměstnání (praxe) nebo na nepřetržité trvání pracovního poměru, posuzují se tyto skutečnosti, jako kdyby ke změně nebo skončení předchozího pracovního poměru nedošlo. Z výslovné výluky předpisů o sociálním zabezpečení, mezi něž nutno řadit i předpisy o důchodovém pojištění či zabezpečení, jednoznačně vyplývá, že pro účely posuzování nároků na starobní důchod je nutno s uvolněním do jiné organizace (ať již v rámci téže výrobní hospodářské jednotky či mimo ni) nakládat jako s jakýmkoli jiným běžným rozvázáním pracovního poměru a sjednáním pracovního poměru nového. Vyhlášky následující po vyhlášce č. 129/1979 Sb. sice výslovnou výluku předpisů o sociálním zabezpečení neobsahují, z dikce jejich příslušných ustanovení (§ 2 odst. 5 vyhlášky č. 102/1987 Sb., § 4 vyhlášky č. 19/1991 Sb.) však zřetelně vyplývá, že posuzování nároků závislých na délce zaměstnání či nepřetržitém trvání pracovního poměru v případech uvolnění k jiné organizaci (jinému zaměstnavateli) tak, jako kdyby ke změně či skončení předchozího pracovního poměru nedošlo, se týká nároků pracovněprávních, ne však nároků důchodových.

Nevztahovala-li se právní úprava uvedená v § 2 vyhlášky č. 129/1979 Sb. (resp. v pozdějších předpisech, jež ji nahradily) na předpisy o sociálním zabezpečení, tím spíše nelze takový nárok konstruovat v případě, že k relevantnímu pracovněprávnímu úkonu došlo ještě před vydáním vyhlášky č. 129/1979 Sb., tj. za neexistence jakékoli právní úpravy, jež by vůbec úvahy v intencích stěžovatelovy kasační stížnosti připouštěla ().