Ej 228/2006
Důchodové pojištění: starobní důchod horníka
k § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 557/1990 Sb., o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům
Pojištěnci, který dosáhl věku 50 let a získal 25 roků pojištění, avšak podmínku 10 roků pojištění ve vybraných zaměstnáních v hornictví v uranových dolech splnil a výkon tohoto zaměstnání v souvislosti s dovršením nejvyšší přípustné expozice ukončil až po 31. 12. 1990, nevzniká nárok na starobní důchod podle nařízení vlády č. 557/1990 Sb., o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2006, čj. 3 Ads 49/2006-40)
Věc:
Václav B. proti České správě sociálního zabezpečení o starobní důchod, o kasační stížnosti žalované.
Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 10. 11. 2005 zamítla žádost žalobce o starobní důchod pro nesplnění podmínek stanovených v § 76 a § 29 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. V odůvodnění uvedla, že podle § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 557/1990 Sb., o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "nařízení vlády č. 557/1990 Sb."), má na starobní důchod nárok občan, který dosáhl 50 let a byl zaměstnán alespoň 25 roků, jestliže: a) byl zaměstnán nejméně 15 roků ve vybraných zaměstnáních v hornictví, b) dosáhl nejvyšší přípustné expozice a c) skončil výkon vybraného zaměstnání v hornictví do 31. března 1991, nebo podle odst. 2 téhož ustanovení také jestliže a) byl zaměstnán nejméně 10 roků ve vybraných zaměstnáních v hornictví v uranových dolech, b) překročil nejvyšší přípustnou expozici a c) skončil výkon vybraného zaměstnání v hornictví v uranových dolech do 31. prosince 1990 v souvislosti se snížením nejvyšší přípustné expozice. Podle žalované jsou s ohledem na rozhodnutí hlavního hygienika České republiky ze dne 12. 6. 1991 účastni výhod uvedeného nařízení vlády i pracovníci závodů Č., jestliže odpracovali více než 10 let ve vybraných zaměstnáních ve smyslu § 1 odst. 2 nařízení vlády č. 557/1990 Sb., a to v uranových dolech nebo v dolech, které jsou jim z důvodu rizika ionizujícího záření postaveny naroveň, překročili nejvyšší přípustnou expozici a skončili výkon vybraných zaměstnání v takových dolech po 30. 6. 1991, nejdéle však do 31. 12. 1992. Podle potvrzení o skutečnostech rozhodných pro vznik nároku na starobní důchod podle nařízení vlády č. 557/1990 Sb. dosáhl žalobce nejvyšší přípustné expozice dne 13. 3. 1992; protože však nejvyšší přípustnou expozici nepřekročil, není podle žalované splněna podmínka podle § 2 odst. 2 písm. b) nařízení vlády č. 557/1990 Sb.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 2. 2006 rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Soud v odůvodnění uvedl, že z osobního listu důchodového pojištění žalobce ze dne 8. 11. 2005 vyplývá, že žalobce získal celkem 38 roků a 62 dnů pojištění. Z potvrzení vystaveného závody Č. je prokázáno, že žalobce tam byl zaměstnán od 11. 1. 1982 do 31. 5. 1992 jako horník - v kategorii I. AA odpracoval 3739 směn - a nejvyšší přípustnou expozici 2100 směn naplnil ke dni 13. 3. 1992. Z rozhodnutí hlavního hygienika České republiky uvedeného v napadeném rozhodnutí žalované vyplývá, že nejvyšší přípustná expozice byla stanovena celkovou dobou práce 2100 směn v podzemí. Krajský soud uvedl, že pokud vyřazení z rizika ionizujícího záření okamžikem naplnění nejvyšší přípustné expozice je zákonnou povinností zaměstnavatele, kterou mu ukládá zákoník práce a předpisy o bezpečnosti a hygieně práce, pak naplnění expozice musí být dostatečné i pro splnění podmínky podle § 2 odst. 2 písm. b) nařízení vlády č. 557/1990 Sb. Soud přisvědčil žalobci v tom, že naplnění expozice je rovno jejímu překročení, neboť jinak by nemohl nikomu vzniknout nárok na starobní důchod podle § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 557/1990 Sb., aniž by současně nedošlo k porušení zákoníku práce a předpisů o bezpečnosti a hygieně práce.
Žalovaná v kasační stížnosti namítla, že soud rozhodl v rozporu s platnou právní úpravou, neboť § 2 odst. 2 písm. b) nařízení vlády č. 557/1990 Sb. stanoví jako jednu z podmínek nároku na starobní důchod překročení nejvyšší přípustné expozice. Ustanovení § 2 uvedeného nařízení vlády stanoví taxativně podmínky, za nichž má občan uvedený v § 1 odst. 1 tohoto nařízení vlády nárok na starobní důchod, a to v odst. 1 při dosažení nejvyšší přípustné expozice a v odst. 2 při jejím překročení. Jestliže § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 557/1990 Sb. vyžaduje pro vznik nároku na starobní důchod překročení nejvyšší přípustné expozice, nelze dovodit, že tato podmínka je splněna při jejím pouhém naplnění. V souzené věci žalobce nejvyšší přípustnou expozici sice naplnil, avšak nepřekročil; proto mu nevznikl nárok na starobní důchod podle nařízení vlády č. 557/1990 Sb.
Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Podle názoru Nejvyššího správního soudu krajský soud v předcházejícím řízení nesprávně posoudil právní otázku, zda žalovaná rozhodovala o nároku žalobce na starobní důchod podle správného právního předpisu. Na případ žalobce se totiž nařízení vlády č. 557/1990 Sb., podle něhož žalovaná žádost žalobce o starobní důchod posuzovala, vůbec nevztahovalo. Podle § 2 odst. 2 tohoto nařízení vlády mohou o přiznání starobního důchodu žádat pracovníci uranových dolů, kteří byli zaměstnání nejméně deset let ve vybraných zaměstnáních v hornictví v uranových dolech, skončili výkon zaměstnání hornictví v uranových dolech do 31. 12. 1990 [podle § 76 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, odpadá podmínka skončení výkonu zaměstnání v souvislosti se snížením nejvyšší přípustné expozice] a podmínku překročení nejvyšší přípustné expozice splnili pouze proto, že nejvyšší přípustná expozice byla snížena na 2100 směn, přičemž tito pracovníci měli tou dobou nově sníženou expozici již překročenou.
O takový případ se však nejednalo, neboť žalobce dosáhl nejvyšší přípustné expozice 2100 směn až v roce 1992 a v témže roce skončil výkon zaměstnání v hornictví v uranových dolech. Žalobce je proto oprávněn žádat o starobní důchod nikoliv podle zmiňovaného nařízení vlády č. 557/1990 Sb., nýbrž podle zákona o důchodovém pojištění, podle něhož by mu mohl při splnění všech zákonných podmínek vzniknout nárok na starobní důchod až dosažením věku 55 let, tj. dne 4. 12. 2005.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu tedy žalovaná rozhodla ke dni 1. 10. 2005 o nepřiznání starobního důchodu žalobci správně, avšak měla tak učinit z jiných důvodů. Jak již bylo výše uvedeno, nárok žalobce na starobní důchod nespadá pod režim nařízení vlády č. 557/1990 Sb., neboť přestože byl žalobce zaměstnán po dobu deseti let v dole postaveném naroveň uranovému dolu a dosáhl nejvyšší přípustné expozice 2100 směn, nesplnil podmínku ukončení práce ke dni 31. 12. 1990, protože možnost skončení výkonu zaměstnání v hornictví do 31. 12. 1992 se podle § 3 citovaného nařízení vlády vztahuje pouze na uhelné hornictví podle § 2 odst. 1 nařízení vlády. Jelikož však přezkoumávaná žádost žalobce požadovala přiznání starobního důchodu od 1. 10. 2005, nemohl mu na jejím základě být přiznán ani starobní důchod podle zákona o důchodovém pojištění, neboť žalobce ke dni 1. 10. 2005 ještě nesplňoval podmínku dosažení věku 55 let.