Vydání 11/2016

Žalobce ve svých námitkách proti napadenému rozhodnutí vycházel z názoru, že pokud mu slovenská nositelka pojištění započítala pro vznik nároku dobu pojištění v délce 16 let a 252 dnů, které dosáhl v I. A pracovní kategorii na území bývalého Československa a po 31. 12. 1992 na území Slovenské republiky, pak by mu měla česká nositelka pojištění (tzn. žalovaná) započítat tu stejnou dobu pojištění pro vznik nároku na dílčí český starobní důchod ve smyslu článku 4 nařízení č. 883/2004. Tento právní názor žalobce se v obecnějším rozměru opírá o princip sčítání dob pojištění (článek 6 tohoto nařízení) a okrajově též o princip asimilace rozhodných skutečností vyjádřený v preambuli nařízení č. 883/2004 (body [10] a [12]), na nichž je koordinační mechanismus citovaného nařízení založen. Působení těchto principů ve vztahu k nakládání s dobami pojištění dosaženými na území jiného členského státu je ovšem limitováno direktivou zákazu dvojího hodnocení dob pojištění, jakož i zásadou přiměřenosti a zásadou předcházení souběhu dávek (článek 10 nařízení č. 883/2004). Zvláštní pravidla pro nakládání s tzv. „preferovanými“ dobami pojištění jsou obsažena v článku 51 citovaného nařízení.

Při rozhodování v důchodových věcech s unijním prvkem je Česká správa sociálního zabezpečení povinna posoudit vztah vnitrostátního a evropského práva, mimo jiné vyhodnotit ve smyslu článku 5 nařízení č. 883/2004 ve spojení s relevantními články (zejm. články 46 a 51 tohoto nařízení) upravujícími rovné nakládání s dávkami, příjmy, skutečnostmi nebo událostmi, zda je možno skutečnosti nastalé v jiném členském státě EU a jiném pojistném systému, které jsou rozhodné pro vznik nároku na dávku z českého systému důchodového pojištění, zohlednit při rozhodování o nároku na předmětnou dávku (viz k tomu obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, čj. 4 Ads 57/2013-36). Krajský soud poukazuje na to, že žalovaná citovala nařízení č. 883/2004 pouze velmi obecně, takže není zřejmé, nakolik se zabývala podrobněji výkladem tohoto ustanovení ve vztahu k předmětné věci, jakkoliv by si to tato věc zasluhovala. Nicméně odůvodnění rozhodné právní otázky obsažené v napadeném rozhodnutí není natolik nedostatečné, aby je krajský soud musel považovat za nepřezkoumatelné ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

Podle čl. 51 odst. 1 nařízení č. 883/2004 platí, že „[p]odmiňují-li právní předpisy členského státu poskytování některých dávek získáním dob pojištění pouze u zvláštních činností vykonávaných zaměstnancem nebo osobou samostatně výdělečně činnou nebo v povolání, na které se vztahuje zvláštní systém pro zaměstnance nebo osoby samostatně výdělečně činné, přihlíží příslušná instituce tohoto členského státu k dobám získaným podle právních předpisů jiných členských států pouze v případě, že byly získány v rámci odpovídajícího systému, nebo pokud tomu tak není, ve stejném povolání, případně ve stejné činnosti vykonávané zaměstnancem nebo osobou samostatně výdělečně činnou. Nesplňuje-li po přihlédnutí k takto získaným dobám dotyčná osoba podmínky pro pobírání dávek zvláštního systému, berou se tyto doby v úvahu pro účely poskytování dávek podle obecného systému nebo, neexistuje-li, dávek systému vztahujícího se buď na manuální, nebo nemanuální pracovníky za předpokladu, že dotyčná osoba byla pojištěna v rámci jednoho z těchto systémů.“

Systém pracovních kategorií byl zrušen ještě za trvání Československa zákonem o zrušení pracovních kategorií a o některých dalších změnách v sociálním zabezpečení s účinností od 1. 6. 1992. Na základě novelizace § 174 a § 175 zákona o sociálním zabezpečení byl vytvořen přechodný mechanismus, na základě něhož se zohledňovaly nároky spojené s výkonem zaměstnání v I. a II. pracovní kategorii při rozhodování o důchodech i nadále. Nová úprava důchodového systému po 1. 1. 1996 (po nabytí účinnosti zákona o důchodovém pojištění) reagovala na dřívější existenci pracovních kategorií a z nich plynoucích odlišných podmínek pro vznik nároku na starobní důchod a jeho výši v § 71 a § 74 zákona o důchodovém pojištění (viz k tomu blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2011, čj. 3 Ads 129/2010-82, č. 2442/2011 Sb. NSS).

Podle § 74 zákona o důchodovém pojištění platí, že „[n]ároky na snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod podle předpisů platných před 1. 1. 1996 po odpracování stanovené doby zaměstnání v I. pracovní kategorii nebo v I. (II.) kategorii funkcí zůstávají zachovány do 31. 12. 2018. Snížená věková hranice pro vznik nároku na starobní důchod se přitom považuje pro účely tohoto zákona za důchodový věk.“

Podle § 174 odst. 1 písm. c) zákona o sociálním zabezpečení ve znění účinném do 31. 12. 1995 platilo, že „[o]bčan, který vykonával před 1. 1. 1993 zaměstnání I. pracovní kategorie, popřípadě službu I. nebo II. kategorie funkcí, má po 31. 12. 1992 nárok na starobní důchod též, jestliže byl zaměstnán nejméně 25 roků a dosáhl věku alespoň 58 let, byl-li zaměstnán nejméně 12 roků v zaměstnání uvedeném v § 14 odst. 2 písm. a), popřípadě 8 roků, jde-li o takové zaměstnání v uranových dolech, nebo 16 roků v zaměstnání uvedeném v § 14 odst. 2 písm. b) až h) anebo 16 roků ve službě I. kategorie funkcí nebo 17,5 roku ve službě II. kategorie funkcí“. Podle § 175 „[n]ároky vyplývající ze zařazení zaměstnání do I. a II. pracovní kategorie nebo služby do I. a II. kategorie funkcí se přiznávají do 31. 12. 2016“.

Podle § 14 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení ve znění účinném do 31. 12. 1995 platilo, že „[z]aměstnání jsou pro účely důchodového zabezpečení zařazena do 31. prosince 1992 podle druhu vykonávaných prací do tří pracovních kategorií. Zaměstnání I. a II. pracovní kategorie jsou uvedena v resortních seznamech zaměstnání zařazených do I. a II. pracovní kategorie vydaných před 1. červnem 1992; do III. pracovní kategorie patří zaměstnání, která nejsou zařazena do I. nebo II. pracovní kategorie.“ Podle § 14 odst. 2 písm. e) zákona o sociálním zabezpečení ve znění účinném do 31. 12. 1995 platilo, že „[d]o I. pracovní kategorie jsou zařazena zaměstnání, v nichž se vykonávají soustavně a v průběhu kalendářního měsíce převážně práce rizikové, při kterých dochází k častým a trvalým poruchám zdraví pracujících působením škodlivých fyzikálních a chemických vlivů, a to zaměstnání členů posádek námořních lodí“.

Krajský soud v prvé řadě hodnotil, zda je možno systém pracovních kategorií považovat za zvláštní systém ve smyslu čl. 51 odst. 1 nařízení č. 883/2004. Právní úprava pracovních kategorií zohledňovala obtížnost výkonu určitých povolání a jejich nároky na zdraví zaměstnanců, na něž reagovala mimo jiné mechanismem snížení důchodového věku rozhodného pro vznik nároku na starobní důchod. Jednalo se tedy nepochybně o zvláštní subsystém důchodového zabezpečení (pojištění), který lze svou povahou a účelem kvalifikovat pod pojem „zvláštní systém“ pro zaměstnance, který užívá citovaný čl. 51 nařízení č. 883/2004. V tomto smyslu rovněž vyznívá i Nejvyššího správního soudu, konkrétně především rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2013, čj. 3 Ads 25/2012-41, č. 2814/2013 Sb. NSS.

Krajský soud sdílí názor žalované vyjádřený v napadeném rozhodnutí, že vnitrostátní česká právní úprava neumožňuje započítat z hlediska vzniku nároku na starobní důchod ve snížené věkové hranici dobu pojištění dosaženou v období od 19. 6. 1997 do 31. 7. 2002. Vnitrostátní právní úprava zohledňování dob pojištění dosažených v tzv. preferovaných pracovních kategoriích je totiž postavena na přechodných ustanoveních § 74 zákona o důchodovém pojištění ve spojení s § 174 zákona o sociálním zabezpečení, která pamatují pouze na doby pojištění v preferovaných pracovních kategoriích dosažených v Československu před zrušením systému pracovních kategorií. Pouze na základě české právní úpravy tak není možno v rámci aplikace § 74 zákona o důchodovém pojištění zohledňovat za účelem stanovení důchodového věku pojištěnce jiné preferované doby pojištění, než které jsou pokryty citovanými přechodnými ustanoveními zákona o důchodovém pojištění.

Dále krajský soud hodnotil samotnou aplikovatelnost citovaného čl. 51 odst. 1 nařízení č. 883/2004 na posuzovanou věc, neboť v případě střetu mezi pravidly vnitrostátního práva a pravidly vyplývajícími z citovaného nařízení je třeba dát evropské právní regulaci aplikační přednost. Krajský soud především nepřehlédl právní názor Nejvyššího správního soudu obsažený v citovaném rozsudku čj. 3 Ads 25/2012-41, v němž se Nejvyšší správní soud vyjádřil na půdorysu skutkově poněkud odlišného případu k možnosti zápočtu preferované doby pojištění dosažené v jiném členském státě EU pro účely vzniku nároku na starobní důchod ve sníženém důchodovém věku takto: „Jestliže tedy stěžovatel již na základě uvedených dob pojištění získaných v preferované pracovní kategorii získal výhodu spočívající v přiznání nároku na slovenský starobní důchod již v 55 letech věku, nemůže se téže výhody domáhat u českého nositele pojištění, který není příslušný ke zhodnocení slovenských dob pojištění, za které se stěžovatelovy doby pojištění ve smyslu článku 20 Smlouvy [mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (č. 228/1993 Sb.)], který zůstává platnou součástí úpravy koordinace rozhodování o důchodových mezi oběma nástupnickými státy, považují. Tato výhoda, která se netýká samotného zohlednění těchto dob pojištění pro nárok na český dílčí důchod a spočívá ve snížení důchodového věku oproti obecným pravidlům, tedy nemůže být přiznána stěžovateli opakovaně na základě aplikace koordinačních pravidel citovaných evropských nařízení. O tomto postupu by bylo možno uvažovat pouze v případě, který připustila a odůvodnila i žalovaná v napadeném rozhodnutí, a to zohledněním článku 57 nařízení č. 883/2004 v situaci, kdy by stěžovatel získal i určitou českou dobu pojištění v preferované pracovní kategorii delší jednoho roku. Pak by podle zásady sčítání dob pojištění bylo třeba tyto doby sečíst pro posouzení otázky, zda je možno na stěžovatele aplikovat institut snížení důchodového věku ve smyslu přechodného ustanovení § 74 zákona [o důchodovém pojištění] a § 21 odst. 1 písm. a) zákona [o sociálním zabezpečení] ve znění platném a účinném do 31. 12. 1995. Jelikož však tato situace nenastala a stěžovatel to ani netvrdil, nezabýval se Nejvyšší správní soud podrobněji analýzou působení citovaných ustanovení evropské úpravy v takové situaci.“ Krajský soud vnímá poselství tohoto právního názoru v tom smyslu, že za určitých okolností může být žalovaná jako česká nositelka pojištění povinna zohlednit při posuzování otázky důchodového věku srovnatelnou dobu pojištění získanou v určitém zvláštním systému jiného členského státu EU, pokud by pojištěnec zároveň získal v českém systému pojištění dobu pojištění ve srovnatelné profesi v preferované pracovní kategorii delší než jeden rok (čl. 57 odst. 1 nařízení č. 883/2004).

Krajský soud však dospěl k závěru, že toto ustanovení a citovaný výklad Nejvyššího správního soudu nelze na případ žalobce aplikovat, neboť to neumožňují skutkové okolnosti případu. Žalobce sice dosáhl v českém důchodovém pojištění na území bývalého Československa dobu 5 166 dnů (14 let a 56 dnů) v preferované pracovní kategorii I. A, která je hodnocena jako česká doba pojištění. Nicméně tato doba pojištění sama o sobě nedosahuje potřebných 16 let, v důsledku čehož by žalobce splnil podmínku naplnění snížené věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod. Žalobce by totiž mohl mít sníženou věkovou podmínku pouze podle § 74 zákona o důchodovém pojištění, ale ta se určuje podle předpisů platných do 31. 12. 1995 a je limitována ziskem potřebné doby v preferované pracovní kategorii do 31. 12. 1992. Pokud by tedy žalobce vykonával své zaměstnání v České republice v období od 19. 6. 1997 do 31. 7. 2002, i když by konal pořád tutéž práci, nemohla by se mu takto získaná doba pojištění započítat pro vznik nároku na starobní důchod ve sníženém důchodovém věku. Tím spíše per to není možné, pokud v této době pracoval na Slovensku. Ke dni, k němuž žádal o český starobní důchod, zde tedy není podle našich předpisů žádný systém ve smyslu článku 51 nařízení č. 883/2004, v jehož rámci by bylo možné přihlédnout k dobám získaným ve zvláštním systému v jiném členském státě, tyto doby se zohledňují pouze v rámci přechodných ustanovení k již zaniklému československému systému pracovních kategorií a jen v zákonem stanoveném rozsahu. Zásada rovnosti nakládání s dobami pojištění, resp. sčítání dob pojištění (článek 6 nařízení č. 883/2004) ani zásada asimilace faktů plynoucí z bodů [10] až [12] preambule a článek 5 nařízení č. 883/2004 tedy nebyly žalovanou v napadeném rozhodnutí porušeny. Opačný výklad by naopak vedl k tomu, že žalobce by byl pozitivně diskriminován oproti pojištěnci, který by dosáhl téže sporné doby v obdobné profesi v českém systému důchodového pojištění a kterému by tato doba pojištění nemohla být pro vznik nároku na důchod ve snížené věkové hranici v důsledku aplikace citovaných ustanovení § 74 zákona o důchodovém pojištění a § 174 zákona o sociálním zabezpečení zohledněna.

Tímto výkladem je též třeba odůvodnit rozdílné zacházení se slovenskou dobou pojištění získanou žalobcem v preferované pracovní kategorii I. A v období od 19. 6. 1997 do 31. 7. 2002, kterou slovenská nositelka pojištění zohlednila pro vznik nároku na starobní důchod ve snížené důchodové hranici, zatímco žalovaná jako česká nositelka pojištění tuto dobu pojištění pro vznik nároku na starobní důchod ve sníženém důchodovém věku 58 let nezapočítala. Žalobní námitka směřující proti tomuto postupu žalované tedy podle názoru krajského soudu není důvodná.