1274/2007
Důchodové pojištění: starobní důchod; hodnocení doby pojištění
Ej 192/2007
Důchodové pojištění: starobní důchod; hodnocení doby pojištění
k § 6 odst. 4 písm. a) bod 1. zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění zákona č. 590/1992 Sb.
k § 29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 134/1997 Sb.
k § 59 vyhlášky č. 102/1964 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, ve znění vyhlášek č. 91/1968 Sb. a č. 179/1968 Sb.
k § 72 vyhlášky č. 128/1975 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení
Pro posouzení vzniku, trvání a zániku důchodového pojištění za účelem prokázání 25 let doby pojištění jako jedné ze zákonných podmínek nároku na starobní důchod [§ 6 odst. 4 písm. a) bod 1. zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, § 29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění] žadatele, který v letech 1968 – 1979 vykonával uměleckou činnost v zahraničí, není rozhodující pouze existence vyjádření příslušné vrcholné ideové organizace a organizace spolupůsobící při provádění zabezpečení (§ 59 a násl. vyhlášky č. 102/1964 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, a § 72 a násl. vyhlášky č. 128/1975 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení), ale obsah tohoto vyjádření (tj. zejména výkon umělecké činnosti jako povolání tvořící trvalý a hlavní zdroj příjmů umělce), který lze prokázat i jinými důkazními prostředky, než je zmíněné vyjádření.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007, čj. 4 Ads 24/2006-173)
Prejudikatura:
srov: nález č. 13/1997 Sb. ÚS (sp. zn. Pl. ÚS 21/1996).Věc:
Stanislav B. proti České správě sociálního zabezpečení o starobní důchod, o kasační stížnosti žalobce.Rozhodnutím žalované ze dne 16. 3. 1999 byla zamítnuta žádost žalobce o starobní důchod, a to s odůvodněním, že mu nárok na starobní důchod nevznikl, protože nezískal potřebných 25 roků doby pojištění, ale podle dokladů pouze 14 roků a 4 dny s tím, že dobu činnosti od 1968 do roku 1979 nelze podle předložených prohlášení zhodnotit.
Žalobce podal proti rozhodnutí žalované „opravný prostředek“ ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „žaloba“). V žalobě uvedl, že povinnost platit pojistné na jeho důchodové zabezpečení nesl podnik Pragokoncert, který plnil funkci zaměstnavatele, a umělci činní v zahraničí nebyli již povinni platit pojistné příslušným orgánům sociálního zabezpečení, ale úhrada pojistného v tomto případě byla povinností této organizace. Důkaz o úhradě pojistného na důchodovém zabezpečení nemůže nyní Pragokoncert předložit, přičemž žalobce se domáhal zhodnocení doby od 1. 9. 1968 do 31. 8. 1979, kdy byl činný jako umělec pod uvedenou organizací a v případě započtení této doby pak splňoval všechny podmínky pro přiznání starobního důchodu.
O žalobě rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 11. 2002, kterým rozhodnutí žalované potvrdil. Ke sporovanému období měl soud k dispozici pouze dílčí smlouvy z února 1971 a z listopadu 1980, dle kterých žalobce zastával místo hráče prvních houslí v orchestru v Malmö ve Švédsku. Žalobce však nepředložil vyjádření příslušné vrcholné ideové organizace obsahující údaje o začátku soustavného výkonu činnosti umělce a o tom, kdy povinné zabezpečení umělce vzniklo a kdy zaniklo, což vyžadoval § 60 odst. 1 vyhlášky č. 102/1964 Sb., přičemž obdobně uvedenou právní úpravu obsahoval § 74 odst. 1 vyhlášky č. 128/1975 Sb. Žalobce sice dokládal své působení v požadovaném období v zahraničí čestným prohlášením svých kolegů hudebníků, avšak tito nevykonávali činnosti v orchestru v Malmö, kde žalobce působil.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce kasační stížnost, ve které zejména namítal, že veškerá dokumentace týkající se jeho výkonu umělecké činnosti zajišťované Pragokoncertem byla zničena, a tato skutečnost proto nemůže být vykládána k jeho tíži. K prokázání pojištění za sporované období navrhl výslech svědka Oty V., který s ním působil ve stejném orchestru od 1. 8. 1970. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10. 6. 2004, čj. 5 Ads 45/2003, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dle odůvodnění se v daném případě jedná o spor o vzniku a trvání důchodového pojištění ve sporovaném období a k rozhodnutí o této otázce je povolána okresní správa sociálního zabezpečení podle § 6 odst. 4 písm. a) bod 1. zákona č. 582/1991 Sb. Proto je nezbytné, aby o sporu o rozsah doby pojištění bylo rozhodnuto samostatným rozhodnutím místně příslušné okresní správy sociálního zabezpečení.
Městská správa sociálního zabezpečení rozhodla dne 27. 5. 2005 tak, že v období od 1. 1. 1972 do 31. 12. 1975 trvalo žalobci důchodové zabezpečení umělce ve smyslu § 59 až § 60 v té době platné vyhlášky č. 102/1964 Sb. V období od 1. 1. 1976 do 1. 9. 1976 ve smyslu § 72 až § 74 v té době platné vyhlášky č. 128/1985 Sb. účast žalobce na důchodovém zabezpečení umělců nevznikla, stejně jako v období od 1. 9. 1968 do 31. 12. 1971 (podle § 59 až § 60 v té době platné vyhlášky č. 102/1964 Sb.) a v období od 2. 9. 1976 do 31. 8. 1979 (podle § 72 až § 74 v té době platné vyhlášky č. 128/1975 Sb.)
Proti rozhodnutí Městské správy sociálního zabezpečení ze dne 27. 5. 2005 podal žalobce odvolání. Žalovaná dne 29. 7. 2005 odvolání zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. Podle vyhlášek č. 102/1964 Sb. a č. 128/1975 Sb. byli umělci ve sporovaném období důchodově zabezpečeni, pokud vykonávali svou činnost jako povolání tvořící trvalý a hlavní zdroj příjmů, a nebyli již z jiného důvodu účastni důchodového zabezpečení. Podle § 60 odst. 1 vyhlášky č. 102/1964 Sb. vzniklo povinné zabezpečení umělce dnem, kterým podle vyjádření příslušné vrcholné ideové organizace umělec začal soustavně vykonávat svou činnost, a zaniklo dnem, kterým podle vyjádření této organizace uvedená činnost skončila. Přihlášky k zabezpečení a odhlášky se podle § 71 odst. 2 citované vyhlášky podávaly okresnímu národnímu výboru prostřednictvím vrcholných ideových organizací, když podle § 71 odst. 1 vrcholné ideové organizace umělců podávaly vyjádření o tom, které kulturní pracovníky lze uznat za umělce, určovaly počátek a konec činnosti umělců pro vznik a zánik zabezpečení a podávaly vyjádření o výši příjmu umělců. Obdobně podle § 74 odst. 1 vyhlášky č. 128/1975 Sb. vzniklo povinné zabezpečení umělce dnem, kterým podle vyjádření organizace spolupůsobící při provádění zabezpečení umělců začal umělec soustavně vykonávat svou činnost, a zaniklo dnem, kterým podle vyjádření této organizace uvedená činnost skončila. Zároveň podle § 84 odst. 2 a 3 citované vyhlášky tyto spolupůsobící organizace podávaly vyjádření o počátku a konci umělecké činnosti pro vznik a zánik zabezpečení, a dále o výši příjmu umělců. Přihlášky zabezpečení a odhlášky z něho se podávaly příslušnému národnímu výboru prostřednictvím organizace spolupůsobící při provádění zabezpečení umělců. Z uvedené právní úpravy vyvodila žalovaná závěr, že předpisy o provádění sociálního zabezpečení umělců předpokládaly určitou součinnost samotného umělce spočívající v podání přihlášky, hlášení ročního příjmu, odvodu pojistného. Proto při absenci uvedené součinnosti nemohla příslušná ideová (spolupůsobící) organizace konat ve smyslu uvedené právní úpravy. Z doloženého spisového materiálu převzatého z odboru sociálních věcí bývalého Národního výboru města Brna žalovaná zjistila, že Národnímu výboru města Brna byla předložena přihláška žalobce k sociálnímu zabezpečení umělců potvrzená Pragokoncertem Praha jako spolupůsobící organizací se dnem vzniku zabezpečení 1. 1. 1974, přičemž na přihlášce je potvrzen příjem žalobce z umělecké činnosti za roky 1972 a 1973, a dále bylo v uvedeném spisovém materiálu obsaženo potvrzení Pragokoncertu
Bohemia
o době trvání umělecké činnosti žalobce pro účely sociálního zabezpečení umělců s ověřením doby ke zprostředkování zahraničního angažmá pouze v období od 1. 1. 1972 do 1. 9. 1976. Proto dospěla žalovaná k závěru, že za období od 1. 9. 1968 do 31. 12. 1971 a od 2. 9. 1976 do 31. 8. 1979 nebylo u žalobce prokázáno splnění podmínek účasti na sociálním zabezpečení umělců ve smyslu právních předpisů platných v posuzované době.V návaznosti na uvedené rozhodnutí žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 1. 2006 znovu projednal žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 3. 1999 a žalobu zamítl. Krajský soud provedl další důkazy. Z prohlášení svědka Oty V. soud zjistil, že žalobce působil pod uměleckou agenturou Pragokoncert v symfonickém orchestru ve Švédsku v době od 1. 8. 1970 do 31. 8. 1979 s tím, že v celém tomto období působil i tento svědek ve stejném symfonickém orchestru. Svědek sám však toto období ve svém dávkovém spise přihlášeno neměl. Krajský soud se tedy ztotožnil se skutkovým zjištěním i právním posouzením žalované. I při započítání doby pojištění od 1. 1. 1972 do 1. 9. 1976 nedosáhl žalobce zákonem požadované doby pojištění potřebné pro přiznání starobního důchodu.
Proti rozsudku ze dne 9. 1. 2006 podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, ve které mimo jiné uvedl, že všechny potřebné záznamy o skutečnostech rozhodných pro jeho nárok měl bývalý zaměstnavatel stěžovatele – Pragokoncert, který své povinnosti závažným způsobem porušil, když stěžovatele nepřihlásil k důchodovému pojištění. Pragokoncert zničil v příkrém rozporu s celou řadou obecně závazných předpisů o archivaci a skartaci archivní dokumenty týkající se mimo jiné i stěžovatele a jeho nároků uplatněných v předmětném řízení. V řízení před krajským soudem stěžovatel zdůrazňoval, že není jeho vinou, že nemůže prokázat svá tvrzení způsobem, jaký soud rigidně požadoval. Soud ani žalovaná nezohlednily důkaz navržený stěžovatelem – čestné prohlášení Oty V.
Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Je nesporné, že v případě stěžovatele ve výše uvedeném sporném období byl onou zmíněnou „příslušnou vrcholnou ideovou organizací“ (ve smyslu vyhlášky č. 102/1964 Sb.) a zároveň i „organizací spolupůsobící při provádění zabezpečení umělců“ (ve smyslu vyhlášky č. 128/1975 Sb.) Pragokoncert Praha, když mezi účastníky nebylo o této otázce sporu.
Protože jak rozhodnutí žalované, tak i krajského soudu považovala neexistenci vyjádření organizace spolupůsobící při provádění zabezpečení umělců (tj. v projednávané věci Pragokoncert Praha) a neexistenci součinnosti stěžovatele spočívající v podání přihlášky prostřednictvím této organizace jako hlavní důvod pro nesplnění podmínek pro vznik a trvání důchodového pojištění (resp. slovy zmíněné zákonné úpravy „
důchodového zabezpečení
“), bylo nutné zjistit význam a účel citované právní úpravy, a to z hlediska dodržení ústavně konformního výkladu dané problematiky, zejména s přihlédnutím k principu přiměřenosti (mezi smyslem a účelem zákona a zvolenými prostředky) ve světle základního principu, na kterém řízení o předmětné dávce sociálního zabezpečení (tj. důchod) je založeno, tj. principu hmotného zabezpečení ve stáří (čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Význam teleologického výkladu uvedené zákonné úpravy nabyl na síle tím spíše, když nelze přehlédnout zcela jinou existenci společenských vztahů v době, kdy tato zákonná úprava platila. Při aplikaci historicko-teleologické metody výkladu zmíněné právní úpravy by zcela jistě nebylo možné odhlédnout od společensko-politických vztahů v době její platnosti. Nelze přehlédnout, že v době platnosti výše uvedené právní úpravy existoval silný vliv státní moci i v oblasti výkonu umělecké činnosti, o čemž svědčí např. i vyhláška č. 89/1958 Ú.l., kterou se stanoví povinné zprostředkování pro některé obory umělecké činnosti, podle které hudebníci z povolání mohli účinkovat při veřejných hudebních produkcích jen tehdy, byla-li jejich vystoupení zprostředkována organizací k tomu určenou. A právě snahu o zajištění tohoto vlivu lze nepochybně zjistit z citované právní úpravy, a to již z jejích základních ustanovení (viz zejména § 59 vyhlášky č. 102/1964 Sb., který hovoří o umělcích „uznaných příslušnou vrcholnou ideovou organizací
“). Proto význam vyjádření příslušné vrcholné ideové organizace (vyhláška č. 102/1964 Sb.) či význam vyjádření organizace spolupůsobící při provádění zabezpečení umělců (vyhláška č. 128/1975 Sb.) je nutné vnímat právě z pohledu historicko - teleologického výkladu. Stejně tak je nutné hodnotit význam podávání přihlášek k důchodovému zabezpečení k národním výborům prostřednictvím výše zmíněných organizací (§ 71 vyhlášky č. 102/1964 Sb. a § 84 vyhlášky č. 128/1975 Sb.).Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že v posuzované věci je nutné aplikovat objektivněteleologický výklad zmíněné právní úpravy, který se zřetelem na demokratickou povahu současných společenských vztahů je nutné aplikovat pouze k naplnění principu hmotného zabezpečení ve stáří (čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Při takto zaujatém směru výkladu zmíněné právní úpravy dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že zmíněné vyjádření vrcholné ideové organizace či organizace spolupůsobící při provádění zabezpečení umělců včetně zprostředkování podání přihlášek k důchodovému zabezpečení příslušnému národnímu výboru (tj. součinnost těchto organizací) má jen formální význam. Po přihlédnutí k objektivněteleologickému hledisku lze za podmínky vzniku, trvání a zániku důchodového zabezpečení dle zmíněné právní úpravy považovat pouze skutečný výkon umělecké činnosti při splnění v této právní úpravě obsažených zákonných předpokladů, kterými však rozhodně není ono zmíněné vyjádření, ale vlastní výkon umělecké činnosti jako povolání tvořící trvalý a hlavní zdroj příjmu, nikoliv v pracovním poměru, a dále skutečnost, že umělec nebyl účasten z jiného důvodu důchodového zabezpečení a nepožíval důchod starobní, invalidní, důchod za výsluhu let, a ani osobní důchod [§ 73 odst. 1 písm. a), b), c) vyhlášky č. 128/1975 Sb. a § 59 odst. 1 písm. a), b), c) vyhlášky č. 102/1964 Sb.]. Jinými slovy, pro vznik a trvání a zánik důchodového pojištění dle této právní úpravy za účelem prokázání podmínek vzniku nároku na starobní důchod podle platného zákona o důchodovém pojištění není rozhodující existence předmětného vyjádření, ale jeho obsah. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zastává názor, že výše zmíněná vyjádření a součinnost vrcholných ideových organizací umělců (či organizací spolupůsobící při provádění zabezpečení) obsahujících v podstatě potvrzení o soustavném výkonu umělecké činnosti nelze považovat za jediný zákonný předpoklad vzniku a trvání důchodového zabezpečení podle zmíněné právní úpravy pro účely splnění podmínek nároku na starobní důchod.
Kdyby přesto i nyní vznikly pochybnosti o správnosti výše uvedených závěrů, je nutné si uvědomit ještě další podstatnou skutečnost. Ani v případě zvolení pozitivistického způsobu výkladu citovaných ustanovení zmíněné právní úpravy nelze přehlédnout dominantní postavení uvedených organizací. O tom svědčí i skutečnost, že přihlášky k důchodovému zabezpečení se mohly podávat jen prostřednictvím nich. Klidně se tak mohlo stát, že příslušný národní výbor tuto přihlášku nemusel obdržet nikoliv z důvodu na straně umělce, ale i z různých důvodů na straně těchto organizací (stačila i pouhá nedbalost). Pokud by tyto organizace v současné době právně existovaly, tak by nepochybně nebyl problém zjistit důvod, proč tato přihláška podána nebyla. V situaci, kdy tato organizace (v posuzované věci Pragokoncert Praha) již neexistuje, nelze s jistotou tvrdit, že zmíněné vyjádření této organizace neexistuje, a též nelze takto tvrdit, že „
příslušná ideová (spolupůsobící) organizace nemohla konat ve smyslu uvedené právní úpravy
“, tj. v podstatě postoupit přihlášku k důchodovému zabezpečení příslušnému národnímu výboru. Podle názoru Nejvyššího správního soudu ani v případě aplikace zmíněného pozitivistického způsobu výkladu zmíněných právních předpisů nelze pochybnosti týkající se existence zmíněného vyjádření a postupu při zprostředkování podání přihlášky k důchodovému zabezpečení příslušnému národnímu výboru přičítat k tíži žadatele o starobní důchod. A to tím spíše, když v průběhu soudního řízení bylo dodatečně nalezeno potvrzení Pragokoncertu ze dne 21. 5. 1999, ze kterého vyplývá, že stěžovatel z původně sporného období let 1968 – 1979 podstatnou část tohoto období (od 1. 1. 1972 do 1. 9. 1976) skutečně působil v zahraničním angažmá zprostředkovaném touto organizací. Nelze proto zcela vyloučit, že stěžovatel nepůsobil jako umělec pod touto organizací ve zbývající části výše uvedeného sporného období, když navíc podle již výše citované části odůvodnění rozhodnutí žalované „prokazatelně“ vyplynulo, že se po celou spornou dobu (tj. od 1. 9. 1968 do 31. 8. 1979) zdržoval a umělecky působil v zahraničí. Pokud ještě na tomto místě vznikly pochybnosti, je nutné citovat z nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 21/1996 (publikován pod č. 13/1997 Sb. ÚS), že „soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku“.
Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k názoru, že s přihlédnutím k uvedenému objektivněteleologickému způsobu výkladu zmíněných právních norem byl ve správních řízeních, v nichž bylo vydáno jak žalované rozhodnutí, tak i podkladové rozhodnutí, porušen princip přiměřenosti mezi cílem právní úpravy týkající se rozhodnutí o žádosti o starobní důchod za účelem naplnění principu hmotného zabezpečení ve stáří (článek 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a správními orgány zvolenými prostředky k dosažení tohoto cíle, za které je nutné považovat pozitivistické „lpění“ na prokázání existence vyjádření zmíněné organizace za účelem prokázání doby pojištění stěžovatele.
Z výše uvedeného výkladu lze snadno dovodit, že Nejvyšší správní soud přikládá v posuzované věci rozhodující význam dalším důkazům, na které se odvolává i rozsudek krajského soudu. Nemohl se však ztotožnit s jeho závěrem o tom, že by tyto důkazy bylo možné hodnotit jako vyjádření „
tak, jak vyžadují obě vyhlášky, a to vyhláška č. 102/64 Sb. a vyhláška č. 128/75 Sb.
“, když Nejvyšší správní soud nepovažoval z výše uvedených důvodů tato vyjádření příslušné ideové (či spolupůsobící) organizace za jediný způsob prokázání doby pojištění stěžovatele.Krajský soud se sice zabýval některými důkazy, což lze jistě ocenit, avšak nelze z nich vyvodit jasný závěr o tom, zda stěžovatel ve sporném období skutečně vykonával svou činnost umělce jako povolání tvořící trvalý a hlavní zdroj příjmů, nikoliv v pracovním poměru, nebyl přitom účasten důchodového zabezpečení z jiného důvodu, či nepožíval starobní důchod či jiný důchod (§ 73 odst. 1 vyhlášky č. 128/1975 Sb. a § 59 odst. 1 vyhlášky č. 102/1964 Sb.). Naopak z tohoto dokazování lze zjistit pouze pochybnosti, když na jedné straně existuje ve spisové dokumentaci místopřísežné prohlášení svědka Oty V. ze dne 15. 10. 2002 o tom, že stěžovatel působil pod uměleckou agenturou Pragokoncert v symfonickém orchestru ve Švédsku v době od 1. 8. 1970 do 31. 8. 1979, avšak tento svědek podle důkazu provedeného jeho dávkovým spisem nemá zhodnocené období pro účely důchodového zabezpečení od 1. 9. 1975 do 31. 8. 1979. Skutečnost, že jmenovaný neměl zmíněnou dobu zhodnocenou v dávkovém spise, však sama o sobě bez dalšího nemůže být důkazem o tom, že stěžovatel v tomto období zmíněnou uměleckou činnost nevykonával. Při dokazování je nutné i ve světle uvedeného výkladu hodnotit a doplnit obsah čestného prohlášení ze dne 28. 1. 1999 podepsané Janem D. a Zdeňkem M. o tom, že stěžovatel byl zaměstnán pod agenturou Pragokoncert při dlouhodobém angažmá ve Švédsku – Malmö od 1. 7. 1970 do 31. 8. 1979.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.