1160/2007
Důchodové pojištění: souběh starobního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti
Ej 83/2007
Důchodové pojištění: souběh starobního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti
k § 34 odst. 2 a § 37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákonů č. 134/1997 Sb., č. 116/2001 Sb. a č. 425/2003 Sb.
Pokud § 37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, stanoví podmínku pro výplatu přiznaných dávek důchodového pojištění v podobě existence pracovněprávního vztahu sjednaného na dobu určitou, pak tímto nejsou dotčeny pracovněprávní vztahy tak, že by docházelo k jejich vzniku, změně nebo zániku. Pojištěnec, jemuž byl přiznán starobní důchod, má na výběr, zda bude pobírat dávku důchodového pojištění v souběhu s příjmem z výdělečné činnosti za existence pracovněprávního vztahu na dobu určitou, nebo případně zůstane v pracovněprávním vztahu na dobu neurčitou bez současného nároku na výplatu přiznané dávky s tím, že po vzniku nároku na starobní důchod je pojištěnec nepobírající starobní důchod zvýhodněn tím, že se zvyšuje procentní výměra starobního důchodu podstatně progresivnějším způsobem (§ 34 odst. 2 téhož zákona).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2006, čj. 3 Ads 88/2006-72)
Prejudikatura:
srov. č. 734/2005 Sb. NSS a nález Ústavního soudu č. 40/2003 Sb.Věc:
PhDr. Josef P., CSc., proti České správě sociálního zabezpečení o starobní důchod, o kasační stížnosti žalobce.Rozhodnutím žalované ze dne 3. 11. 2005 byl žalobci od 6. 9. 2005 přiznán starobní důchod podle § 29 zákona č. 155/1995 Sb. ve výši 9831 Kč měsíčně. Současně však žalovaná konstatovala, že výplata starobního důchodu žalobci nenáleží, neboť nesplnil podmínky pro výplatu starobního důchodu, protože pracuje v pracovněprávním vztahu sjednaném na dobu neurčitou.
Proti tomuto rozhodnutí žalované brojil žalobce žalobou, ve které zejména poukazoval na nesprávný právní názor žalované spočívající v aplikaci § 37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., k němuž neměla při svém rozhodování přihlédnout a výplatu dávek měla přiznat bez ohledu na znění tohoto ustanovení. Žalobce považuje § 37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., upravující souběh starobního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti, za nepřípustný nástroj regulace práva občana na práci a na hmotné zabezpečení ve stáří, které ve svém důsledku diskriminuje důchodce v pracovněprávních vztazích a vede z jejich pohledu k ekonomicky nevýhodnému rozhodnutí, zda pracovat, či pobírat dávku důchodového pojištění. Zákon by měl implementovat právo na hmotné zabezpečení ve stáří obsažené v čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“), a nikoli nepřímo regulovat pracovní trh. Odkazem na prameny práva Evropské unie – Směrnici Rady 1999/70/ES, týkající se Rámcové dohody uzavřené organizacemi EOK, UNICEF a CEEP o pracovních smlouvách na dobu určitou a Směrnici Rady 2000/78/ES, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, poukázal žalobce na rozpor vnitrostátního práva s právem komunitárním. V případě takto nastalého rozporu byla žalovaná, jako vnitrostátní orgán členského státu Evropských společenství, povinna dotčené ustanovení zákona neaplikovat. Nesoulad a rozpor § 37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. shledal žalobce i s normami mezinárodního práva obsaženými v mezinárodních smlouvách, jež jsou součástí vnitrostátního právního řádu. Konkrétně odkázal na Dodatkový protokol k Evropské sociální chartě, vyhlášený sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 15/2000 Sb. m. s., Úmluvu o diskriminaci, publikovanou pod č. 465/1990 Sb., a na některé další mezinárodněprávní dokumenty upravující práva seniorů. Tyto mezinárodněprávní dokumenty mimo jiné zakazují jakoukoli formu diskriminace a zavazují státy umožnit seniorům aktivně se účastnit života a vést důstojný plnohodnotný život. Podle žalobce neexistuje žádný
relevantní
důvod, proč by měl pracující důchodce uzavírat pracovní smlouvy na dobu určitou se všemi riziky a negativními dopady, aby nepřišel o výplatu dávky starobního důchodu. Prostřednictvím článku 10 Ústavy pak upozorňuje, že orgány veřejné moci, tedy i žalovaná, nemají aplikovat ta ustanovení vnitrostátního práva, jež svou povahou mezinárodnímu právu odporují. Závěrem žalobce poukázal též na nesoulad § 37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. s ústavním pořádkem České republiky, kdy došlo k zásahu do základních práv, zejména pak do práv chráněných čl. 1, 3, 4, 11, čl. 26 odst. 3 a čl. 30 odst. 1 Listiny. Ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. nepřípustně zasahuje do základního práva žalobce na hmotné zabezpečení ve stáří a současně i do základního práva na práci. Tím, že zasahuje do práva svobodně uzavřít smlouvu a stanovit podmínky této smlouvy, rovněž zasahuje do svobody smluvní vůle. Ochrana svobody smluvní vůle je derivátem ústavní ochrany vlastnického práva, z čehož žalobce dovozuje dotčení svého vlastnického práva podle čl. 11 Listiny.Městský soud v Praze dne 19. 4. 2006 uvedenou žalobu jako nedůvodnou zamítl. Vycházel přitom především z odlišení nároku na dávku důchodového pojištění podle § 29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. s nárokem na její výplatu podle § 37 téhož zákona. Uvedl, že žalovaná nepochybila, když rozhodla, že nárok na dávku – starobní důchod – vznikl žalobci dne 6. 9. 2005 a k témuž dni mu byl přiznán starobní důchod ve výši 9831 Kč měsíčně. Nárok na výplatu již přiznané dávky důchodového pojištění v případě souběhu starobního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti však nenáleží, pokud případný pracovní poměr není uzavřen na dobu určitou nepřesahující jeden rok, přičemž nebylo sporu o tom, že sjednaný pracovní poměr žalobce je pracovním poměrem na dobu neurčitou. Soud dále konstatoval, že rozpor s čl. 11, čl. 26 odst. 3 a čl. 30 Listiny není v dané věci dán. Zatímco čl. 11 Listiny spadá pod základní lidská práva a svobody, která lze omezit jen zákonem, pokud je to navíc v jednotlivých článcích stanoveno, oproti tomu čl. 26 odst. 3 a čl. 30 Listiny jsou právy, která jsou upravena a podrobnosti stanoveny přímo zákonem. Ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. není v rozporu s čl. 26 odst. 1 Listiny zakotvujícím právo na svobodnou volbu povolání, neboť se netýká svobodné volby povolání, neupravuje charakter pracovněprávních vztahů a podmínky pro jejich uzavírání, nýbrž pouze stanoví, za jakých podmínek se dávka důchodového pojištění vyplácí. Rozpor nebyl shledán ani s čl. 30 Listiny, s právem na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, neboť sám odst. 3 tohoto článku odkazuje na zákon, kterým je zákon č. 155/1995 Sb. Soud neshledal ani rozpor s čl. 11 Listiny, neboť k dávce důchodového pojištění nemá pojištěnec vztah vlastnictví, nejedná se o vlastnické právo k dávce, nýbrž pouze o osobní právo na její výplatu. Rovněž soud neshledal diskriminační charakter § 37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., a tedy porušení čl. 1, 3 a 4 Listiny, ani že by diskriminační charakter měly zvláštní právní předpisy, u nichž nelze pracovněprávní vztah uzavřít na dobu určitou, a proto se § 37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. s podmínkou přípustnosti souběhu u těchto kategorií zaměstnanců neuplatní. Protože soud neshledal, že by § 37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. měl diskriminační charakter, vypořádal se i s námitkou tvrzeného porušení komunitárního práva v podobě jeho směrnic. Rozpor se směrnicemi není dán, neboť § 37 odst. 1 citovaného zákona neupravuje pracovněprávní vztahy a není ani v rozporu s obecným principem práva Evropské unie. Ani námitka rozpornosti § 37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. s mezinárodněprávními dokumenty a přijatými závazky České republiky nebyla shledána důvodnou. Jedná se totiž o
deklaratorní
závazky směřující ke smluvním státům a nevztahují se přímo ke stanovení podmínek, za kterých se přiznané dávky důchodového pojištění nevyplácejí.Proti shora uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze brojil žalobce (stěžovatel) kasační stížností, v níž zejména vytkl soudu, že nesprávně posoudil dopad § 37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., který zcela zjevně reguluje pracovněprávní vztahy, do nichž vstupují osoby důchodového věku, a proto bylo třeba dané ustanovení posoudit i z hledisek kladených komunitárním právem. Namítl proto nesprávný právní závěr soudu, podle něhož se § 37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. použije jen pro stanovení podmínky pro výplatu dávky. Soud rovněž pochybil při konstatování, že § 37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. není diskriminační. Podle stěžovatele je § 37 odst. 1 tohoto zákona v nesouladu s komunitárním právem, jeho směrnicemi a obecným principem zákazu diskriminace na základě věku, a pro uvedený rozpor jej nebylo možné aplikovat. Stěžovatel též napadl právní závěry, v nichž soud neshledal rozpor a nesoulad § 37 odst. 1 zákona č. 155/19995 Sb. s ústavním pořádkem České republiky a neshledal jej diskriminačním. Upozornil, že je oprávněn domáhat se vyslovení nesouladu § 37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. s právy podle čl. 26 odst. 3 a čl. 30 odst. 1 Listiny nikoli jen skrze meze zákonů, které je provádějí podle čl. 41 Listiny, ale také i skrze porušení hranic podle čl. 4 Listiny, podle nějž oprávnění zákonodárce stanovit zákonné limity hospodářských, sociálních a kulturních práv v rámci prováděcích zákonů není neomezené, ale vždy je limitováno právě dotčeným čl. 4 a dalšími obecnými principy Listiny. Ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. bezprostředně zasahuje do práva stran svobodně uzavřít smlouvu, včetně práva svobodně stanovit podmínky takto uzavírané smlouvy. Skutečnost, že soud opomenul stěžovatelem tento uplatněný důvod, je vadou, která může mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Soud prvního stupně dospěl ke správnému výroku rozhodnutí, pokud žalobu zamítl, Nejvyšší správní soud však považuje za vhodné blíže doplnit právní názor Městského soudu v Praze. Nejvyšší správní soud se zabýval námitkou, podle níž měl soud prvního stupně při správném posouzení právní otázky přiznat § 37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. vlastnost ustanovení regulující pracovněprávní vztahy, a proto jej podrobit zkoumání a posoudit z hledisek zákazu a nepřípustnosti diskriminace vyjádřené v pramenech komunitárního práva. Městský soud v Praze podle názoru Nejvyššího správního soudu správně posoudil význam, úlohu a dopad § 37 odst. 1 citovaného zákona, který upravuje podmínky přípustnosti výplaty dávky již přiznané. Uvedený § 37 odst. 1 zákona je regulativem právních vztahů sociálního zabezpečení v oblasti důchodového pojištění. Účelem právní regulace je stanovení dávek důchodového pojištění pro pojištěné oprávněné osoby v případě, že nastane zákonem předvídaná sociální událost, a jsou-li rovněž splněny další zákonem požadované podmínky. Právní úprava nereguluje pracovněprávní vztahy a nedopadá na ně ani zprostředkovaně. Pokud § 37 odst. 1 zákona stanoví podmínku pro výplatu přiznaných dávek důchodového pojištění v podobě existence pracovněprávního vztahu sjednaném na dobu určitou, pak tímto nejsou dotčeny pracovněprávní vztahy, nedochází k jejich vzniku, změně nebo zániku. Zákon toliko upravuje podmínku, při jejímž splnění je přípustný souběh výplaty dávky důchodového pojištění v podobě starobního důchodu a příjmu z výdělečné činnosti. Je dáno na výběr pojištěnému, kterému byl přiznán starobní důchod, zda bude pobírat dávku důchodového pojištění v souběhu s příjmem z výdělečné činnosti za existence pracovněprávního vztahu na dobu určitou, nebo případně zůstane v pracovněprávním vztahu na dobu neurčitou bez současného nároku na výplatu přiznané dávky. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že se tato podmínka nikterak nedotýká vlastního nároku na dávku důchodového pojištění. Účelem zákona a dávek důchodového pojištění v podobě starobního důchodu je minimalizovat negativní následky snížení výdělečné činnosti pojištěných osob v důsledku dovršení důchodového věku, které tak ukončují svůj aktivní ekonomický život. Je sociálně spravedlivé, aby ti, kteří hodlají ve výdělečné činnosti, bez jakéhokoli časového omezení, pokračovat nadále, ač sami již splnili podmínky nároku na dávku, výplatu dávky neobdrželi. Účel zákona by se v tomto případě zjevně míjel svým posláním na straně jedné a reálnou skutečností na straně druhé. Soud proto nepochybil, když neshledal rozpor § 37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. s předpisy a principy komunitárního práva regulujícími pracovněprávní vztahy.
Za vhodné považuje přitom Nejvyšší správní soud upozornit na právní úpravu obsaženou v § 34 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. regulující výši starobního důchodu pojištěnce, který po vzniku nároku na starobní důchod vykonává výdělečnou činnost a nepobírá při tom starobní ani plný invalidní důchod. Po vzniku nároku na starobní důchod se v takovém případě pojištěnci procentní výměra starobního důchodu zvyšuje o 1,5 % výpočtového základu za každých 90 kalendářních dnů této výdělečné činnosti. Oproti tomu podle § 34 odst. 1 téhož zákona výše procentní výměry starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 29 zákona, činí za každý celý rok pojištění (zdůrazňuje Nejvyšší správní soud) získaný do vzniku nároku na tento důchod 1,5 % výpočtového základu měsíčně. Nejvyšší správní soud proto dodává, že právní úprava je v tomto hledisku výhodnější pro pojištěnce, kteří získali nárok na starobní důchod, ale jeho dávky nepobírají, protože nesplňují podmínky § 37 odst. 1 z důvodu pokračování ve výdělečné činnosti na dobu neurčitou, neboť jim rychleji narůstá výše procentní výměry starobního důchodu. I z tohoto dalšího důvodu nemůže Nejvyšší správní soud přijmout stěžovatelovy důvody namítající jeho diskriminaci a znevýhodňování.
Ke stížnostní námitce spočívající v nesprávném posouzení zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, které však blíže doplňuje. Není pravdou, jak tvrdí stěžovatel, že soud vyjádřil neoprávněnost stěžovatele v domáhání se nesouladu § 37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. s právy uvedenými v čl. 26 odst. 3 a čl. 30 odst. 1 Listiny, kterých se lze dovolat podle čl. 41 odst. 1 Listiny pouze v mezích zákonů, které je provádějí. Soud prvního stupně pouze poukázal na rozdílný charakter a rozdílnou možnost omezení (zásahu) práva obsaženého v čl. 11 a práv z čl. 26 odst. 3 a čl. 30 odst. 1 Listiny. Uvedl, že zatímco omezit vlastnické právo garantované čl. 11 Listiny lze pouze zákonem a pouze v případě, kdy toto omezení v jednotlivých článcích připouští, oproti tomu práva z čl. 26 odst. 3 a čl. 30 odst. 1 Listiny vyžadují svou konkretizaci skrze zákon. Pouze uvedl, že § 37 odst. 1 se nedotýká pracovněprávních vztahů, nýbrž upravuje, za jakých podmínek se dávka důchodového pojištění pojištěnci vyplácí. Nejvyšší správní soud proto dodává, s ohledem na jím podanou charakteristiku účelu dávek starobního důchodu, že právo na hmotné zabezpečení není možné vykládat zcela absolutně, a to tak, že výplatu dávky získá každý, kdo splňuje zákonné podmínky věku a potřebné doby pojištění podle § 29 zákona, nýbrž jen ten, u něhož navíc poklesla ekonomická aktivita zcela, nebo se její pokles předpokládá i skrze existenci pracovněprávního vztahu na dobu určitou, kdy po jejím uplynutí může dojít k ukončení ekonomické aktivity a výdělečné činnosti. Nejvyšší správní soud neshledal nesprávné právní posouzení soudem prvního stupně ani u otázky rozdílného zacházení s různými skupinami zaměstnanců, kteří pracovněprávní vztah na dobu určitou podle zvláštního zákona uzavřít nemohou, a proto od nich nelze spravedlivě požadovat, aby vyhověli podmínkám souběhu výplaty dávek starobního důchodu a příjmů z výdělečné činnosti. Ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. tak ani podle Nejvyššího správního soudu nezakládá neodůvodněnou diskriminaci mezi jednotlivými skupinami pojištěných osob (pracujících důchodců). Pokud jedna skupina pojištěných může přejít na pracovněprávní vztah na dobu určitou a ponechat si vyplacené dávky a současně příjem z výdělečné činnosti, pak by v důsledku neexistence jiného přístupu byla diskriminována skupina pojištěných, kteří podle zvláštních zákonů pracovněprávní vztah na dobu určitou uzavřít nemohou. Vlastní výběr, jakých skupin se tato úprava týká, je věcí úvahy zákonodárce. Nejvyšší správní soud proto rovněž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 15/02, publikovaný pod č. 40/2003 Sb., kde se uvádí, že určitá zákonná úprava, zvýhodňující jednu skupinu osob oproti jiným, nemůže být sama o sobě bez dalšího označena za diskriminační. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda určité preferenční zacházení zakotví. Musí přitom dbát, aby zvýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti. Ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, tedy jako protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání se subjekty jinými. Aby k porušení došlo, musí být splněno několik podmínek: s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup.
Na rozdíl od soudu prvního stupně zastává Nejvyšší správní soud právní názor, že předmětným § 37 odst. 1 zákona není nijak dotčena zásada autonomie vůle vyjadřovaná v oblasti závazkověprávních vztahů jako zásada smluvní svobody. Uvedené ustanovení nezasahuje do práva stran svobodně uzavřít smlouvu, včetně práva svobodně stanovit obsah takto uzavírané smlouvy. Pouze upravuje podmínky, za kterých dojde či nedojde k výplatě dávky starobního důchodu. Chce-li pojištěná osoba, jíž byl přiznán starobní důchod, dále pobírat příjmy z výdělečné činnosti, její svoboda a autonomie není zasažena, pouze limitována zákonnými podmínkami požadujícími existenci pracovněprávních vztahů uzavřených na dobu určitou. Pojímá-li stěžovatel smluvní svobodu za součást projevu vlastnického práva, pak Nejvyšší správní soud s ohledem na závěry učiněné výše sděluje, že k zásahu ani k porušení čl. 11 Listiny nedošlo a daný § 37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.