Vydání 4/2007

Pro rozhodnutí ve věci považoval Nejvyšší správní soud za nutné především určit, jaké právo bylo předmětem správního řízení a o jaké dávce správní orgán rozhodl, případně rozhodovat měl. Výše již bylo uvedeno, že stěžovatel podal dne 11. 9. 2000 žádost o částečný invalidní důchod. Tím vymezil předmět správního řízení, o němž také správní orgán svým rozhodnutím ze dne 30. 11. 2000 rozhodl. Žádost o jinou dávku není v dávkovém spise do doby vydání uvedeného správního rozhodnutí doložena a neprokázal ji ani stěžovatel v průběhu soudního řízení. Na tomto místě považuje Nejvyšší správní soud za nutné poznamenat, že odvolání ze dne 18. 9. 2000 podané stěžovatelem proti rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v Českém Krumlově ze dne 4. 9. 2000 není uplatněním žádosti o plný invalidní důchod, neboť toto rozhodnutí bylo vydáno v řízení o přechodu z pracovní neschopnosti do invalidity podle § 94 zákona č. 582/1991 Sb., nikoliv v řízení o dávku důchodového pojištění podle § 81 citovaného zákona. Stěžovatel se jím domáhal uznání plné invalidity, což odpovídalo předmětu řízení, nikoliv přiznání plného invalidního důchodu. Nejvyšší správní soud tedy k této první otázce uzavírá, že správní orgán nepochybil, pokud svým rozhodnutím ze dne 30. 11. 2000 rozhodl pouze o přiznání částečného invalidního důchodu stěžovateli a neučinil žádný výrok (ať již vyhovující či zamítavý) ohledně plného invalidního důchodu, neboť nárok na tuto dávku stěžovatel předepsaným způsobem neuplatnil a v průběhu správního řízení nebyly zjištěny skutečnosti uvedené v § 86 odst. 3 citovaného zákona. Na základě této výchozí úvahy pak Nejvyšší správní soud posuzoval zákonnost rozsudku krajského soudu.

Z hlediska výše uvedeného má Nejvyšší správní soud za to, že v řízení před krajským soudem došlo k několika procesním pochybením, která jsou dále podrobněji rozebrána. Krajský soud si především sám neujasnil předmět správního řízení ani obsah napadeného rozhodnutí, a v důsledku toho chybně stanovil rozsah své přezkumné činnosti. Následně pak prováděl rozsáhlé dokazování ohledně existence plné invalidity stěžovatele, ačkoliv zodpovězení této otázky nemohlo mít na posouzení zákonnosti správního rozhodnutí žádný vliv. I v případě, že by byla plná invalidita stěžovatele prokázána, nemohl by soud rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 30. 11. 2000 zrušit, neboť ve správním soudnictví soud podle § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumává v mezích žalobních bodů vždy pouze zákonnost výroku správního rozhodnutí a toto rozhodnutí žádný výrok, jímž by bylo jakkoliv rozhodnuto o nároku na plný invalidní důchod stěžovatele, neobsahovalo a ani obsahovat nemělo. Na tomto hodnocení nemění nic skutečnost, že byl krajský soud v otázce plné invalidity stěžovatele usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2002 zavázán dokonce k doplnění dokazování, neboť postup odvolacího soudu byl zatížen stejnou vadou. Nejvyšší správní soud přitom nezpochybňuje povinnost krajského soudu vypořádat se s žalobním bodem, v němž stěžovatel dovozoval svoji plnou invaliditu a nezákonnost správního rozhodnutí spatřoval v tom, že mu nebyl přiznán plný invalidní důchod, přistoupit k němu měl však způsobem předestřeným v předchozím odstavci. Toto pochybení pak Nejvyšší správní soud poměřoval s námitkami uplatněnými stěžovatelem v kasační stížnosti. V té stěžovatel sice neoznačil řádně napadené výroky rozsudku krajského soudu, z obsahu lze však dovodit, že napadá pouze výrok o zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 30. 11. 2000. (...) Vzhledem k tomu, že krajský soud z výsledků dokazování nevyvodil žádné závěry, které by se odrazily ve formulaci jeho závazného právního názoru, nepovažuje Nejvyšší správní soud tuto vadu samu o sobě za natolik závažnou, že by mohla mít vliv na zákonnost napadeného výroku rozsudku a být důvodem pro jeho zrušení.