Vydání 11/2007

Podle § 1 odst. 1 písm. a) citovaného nařízení vlády, ve znění účinném v době rozhodování žalované, mají nárok na poskytnutí příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených jim komunistickým režimem v oblasti sociální, státní občané České republiky, kteří v době od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 byli odsouzeni a vykonali trest odnětí svobody, jeho část nebo vazbu pro trestný čin, za který byli rehabilitováni podle zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona č. 119/1990 Sb., nebo jejichž odsouzení pro trestný čin uvedený v § 2 zákona č. 119/1990 Sb. bylo zrušeno cestou obnovy řízení, stížnosti pro porušení zákona anebo podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, a pobírají starobní nebo plný invalidní důchod z českého důchodového pojištění. Z tohoto ustanovení vyplývá, že zákonodárce přesně vymezil možné způsoby zrušení dřívějšího odsouzení, při nichž oprávněné osobě vznikne nárok na poskytování příplatku k důchodu. Podmínkou je, aby bylo původní odsouzení soudem zrušeno některým v § 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády předpokládaným způsobem; aby tedy bylo zákonem aprobovaným způsobem deklarováno, že minulý režim spáchal na občanovi křivdu neoprávněným odsouzením, neboť smyslem poskytnutí příspěvku k důchodu bylo symbolicky přispět ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem.

Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně z 13. 11. 1958 odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody celkem za osm trestných činů. Jak vyplývá z citovaného ustanovení nařízení vlády, stěžovatel zcela splňuje podmínky nároku na příplatek ke starobnímu důchodu u pokusu trestného činu loupeže, neboť odsuzující rozsudek byl na základě stížnosti pro porušení zákona podle § 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. ve vztahu k tomuto trestnému činu zrušen a stěžovatel za něj byl následně rehabilitován. Co se týče ostatních trestných činů, odsuzující rozsudek byl zrušen podle § 14 zákona č. 119/1990 Sb. ve výroku o vině a trestu toliko ve vztahu ke dvěma z trestných činů, a to k trestnému činu nedovoleného ozbrojování a trestného činu záškodnictví, neboť jen na ty pamatoval § 4 zákona č. 119/1990 Sb. U zbylých trestných činů z odsuzujícího rozsudku (trestný čin obecného ohrožení, trojnásobný trestný čin rozkrádání národního majetku a trestný čin krádeže kvalifikované dle trestního zákona z roku 1950) pak výrok o vině zrušen nebyl. Po právní moci rozhodnutí „o zrušení“ podle § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. soud měl povinnost pokračovat v řízení na podkladě původní obžaloby ve smyslu § 15 odst. 1 tohoto zákona. Pokračování a dokončení trestního stíhání však bránilo rozhodnutí o amnestii prezidenta republiky. Soud proto řízení u těchto dvou trestných činů zastavil. Jak bylo uvedeno výše, soud stejným usnesením, rovněž z důvodu amnestie prezidenta republiky, zastavil trestní stíhání u zbylých trestných činů uvedených v původním odsuzujícím rozsudku (vyjma loupeže, na kterou se amnestie nevztahovala). V důsledku amnestie prezidenta republiky tak u těchto trestných činů bylo trestní stíhání zastaveno a nebylo u nich pokračováno v trestním řízení a nově rozhodnuto o trestu.

S jistou mírou zjednodušení lze trestné činy, za které byl stěžovatel uznán vinným v odsuzujícím rozsudku, rozčlenit do tří skupin. První tvoří ty, na které se zákon o soudní rehabilitaci nevztahuje, stěžovatel tak za ně nemohl být rehabilitován. Další skupina sestává z trestných činů uvedených v § 4 zákona č. 119/1990 Sb., u nichž byl po přezkumném řízení odsuzující rozsudek zrušen a trestní stíhání pak následně zastaveno v důsledku amnestie prezidenta republiky. Zvláštní skupinu představuje pokus trestného činu loupeže, pro který bylo trestní stíhání usnesením Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu zastaveno, neboť skutek nebyl trestným činem.

Žalovaná i krajský soud výše naznačenou nastalou procesní situaci stěžovatele spočívající v absenci výroku o trestu (případně i o vině) u první skupiny trestných činů kladly za vinu procesní neaktivitě stěžovatele. Dle jejich názoru stěžovatel pochybil, pokud nevyužil možnosti požádat o pokračování v trestním řízení, v důsledku čehož pak nebylo rozhodnuto o jeho vině a trestu ve vztahu k trestným činům, za které nebyl rehabilitován.

Nejvyšší správní soud se s tímto názorem neztotožňuje. Předně je přesvědčen, že stěžovatel splňuje podmínky pro nárok na příplatek k důchodu podle § 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády. U objektivně nejzávažnějšího trestného činu - pokusu trestného činu loupeže - byl totiž společně s ostatními trestnými činy odsouzen ve stanovené době k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 15 let nepodmíněně a sedm let z něj vykonal. Dále byl podle § 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. za tento pokus trestného činu plně rehabilitován. Překážkou pro stanovení výše příplatku pro žalovanou však bylo, že trestní soud při částečné změně odsuzujícího rozsudku již neuložil nový nebo přiměřený trest, a nebylo tak možno následně stanovit rozdíl mezi trestem vykonaným na základě původního rozsudku a takto stanovenými přiměřenými tresty nebo tresty nově uloženými, jak předpokládal § 2 odst. 3 nařízení vlády, ve znění účinném v době rozhodování žalované.

Tato situace však byla ve svých důsledcích vyvolaná především objektivními příčinami, nikoli zaviněním stěžovatele, jak tvrdí žalovaná i krajský soud.

Bylo již rozebráno výše, že stěžovatel byl amnestován rozhodnutím prezidenta Československé socialistické republiky o amnestii ze dne 1. ledna 1990, č. 01/90, publikovaným ve Sbírce zákonů, konkrétně článkem V. písm. a), kterým se nařizuje, aby nebylo zahajováno, a pokud bylo zahájeno, aby bylo zastaveno, trestní stíhání pro úmyslné trestné činy spáchané přede dnem tohoto rozhodnutí, pokud je na ně stanoven trest odnětí svobody nepřevyšující tři roky, za všechny trestné činy pojaté do odsuzujícího rozsudku, vyjma pokusu trestného činu loupeže, na které se amnestie z důvodu výše trestní sazby nevztahovala. Amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky vychází z čl. 63 odst. 1 písm. j) Ústavy České republiky a je svou povahou příkazem, aby se trestní stíhání nezahajovalo, případně, aby se v zahájeném trestním stíhání nepokračovalo. V případě stěžovatele se tak trestní stíhání ve vztahu ke všem trestným činům obsaženým v původní obžalobě (vyjma pokusu trestného činu loupeže) vrátilo do procesního stadia „po podání obžaloby“, což se fakticky projevilo skutečností, že nebyl vynesen výrok o trestu. V trestním řízení sice bylo možno pokračovat dle § 11 odst. 2 trestního řádu (ve znění účinném v době vydání rozhodnutí krajského soudu ze dne 19. 5. 1994 o zastavení trestního stíhání), a to za předpokladu, že by stěžovatel prohlásil, že trvá na projednání amnestovaných skutků, či podle § 15 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., podle něhož, došlo-li po zrušení vadného rozhodnutí k zastavení, může odsouzený požádat, aby se v řízení pokračovalo. Nicméně pokračováním v trestním stíhání by se stěžovatel domohl toliko stanovení míry své viny za spáchání žalovaných skutků a dosáhl by případně úplného nebo částečného zproštění obžaloby. Uložení přiměřeného nebo nového trestu, jak předpokládá nařízení vlády, by však vzhledem k § 227 trestního řádu bylo vyloučeno. Jakékoli procesní kroky učiněné stěžovatelem po rozhodnutí o zastavení trestního stíhání v důsledku amnestie prezidenta republiky by tedy směřovaly pouze k vyslovení výroku o vině, nikoli uložení přiměřeného či nového trestu. V důsledku takové právní úpravy nelze stanovit rozdíl mezi tresty vykonanými na základě původního rozsudku a nově uloženým nebo přiměřeným trestem, a proto soudu nezbývá než konstatovat, že délka neoprávněně vykonaného trestu byla celých sedm let. Nemožnost stanovit požadovaný rozdíl mezi vykonaným trestem a stanovenými přiměřenými nebo nově uloženými tresty v důsledku objektivních příčin způsobených neprovázaností a neúplností právní úpravy nelze klást k tíži stěžovatele. K absenci systémových vazeb v zákonech a předpisech upravujících nápravy křivd, včetně aplikovaného nařízení vlády, se ostatně Nejvyšší správní soud vyjádřil již ve svém rozsudku ze dne 7. 3. 2007, čj. 6 Ads 4/2006-32^*). Při posuzování této právní otázky Nejvyšší správní soud vycházel rovněž z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 187/2000 ze dne 12. 3. 2001^**), který konstatoval, že rehabilitační předpisy je zapotřebí s ohledem na jejich smysl a účel interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob. Zdůvodnění zamítnutí žádosti o poskytnutí příplatku procesní neaktivitou stěžovatele je tak pro Nejvyšší správní soud neakceptovatelné.

Zde vyslovený závěr Nejvyššího správního soudu vychází z koncepce ukládání trestu v českém právním řádu, jakož i z charakteru úhrnného trestu, jenž má povahu jednotného, po vnější stránce se nelišícího trestu od trestu uloženého za jeden trestný čin, přičemž za jednotlivé sbíhající se trestné činy se nestanoví dílčí tresty, které by odpovídaly závažnosti každého ze sbíhajících se trestných činů. Trestní zákon ve svém § 35 obsáhl tzv. absorpční zásadu ukládání trestu spočívající v tom, že „větší“, tedy přísnější či delší trest, pohltí trest mírnější. Sbíhající se trestné činy jsou tak postiženy pouze trestem stanoveným za nejtěžší z nich a u všech mírnějších trestných činů v podstatě jde o upuštění od potrestání. Úhrnný trest se ukládá podle zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin nejpřísněji trestný, v případě stěžovatele tedy za pokus trestného činu loupeže. Naopak s ohledem na princip absorpce, který se při ukládání trestu uplatnil, lze shodně se stěžovatelem konstatovat, že za trestný čin objektivně nejzávažnější (nevztahovala se na něj ani amnestie prezidenta republiky), byl zcela rehabilitován, a proto mu náleží příplatek v plné výši za celkovou dobu, po kterou vykonal trest odnětí svobody, včetně vazby, tedy za dobu od 11. 7. 1958 do 11. 7. 1965, kdy byl propuštěn.