1158/2007
Důchodové pojištění: příplatek k důchodu
Ej 58/2007
Důchodové pojištění: příplatek k důchodu
k § 33 odst. 1 a 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb.
k § 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální (v textu též „nařízení vlády“)
Osoby rehabilitované podle § 33 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, mají nárok na příplatek k důchodu podle § 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb. tím spíše, že novelou provedenou nařízením vlády č. 405/2005 Sb. vznikl nárok na tento příplatek k důchodu i osobám nezákonně zbaveným osobní svobody nebo majetku, u nichž vůbec nebylo zahájeno trestní stíhání, a byly rehabilitovány postupem podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2007, čj. 3 Ads 53/2006-31)
Prejudikatura:
srov. č. 999/2006 Sb. NSS.Věc:
Mgr. Karel P. proti České správě sociálního zabezpečení o příplatek ke starobnímu důchodu, o kasační stížnosti žalobce.Žalovaná svým rozhodnutím ze dne 8. 6. 2005 zamítla žádost žalobce o poskytnutí příplatku ke starobnímu důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Osobám uvedeným v § 1 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení náleží příplatek ke starobnímu nebo plnému invalidnímu důchodu ve výši 50 Kč za každý započatý měsíc výkonu trestu odnětí svobody, jeho části nebo vazby. Žalobce požádal dne 1. 1. 2005 o poskytnutí přípatku k důchodu podle uvedeného nařízení vlády s tím, že byl vězněn z politických důvodů v období od 13. 3. 1975 do 15. 5. 1975. Podle žalované nebyly za tuto dobu splněny podmínky podle § 1 odst. 1 písm. a) nařízení, neboť z usnesení Krajské prokuratury v Praze bylo zjištěno, že v uvedené době žalobce nevykonával trest odnětí svobody, neboť byl pouze ve vazbě a nebyl odsouzen.
Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 27. 12. 2005 žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného zamítl. Ve shodě se žalovanou neshledal splnění jedné z podmínek podle § 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády, a sice podmínku odsouzení pro trestný čin, za který byl žalobce rehabilitován. Soud poukázal na to, že věc posuzoval ke skutkovému a právnímu stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí, tj. ke dni 8. 6. 2005. S účinností od 1. 11. 2005 pak bylo nařízení vlády č. 622/2004 Sb. novelizováno nařízením vlády č. 405/2005 Sb. tak, že do § 1 odst. 1 písm. a) byla vložena další slova
„popřípadě byli nezákonně zbaveni osobní svobody a byli rehabilitováni podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.“
. Ze znění této novely je zřejmé, že rozšiřuje okruh osob, které mají nárok na poskytnutí příplatku k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Pokud tedy žalobce znovu požádá o přiznání příplatku k důchodu, žalovaná jeho žádost posoudí s ohledem na uvedenou novelizaci.Proti uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze brojil žalobce (stěžovatel) kasační stížnosti, ve které zejména namítal, že žalovaná i soud zaujaly stanovisko, že stěžovateli nenáleží příplatek k důchodu proto, že pro trestný čin, za nějž byl vazebně stíhán a později rehabilitován, nebyl odsouzen, což žalovaná i soud shledaly být nezbytným předpokladem k přiznání nároku. Podle stěžovatele soud nevzal v úvahu § 33 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., podle něhož
„pokud z povahy věci nevyplývá něco jiného, rozumí se odsouzeným též obviněný a obžalovaný“
. „Z povahy věci“ je pak v daném případě zřejmé, že příplatek k důchodu má být poskytnut všem, kteří byli za minulého režimu nezákonně vězněni a poté dosáhli rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., popř. podle jiných předpisů. Stěžovatel zdůraznil, že nebyl rehabilitován podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., nýbrž podle § 33 odst. 1 téhož zákona.Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
V souzené věci byl stěžovatel umístěn ve vazbě od 13. 3. do 15. 5. 1975 poté, co proti němu bylo vzneseno obvinění pro trestný čin maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178 trestního zákona a pro trestný čin podvracení republiky podle § 98 odst. 1 trestního zákona. Trestní stíhání bylo dne 15. 5. 1975 zastaveno s tím, že jednání obviněného nedosahuje společenské nebezpečnosti trestného činu. Po změně společenských poměrů po roce 1989 bylo na žádost stěžovatele v souladu s § 33 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. v trestním stíhání pokračováno a usnesením krajského prokurátora ze dne 5. 9. 1991 bylo trestní stíhání zastaveno s tím, že nelze učinit jednoznačný závěr, že se stěžovatel dopustil uvedených trestných činů. Navíc bylo poukázáno na to, že uvedené trestné činy podle § 98 a § 178 byly později z trestního zákona vypuštěny. V usnesení krajský prokurátor dále deklaroval, že je namístě stěžovatele plně rehabilitovat v souladu s § 1 zákona č. 119/1990 Sb.
Nejvyšší správní soud má za to, že stěžovatel naplnil podmínky pro přiznání příplatku k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Je státním občanem České republiky, v době od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 - konkrétně v období od 13. 3. 1975 do 15. 5. 1975 - vykonal vazbu pro trestné činy maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178 trestního zákona a podvracení republiky podle § 98 odst. 1 trestního zákona, za což byl posléze rehabilitován podle § 33 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. Podle § 33 odst. 3 tohoto zákona se odsouzeným rozumí také obviněný a obžalovaný, pokud z povahy věci nevyplývá něco jiného. Stěžovatel, rehabilitovaný za trestní stíhání podle § 33 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., podle názoru Nejvyššího správního soudu splnil podmínky stanovené § 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády pro poskytnutí přípatku k důchodu. Podle názoru Nejvyššího správního soudu navíc žalobce splňoval tyto podmínky i před novelou provedenou nařízením vlády č. 405/2005 Sb. Tato novela totiž jen rozšířila okruh osob, na něž se příplatek k důchodu vztahuje, i na osoby uvedené v § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. - tedy na osoby nezákonně zbavené osobní svobody nebo majetku, u nichž nebylo zahájeno trestní stíhání. Případ žalobce, vůči jemuž bylo vzneseno obvinění ze dvou trestných činů a byl z tohoto důvodu vazebně stíhán, a jenž postupoval v souladu s § 33 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., proto podléhal poskytnutí příplatku i před touto rozšiřující novelou. Jak již bylo uvedeno, zmíněnou novelou zákonodárce pouze rozšířil okruh osob, jimž vznikl nárok na příplatek k důchodu, rovněž na případy, kdy byl občan omezen na osobní svobodě, aniž by proti němu vůbec bylo zahájeno trestní stíhání. Za této situace není rozumného důvodu odepřít poskytnutí příplatku k důchodu žalobci, jenž byl obviněn, vazebně stíhán a následně za tuto vazbu rehabilitován postupem podle § 33 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. Pomocí právního argumentu lze dospět k závěru, že vzniká-li nárok na poskytnutí příplatku k důchodu osobám nezákonně zbaveným osobní svobody, u nichž nebylo zahájeno trestní stíhání, tím spíše pak by měly mít nárok na týž příplatek k důchodu osoby nezákonně zbavené osobní svobody, u nichž trestní stíhání zahájeno bylo.
a minori ad maius
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.