4195/2021
Důchodové pojištění: příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a invaliditou
Důchodové pojištění: příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a invaliditou
k § 38 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném od 1. 1. 2018 (v textu jen „zákon o důchodovém pojištění“)
Ustanovení § 38 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, nepožaduje, aby pracovní úraz byl jedinou nebo zcela převažující příčinou invalidity. Postačí, pokud pracovní úraz uspíšil rozvoj doposud spíše vskrytu se rozvíjejícího degenerativního onemocnění, takže po prodělaném úrazu již nebyla obnovena pracovní schopnost nad úroveň prvního stupně invalidity, ačkoliv nebýt pracovního úrazu, pojištěnec by v té době pravděpodobně ještě invalidním nebyl.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2021, čj. 49 Ad 30/2020-36)
Věc:
M. F. proti České správě sociálního zabezpečení o přiznání invalidního důchodu.Žalobce podal u žalované žádost o přiznání invalidního důchodu. Žalovaná však tuto žádost rozhodnutím ze dne 30. 6. 2020 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) zamítla pro nesplnění podmínek podle § 38 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. Žalobce totiž nezískal potřebnou dobu pojištění, byť na základě závěrů posudku Okresní správy sociálního zabezpečení Benešov (dále jen „OSSZ“) ze dne 5. 6. 2020 poklesla jeho pracovní schopnost o 70 %.
Žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí námitky, které žalovaná rozhodnutím ze dne 13. 11. 2020 zamítla.
Proti tomuto rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Praze. Namítal, že žalovaná jeho věc nesprávně právně posoudila, když dospěla k závěru, že mu nelze přiznat invalidní důchod (ani) podle § 38 písm. b) zákona o důchodovém pojištění – podle názoru posudkové lékařky totiž úraz nebyl jedinou příčinou finálního postižení žalobce, neboť již v minulosti bylo jeho pravé koleno postiženo. S tímto hodnocením však žalobce nesouhlasil a poukázal na to, že si posudková lékařka v tvrzeních odporuje. Jestliže totiž na jedné straně uvedla, že byl žalobce po pracovní neschopnosti v roce 2018 zcela vyléčen (bez ortopedických obtíží), nemohla na straně druhé dojít k závěru, že úraz nebyl rozhodující pro vznik invalidity. Dále žalobce posudkové lékařce vytkl, že ačkoli nejprve uvedla, že není kompetentní k posouzení, zda se jednalo o pracovní úraz, dospěla k závěru, že se o pracovní úraz nejedná. Žalobce měl nicméně za to, že se naopak o pracovní úraz jednalo. To odvozuje z toho, že byl úraz zaznamenán v knize úrazů u jeho zaměstnavatele a že mu zaměstnavatel hradil bolestné i náhradu mzdy po dobu pracovní neschopnosti – nešlo-li by o pracovní úraz, zaměstnavatel by tato plnění neposkytoval; nadto Generali Česká pojišťovna uhradila žalobci náhradu za ztrátu na výdělku za období květen až prosinec 2019. Posudkové hodnocení proto žalobce nepokládá za řádně odůvodněné v rozporu s § 16a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. (dále jen „organizační zákon“).
Žalobce rozvedl, že úraz ze dne 7. 3. 2019 spočíval v pádu kotouče o váze 80 kg, přičemž lékařské zprávy neuvádí vliv dřívějšího postižení. Zdůraznil, že jeho pracovní schopnost byla do té doby stoprocentní, mohl vykonávat své zaměstnání (od 4. 10. 2018, na plný úvazek od 1. 1. 2019), ve kterém denně manipuloval s předměty o váze 80 kg. Kdyby bylo jeho zdraví (již tehdy) nalomené, ani krátkodobě by ho vykonávat nemohl. Žalobce podstoupil vstupní lékařskou prohlídku, při níž byla konstatována jeho schopnost vykonávat dané zaměstnání. Úraz proto měl zásadní, podstatný a nezpochybnitelný vliv na jeho pracovní schopnost – pokud by k němu nedošlo, vykonával by i nadále své zaměstnání. Podle žalobce tak byla dána příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem invalidity – jinými slovy pracovní úraz byl zásadní a podstatnou příčinou vzniku invalidity (k tomu citoval z rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 1961, sp. zn. 4 Co 172/61). Žalobce ostatně nepopíral, že měl před úrazem zdravotní obtíže, avšak ty byly zcela vyléčeny, a nebyly proto rozhodující příčinou míry poklesu jeho pracovní schopnosti – naopak byly irelevantní. Ačkoli se žalobce takto vyjádřil již v podání ze dne 4. 11. 2020, žalovaná na jeho argumentaci v napadeném rozhodnutí nereagovala. Tím žalovaná porušila § 88 odst. 8 organizačního zákona ve spojení s § 68 odst. 3 správního řádu.
Žalovaná ve vyjádření k žalobě konstatovala, že je žalobce sice invalidní pro invaliditu třetího stupně, neboť jeho pracovní schopnost poklesla o 70 %, nicméně nesplňuje zákonnou podmínku potřebné doby pojištění pro přiznání invalidního důchodu. Žalované proto nezbylo než námitky žalobce zamítnout. Napadené rozhodnutí opřela o posudek o invaliditě ze dne 29. 9. 2020 ve znění opravy ze dne 19. 10. 2020, který potvrdil předchozí závěr, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce je postižení podle položky 8c (Endoprotézy na dolních končetinách, endoprotézy kyčelního, kolenního, hlezenního kloubu – těžké poruchy) oddílu B (Postižení končetin) kapitoly XV (Funkční poruchy, postižení po úrazech, operacích) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity). Jelikož podle žalované žalobce nesouhlasil s medicínským posouzením jeho zdravotního stavu, navrhla provést důkaz posudkem posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „MPSV“) ve smyslu § 4 odst. 2 organizačního zákona. V návaznosti na dokazování pak ponechala rozhodnutí ve věci na úvaze soudu.
Krajský soud v Praze napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
[14] Podle § 38 zákona o důchodovém pojištění má pojištěnec „
nárok na invalidní důchod, jestliže nedosáhl věku 65 let a stal se
a)
invalidním a získal potřebnou dobu pojištění, pokud nesplnil ke dni vzniku invalidity podmínky nároku na starobní důchod podle § 29, popřípadě, byl-li přiznán starobní důchod podle § 31, pokud nedosáhl důchodového věku, nebo
b)
invalidním následkem pracovního úrazu
“.
[15] Soud pokládá za příhodné nejprve uvést, že v projednávaném případě není sporné, že žalobce ke dni vydání napadeného (prvostupňového) rozhodnutí nedosáhl věku 65 let, jakož ani to, že se stal invalidním. Žalobce přitom v žalobě nebrojí (ani) proti tomu, že nezískal potřebnou dobu pojištění.
[16] Těžiště sporu v této věci tkví pouze v tom, zda byl úraz žalobce ze dne 7. 3. 2019 úrazem pracovním a zda se žalobce stal invalidním právě následkem tohoto pracovního úrazu. Toliko za situace, kdy by byly obě odpovědi kladné, by totiž bylo možné uzavřít, že měl být žalobci k jeho žádosti přiznán invalidní důchod podle § 38 písm. b) zákona o důchodovém pojištění.
[17] Pokud jde o dílčí otázku, zda byl úraz žalobce ze dne 7. 3. 2019 úrazem pracovním, uvádí soud následující.
[18] Podle § 25 odst. 1 věty první zákona o důchodovém pojištění se pro účely tohoto zákona
pracovním úrazem
„rozumí úraz, který utrpěl pojištěnec při činnosti zakládající účast na pojištění a který se za pracovní nebo služební považuje podle pracovněprávních předpisů, předpisů o úrazovém pojištění zaměstnanců nebo předpisů upravujících služební poměry platných v době vzniku invalidity následkem tohoto úrazu
“.[19] Ačkoli žalovaná v napadeném rozhodnutí toto ustanovení citovala rovněž, přímo se právní otázkou, zda úraz žalobce ze dne 7. 3. 2019 představoval úraz pracovní, sama nezabývala. Byť neuvedla výslovně, že tento úraz byl (event. nebyl) úrazem pracovním, lze z kontextu odůvodnění napadeného rozhodnutí dovodit, že jej za pracovní považovala – zejména je možné poukázat na to, že uvedla, že jí byly doloženy podklady k
pracovnímu
úrazu žalobce od jeho (bývalého) zaměstnavatele, z nichž konkrétně označila např. hlášení pracovního
úrazu či záznam z knihy úrazů u zaměstnavatele
. Stejně tak o tom svědčí ten fakt, že žalovaná přistoupila k posouzení, zda byla dána příčinná souvislost mezi úrazem ze dne 7. 3. 2019 a vznikem invalidity žalobce – nepokládala-li by úraz za pracovní, byla by totiž tato následná úvaha zcela zbytná (není přitom ani označena jen jako další, doplňující důvod znemožňující vyhovění žádosti). Ani posudková lékařka žalované explicitně neuvedla, zda se jednalo (či naopak nejednalo) o pracovní úraz – potud tedy soud nemůže dát za pravdu žalobci, který tvrdil, že dospěla k závěru, že se o pracovní úraz nejednalo; nicméně i ona přikročila k (požadovanému) hodnocení, zda byl úraz žalobce ze dne 7. 3. 2019 příčinou vzniku jeho invalidity.[20] Nejen na základě shora uvedeného, nýbrž i se znalostí obsahu správního spisu, ze kterého zejména vyplývá, že byl žalobce dne 7. 3. 2019 zaměstnán u zaměstnavatele – uvedený den je mezi dobami pojištění jako zaměstnání, a že k úrazu došlo v souvislosti s pracovní činností žalobce, která zakládala žalobcovu účast na pojištění podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, soud přisvědčuje žalobci v tom, že jeho úraz ze dne 7. 3. 2019 byl úrazem pracovním, resp. není zde nic, co by zpochybňovalo pravdivost listin vyžádaných od zaměstnavatele žalobce, které o takové povaze úrazu svědčí.
[21] Jen pro úplnost přitom soud dodává, že žalovaná byla povinna si tuto otázku vyhodnotit, neboť se jednalo v návaznosti na § 38 písm. b) zákona o důchodovém pojištění o rozhodnou skutečnost, na níž závisel výrok napadeného rozhodnutí; to, že přitom musela aplikovat (v tomto případě) pracovněprávní předpisy, nemůže být žádnou překážkou. Pokud by o dané otázce v mezidobí již rozhodl jiný orgán veřejné moci (v tomto případě soud v pracovněprávním sporu), nepochybně by se o takové rozhodnutí mohla opřít, ovšem protože se jedná o otázku, o níž je žalovaná příslušná (pro účely posouzení nároku ze systému důchodového pojištění) rozhodnout, nemohla by např. žalobce vyzvat k zahájení pracovněprávního sporu ve smyslu § 57 odst. 1 písm. b) správního řádu.
[22] Zbývá tak ještě zodpovědět, zda se žalobce stal invalidním právě následkem tohoto pracovního úrazu.
[23] Žalovaná v této souvislosti do napadeného rozhodnutí (doslova) převzala hodnocení posudkové lékařky žalované, že „
nelze hodnotit vznik invalidity v souvislosti s úrazem ze dne 7. 3. 2019, neboť již v minulosti bylo jeho pravé koleno postiženo a v tomto terénu potom došlo k dalšímu jeho postižení, jak ostatně i uvádí ošetřující ortoped. Samotný úraz ze dne 7. 3. 2019 tak nebyl jedinou příčinou finálního postižení pravého kloubu
.“ Sama žalovaná (nadto) toliko shrnula, že „[p]říčiny vzniku invalidity účastníka řízení mají souvislost s postižením jeho pravého kolene v období před jeho úrazem ze dne 7. 3. 2019
“.[24] Žalobce v žalobě naopak namítal, že pracovní úraz byl zásadní a podstatnou příčinou vzniku jeho invalidity – domnívá se, že kdyby bývalo k úrazu nedošlo, mohl by i nadále jako práceschopný vykonávat své předchozí zaměstnání.
[25] Jakkoli se žalovaná zabývala tím, zda se žalobce stal invalidním následkem úrazu, spokojila se toliko s konstatováním posudkové lékařky žalované, že „
samotný úraz
[…] nebyl jedinou příčinou žalobcova postižení
“, jež je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce s nejvýznamnějším dopadem na pokles jeho pracovní schopnosti. Toto konstatování převzala a právně tuto situaci implicitně vyhodnotila jako stav chybějící příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a invaliditou žalobce. Tím však zkratkovitě odhlédla od toho, že citované konstatování posudkové lékařky v sobě zároveň zahrnuje závěr, že rovněž úraz byl jednou z dílčích příčin žalobcova postižení. Zda a za jakých podmínek přitom lze (čemuž odpovídá stanovisko žalobce) či nelze (stanovisko žalované) z takové dílčí příčiny dovozovat existenci příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vznikem invalidity, představuje právní hodnocení, jež je plně odpovědností žalované a jež taktéž v plném rozsahu přezkoumává a vykládá soud, na rozdíl od otázky, zda taková okolnost nastala a zda s invaliditou souvisí, což je otázkou skutkovou, a nadto odbornou, již přísluší zodpovědět především posudkovému lékaři.[26] V tomto směru lze odkázat na ustálenou judikaturu v oblasti odpovědnosti za škodu rekapitulovanou např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, čj. 25 Cdo 2999/2018-211, podle níž „
jestliže se v řízení o náhradu škody zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího Soudu – dále jen ‚Soubor‘ – pod C 1025, nebo rozsudek ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, Soubor C 5077) a nepodléhá tak dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514).
O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (conditio
sine qua non
). Odpovědnost však nelze neomezeně činit závislou na kauzalitě, neboť by to mohlo vést k zákonu neodpovídajícímu a ve společenských poměrech neúnosnému ukládání povinnosti nahradit škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015).Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007, Soubor C 8673). Právně relevantními příčinami tedy nemohou být kterékoli faktické příčiny, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv.
gradace
příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního následku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo v literatuře Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání, Praha, ASPI, 2002, s. 459, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012). Při úvaze o předvídatelnosti vzniku škody jde vždy o posouzení skutečností, jež jsou v době protiprávního jednání či škodní události do jisté míry potenciální (srov. již citovaný rozsudek sp. zn. 25 Cdo 3285/2015).[…]
Případná není ani námitka dovolatelky, že teorii adekvátní příčinné souvislosti lze aplikovat pouze v případech subjektivní odpovědnosti za škodu (…) i teorie adekvátní příčinné souvislosti, jak již bylo uvedeno výše, vychází z kritéria objektivní předvídatelnosti škodního následku z hlediska optimálního (hypotetického) pozorovatele, tedy obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, nikoliv z hlediska subjektivní předvídatelnosti konkrétního škůdce a jeho subjektivních zkušeností, poznatků a možností.
“ [27] Stejně tak lze poukázat na ustálenou judikaturu trestněprávní, tak ji připomíná právní doktrína (viz Novotný, O. a kol.
Trestní právo hmotné – I. Obecná část
. Praha : Aspi Publishing, 2003, str. 125): „Určitá činnost, okolnost apod. neztrácí povahu příčiny jen proto, že kromě ní vedly k následku i jiné činnosti, okolnosti apod.
Příčinná souvislost je dána i tehdy, jestliže vedle příčiny, která způsobila následek, působila i další, jiná příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit smrt sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. č. 47/70, 41/93 Sb. rozh. tr.). Smrt poškozeného (§224) je v příčinné souvislosti s jednáním pachatele i tehdy, jestliže nastala v důsledku selhání krevního oběhu, ke kterému došlo zčásti následkem úrazu zaviněného pachatelem, zčásti na podkladě povšechného kornatění tepen u staršího člověka (srov. č. 21/81 Sb. rozh. tr.). Kdyby však následek významný z hlediska trestního práva způsobila jiná příčina, která by zcela nahradila jednání pachatele a působila by jako výlučná příčina místo jednání pachatele, potom by nebyla splněna podmínka příčinné souvislosti mezi jednáním pachatele a následkem. Příčinnou souvislost mezi jednáním pachatele a vzniklým následkem přitom nelze omezovat jen na následky obvyklé, běžné. Tak např. při léčení zranění poškozeného, které bylo způsobeno pachatelem, dojde ke komplikacím, které mají za následek prodloužení doby léčení (srov. č. 39/80 Sb. rozh. tr.)
.“ K tomu je třeba ovšem doplnit, že pojetí příčinné souvislosti v trestním právu je poněkud přísnější, protože závěr o její existenci je vždy ještě korigován požadavkem zavinění pachatele. U občanskoprávní odpovědnosti, kde v řadě případů zavinění není vyžadováno, je tento korektiv nahrazován právě již zmiňovanou teorií adekvátní příčinné souvislosti, jež otázku předvídatelnosti následku integruje přímo do posouzení kauzality.[28] Shora uvedené závěry, a zejména pak teorii adekvátní příčinné souvislosti, je třeba obdobně použít i při právním hodnocení příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vznikem invalidity. Vznik nároku invalidního pojištěnce na invalidní důchod v návaznosti na pracovní úraz bez ohledu na rozsah získaných pojistných dob je objektivním následkem, a je tak jakýmsi ekvivalentem objektivní odpovědnosti, u něhož se uplatní prakticky totožná pravidla posuzování příčinné souvislosti. Jen v rámci tzv. umělé izolace jevů nevchází do hodnocení příčiny spočívající v porušení právní povinnosti, nýbrž (pracovní) úrazy, popř. dle § 25 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění nemoci z povolání, a následkem, k němuž je posuzován vztah příčinné souvislosti, není vznik škody, nýbrž vznik invalidity. I v těchto poměrech je namístě užít teorii adekvátní příčinné souvislosti, jelikož v právní úpravě nejsou patrné žádné
indicie
, že by zákonodárce hodlal v tomto případě konstruovat vztah příčinné souvislosti volněji, nebo naopak striktněji než v oblasti objektivní odpovědnosti bez zavinění (důvodová zpráva o této alternativní podmínce nároku na invalidní důchod zcela mlčí). Lze tak analogicky konstatovat, že racionální zákonodárce jakožto jakýsi objektivní pozorovatel mohl mít při konstrukci dané podmínky na mysli jen takové případy invalidity, jež mohou být v rámci „obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti
“ vyvolány pracovním úrazem.[29] Na rozdíl od škody, jež často vzniká již v okamžiku porušení právní povinnosti a její pozdější vznik je méně obvyklý, ale s ohledem na právní konstrukci pojmu invalidity v § 39 odst. 1 ve spojení s § 26 zákona o důchodovém pojištění (nepříznivý zdravotní stav trvající déle než jeden rok) tento následek zpravidla nastává až s podstatným časovým zpožděním po samotném pracovním úrazu (nejde-li o zdravotní stav, u něhož je jeho dlouhodobost patrná již v době krátce po úrazu). Teprve se zpožděním je tedy obvykle možné říci, že se jedná o invaliditu, a nadto je obtížné rozlišit období, kdy se obtíže pojištěnce projevují jen jako doprovod akutní léčby úrazu a nemají očekávaný dlouhodobý ráz, a období, v němž už nemůže jít o akutní projev úrazu, ale o přetrvávající léčbou neodstranitelný (nebo jen v dlouhodobém horizontu) nepříznivý zdravotní stav. Tato odlišnost však nemá dopad na kritéria zvažovaná při posouzení příčinné souvislosti; projevuje se jen ve skutkovém posouzení, při němž je třeba brát v úvahu to, že přijatý závěr o pozdějším datu vzniku invalidity, které je mnohdy stanoveno až v souvislosti s datem zániku nároku na dávky nemocenského pojištění a navazující prohlídkou posudkovým lékařem v řízení o žádosti o přiznání invalidního důchodu, nijak zásadně nezpochybňuje možnost, že by invalidita mohla být následkem pracovního úrazu nastalého před více než jedním rokem.
[30] Ze shora uvedeného tak vyplývá, že zjištění, že samotný pracovní úraz nebyl jedinou příčinou žalobcova dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, resp. že invalidita žalobce souvisí s postižením jeho pravého kolene v období před pracovním úrazem (str. 4 napadeného rozhodnutí), v žádném případě nevylučuje závěr, že žalobcova invalidita je (také) následkem pracovního úrazu. Naopak učiněné skutkové zjištění, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce s nejvýraznějším dopadem na pokles jeho pracovní schopnosti je stav spojený s úrazem pravého kolene, a to v terénu jeho poškození již z minulosti (str. 3 a 4 napadeného rozhodnutí), ukazuje, že aplikace § 38 písm. b) zákona o důchodovém pojištění přichází do úvahy. Lékařský posudek, který je základem napadeného rozhodnutí, přitom takto učiněnými skutkovými závěry vylučuje, že by se zdravotní postižení žalobce vyvinulo zcela nezávisle na prodělaném pracovním úraze.
[31] Měla-li žalovaná za to, že je nutné hledat příčiny vzniku invalidity žalobce též v období před jeho úrazem, bylo nezbytné, aby současně zvážila a rozvedla, které konkrétní příčiny a jakou měrou se na způsobení následku (invalidity) podílely. Rozhodně na takové hodnocení nelze zcela rezignovat – v posuzované věci je tato potřeba o to větší, vyplývá-li z posudků zároveň, že žalobce sice pravý kolenní kloub již z minulosti postižený měl (to ostatně ani žalobce nepopírá), nicméně jeho léčba tehdy byla úspěšná. Uvedla-li totiž posudková lékařka žalované, že po pracovní neschopnosti žalobce v období dubna až června 2018 by teoreticky bylo možné zpětně hodnotit jeho postižení mírou poklesu pracovní schopnosti v rozmezí toliko 10 až 15 %, dává soud skutečně za pravdu žalobci, že zde absentuje zdůvodnění závěru, proč tedy nelze hodnotit invaliditu jako vyvolanou následným pracovním úrazem dne 7. 3. 2019, jestliže současně posudková lékařka žalované shledala, že nyní je žalobce (byť až od 5. 6. 2020) invalidní pro invaliditu třetího stupně s poklesem pracovní schopnosti již o 70 %.
[32] V otázce posouzení příčinné souvislosti je tak napadené rozhodnutí nezákonné, resp. neúplné, neboť pokud chtěla žalovaná dospět k závěru, že pracovní úraz žalobce nebyl adekvátní příčinou vzniku invalidity, musela by tento závěr přesvědčivě podepřít (v návaznosti na odpovídající posudkové hodnocení) vysvětlením, proč již na základě prvotního poškození kolene z dubna 2018, popř. dlouhodobě se rozvíjejícího postižení kolene, by se stal žalobce v roce 2020 invalidním, aniž by takový stav byl vyvolán, resp. významněji uspíšen pracovním úrazem ze dne 7. 3. 2019. Z § 38 písm. b) zákona o důchodovém pojištění neplyne (a s ohledem na obvykle komplexní povahu příčin zdravotních postižení si to ani dost dobře nelze představit), že by pracovní úraz musel být jedinou nebo zcela převažující příčinou invalidity. Co do závažnosti přitom podle soudu postačí, i pokud by tento pracovní úraz přispěl k podstatnějšímu uspíšení (v řádu let, nikoliv měsíců) rozvoje doposud spíše vskrytu se rozvíjejícího degenerativního onemocnění tak, že po prodělaném úrazu již nedochází k dosažení dočasně stabilizovaného stavu, při němž by zdravotní stav neodůvodňoval závěr ani o prvním stupni invalidity, aby již bylo možné hovořit o existenci příčinné souvislosti. Samotná
predispozice
žalobce k chronickému onemocnění daného typu přitom nemůže zpochybnit takovou příčinnou souvislost. Souvislost by byla dána např. i tehdy, byla-li by invalidita důsledkem (v praxi se vyskytující, očekávatelné) komplikace léčby vyvolané pracovním úrazem.[33] Sdělení (v dané situaci nezbytného) právního hodnocení příčinné souvislosti z hledisek
gradace
a adekvátnosti v napadeném rozhodnutí zcela chybí a žalovaná na podkladě zjištění, že pracovní úraz byl jednou z více příčin vzniku invalidity, bez dalšího přijala, resp. akceptovala právní závěr, že žalobce není invalidní následkem pracovního úrazu. Takové rozhodnutí v soudním přezkumu nemohlo obstát, aniž by bylo potřebné za účelem prověření skutkových okolností případu nařizovat zpracování lékařského posudku.[34] Pro tuto vadu tak nezbylo soudu než napadené rozhodnutí zrušit (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení je žalovaná vázána právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Žalovaná bude povinna, patrně i na základě doplnění posudku posudkového lékaře o právně rozhodné otázky, znovu zhodnotit relevanci pracovního úrazu jako (patrně) jedné z dílčích příčin následku v podobě vzniku invalidity.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.