Vydání 7/2007

(...) Vzdor závěru uvedené posudkové komise v posudku ze dne 13. 6. 2005, podle něhož byla stěžovatelka plně invalidní s určitostí již od 8. 12. 1989, kdy bylo možno bezpečně konstatovat dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, Městský soud v Praze usoudil, že tento závěr zůstává bez vlivu na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí stěžovatelky, ačkoliv jí plný invalidní důchod byl přiznán až od 28. 9. 1990. Jako by vycházel z předpokladu, že před dosažením věku 18 let nelze pojištěnci (občanu) plný invalidní důchod přiznat. Tento právní názor Městského soudu v Praze však Nejvyšší správní soud nesdílí, neboť neodpovídá zákonné úpravě.

V době, od níž byla stěžovatelka uznána plně invalidní, tedy v roce 1989, platil v oblasti zabezpečení občanů důchodovými dávkami ve stáří, při invaliditě či jiných uznávaných sociálních událostech, zákon č. 100/1988 Sb. Podmínky nároku na plný invalidní důchod upravoval v § 29 tak, že občan má nárok na invalidní důchod, jestliže se stal a) invalidním, byl zaměstnán po dobu potřebnou pro nárok na tento důchod a v době vzniku invalidity nesplnil podmínky nároku na starobní důchod, nebo b) invalidním následkem pracovního úrazu. U stěžovatelky šlo o první z uvedených druhů invalidity, neboť ta vznikla z příčin obecných, a nikoliv v důsledku pracovního úrazu (a jemu naroveň postavené nemoci z povolání). Proto, kromě prokázání invalidity, bylo u ní nutno zkoumat též další podmínku nároku, tj. potřebnou dobu zaměstnání (dnes pojištění). Nepochybné je, že stěžovatelka splňovala první podmínku, neboť posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí pro Prahu v posudku ze dne 13. 6. 2005 konstatovala, že pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav byla neschopná vykonávat jakékoliv soustavné zaměstnání, a to s určitostí k datu 8. 12. 1989. Ostatně ze závěru tohoto posudku Městský soud v Praze při svém rozhodování vycházel. Měl tudíž při přezkoumání napadeného rozhodnutí žalované posoudit, zda k uvedenému datu splňovala stěžovatelka též podmínku potřebné doby zaměstnání pro nárok na požadovanou dávku, která podle § 29 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb. činila u občanů ve věku do 20 let méně než 1 rok (ostatně stejná úprava platí i v současné době – podle § 40 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. činí potřebná doba pojištění pro nárok na plný invalidní důchod u pojištěnce ve věku do 20 let rovněž méně než 1 rok). Podle § 8 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb. se přitom zaměstnáním kromě pracovního poměru rozuměl mimo jiné i učební poměr [písm. a)] a studium po skončení povinné školní docházky [písm. f)].

Stěžovatelka v době předcházející stanovení data vzniku plné invalidity (8. 12. 1989) získala, jak vyplývá z osobního listu důchodového zabezpečení (zpracovaného žalovanou dne 15. 9. 2004) celkem 799 dnů zaměstnání – dobu dvouletého učebního poměru. Pro úplnost nutno dodat, že i podle současné právní úpravy (§ 40 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb.) se pro účely splnění podmínky potřebné doby pojištění pro nárok na plný invalidní důchod za dobu pojištění považuje též doba účasti na pojištění osob uvedených v § 1 odst. 1 písm. m) a n), tj. osob, které se soustavně připravují na budoucí povolání studiem na střední nebo vyšší odborné škole nebo vysoké škole v České republice, a to po dobu prvních šesti let tohoto studia po dosažení věku 18 let, a osob vedených v evidenci úřadu práce jako uchazeče o zaměstnání po dobu, po kterou jim náleží podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci, a v rozsahu nejvýše 3 let též po dobu, po kterou jim tato podpora nenáleží. Za dobu pojištění se dále výslovně považuje i doba studia na střední nebo vysoké škole v České republice před dosažením 18 let věku, nejdříve však po ukončení povinné školní docházky. Tudíž i podle současné právní úpravy je učební poměr (studium) stěžovatelky před dosažením 18 let věku, po ukončení povinné školní docházky, hodnocen jako doba pojištění.

Pokud tedy stěžovatelka podle shora již citovaného posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí pro Prahu byla uznána plně invalidní k datu 8. 12. 1989 a k témuž datu splnila podmínku potřebné doby zaměstnání, která u osoby mladší 20 let činila méně než 1 rok, pak je zřejmé, že Městský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka bránila tomu, aby jí plný invalidní důchod byl přiznán až od 18 let věku, aniž by zkoumal, zda snad veškeré podmínky nároku nesplnila již dříve. Podmínkami nároku se z výše uvedeného pohledu Městský soud v Praze vůbec nezabýval, když zřejmě vycházel z nesprávného předpokladu, že plný invalidní důchod před dosažením věku 18 let přiznat nelze. Na tento závěr usuzuje Nejvyšší správní soud jen z výsledku řízení před uvedeným soudem, když výslovně se soud touto otázkou ve svém rozhodnutí nezabýval. Dopustil se tak nepochybně nesprávného posouzení právní otázky ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., takže stěžovatelka se úspěšně dovolala tohoto kasačního důvodu.