Vydání 3/2007

Nejvyšší správní soud při posuzování zákonnosti rozhodnutí soudu vycházel, řídě se ustanovením § 75 odst. 1 ve spojení s § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., z právního a skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, tj. 12. 3. 2001. Podle tehdy účinného § 37 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění nenáležela výplata starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 29 tohoto zákona, v období dvou let po vzniku nároku na tento důchod, pokud důchodce vykonával samostatnou výdělečnou činnost, a to v těch kalendářních měsících, ve kterých byl povinen platit zálohy na pojistné na důchodové pojištění z měsíčního vyměřovacího základu, který je vyšší než dvojnásobek částky životního minima platné pro poživatele starobního důchodu ke dni 1. 1. příslušného kalendářního roku. Podle § 118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. má plátce důchodu vůči občanu, kterému byl vyplácen starobní důchod a nebyly přitom splněny podmínky stanovené zákonem o důchodovém pojištění pro výplatu tohoto důchodu, nárok na vrácení těch vyplacených částek starobního důchodu, které mu nenáležely. Podle § 118 odst. 3 však nárok na vrácení přeplatku na důchodu zaniká uplynutím tří let ode dne, kdy orgán sociálního zabezpečení tuto skutečnost zjistil, nejpozději však uplynutím deseti let ode dne výplaty dávky.

Právní otázkou, kterou se Nejvyšší správní soud v dané věci musel zabývat, bylo posouzení počátku běhu prekluzivní lhůty podle § 118a odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. Šlo o otázku, zda je to okamžik, kdy se o tom, že výše příjmů omezující výplatu důchodu překročila zákonem vymezenou hranici, dozvěděla žalovaná jako plátce důchodu, nebo zda postačuje, že žalobce podal u Okresní správy sociálního zabezpečení „Přehled o příjmech a výdajích osob samostatně výdělečně činných za rok 1996“, z nějž vyplývá výše jeho záloh na pojistné na sociální zabezpečení v roce 1997. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem žalované, že pro počátek běhu této lhůty je rozhodný okamžik, kdy se uvedenou skutečnost dozví plátce důchodu, tj. v konkrétním případě žalovaná [§ 5 písm. a) zákona č. 582/1991 Sb.], která jediná je podle § 5 písm. a) č. 2 zákona č. 582/1991 Sb. oprávněna rozhodnout o povinnosti vrátit dávku důchodového pojištění vyplacenou neprávem nebo v nesprávné výši. Samotná izolovaná informovanost některého z orgánů sociálního zabezpečení o výši příjmu určité osoby a z ní plynoucí povinnosti platit pojistné na sociální zabezpečení bez toho, že by byla dána do souvislostí se skutečnostmi o výplatě starobního důchodu (od kdy, zda a po jakou dobu je vyplácen), nemůže vést k započetí běhu prekluzivní lhůty u zcela jiného orgánu, který je oprávněn o vrácení dávky rozhodnout. Ačkoli § 118a odst. 3 tohoto zákona užívá obecný pojem „orgán sociálního zabezpečení“, není možné za tento orgán považovat jakýkoli orgán sociálního zabezpečení, jak je vymezuje § 3 odst. 3 citovaného zákona; těmito orgány jsou též Ministerstvo vnitra, Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo obrany a Ministerstvo práce a sociálních věcí. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je za tento orgán nutné považovat ten orgán sociálního zabezpečení, který vyplácí důchod a který má podle § 118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. i nárok na vrácení neprávem vyplaceného důchodu a je současně jediný oprávněn o povinnosti dávku vrátit rozhodovat, tj. v daném případě žalovaná. Dále je odst. 3 tohoto ustanovení nutno interpretovat i v souvislosti s § 50 odst. 1 tohoto zákona, podle kterého je příjemce dávky důchodového pojištění povinen písemně ohlásit plátci dávky do osmi dnů skutečnosti rozhodné pro trvání nároku na dávku, její výši a výplatu nebo poskytování. V posuzované věci je nesporné, že vůči plátci důchodu žalobce žádné hlášení nepodal. Na splnění této povinnosti pak systémově navazuje subjektivní lhůta pro uplatnění nároku na vrácení „přeplatku“. Nejvyšší správní soud uvádí, že se jedná o subjektivní lhůtu, jejímž smyslem je v souladu s principem právní jistoty působit na orgány sociálního zabezpečení, aby své nároky uplatňovaly bez zbytečného prodlení. Bez ohledu na subjektivní znalost příslušného orgánu sociálního zabezpečení zákon zakládá i objektivní desetiletou lhůtu pro uplatnění těchto nároků; ta však v daném případě marně neuplynula.

Okresní správa sociálního zabezpečení plní u osob samostatně výdělečně činných ve smyslu § 36 písm. e) zákona č. 582/1991 Sb. jen povinnosti organizace, jako plní např. u zaměstnanců v pracovním poměru zaměstnavatel. Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že oznámení těchto skutečností zaměstnavateli je též z hlediska § 118a odst. 3 právně bezvýznamné.

Nejvyšší správní soud rovněž dodává, že pokud jde o odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, ten v tomto ohledu právní názor nevyřkl, pouze poukázal na skutečnost, že rozhodnutí krajského soudu po doplnění dokazování musí objasnit, zda plátce důchodu – žalovaná mohla z podaného „Přehledu o příjmech OSVČ“ zjistit, že žalobce překročil výši příjmu omezující výplatu důchodu. Příslušný závěr však krajský soud neformuloval a ani se vztahem žalované k údajům uvedeným v „Přehledu“ nezabýval. Tento „Přehled“ podávaný u okresních správ sociálního zabezpečení, které vybírají pojistné na sociální zabezpečení [§ 5 odst. 4 písm. r) zákona č. 582/1991 Sb.], slouží toliko pro účely placení pojistného osobami, které jej podávají, a z něj nevyplývá, že ten, kdo takový přehled podává, je příjemcem důchodu, a to právě v období, které zákon o důchodovém pojištění stanovil jako období, ve kterém může dojít ke ztrátě nároku na výplatu starobního důchodu. Tento „Přehled“ pro účely placení pojistného nevchází podle žádného zákonného ustanovení do dispozice plátců důchodů. Teprve v důsledku kontrolních procedur, jak vyplývá z výpovědí učiněných před krajským soudem, Okresní správa sociálního zabezpečení v Ostravě zjistila, že žalobce jako příjemce starobního důchodu překročil limitovanou hranici příjmu, a tuto skutečnost ohlásila plátci důchodu – žalované (v podstatě jako jakýkoli jiný „zaměstnavatel“). Lze tedy uzavřít, že o vrácení dávky mohla rozhodovat pouze žalovaná a propadná lhůta pro rozhodnutí o této povinnosti mohla začít běžet až od okamžiku, kdy se o rozhodné skutečnosti dozvěděl tento kompetentní orgán (samozřejmě v rámci objektivní desetileté lhůty počínající běžet ode dne výplaty dávky).

Krajský soud v Ostravě proto nesprávně posoudil právní otázku, pokud uvedená ustanovení interpretoval tak, že pro počátek běhu subjektivní lhůty pro uplatnění práva na vrácení vyplacených částek důchodu je dostačující, když jakýkoli orgán sociálního zabezpečení odlišný od plátce důchodu obdrží sdělení o příjmech určité osoby a z toho plynoucí výši odvodových povinností v oblasti sociálního zabezpečení (v tomto případě okresní správa sociálního zabezpečení).