Vydání 11/2008

Ustanovení § 32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění stanoví, že podmínka výchovy dítěte pro nárok na starobní důchod je splněna, jestliže žena osobně pečuje nebo pečovala o dítě ve věku do dosažení zletilosti aspoň pod dobu pěti roků, pokud se ujala výchovy dítěte po dosažení osmého roku jeho věku; ostatní podmínky tohoto ustanovení se v posuzované věci neuplatní.

Výklad tohoto ustanovení nutno založit na výkladu pojmu „osobní péče“, „dítě“ a „ujmutí se výchovy“, jde o tři klíčové pojmy tohoto ustanovení.

Pokud jde o charakter péče, tedy nutnost osobní péče, byla dostatečně a jasně vyložena žalobkyní zmíněným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu publikovaným pod č. 410/2004 Sb. NSS (sp. zn. 3 Ads 37/2003) a na názoru zdejšího soudu o tom, že jde o soustavnou a aktivní osobní péči ženy o dítě do dosažení zletilosti po stanovenou dobu, není třeba ničeho měnit ani dodávat. Ostatně o tom, že žalobkyně takto o dítě osobně pečovala, nebylo ani sporu.

Pojem „dítě“ je pro účely zákona o důchodovém pojištění definován v § 20; dítětem se rozumí (odst. 1) dítě vlastní nebo osvojené, a pokud se nestanoví jinak, též dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů.

Za dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů (§ 20 odst. 2) se považuje dítě, jež bylo převzato do této péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu, dítě manžela, které mu bylo svěřeno do výchovy rozhodnutím soudu, a dítě manžela, zemřel-li druhý rodič nebo není-li znám.

V posuzované věci není sporu o tom, že žalobkyně osvojila dítě, jde tedy o dítě osvojené a v tomto ohledu na něj plně dopadá § 20 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění; jako o dítě osvojené žalobkyně o něj pečovala nesporně podle rozhodnutí soudu o osvojení, a v tomto ohledu patrně nemůže být ani sporu o tom, že rozhodujícím okamžikem je právní moc rozsudku o osvojení dítěte.

Stěžovatelka se však ve svých rozhodnutích nedostatečně vypořádala s dobou před osvojením dítěte, tedy s dobou tzv. předadopční péče, která trvala od 9. 2. 1985 do právní moci rozsudku o osvojení; slouží ke cti krajskému soudu, že jasně a nezpochybnitelně doplnil dokazování ohledně doby od převzetí dítěte žalobkyní z dětského domova do doby rozhodnutí soudu o osvojení. Z hlediska skutkového zde tedy není žádných pochyb o osobní péči žalobkyně o dítě v takto vymezeném období. Z hlediska právní kvalifikace pak nelze než konstatovat, že stěžovatelka se s tímto obdobím, kdy žalobkyně o dítě osobně pečovala, v napadených správních aktech nevypořádala zdaleka tak, jak jí ukládaly příslušné procesní normy kladoucí požadavky na odůvodnění správního aktu. Nicméně Nejvyšší správní soud zde připouští, že krajský soud dovodil, z jakých důvodů stěžovatelka nepovažovala Pavla Š. za dítě převzaté do péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu v období od 9. 2. 1985 do rozhodnutí soudu o osvojení, a mohl tedy k této otázce zaujmout svůj právní názor poté, co dokazování doplnil. Tento právní názor Nejvyšší správní soud sdílí a dodává:

Zákon o důchodovém pojištění rozlišuje v pojmu „dítěte“ (tedy i dítěte pro účely vzniku nároku na důchod) dítě vlastní, dítě osvojené a dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů, v posledně zmíněné skupině pak mimo jiné na základě rozhodnutí příslušného orgánu. V projednávané věci tak zůstává k posouzení, zda Pavel Š. byl v období od 9. 2. 1985 do rozhodnutí soudu o osvojení (do jeho právní moci) dítětem převzatým do trvalé péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu (§ 20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění).

Na prvém místě nutno zdůraznit, že zákon o důchodovém pojištění ani jeho prováděcí předpisy nedefinují pojem „dítě, jež bylo převzato do trvalé péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu“. Ustanovení § 20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění užívá výraz „“. Na tomto místě Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že § 20 zákona o důchodovém pojištění plní spíše funkci definiční obecně pro další ustanovení tohoto zákona, nežli by zakládal určité , čemuž by naopak svědčil výraz „považuje se“. Pokud by se mělo jednat o fikci v čistém právním slova smyslu, pak by zákon pracoval s představou skutečnosti, která má existovat přesto, že ve skutečnosti vůbec neexistuje – představa „“ – co místo čeho – případně představa „“ – jakoby. Nejvyšší správní soud zaujímá stanovisko, že v případě § 20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění nejde o fikci v právním slova smyslu, tedy o skutečnosti, jež „ve skutečnosti“ vůbec neexistují, nýbrž pouze o legislativně technické vyjádření definic, jež se začasto v technice legislativní práce používají. V případě dětí, jež má na mysli § 20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, jde jen o to, že se jedná o děti v péči jiných osob než rodičů, přičemž zákon rozlišuje zásadně dvě skupiny dětí, a to dítě manžela (blíže definované), anebo dítě svěřené rozhodnutím příslušného orgánu. V projednávané věci je nutno posoudit, zda Pavel Š. byl dítětem svěřeným žalobkyni rozhodnutím příslušného orgánu.

Zákon o důchodovém pojištění nabyl účinnosti 1. 1. 1996, žalobkyně dítě převzala 9. 2. 1985; poněvadž zákon o důchodovém pojištění nedisponuje k této věci žádnými přechodnými ustanoveními, je nutno podle názoru Nejvyššího správního soudu věc posoudit podle předpisů platných a účinných v době, kdy k převzetí dítěte do péče došlo. Ostatně jakýkoli jiný přístup by vedl k rektroaktivitě, jež v pravé podobě přípustná není – principy právní jistoty jako základní zásady právního státu, a tedy i definiční znaky právního státu ve smyslu čl. 1 Ústavy, by při jakémkoli jiném přístupu vzaly za své. Žalobkyně převzala dítě z dětského domova 9. 2. 1985, přičemž podle spisu Okresního soudu v Ostravě se jednalo o převzetí do péče předcházející osvojení. Podle § 69 odst. 1 zákona o rodině účinného v té době před rozhodnutím soudu o osvojení musí být dítě nejméně po dobu tří měsíců v péči budoucího osvojitele, a to na jeho náklad. Podle § 69 odst. 2 téhož zákona účinného v té době toto opatření učiní ústav po dohodě s okresním národním výborem. Jen u dětí, které jsou v ústavu z rozhodnutí soudu, tak učiní soud. Znamená to, že děti k tzv. předadopční péči byly v roce 1985 svěřovány budoucím osvojitelům buď tzv. „opatřením“ dětského domova po dohodě s okresním národním výborem, anebo takové opatření činil soud, jestliže šlo o dítě s nařízenou ústavní výchovou. Ať tak či tak, nelze z dnešního pohledu zpochybňovat, že šlo o dítě svěřené rozhodnutím příslušného orgánu. S ohledem na skartaci opatrovnického spisu orgánu péče o dítě po dosažení zletilosti Pavla Š. (ověřeno krajským soudem) lze vycházet jen ze soudního spisu pro osvojení, ale ten skýtá dostatek skutkových podkladů pro závěr, že toto dítě bylo svěřeno z dětského domova do předadopční péče vyžadované i tehdy zákonem o rodině jako podmínku pro osvojení dítěte žalobkyní, a že se tak stalo postupem předvídaným tehdejšími právními předpisy (tedy rozhodnutím příslušného orgánu v podobě, v jaké bylo předvídáno zákonem o rodině). Z tohoto pohledu Nejvyšší správní soud uzavírá, že osobní péče ženy o dítě svěřené jí do předadopční péče je nepochybně péčí, na kterou míří § 20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění; tento závěr podporuje ostatně i dikce ustanovení § 32 odst. 4 téhož zákona, jež hovoří o tom, že se žena „ujala výchovy dítěte“. Na tom nic nemůže změnit výraz § 20 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, totiž že má jít o dítě „“ – „trvalost“ péče je v tomto případě vlastně nadbytečným znakem, neboť začasté i u dětí svěřených příslušnými orgány do péče jiných osob než rodičů zdaleka nemusí jít o péči „trvalou“, ba může jít i o péči z různých důvodů „dočasnou“ a navíc, zákon o důchodovém pojištění vymezuje, o jakou dobu péče pro vznik nároku se musí jednat (v posuzované věci celkem pět let), v tomto ohledu by shora vytýkaný nedostatek legislativní techniky operující s pojmem „považuje se“, jenž svědčí pro fikci, nemusel být až tak namístě, a výklad § 20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění by mohl být veden též v tom směru, že dítětem převzatým do trvalé péče nahrazující péči rodičů je dítě, jež bylo převzato do péče rozhodnutím příslušného orgánu: orgán rozhodující o svěření dítěte do péče jiných osob než rodičů nikdy nebude vědět, zda a nakolik bude tato péče „trvalá“ (ať již půjde o rozhodnutí soudu podle zákona o rodině, či rozhodnutí orgánu sociálně-právní ochrany dětí podle zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí).

Nejvyšší správní soud nemá pochyby o tom, že žalobkyně převzala svého později adoptovaného syna do péče 9. 2. 1985, v tomto ohledu se jednalo o péči podle § 20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, a proto jí měla stěžovatelka tuto dobu pro vznik nároku na starobní důchod (§ 32 odst. 4 téhož zákona) vzít v potaz. Příčilo by se prostému chápání spravedlnosti, pokud by žena, která se ujala péče o dítě v zájmu je adoptovat, neměla tuto dobu hodnocenu při vzniku nároku na důchod, ač jiné obdobné doby by takto hodnoceny byly (v příslušných obdobích mohlo jít o různé typy péče nahrazující péči rodičů).

Tzv. předadopční péče se jinak v předpisech upravujících oblast sociální ochrany považuje vždy za jeden z typů tzv. „péče nahrazující péči rodičů“, aniž by jí byl přidáván přídomek „trvalá“ – srov. kupř. § 7 odst. 11 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, § 38 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, § 4 odst. 4 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a sociálním minimu, a řada dalších. „Trvalou“ byla tato tzv. náhradní rodinná péče obvykle nazývána v předpisech staršího data, v předpisech posledního desetiletí již v zásadě tento pojem není v uvedené podobě užíván.