Vydání 12/2017

Číslo: 12/2017 · Ročník: XV

3650/2017

Důchodové pojištění: nároky z vnitrostátního práva a mezinárodní smlouvy

Důchodové pojištění: nároky z vnitrostátního práva a mezinárodní smlouvy
k čl. 30 odst. 3 Smlouvy mezi Českou republikou a Ruskou federací o sociálním zabezpečení (č. 57/2014 Sb. m. s.; v textu „Smlouva mezi ČR a RF“)
k čl. 13 Ujednání mezi Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky a Ministerstvem práce a sociální ochrany Ruské federace k provádění Smlouvy mezi Českou republikou a Ruskou federací o sociálním zabezpečení ze dne 8. prosince 2011 (č. 58/2014 Sb. m. s.)
Žadatel o starobní důchod, který nebyl ke dni 31. 12. 2008 občanem ani jedné ze smluvních stran pozdější Smlouvy mezi Českou republikou a Ruskou federací o sociálním zabezpečení (č. 57/2014 Sb. m. s.), nicméně později nabyl občanství ČR, má ve smyslu čl. 30 odst. 3 této smlouvy povinnost prokázat pro účely započtení dob pojištění získaných na území dnešní Ruské federace před vstupem této smlouvy v platnost, že měl ke dni 31. 12. 2008 trvalé bydliště na území ČR. Nevztahuje se na něj však povinnost stanovená v čl. 13 Ujednání mezi Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky a Ministerstvem práce a sociální ochrany Ruské federace k provádění Smlouvy mezi Českou republikou a Ruskou federací o sociálním zabezpečení ze dne 8. prosince 2011 (č. 58/2014 Sb. m. s.) předložit doklad potvrzující „
odhlášení z evidence na území smluvní strany své státní příslušnosti
“ ke dni 31. 12. 2008.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2017, čj. 5 Ads 103/2016-80)
Prejudikatura
: nález Ústavního soudu č. 131/2009 Sb. ÚS (sp. zn. I. ÚS 420/09).
Věc
: Naděžda M. proti České správě sociálního zabezpečení o starobní důchod, o kasační stížnosti žalobkyně.
Rozhodnutím ze dne 9. 1. 2015 žalovaná zamítla žádost žalobkyně o zvýšení starobního důchodu, a to pro nesplnění podmínek stanovených § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, s přihlédnutím ke Smlouvě mezi Českou republikou a Ukrajinou o sociálním zabezpečení (č. 29/2003 Sb. m. s.).
Žalobkyně podala proti zmíněnému rozhodnutí námitky, které žalovaná rozhodnutím ze dne 12. 2. 2015 zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. V odůvodnění mimo jiné uvedla, že v daném řízení o zvýšení starobního důchodu nelze posoudit a započíst doby pojištění získané žalobkyní v Rusku, tj. doby spadající do období od 1. 9. 1967 do 19. 5. 1975, neboť žalovaná zatím nedisponuje podkladem, kterým by ruský nositel pojištění (Penzijní fond RF) tyto doby potvrdil na příslušném formuláři v souladu se Smlouvou mezi ČR a RF a tento formulář zaslal žalované. Pro zahájení mezistátního řízení mezi žalovanou a Penzijním fondem RF bylo třeba, aby žalobkyně na příslušné okresní správě sociálního zabezpečení (dále jen „OSSZ“) vyplnila formulář CZ 207/RU 12, ve kterém by uvedla všechny
relevantní
skutečnosti pro započtení doby pojištění získané na území Ruska. Současně bylo třeba předložit potřebné doklady. O tomto postupu, tj. o nutnosti vyplnit zmíněný formulář na příslušné OSSZ a doložit potřebné doklady, včetně jejich konkrétního vyjmenování, byla žalobkyně podrobně poučena v napadeném rozhodnutí.
Žalobkyně byla též poučena, že řízení s ruským nositelem pojištění o potvrzení ruské doby pojištění pro posouzení nároku na starobní důchod dle Smlouvy mezi ČR a RF bude zahájeno po obdržení požadovaného, tj. po vyplnění výše uvedeného formuláře na OSSZ a předložení potřebných podkladů.
Žalobkyně podala proti rozhodnutí o námitkách žalobu u Krajského soudu v Plzni, který ji rozsudkem ze dne 29. 3. 2016, čj. 16 Ad 21/2015-64, zamítl. V odůvodnění krajský soud uvedl, že žalobkyně přes své přesvědčení vyjádřené v žalobě i dalších vyjádřeních v průběhu soudního řízení neprokázala pochybení žalované při vydání žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 12. 2. 2015. Jako nedůvodnou shledal krajský soud námitku vztahující se k nezapočtení doby pojištění získané žalobkyní na území současné RF. Rozhodující je totiž doba, kterou jako dobu pojištění vykáže příslušný nositel pojištění, tj. Penzijní fond RF (nepostačovala tedy žalobkyní předložená pracovní knížka, byť v ní byly uvedeny údaje o zaměstnání žalobkyně na Ukrajině a v RF). Pro zahájení řízení ohledně ruské doby pojištění je nezbytná spolupráce pojištěnce, tj. žalobkyně, která byla opakovaně poučena žalovanou (zejména v dopise ze dne 16. 2. 2015), jak postupovat, přesto tak v roce 2015 v plném rozsahu neučinila (zaslala pouze příslušný formulář, nikoli potřebné doklady). Žalobkyně neposkytla žalované potřebnou součinnost, jelikož při podání žádosti o starobní důchod vůbec neuvedla, že pracovala kromě Ukrajiny i v RF. V opačném případě by žalovaná zahájila řízení kromě Ukrajiny i s RF. Tedy nikoli žalovaná, ale žalobkyně způsobila, že dosud nebylo možno započítat pro výpočet důchodu i dobu pojištění získanou v RF.
Následně krajský soud odkázal na příslušné pasáže žalobou napadeného rozhodnutí žalované a podotkl, že se žalovaná s námitkami žalobkyně v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádala přiléhavou a vyčerpávající právní argumentací, a není proto třeba se duplicitně vyjadřovat k opakujícím se námitkám obsaženým v žalobě.
Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž označila napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, neboť krajský soud neprovedl dokazování v potřebném a stěžovatelkou navrženém rozsahu.
Stěžovatelka dále vyjádřila nesouhlas s tvrzením, že žalovaná v napadeném rozhodnutí vycházela z podkladů, které měla k dispozici, včetně podkladů poskytnutých ukrajinským nositelem pojištění. Pokud by žalovaná vycházela z podkladů, které měla k dispozici v době zahájení řízení o přiznání starobního důchodu, tedy zejména z údajů obsažených v pracovní knížce a údajů poskytnutých stěžovatelkou, musela by dle stěžovatelky postupovat z vlastní iniciativy za účelem získání dalších informací o době pojištění stěžovatelky ve smyslu článku 13 Dohody mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o sociálním pojištění (č. 116/1960 Sb.; dále jen „Dohoda mezi ČSR a SSSR“). Stěžovatelce byl přiznán nárok na starobní důchod ode dne 17. 7. 2008. V roce 2008 přestala být zmíněná dohoda platnou ve vztahu k RF, neboť dne 4. 6. 2008 byla spolu s příslušným protokolem českou stranou jednostranně vypovězena s účinností ke dni 31. 12. 2008. Pro posouzení uplatnitelnosti Dohody mezi ČSR a SSSR je proto dle stěžovatelky rozhodné datum 17. 7. 2008. Pokud žalovaná i krajský soud vycházely ve svých závěrech ze Smlouvy mezi ČR a RF, byl takový postup nezákonný s ohledem na dobu, kdy byl stěžovatelce starobní důchod přiznán. Žalovaná dle stěžovatelky měla přihlížet k doložené pracovní knížce, ze které zřetelně vyplývá doba pojištění získaná na území nynější RF, a byla povinna provést nutná opatření za účelem zjištění potřebných informací o okolnostech rozhodných pro přiznání důchodu.
Stěžovatelka dále zaslala doplnění kasační stížnosti, v němž namítala, že není pravdivé tvrzení žalované, podle něhož při podání žádosti o starobní důchod nesdělila správnímu orgánu, že pracovala v rozhodném období na území RF. Toto tvrzení žalované bylo vyvráceno přípisy žalované ze dne 11. 2. 2009 a 4. 6. 2009. Z těchto přípisů jednoznačně vyplývalo, že žalovaná nezahájila řízení s Penzijním fondem RF ohledně potvrzení doby zaměstnání na území Ruska pouze z toho důvodu, že se domnívala, že stěžovatelka není občanem ČR, přičemž již v době podání žádosti o starobní důchod neměla žalovaná pochybnosti o tom, že stěžovatelka, jak žalované sdělila, pracovala na území RF. Žalovaná přitom byla obeznámena s tím, čí je stěžovatelka občankou, neboť má přístup do příslušného registru obyvatel.
Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti předně odkázala na všechna svá předchozí vyjádření k žalobě. Konstatovala, že ačkoliv byla stěžovatelka napadeným rozhodnutím a přípisem ze dne 16. 2. 2015 upozorněna na nutnost uplatnit příslušný formulář prostřednictvím příslušné OSSZ, prokázat trvalý pobyt ke dni 31. 12. 2008 v České republice nebo v Rusku a předložit doklad o odhlášení z trvalého pobytu v Rusku vydaného ruským orgánem, potvrzení o získání českého občanství a veškeré doklady prokazující doby pojištění (zaměstnání, studia apod.) v Rusku, dosud tak neučinila. Podáním doručeným žalované dne 26. 1. 2015 sice byly předloženy některé doklady, mezi nimi i listina o státním občanství České republiky a potvrzení o povolení trvalého pobytu od 7. 9. 1999, avšak tyto listiny samy o sobě nemohly postačovat pro rozhodnutí o žádosti stěžovatelky. Žalovaná dále poukázala na napadený rozsudek krajského soudu, v němž byl stěžovatelce celý postup žalované rovněž podrobně vysvětlen a který žalovaná považovala za přesvědčivý.
Nejvyšší správní soud rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a žalované zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
(…) [15] Předmětem sporu v projednávané věci je režim dob pojištění v období od 1. 9. 1967 do 19. 5. 1975, které stěžovatelka dle své pracovní knížky nabyla na území Ruska, a otázka, zda tyto doby pojištění byla žalovaná oprávněna a povinna zohlednit.
[16] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že měla být aplikována Dohoda mezi ČSR a SSSR, neboť považuje za rozhodné datum 17. 7. 2008, od něhož jí byl přiznán nárok na starobní důchod. Žalovaná i krajský soud proto dle stěžovatelky pochybily tím, že vycházely ze Smlouvy mezi ČR a RF.
[17] Nejvyšší správní soud v této souvislosti předně podotýká, že stěžovatelce byl přiznán starobní důchod ode dne 17. 7. 2008 rozhodnutím žalované ze dne 4. 6. 2009, přičemž toto rozhodnutí stěžovatelka nenapadla správní žalobou. V nyní posuzované věci je přezkoumáváno rozhodnutí žalované ze dne 12. 2. 2015, kterým byly zamítnuty námitky stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí žalované ze dne 9. 1. 2015, jímž nebylo vyhověno žádosti stěžovatelky o zvýšení starobního důchodu.
[18] Dohoda mezi ČSR a SSSR byla Českou republikou vypovězena dne 4. 6. 2008 a své platnosti ve vztahu k Ruské federaci pozbyla dne 31. 12. 2008 (viz sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 87/2008 Sb. m s.), aniž by byla přímo nahrazena novou dvoustrannou smlouvou. Od 1. 1. 2009 tedy žalovaná neměla k dispozici právní nástroje, které upravovala zmíněná dohoda (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2010, čj. 6 Ads 10/2010–50). V době rozhodování žalované o žádosti stěžovatelky o zvýšení starobního důchodu dle § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění tedy již Dohoda mezi ČSR a SSSR nebyla aplikovatelná.
[19] Nad rámec uvedeného lze rovněž upozornit na to, že stěžovatelkou zmiňovaná dohoda byla založena na státoobčanském principu a bylo ji tak možné uplatnit pouze vůči státním příslušníkům jedné ze smluvních stran (resp. po zániku ČSFR a SSSR vůči občanům ČR a RF, případně dalších nástupnických států bývalého Sovětského svazu, které do této dohody sukcedovaly, což byl i případ Ukrajiny, vůči níž ovšem Dohoda mezi ČSR a SSSR pozbyla platnosti dnem 28. 2. 2000 na základě Protokolu mezi vládou České republiky a kabinetem ministrů Ukrajiny o dvoustranných smluvních vztazích mezi Českou republikou a Ukrajinou, jak bylo oznámeno sdělením Ministerstva zahraničních č. 81/2000 Sb. m. s. – k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 420/09, č. 131/2009 Sb. ÚS, bod 32). Vzhledem k tomu, že v době rozhodování o starobním důchodu měla stěžovatelka ukrajinské státní občanství, přičemž státní občanství ČR dle správního spisu nabyla až dne 20. 12. 2010, příslušná dohoda se na ni nevztahovala a žalovaná tedy nijak nepochybila, pokud podle ní v řízení o přiznání starobního důchodu nepostupovala. Vzhledem k tomu, že příslušná dohoda byla následně vypovězena a pozbyla účinnosti ke dni 31. 12. 2008, nemohla žalovaná dle této dohody postupovat ani po té, co stěžovatelka nabyla české státní občanství a tuto skutečnost žalované doložila. Nejvyšší správní soud chápe, že stěžovatelka může pociťovat tento stav jako nespravedlivý, jak však vyplývá z výše uvedeného, je důsledkem řádné aplikace pozitivního práva, a nelze tedy souhlasit se stěžovatelkou, že by daná situace nastala pochybením žalované.
[20] Ke změně právního stavu následně došlo dne 1. 11. 2014, kdy vstoupila v platnost Smlouva mezi ČR a RF, která opětovně zavedla smluvní základ pro rovnost v nakládání mezi občany ČR a RF v oblasti sociálního zabezpečení a upravila působnost smluvních stran.
[21] Stěžovatelka přitom namítala rovněž to, že žalovaná měla přihlížet k doložené pracovní knížce, ze které zřetelně vyplývá doba pojištění získaná na území nynější RF, a že byla povinna provést nutná opatření za účelem zjištění potřebných informací o okolnostech rozhodných pro přiznání důchodu. Byť stěžovatelka tuto námitku nesprávně vztahovala k aplikaci Dohody mezi ČSR a SSSR, lze se jí zabývat i ve vztahu k aplikaci Smlouvy mezi ČR a RF pro účely posouzení žádosti stěžovatelky o zvýšení starobního důchodu, která je předmětem nynější věci.
[22] Z přechodného ustanovení obsaženého v čl. 30 odst. 3 Smlouvy mezi ČR a RF přitom vyplývá, že „[p]
ro stanovení nároků na důchody a dávky podle této smlouvy se přihlédne také k dobám pojištění (zaměstnání), které byly získány před vstupem této smlouvy v platnost. Přitom doby pojištění (zaměstnání) získané do 31. 12. 2008 na území jedné ze smluvních stran vezme v úvahu ta smluvní strana, na jejímž území měla osoba k tomuto dni trvalé bydliště, avšak pouze v rozsahu, ve kterém nejsou tyto doby již zhodnoceny pro stanovení výše důchodu nebo dávky přiznané druhou smluvní stranou, a za předpokladu, že daná osoba získala k uvedenému datu alespoň 1 rok pojištění podle právních předpisů smluvní strany, která má podle tohoto odstavce doby pojištění (zaměstnání) vzít v úvahu. Pokud nebude tato podmínka splněna, doby pojištění (zaměstnání) vezme v úvahu ta smluvní strana, podle jejíchž právních předpisů byly skutečně získány.
[23] Definici místa trvalého bydliště podle Smlouvy mezi ČR a RF upravuje článek 13 Ujednání mezi Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky a Ministerstvem práce a sociální ochrany Ruské federace k provádění Smlouvy mezi Českou republikou a Ruskou federací o sociálním zabezpečení ze dne 8. 12. 2011 (č. 58/2014 Sb. m. s.; dále jen „prováděcí ujednání“), dle něhož platí, že „[p]
ro účely provádění Smlouvy se má za to, že pracovníci a jejich rodinní příslušníci legálně trvale bydlí nebo přechodně pobývají na území smluvních stran své státní příslušnosti, nepředloží-li doklady potvrzující trvalé bydliště nebo přechodný pobyt na území druhé smluvní strany a odhlášení z evidence na území smluvní strany své státní příslušnosti. Při tom legální trvalé bydliště nebo přechodný pobyt a odhlášení z evidence na území smluvních stran se posuzuje na základě dokladů a v souladu s postupem stanoveným právními předpisy příslušné smluvní strany [odst. 1]. Ustanovení odstavce 1 tohoto článku se použijí také pro účely určení místa trvalého bydliště ke dni 31. 12. 2008 pro účely provádění článku 30 odstavce 3 Smlouvy [odst. 2].“
[24] Z citovaných ustanovení jasně vyplývá, že pro určení režimu dob pojištění do 31. 12. 2008 je rozhodné pouze místo trvalého bydliště pracovníka, a to právě ke dni 31. 12. 2008 (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2017, čj. 9 Ads 228/2016–28, či ze dne 30. 3. 2017, čj. 1 Ads 330/2016–28). Pro určení místa trvalého bydliště přitom zavádí článek 13 prováděcího ujednání domněnku místa trvalého bydliště ve státě, jehož byl pracovník k rozhodnému datu příslušníkem, kterou lze vyvrátit předložením dokladů o trvalém bydlišti na území druhé smluvní strany a o odhlášení z evidence na území smluvní strany své státní příslušnosti. Z hlediska tohoto ustanovení je ovšem stěžovatelka atypický případ, neboť ke dni 31. 12. 2008 nebyla státní příslušnicí ani jedné smluvní strany pozdější Smlouvy mezi ČR a RF, ale občankou Ukrajiny. Její povinností po podání žádosti o zvýšení starobního důchodu bylo i tak prokázat, že měla ke dni 31. 12. 2008 trvalé bydliště na území ČR, aby žalovaná mohla vzít v úvahu sporné doby pojištění na území Ruska v období od 1. 9. 1967 do 19. 5. 1975. Po stěžovatelce však nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu požadovat, aby prokázala k uvedenému datu odhlášení z evidence na území Ruské federace jakožto druhé smluvní strany, neboť stěžovatelka občankou tohoto státu nebyla.
[25] Žalovaná stěžovatelku v rozhodnutí ze dne 9. 1. 2015 informovala o nutnosti postupu dle Smlouvy mezi ČR a RF a poučila ji následovně: „
Aby bylo možné zahájit řízení s Penzijním fondem Ruské federace, je třeba, aby účastník řízení na příslušné OSSZ vyplnil formulář Prohlášení týkající se historie osobního pojištění (zaměstnání) CZ 207/RU 12 (příloha 14), v němž uvede všechny doby pojištění získané na území Ruska včetně péče o děti. Dále je nutné předložit doklad vydaný příslušným orgánem ČR nebo Ruska prokazující trvalý pobyt k 31. 12. 2008 v ČR nebo Rusku, doklad o odhlášení z trvalého pobytu v Rusku, vydaný ruským orgánem (pokud se prokazuje trvalý pobyt k 31. 12. 2008 v ČR), případně potvrzení o získání českého státního občanství k 31. 12. 2008 a veškeré doklady prokazující doby pojištění (zaměstnání, studia apod.) v Rusku (pracovní knížku, diplom, vojenskou knížku, příp. jejich ověřené kopie). Po obdržení požadovaného, bude zahájeno řízení s Penzijním fondem Ruské federace ohledně potvrzení ruské doby pojištění, pro posouzení nároku na starobní důchod dle výše uvedené Smlouvy.
[26] Toto poučení tedy bylo v zásadě správné až na to, že po stěžovatelce neměl být podle názoru Nejvyššího správního soudu požadován zmiňovaný „
doklad o odhlášení z trvalého pobytu v Rusku, vydaný ruským orgánem
“. Stěžovatelka na uvedené poučení navíc reagovala tím, že dne 26. 1. 2015 žalované doručila mj. následující dokumenty: listinu o udělení státního občanství potvrzující složení státoobčanského slibu dne 20. 12. 2010; dále potvrzení Policie ČR ze dne 1. 4. 2008 o tom, že stěžovatelka měla k uvedenému dni na území ČR povolen trvalý pobyt, a to od 7. 9. 1999, přičemž jí byl vydán průkaz o povolení k trvalému pobytu, a konečně úřední překlad pracovní knížky stěžovatelky dokládající mj. její vzdělávání a zaměstnání na území Ruska ve sporném období od 1. 9. 1967 do 19. 5. 1975. Stěžovatelka dále dne 6. 2. 2015 žalované doručila vyplněný formulář CZ 207/RU 12, z něhož sice není patrné, že by ho stěžovatelka uplatnila u příslušné OSSZ, nicméně jsou v něm uvedeny zmiňované sporné doby pojištění na území Ruska.
[27] Teprve po obdržení uvedených dokladů žalovaná vydala své rozhodnutí o námitkách ze dne 12. 2. 2015, v němž ovšem na předložení těchto dokladů stěžovatelkou žádným způsobem nereagovala. Žalovaná pouze zopakovala, že je třeba, aby stěžovatelka na příslušné OSSZ vyplnila formulář CZ 207/RU 12, ve kterém uvede všechny
relevantní
skutečnosti pro započtení doby pojištění získané na území Ruska, a současně předloží potřebné doklady, o nichž byla podrobně poučena v námitkami napadeném rozhodnutí. Skutečnost, že tak stěžovatelka přinejmenším částečně učinila, žalovaná nijak nereflektovala. Bylo by tedy pouhou spekulací domýšlet za této situace za žalovanou to, co naznačuje až ve svých pozdějších vyjádřeních, tedy, že např. potvrzení o povolení trvalého pobytu stěžovatelky na území ČR ke dni 1. 4. 2008, za situace, kdy stěžovatelka nabyla státní občanství ČR až dne 20. 12. 2010 a kdy bylo tedy třeba dokazovat její trvalé bydliště na území ČR ke dni 31. 12. 2008, považuje žalovaná za nedostačující (je ovšem také třeba připomenout, že ve správním spise se nachází rovněž potvrzení o trvalém pobytu stěžovatelky na území ČR ke dni 17. 9. 2008 s tím, že průkaz povolení k pobytu měl být platný do 9. 5. 2015). V každém případě, podle ustálené judikatury správních soudů, musí být v žalobou napadeném rozhodnutí správního orgánu obsaženo dostatečné zdůvodnění jeho skutkových i právních závěrů tak, aby toto rozhodnutí bylo soudem plně přezkoumatelné, přičemž tuto povinnost nelze dodatečně nahrazovat vyjádřením správního orgánu v soudním řízení správním. Žalovaná měla nepochybně povinnost v rozhodnutí o námitkách přezkoumatelným způsobem zhodnotit doklady předložené stěžovatelkou po vydání námitkami napadeného rozhodnutí, včetně vyplněného formuláře CZ 207/RU 12, a pokud by je shledala nedostatečnými, uvést a zároveň tím stěžovatelku poučit o tom, které tyto doklady a v čem konkrétně jsou nedostatečné či neúplné, a co konkrétně tedy ještě musí stěžovatelka předložit či učinit, aby bylo možné zahájit řízení s ruským nositelem pojištění o potvrzení ruských dob pojištění pro posouzení výše nároku na starobní důchod. V rámci řízení o kasační stížnosti žalovaná následně informovala zdejší soud o tom, že uvedené řízení nakonec bylo zahájeno, resp. že žalovaná nezbytná potvrzení ruského nositele pojištění obdržela; k tomu však došlo až v roce 2017.
[28] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že shledal žalobou napadené rozhodnutí o námitkách v daném ohledu nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, a pro tuto vadu měl krajský soud toto rozhodnutí zrušit, namísto toho však sám konstatoval, že stěžovatelka v roce 2015 „
zaslala pouze příslušný formulář, nikoli potřebné doklady
“, což je skutkový závěr, který přinejmenším zčásti odporuje obsahu správního spisu. (…)

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.