Vydání 12/2017

(…) [15] Předmětem sporu v projednávané věci je režim dob pojištění v období od 1. 9. 1967 do 19. 5. 1975, které stěžovatelka dle své pracovní knížky nabyla na území Ruska, a otázka, zda tyto doby pojištění byla žalovaná oprávněna a povinna zohlednit.

[16] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že měla být aplikována Dohoda mezi ČSR a SSSR, neboť považuje za rozhodné datum 17. 7. 2008, od něhož jí byl přiznán nárok na starobní důchod. Žalovaná i krajský soud proto dle stěžovatelky pochybily tím, že vycházely ze Smlouvy mezi ČR a RF.

[17] Nejvyšší správní soud v této souvislosti předně podotýká, že stěžovatelce byl přiznán starobní důchod ode dne 17. 7. 2008 rozhodnutím žalované ze dne 4. 6. 2009, přičemž toto rozhodnutí stěžovatelka nenapadla správní žalobou. V nyní posuzované věci je přezkoumáváno rozhodnutí žalované ze dne 12. 2. 2015, kterým byly zamítnuty námitky stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí žalované ze dne 9. 1. 2015, jímž nebylo vyhověno žádosti stěžovatelky o zvýšení starobního důchodu.

[18] Dohoda mezi ČSR a SSSR byla Českou republikou vypovězena dne 4. 6. 2008 a své platnosti ve vztahu k Ruské federaci pozbyla dne 31. 12. 2008 (viz sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 87/2008 Sb. m s.), aniž by byla přímo nahrazena novou dvoustrannou smlouvou. Od 1. 1. 2009 tedy žalovaná neměla k dispozici právní nástroje, které upravovala zmíněná dohoda (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2010, čj. 6 Ads 10/2010–50). V době rozhodování žalované o žádosti stěžovatelky o zvýšení starobního důchodu dle § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění tedy již Dohoda mezi ČSR a SSSR nebyla aplikovatelná.

[19] Nad rámec uvedeného lze rovněž upozornit na to, že stěžovatelkou zmiňovaná dohoda byla založena na státoobčanském principu a bylo ji tak možné uplatnit pouze vůči státním příslušníkům jedné ze smluvních stran (resp. po zániku ČSFR a SSSR vůči občanům ČR a RF, případně dalších nástupnických států bývalého Sovětského svazu, které do této dohody sukcedovaly, což byl i případ Ukrajiny, vůči níž ovšem Dohoda mezi ČSR a SSSR pozbyla platnosti dnem 28. 2. 2000 na základě Protokolu mezi vládou České republiky a kabinetem ministrů Ukrajiny o dvoustranných smluvních vztazích mezi Českou republikou a Ukrajinou, jak bylo oznámeno sdělením Ministerstva zahraničních č. 81/2000 Sb. m. s. – k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 420/09, č. 131/2009 Sb. ÚS, bod 32). Vzhledem k tomu, že v době rozhodování o starobním důchodu měla stěžovatelka ukrajinské státní občanství, přičemž státní občanství ČR dle správního spisu nabyla až dne 20. 12. 2010, příslušná dohoda se na ni nevztahovala a žalovaná tedy nijak nepochybila, pokud podle ní v řízení o přiznání starobního důchodu nepostupovala. Vzhledem k tomu, že příslušná dohoda byla následně vypovězena a pozbyla účinnosti ke dni 31. 12. 2008, nemohla žalovaná dle této dohody postupovat ani po té, co stěžovatelka nabyla české státní občanství a tuto skutečnost žalované doložila. Nejvyšší správní soud chápe, že stěžovatelka může pociťovat tento stav jako nespravedlivý, jak však vyplývá z výše uvedeného, je důsledkem řádné aplikace pozitivního práva, a nelze tedy souhlasit se stěžovatelkou, že by daná situace nastala pochybením žalované.

[20] Ke změně právního stavu následně došlo dne 1. 11. 2014, kdy vstoupila v platnost Smlouva mezi ČR a RF, která opětovně zavedla smluvní základ pro rovnost v nakládání mezi občany ČR a RF v oblasti sociálního zabezpečení a upravila působnost smluvních stran.

[21] Stěžovatelka přitom namítala rovněž to, že žalovaná měla přihlížet k doložené pracovní knížce, ze které zřetelně vyplývá doba pojištění získaná na území nynější RF, a že byla povinna provést nutná opatření za účelem zjištění potřebných informací o okolnostech rozhodných pro přiznání důchodu. Byť stěžovatelka tuto námitku nesprávně vztahovala k aplikaci Dohody mezi ČSR a SSSR, lze se jí zabývat i ve vztahu k aplikaci Smlouvy mezi ČR a RF pro účely posouzení žádosti stěžovatelky o zvýšení starobního důchodu, která je předmětem nynější věci.

[22] Z přechodného ustanovení obsaženého v čl. 30 odst. 3 Smlouvy mezi ČR a RF přitom vyplývá, že „[p]“

[23] Definici místa trvalého bydliště podle Smlouvy mezi ČR a RF upravuje článek 13 Ujednání mezi Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky a Ministerstvem práce a sociální ochrany Ruské federace k provádění Smlouvy mezi Českou republikou a Ruskou federací o sociálním zabezpečení ze dne 8. 12. 2011 (č. 58/2014 Sb. m. s.; dále jen „prováděcí ujednání“), dle něhož platí, že „[p]

[24] Z citovaných ustanovení jasně vyplývá, že pro určení režimu dob pojištění do 31. 12. 2008 je rozhodné pouze místo trvalého bydliště pracovníka, a to právě ke dni 31. 12. 2008 (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2017, čj. 9 Ads 228/2016–28, či ze dne 30. 3. 2017, čj. 1 Ads 330/2016–28). Pro určení místa trvalého bydliště přitom zavádí článek 13 prováděcího ujednání domněnku místa trvalého bydliště ve státě, jehož byl pracovník k rozhodnému datu příslušníkem, kterou lze vyvrátit předložením dokladů o trvalém bydlišti na území druhé smluvní strany a o odhlášení z evidence na území smluvní strany své státní příslušnosti. Z hlediska tohoto ustanovení je ovšem stěžovatelka atypický případ, neboť ke dni 31. 12. 2008 nebyla státní příslušnicí ani jedné smluvní strany pozdější Smlouvy mezi ČR a RF, ale občankou Ukrajiny. Její povinností po podání žádosti o zvýšení starobního důchodu bylo i tak prokázat, že měla ke dni 31. 12. 2008 trvalé bydliště na území ČR, aby žalovaná mohla vzít v úvahu sporné doby pojištění na území Ruska v období od 1. 9. 1967 do 19. 5. 1975. Po stěžovatelce však nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu požadovat, aby prokázala k uvedenému datu odhlášení z evidence na území Ruské federace jakožto druhé smluvní strany, neboť stěžovatelka občankou tohoto státu nebyla.

[25] Žalovaná stěžovatelku v rozhodnutí ze dne 9. 1. 2015 informovala o nutnosti postupu dle Smlouvy mezi ČR a RF a poučila ji následovně: „“

[26] Toto poučení tedy bylo v zásadě správné až na to, že po stěžovatelce neměl být podle názoru Nejvyššího správního soudu požadován zmiňovaný „“. Stěžovatelka na uvedené poučení navíc reagovala tím, že dne 26. 1. 2015 žalované doručila mj. následující dokumenty: listinu o udělení státního občanství potvrzující složení státoobčanského slibu dne 20. 12. 2010; dále potvrzení Policie ČR ze dne 1. 4. 2008 o tom, že stěžovatelka měla k uvedenému dni na území ČR povolen trvalý pobyt, a to od 7. 9. 1999, přičemž jí byl vydán průkaz o povolení k trvalému pobytu, a konečně úřední překlad pracovní knížky stěžovatelky dokládající mj. její vzdělávání a zaměstnání na území Ruska ve sporném období od 1. 9. 1967 do 19. 5. 1975. Stěžovatelka dále dne 6. 2. 2015 žalované doručila vyplněný formulář CZ 207/RU 12, z něhož sice není patrné, že by ho stěžovatelka uplatnila u příslušné OSSZ, nicméně jsou v něm uvedeny zmiňované sporné doby pojištění na území Ruska.

[27] Teprve po obdržení uvedených dokladů žalovaná vydala své rozhodnutí o námitkách ze dne 12. 2. 2015, v němž ovšem na předložení těchto dokladů stěžovatelkou žádným způsobem nereagovala. Žalovaná pouze zopakovala, že je třeba, aby stěžovatelka na příslušné OSSZ vyplnila formulář CZ 207/RU 12, ve kterém uvede všechny skutečnosti pro započtení doby pojištění získané na území Ruska, a současně předloží potřebné doklady, o nichž byla podrobně poučena v námitkami napadeném rozhodnutí. Skutečnost, že tak stěžovatelka přinejmenším částečně učinila, žalovaná nijak nereflektovala. Bylo by tedy pouhou spekulací domýšlet za této situace za žalovanou to, co naznačuje až ve svých pozdějších vyjádřeních, tedy, že např. potvrzení o povolení trvalého pobytu stěžovatelky na území ČR ke dni 1. 4. 2008, za situace, kdy stěžovatelka nabyla státní občanství ČR až dne 20. 12. 2010 a kdy bylo tedy třeba dokazovat její trvalé bydliště na území ČR ke dni 31. 12. 2008, považuje žalovaná za nedostačující (je ovšem také třeba připomenout, že ve správním spise se nachází rovněž potvrzení o trvalém pobytu stěžovatelky na území ČR ke dni 17. 9. 2008 s tím, že průkaz povolení k pobytu měl být platný do 9. 5. 2015). V každém případě, podle ustálené judikatury správních soudů, musí být v žalobou napadeném rozhodnutí správního orgánu obsaženo dostatečné zdůvodnění jeho skutkových i právních závěrů tak, aby toto rozhodnutí bylo soudem plně přezkoumatelné, přičemž tuto povinnost nelze dodatečně nahrazovat vyjádřením správního orgánu v soudním řízení správním. Žalovaná měla nepochybně povinnost v rozhodnutí o námitkách přezkoumatelným způsobem zhodnotit doklady předložené stěžovatelkou po vydání námitkami napadeného rozhodnutí, včetně vyplněného formuláře CZ 207/RU 12, a pokud by je shledala nedostatečnými, uvést a zároveň tím stěžovatelku poučit o tom, které tyto doklady a v čem konkrétně jsou nedostatečné či neúplné, a co konkrétně tedy ještě musí stěžovatelka předložit či učinit, aby bylo možné zahájit řízení s ruským nositelem pojištění o potvrzení ruských dob pojištění pro posouzení výše nároku na starobní důchod. V rámci řízení o kasační stížnosti žalovaná následně informovala zdejší soud o tom, že uvedené řízení nakonec bylo zahájeno, resp. že žalovaná nezbytná potvrzení ruského nositele pojištění obdržela; k tomu však došlo až v roce 2017.

[28] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že shledal žalobou napadené rozhodnutí o námitkách v daném ohledu nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, a pro tuto vadu měl krajský soud toto rozhodnutí zrušit, namísto toho však sám konstatoval, že stěžovatelka v roce 2015 „“, což je skutkový závěr, který přinejmenším zčásti odporuje obsahu správního spisu. (…)