Vydání 6/2011

(...) Dle krajského soudu tak podstatu projednávaného sporu tvoří zejména dvě právní otázky nestolené žalobou. V rámci prvé z nich musel posoudit, zda je správný názor žalobce, že pokud žalovaná přistoupila ke srážkám z důchodu na základě rozhodnutí, kterým stanovila žalobci povinnost vrátit přeplatek na starobním důchodu, po uplynutí subjektivní tříleté lhůty stanovené v § 118a odst. 3 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, jedná se o postup nezákonný, neboť marným uplynutím této lhůty nárok na vrácení této částky zanikl. Druhá sporná právní otázka pak spočívá v posouzení, po jakou dobu se uvedená lhůta v daném případě stavila, konkrétně po jakou dobu v daném případě probíhalo či probíhala řízení o žalobě ve smyslu citovaného ustanovení.

Právní rámec pro zodpovězení obou otázek tvoří § 118a odst. 3 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení ve znění účinném do 31. 12. 2008. Dle tohoto ustanovení nárok na vrácení, popřípadě náhradu částek vyplacených neprávem nebo ve vyšší výši, než náležely, zaniká uplynutím tří let ode dne, kdy orgán sociálního zabezpečení tuto skutečnost zjistil, nejpozději však uplynutím deseti let ode dne výplaty dávky. Lhůty uvedené v předchozí větě neplynou po dobu řízení o žalobě, výkonu rozhodnutí, nebo jsou-li na úhradu přeplatku prováděny srážky z důchodu nebo ze mzdy nebo placeny splátky na základě dohody o uznání dluhu.

Podle přechodného ustanovení obsaženého v čl. XIV bodu 10 zákona č. 189/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o nemocenském pojištění, pokud zmíněná tříletá lhůta zakotvená ve shora citovaném ustanovení ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona počala plynout přede dnem nebytí účinnosti tohoto zákona a ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ještě neuplynula, zaniká nárok orgánu sociálního zabezpečení na vrácení, popřípadě náhradu částek důchodu vyplacených neprávem nebo ve vyšší výši uplynutím této lhůty.

Pokud jde o první z nastolených otázek, musel se krajský soud zabývat zejména tím, zda s ohledem na znění citovaného § 118a odst. 3 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení musí právní orgán ve tříleté subjektivní lhůtě zahájit exekuční řízení nebo zda postačí, že v této lhůtě (která se samozřejmě staví po dobu případů vymezených ve větě druhé) nebude právní moci exekuční titul pro vymáhání dotčených pohledávek (v tomto případě přeplatku na starobním důchodu). V přípisu žalované žalobci ze dne 29. 4. 2009 totiž žalovaná namítala, že uvedená lhůta pro nárok na vrácení neoprávněně vyplacených částek na starobním důchodu neplatí. Dle jejího názoru je pro uplatnění práva na vrácení dlužných částek nutno aplikovat občanský zákoník, konkrétně jeho § 110 odst. 1, dle něhož „bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno“.

Tento právní názor však krajský soud správným neshledat. Řešení je podle něj nutno hledat ve znění věty druhé odstavce 3 § 118a zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Ta pro připomenutí zní: „Lhůty uvedené v předchozí větě neplynou po dobu řízení o žalobě, výkonu rozhodnutí, nebo jsou-li na úhradu přeplatku prováděny srážky z důchodu nebo ze mzdy nebo placeny splátky na základě dohody o uznání dluhu.“ Z uvedeného je zřejmé, že zákonodárce výslovně zakotvil, že lhůty uvedené ve větě první neplynou po dobu, po kterou jsou na úhradu přeplatku prováděny srážky z důchodu či mzdy. Pokud by ale mělo platit, že výkon rozhodnutí o částkách, které je dotčená osoba povinna vrátit jako přeplatek na starobním důchodu, nebo provádění srážek z důchodu či mzdy na tyto částky je příslušný správní orgán oprávněn zahájit ve lhůtě stanovené v § 110 odst. 1 občanského zákoníku, pak by existence citovaného ustanovení postrádala jakýkoliv logický smysl. Naopak, pokud zákonodárce výslovně zakotvil, že po dobu výkonu rozhodnutí a po dobu realizace srážek z důchodu či mzdy se lhůty stanovené ve větě první staví, nenachází pro to krajský soud jiné rozumné vysvětlení, než že tím stanovil požadavek, aby jak výkon rozhodnutí, tak srážky z důchodu či mzdy, byly zahájeny před uplynutím těchto lhůt. Jinými slovy, tříletá subjektivní (jejíž marné uplynutí v přezkoumávané věci žalobce namítá) se skutečně vztahuje nejen na „vyměřovací řízení“, ale i na „řízení vymáhací“. Krajský soud připomíná, že tento závěr, kterým krajský soud dává za pravdu názoru žalobce, nerozporovala ani sama žalovaná ve vyjádření k žalobě. Přesto krajský soud cítil potřebu se touto právní otázkou v rámci soudního přezkumu zabývat, a to jednak s ohledem na shora citované stanovisko a obranu žalované z doby před zahájením soudního řízení, jednak proto, že se jedná o problematiku, která dle vědomosti krajského soudu není dosud pokryta soudní judikaturou.

Žalovaná se naopak ve vyjádření k žalobě bránila toliko tvrzením, že realizaci srážek ze žalobcova důchodu v tříleté subjektivní lhůtě zahájila, neboť nesouhlasila s žalobcovými výpočty, po jakou dobu se tříletá subjektivní lhůta v jeho případě stavila.

Obě strany sporu se přitom shodovaly v určení okamžiku, kdy běh tříleté subjektivní lhůty počal, tedy kde orgán sociálního zabezpečení zjistil skutečnost, že žalobci byly vypláceny částky ve vyšší výši, než mu náležely. Stalo se tak dne 27. 11. 2002, kdy žalovaná byla o vzniklém přeplatku informována.

Dle věty druhé odstavce 3 § 118a zákona o organizace a provádění sociálního zabezpečení uvedená lhůta neplyne po dobu řízení o žalobě. Dle názoru žalované se měl běh této lhůty stavit již vydáním rozhodnutí, kterými žalovaná vyčíslila přeplatek na důchodu žalobce a současně mu uložila povinnost tento přeplatek vrátit, dále po dobu řízení o žalobách žalobce před Krajským soudem v Hradci Králové, po dobu řízení o kasační stížnost žalobce před Nejvyšším správním soudem a po dobu řízení o ústavní stížnosti žalobce před Ústavním soudem. Žalobce mínil, že se uvedená lhůta stavila pouze po dobu řízení o žalobách před Krajským soudem v Hradci Králové.

Krajský soud je toho názoru, že pokud zákon stanoví, že lhůta neplyne po dobu řízení o žalobě, pak rozhodně nemůže tuto lhůtu stavit skutečnost vydání rozhodnutí žalovanou o přeplatku na důchodu a o povinnosti jej vrátit. Pro takový výklad nedává shora citované znění zákona ani nejmenší oporu. Naopak nesporné je, že dotčená lhůta neběžela po dobu, po kterou probíhalo u Krajského soudu v Hradci Králové řízení o žalobách žalobce proti rozhodnutím žalované o přeplatku na důchodu a o povinnosti jej vrátit. Obě strany sporu shodně potvrdily, že tato soudní řízení byla dvě. Za dobu řízení o žalobě pak považuje krajský soud dobu ode dne podání žaloby do dne, kdy rozhodnutí krajského soudu o žalobě nabylo právní moci.

Krajský soud si proto vyžádal předmětné soudní spisy a z nich zjistil následující. První rozhodnutí o vrácení přeplatků vydala žalovaná dne 15. 9. 2003, žaloba proti němu byla krajskému soudu doručena dne 18. 11. 2003, rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 11. 1. 2005. Druhé rozhodnutí o vrácení přeplatku vydala žalovaná dne 7. 4. 2005, žaloba proti němu byla krajskému soudu doručena dne 16. 6. 2005, rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 8. 8. 2006. Protože každé z těchto řízení trvalo zhruba 14 měsíců, neplynula tříletá subjektivní lhůta dle § 118a odst. 3 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení po dobu 28 měsíců.

Spornou se jeví otázka, zda se uvedená lhůta stavila také po dobu řízení o kasační stížnosti žalobce před Nejvyšším správním soudem. Z následujícího výpočtu však plyne, že se v daném případě zodpovězením této otázky krajský soud podrobně zabývat nemusel.

Řízení o kasační stížnosti trvá po dobu ode dne podání kasační stížnosti do dne, kdy rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti nebude právní moci. Ze soudního spisu krajský soud zjistil, že žalobce podal kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu v této věci dne 24. 8. 2006, rozsudek Nejvyššího správního soudu nabyl právní moci dne 3. 5. 2007. Řízení před Nejvyšším správním soudem tedy trvalo zhruba 8 měsíců.

Jestliže tříletá subjektivní prekluzivní doba k zahájení vymáhání přeplatku na starobním důchodu žalobce počala běžet dne 27. 11. 2002, pak by za normálních okolností skončila dne 27. 11. 2005. Tato lhůta se však nesporně stavila pod dobu zhruba 28 měsíců, kdy probíhalo řízení u zdejšího soudu. V takovém případě by skončila v březnu 2008. I kdyby k této době byla připočtena ještě doba 8 měsíců, po kterou probíhalo řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem, uplynula by dotčená lhůta zhruba v listopadu 2008. Srážky ze starobního důchodu však žalovaná začala realizovat nesporně až ze splátky starobního důchodu žalobce v březnu 2009. Z uvedeného je zcela zřejmé, že tříletá subjektivní lhůta k zahájení vymáhání přeplatku na důchodu uplynula marně, když pro tento závěr nebylo třeba s ohledem na uvedená data, aby krajský soud počítal běh jednotlivých dob s přesností na dny, postačila přesnost v řádu měsíců.

K tomu ještě krajský soud musí dodat, že rozhodně nesouhlasí s názorem žalované, že se tříletá subjektivní lhůta stavila také po dobu řízení o ústavní stížnosti žalobce před Ústavním soudem. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů, a řízení před ním tak není možno považovat na „řízení o žalobě“ ve smyslu věty druhé odstavce 3 § 118a zákona o organizace a provádění sociálního zabezpečení. Na podporu tohoto svého názoru odkazuje krajský soud na znění § 41 s.ř.s. jakožto zvláštního ustanovení o běhu některých lhůt. Dle něho určité lhůty neběží po dobu řízení před soudem podle tohoto zákona (tedy před krajským soudem a před Nejvyšším správním soudem). Ani toto ustanovení tedy nezakotvuje možnost stavení lhůt po dobu řízení před Ústavním soudem.

Žalovaná tak přistoupila k realizaci srážek z žalobcova důchodu v době, kdy nárok na vrácení důchodu v době, kdy nárok na vrácení přeplatku na starobním důchodu vyplývající z rozhodnutí žalované ze dne 7. 4. 2005 zanikl.

Právě v tomto postupu žalované žalobce spatřoval nezákonný zásah ve smyslu § 82 s.ř.s. Podle něj „[k]aždý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu, trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování“.

Není tedy možno se domáhat ochrany před jakýmkoliv zásahem, ale pouze před takovým, který kumulativně splňuje následující podmínky. Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka), přičemž „zásah“ v širším smyslu nebo jeho důsledky musí trvat nebo musí hrozit opakování „zásahu“ (6. podmínka).

Při vědomí těchto právních závěrů shledal krajský soud, že všechny z uvedených definičních znaků aktivní legitimace k žalobě podle § 82 s.ř.s. jsou v přezkoumávané věci splněny. Srážky ze starobního důchodu realizované žalovanou bezpochyby přímo krátí žalobce na jeho právech, přičemž se jedná o zásah nezákonný, jak shora krajský soud dovodil. Srážky jsou přitom prováděny fakticky, bez toho, že by jejich zahájení předcházelo vydání (exekučního) rozhodnutí, jsou zaměřeny proti žalobci a stále trvají, respektive hrozí jejich opakování. (...)