Vydání 8/2022

(Podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2020, čj. 33 Ad 7/2019-46)^*)

Žalovaná dne 8. 11. 2018 zamítla žádost žalobce o přiznání invalidního důchodu (dále jen „rozhodnutí I. stupně“). Žalobce podal proti rozhodnutí žalované námitky, které žalovaná dne 4. 2. 2019 zamítla. Proti rozhodnutí žalované (dále jen „napadené rozhodnutí“) podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Podle čl. 33 Smlouvy se důchody vyplácené tou kterou smluvní stranou před rozdělením ČSFR považují za důchody toho smluvního státu, jehož nositel zabezpečení byl příslušným k výplatě těchto důchodů ke dni rozdělení ČSFR.

Žalobce byl poživatelem invalidního důchodu přiznaného před 31. 12. 1992, který byl vyplácen slovenským nositelem pojištění (Sociální pojišťovnou Bratislava). Prvostupňové rozhodnutí žalované bylo vydáno na základě posudku Okresní správy sociálního zabezpečení ve Zlíně („OSSZ ve Zlíně“) ze dne 4. 4. 2018, podle něhož vznikla invalidita žalobce ode dne 1. 9. 1985 a trvá bez přerušení až dodnes (k datu vypracování tohoto posudku).

V napadeném rozhodnutí žalovaná přezkoumala rozhodnutí I. stupně v plném rozsahu s přihlédnutím k uplatněným námitkám žalobce. V odůvodnění zejména uvedla, že žalobce je poživatelem invalidního důchodu, který se považuje za důchod, k jehož výplatě byl příslušný slovenský nositel zabezpečení (Sociální pojišťovna Bratislava). Žalovaná dále poukázala na to, že podle posudku OSSZ ve Zlíně ze dne 4. 4. 2018 vznikla invalidita žalobce ode dne 1. 9. 1985. Žalobce pobíral od roku 1985 až dosud nepřetržitě invalidní důchod, který mu vyplácela slovenská Sociální pojišťovna Bratislava na základě čl. 33 Smlouvy.

Žalovaná dále podrobněji uvedla, že stran námitek žalobce o nezhodnocení jeho české doby pojištění dosažené po 1. 1. 1993 na území ČR je třeba vycházet z toho, že do výše takto přiznaného důchodu mu byla zhodnocena i tzv. dopočtená doba od vzniku nároku na invalidní důchod do dovršení důchodového věku. Přiznáním českého invalidního důchodu by pak došlo k tzv. dvojímu zápočtu nejen tzv. federální doby pojištění (do 31. 12. 1992), ale i doby po rozdělení ČSFR (ode dne 1. 1. 1993), protože toto období se časově překrývalo s dopočtenou dobou, která byla žalobci zhodnocena pro nárok a výši invalidního důchodu vypláceného slovenskou Sociální pojišťovnou Bratislava.

Žalovaná blíže vysvětlila, že účelem dopočtené doby je zohlednit z hlediska výše invalidního důchodu sníženou schopnost výdělečné činnosti invalidních osob. Pokud pak poživatel důchodu pracuje, nedochází zásadně k přepočtu výše invalidního důchodu na nově získanou dobu důchodového pojištění. Dobu zaměstnání (pojištění) získanou v ČR bylo možno zhodnotit až v rámci řízení o přiznání českého starobního důchodu v souladu s čl. 11 a 20 Smlouvy. Zamítnutím žádosti o invalidní důchod ve smyslu čl. 33 Smlouvy nemohlo dojít k porušení čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Žalobce namítl, že žalovaná v napadeném rozhodnutí zaujala nesprávný právní názor, který způsobil diskriminaci žalobce a porušení čl. 30 Listiny.

Invalidní důchod vyplácený slovenským nositelem pojištění je invalidním důchodem z mládí, na který získal žalobce nárok z důvodu zdravotního postižení vzniklého před rokem 1983. Nyní žalobce žádal o standardní invalidní důchod, aby mu byly zhodnoceny jeho doby pojištění s tím, že zaměstnání vykonával žalobce na území ČR. Žalobce namítl, že má právo na stejné přiměřené zabezpečení jako ostatní občané. Platí po celou dobu sociální pojištění v ČR.

Ve svém prvotním vyjádření k žalobě ze dne 13. 5. 2019 žalovaná uvedla, že z dávkového spisu vyplývalo, že vznik invalidity žalobce byl datován již do roku 1985 (tj. před rozdělení ČSFR), a že k výplatě důchodu byl tehdy příslušný slovenský nositel pojištění, který podle tvrzení žalobce invalidní důchod ve vyplácení pokračoval.

V doplňujícím vyjádření žalované ze dne 30. 1. 2020 žalovaná uvedla, že předmětem tohoto sporu je otázka, zda žalobci vznikl nárok na invalidní důchod podle § 38 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, (dále jen „ZDP“), přestože mu byl invalidní důchod již přiznán od 1. 9. 1985 podle zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 30. 9. 1988 (dále jen „zákon o sociálním zabezpečení“), a tento důchod je žalobci nadále vyplácen slovenským nositelem pojištění podle čl. 33 Smlouvy, podle něhož se důchody přiznané ode dne, který spadá do období před rozdělením ČSFR, nositeli zabezpečení České republiky nebo Slovenské republiky nadále považují za důchody toho smluvního státu, jehož nositel zabezpečení byl nebo by byl příslušným k výplatě těchto důchodů ke dni rozdělení ČSFR, a to bez ohledu na pozdější změnu okolností (přestěhování poživatele důchodu apod.).

Žalovaná podrobně vyložila mechanismus čl. 33 Smlouvy a poukázala zejména na to, že rozdělení nákladů (závazků) podle čl. 33 Smlouvy je součástí Smlouvy o společném postupu při dělení majetku mezi Českou republikou a Slovenskou republikou a jeho přechodu na Českou republiku a Slovenskou republiku č. 63/2000 Sb. m. s. Jedná se o vypořádání implicitních finančních závazků federace s cílem zachování právní jistoty, že rozdělení společného státu nebude mít vliv na již pobírané důchody. Toto přechodné ustanovení tak zajišťuje kontinuitu výplaty dávek důchodového pojištění, na něž vznikl nárok, a které byly vypláceny za trvání ČSFR před 31. 12. 1992. Tyto dávky přiznal a vyplácel český nebo slovenský nositel pojištění na základě územního principu v době vzniku nároku bez ohledu na to, ve které části společného státu byl poživatel důchodu zaměstnán.

Jak bylo již uvedeno v napadeném rozhodnutí, invalidní důchod žalobce byl přiznán a vyměřen ještě před rozdělením federace podle zákona o sociálním zabezpečení a tento důchodový nárok vzniklý v období společného státu byl vypořádán v souladu s čl. 33 Smlouvy. Žalobci tedy nevnikl nárok na invalidní důchod výlučně podle slovenských právních předpisů, ale vznikl mu nárok na invalidní důchod (který mu byl i dle dostupných informací přiznán od 1. 9. 1985, tj. od dosažení 20 let věku) podle československého právního předpisu. Tento invalidní důchod žalobce pobírá nepřetržitě a pobíral ho i ke dni rozdělení ČSFR. Ačkoliv je k výplatě tohoto důchodu dle čl. 33 Smlouvy příslušná Slovenská republika, jedná se stále o tentýž invalidní důchod, na který vznikl nárok ještě v době společného státu a podle společného právního předpisu. Nový nárok na invalidní důchod podle § 38 písm. a) ZDP žalobci nevznikl, neboť nárok na invalidní důchod, který mu byl přiznán v době společného státu, stále trval.

Vzhledem k tomu, že invalidizující onemocnění zůstalo od přiznání invalidního důchodu nezměněno a nezměnily se ani skutkové okolnosti, tj. invalidita žalobce nevznikla „“ od roku 1. 1. 1996, byly by v případě žalobce nadále aplikovány právní předpisy platné před 1. 1. 1996 (srov. § 68 ZDP), podle nichž by bylo i rozhodováno. Domněnka žalobce, že mu měl být přiznán invalidní důchod podle § 38 písm. a) ZDP byla tedy mylná již z tohoto důvodu, neboť žalobce podmínky nároku na invalidní důchod splnil v období společného státu. O tomto nároku bylo pravomocně rozhodnuto a žalovaná nemohla znovu rozhodnout o přiznání téhož invalidního důchodu. V této souvislosti žalovaná připomněla, že při stanovení výše invalidního důchodu byla jako doba zaměstnání hodnocena i tzv. dopočtená (přičtená) doba, tj. doba od vzniku nároku na invalidní důchod do dovršení tehdejšího důchodového věku. Účelem dopočtené (přičtené) doby je zabránit tomu, aby poživatelé invalidních důchodů byli poškozeni při stanovení výše důchodu sníženou schopností výdělečné činnosti. Jestliže však poživatel invalidního důchodu nadále vykonává výdělečnou činnost, nedochází k přepočtu výše invalidního důchodu za nově získanou dobu pojištění po přiznání invalidního důchodu.

Přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci ve smyslu čl. 30 Listiny bylo žalobci zajištěno již v době existence společného státu přiznáním invalidního důchodu podle společného zákona o sociálním zabezpečení. Tento nárok z dob existence společného státu, pro jehož výši byla zhodnocena jako doba zaměstnání i dopočtená doba od vzniku nároku na důchod do dosažení důchodového věku, nikdy nezanikl, a závazky vzniklé z dob federace na výplatu invalidního důchodu převzala dle čl. 33 Smlouvy Slovenská republika. I pokud by žalobci podle čl. 33 Smlouvy vyplácela invalidní důchod Česká republika, nemohl by mu být tento důchod zvýšen o dobu pojištění získanou po vzniku nároku. Žalobce tedy získal stejnou „“ zabezpečení jako ostatní osoby ve stejné situaci, kterým byl přiznán invalidní důchod v době společného státu a k jehož výplatě je podle čl. 33 Smlouvy příslušný slovenský nositel pojištění.

Situaci žalobce nelze srovnávat se situací osoby, která nárok na invalidní důchod v době společného státu nikdy nezískala a nedošlo tedy ani k vypořádání závazku k výplatě případného invalidního důchodu z dob společného státu podle čl. 33 Smlouvy. V této souvislosti bylo nutno podotknout, že všichni pojištěnci podléhající důchodovému pojištění přispívají do systému pojištění České republiky. V případě invalidizujícího onemocnění a splnění podmínek nároku na invalidní důchod je výplata dávkového plnění odvozována od příslušného právního předpisu, podle něhož byl důchod přiznán, popř. je postupováno dle přechodných ustanovení v případě změny právní úpravy. Nárok na invalidní důchod vzniklý podle dřívějších právních předpisů byl vždy zachováván i v případě přijetí nového právního předpisu, tj. změna právní úpravy nebyla automaticky důvodem pro odnětí vypláceného invalidního důchodu. Žádné osobě tedy nemůže vzniknout nárok na invalidní důchod a jeho výplatu podle příslušných ustanovení zákona o sociálním zabezpečení a vedle toho zároveň nárok na invalidní důchod a jeho výplatu podle příslušných ustanovení ZDP (a to bez ohledu na to, zda se jedná o invaliditu z mládí či nikoliv nebo zda žadatel žádá o přiznání důchodu od pozdějšího data). Přiznáním invalidního důchodu žalobci by došlo i k porušení mezinárodněprávní zásady pouze jednoho zhodnocení konkrétní doby pojištění pro tentýž druh důchodu, neboť doba od vzniku invalidity do dosažení důchodového věku byla v tehdy vydaném rozhodnutí tzv. dopočtenou dobou.

Nad rámec shora uvedeného žalovaná poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2010, čj. 3 Ads 20/2010-79, jímž byla zamítnuta kasační stížnost ve věci nároku na „“ ke starobnímu důchodu vyplácenému podle čl. 33 Smlouvy slovenským nositelem pojištění. Ústavní stížnost podaná proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 2105/10, v němž Ústavní soud konstatoval, že v projednávané věci neshledal porušení základních práv stěžovatele a odkázal na odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu.

Žalovaná má za to, že právní závěry vyřčené ve shora uvedeném rozsudku dopadají i na případ žalobce, který podmínky nároku na invalidní důchod splnil již v roce 1985, a to podle československých právních předpisů. O tomto důchodu bylo pravomocně rozhodnuto a žalobce jej pobíral a nadále pobírá. Skutečnost, že závazek k výplatě tohoto důchodu převzala podle čl. 33 Smlouvy Slovenská republika, neznamená, že by mu byl tento důchod odňat či neprávem odepřen, či že by bylo porušeno právo žalobce na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci. Přijetím nové právní úpravy od 1. 1. 1996 v České republice, tj. mimo jiné i § 38 písm. a) ZDP, nedošlo k zániku nároku na invalidní důchody přiznané a vyplácené dle předchozích právních předpisů. Jestliže je tedy žalobce nadále invalidní od 1. 9. 1985 a k tomuto datu splnil podmínky stanovené pro nárok na invalidní důchod podle tehdejších právních předpisů, aplikuje se v jeho případě stále právní předpis tehdy platný, tj. zákon o sociálním zabezpečení, a to bez ohledu na to, zda opětovně žádá o přiznání invalidního důchodu od jiného (pozdějšího) data.

Krajský soud v Brně žalobu zamítl.