1961/2009
Důchodové pojištění: doba pojištění získaná před rozdělením ČSFR; sídlo zaměstnavatele
Důchodové pojištění: doba pojištění získaná před rozdělením ČSFR; sídlo zaměstnavatele
k čl. 20 odst. 1 Smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (č. 228/1993 Sb., v textu též "Smlouva")
k čl. 15 odst. 1 Správního ujednání o provádění Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (č. 117/2002 Sb. m. s., v textu též "Správní ujednání")
k § 7 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku, ve znění zákona č. 370/2000 Sb.
Adresu sídla organizační jednotky na území Slovenské republiky (kde žalobce - slovenský občan pracoval od 16. 6. 1961 do 30. 4. 1993), zapsanou takto v obchodním rejstříku ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky (31. 12. 1992), je třeba pokládat za sídlo žalobcova zaměstnavatele ve smyslu čl. 20 odst. 1 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (č. 228/1993 Sb.), byť sídlo celého státního podniku (zahrnujícího několik odštěpných závodů) se nacházelo na území České republiky.
Doby zabezpečení (pojištění) získané žalobcem přede dnem rozdělení federace se tudíž považují za doby Slovenské republiky a důchod za toto období přizná Sociální pojišťovna v Bratislavě.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2009, čj. 4 Ads 145/2008-41)
Věc:
Stanislav O. proti České správě sociálního zabezpečení o starobní důchod, o kasační stížnosti žalované.Dne 16. 4. 1993 vydala Národní pojisťovna, správa fondu důchodového pojištění v Bratislavě, rozhodnutí, jímž od 1. 5. 1993 přiznala žalobci starobní důchod, který mu vyplácela Slovenská pojišťovna (právní nástupce Národní pojišťovny).
Dopisem ze dne 6. 5. 2003 tato pojišťovna předala žalované žádost žalobce o starobní důchod s tím, že sídlo jeho zaměstnavatele bylo ke dni 31. 12. 1992, tj. ke dni rozpadu Československé federativní republiky, na území České republiky, neboť tímto zaměstnavatelem byl Vojenský opravárenský podnik Olomouc, odštěpný závod Nové Mesto nad Váhom.
Žalovaná tedy rozhodnutím ze dne 30. 6. 2003 přiznala žalobci od 1. 5. 1993 starobní důchod podle § 21 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a ve smyslu Smlouvy.
Sociální pojišťovna - ústředí v Bratislavě požádala dopisem ze dne 19. 2. 2004 žalovanou o přešetření správnosti posouzení příslušnosti k přiznání a vyplácení důchodů u 5 poživatelů důchodu, mezi nimi též žalobce, a v této souvislosti zaslala české smluvní straně Výpis z obchodního rejstříku, vedeného u Okresního soudu v Ostravě, kde je dne 30. 6. 1989 zapsán jako vnitřní organizační jednotka označená jako odštěpný závod Vojenského opravárenského podniku 042 Olomouc, s. p., mj. závod Nové Mesto nad Váhom, sídlo jednotky - Nové Mesto nad Váhom.
Žalovaná rozhodnutím ze dne 25. 1. 2008 odňala žalobci od 1. 2. 2008 starobní důchod podle § 56 odst. 1 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, s odůvodněním, že byl přiznán a vyplácen v nesprávné výši, neboť podle čl. 20 Smlouvy se doby zabezpečení (pojištění) získané přede dnem rozdělení ČSFR (1. 1. 1993) považují za doby zabezpečení (pojištění) toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto dnem. Vzhledem k tomu, že žalobce byl k 31. 12. 1992 zaměstnán ve Vojenském opravárenském podniku Nové Mesto nad Váhom, jehož sídlo bylo zapsáno v obchodním rejstříku Slovenské republiky, a to od 1. 7. 1989, považuje se veškerá doba zabezpečení do 31. 12. 1992 za dobu zabezpečení Slovenské republiky a důchod za tuto dobu přizná Sociální pojišťovna v Bratislavě, která je příslušná i ke zhodnocení doby pojištění po 31. 12. 1992. Na území České republiky žalobce nezískal po 31. 12. 1992 žádnou dobu pojištění, a proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno shora. Žalovaná dále dodala, že přeplacené splátky důchodu, nesprávně přiznané rozhodnutím z 30. 6. 2003, budou vyžádány k zúčtování od Sociální pojišťovny v Bratislavě. S ohledem na to, že žalobce přijímal důchod v dobré víře a přeplatek nezpůsobil, nebude od něho úhrada vyžadována.
Žalobce se bránil proti odnětí starobního důchodu žalobou opírající se o výpisy z obchodního rejstříku vedeného u Krajského soudu v Ostravě. Uvedl, že zjistil, že dne 1. 7. 1989 byla provedena změna názvu podniku z Opravárenské základny 042 Olomouc na Vojenský opravárenský podnik s. p. 042 Olomouc, přičemž v tomto dni se Vojenský opravárenský podnik s. p. Olomouc rozdělil na: 1) Vojenský opravárenský podnik s. p. Olomouc, 2) Vojenský opravárenský podnik s. p. Unhošť, 3) Vojenský opravárenský podnik s. p. Dolní Bouzov. Dodal, že Vojenský opravárenský podnik Nové Mesto nad Váhom zůstal přímo pod Olomoucí a k odloučení došlo až 1. 1. 1993
"jako závod k likvidaci"
. Jako důkaz o tom přiložil výpis z obchodního registru Okresního soudu v Trenčíně, kde je pod obchodním jménem zapsán Vojenský opravárenský podnik Nové Mesto nad Váhom, státní podnik v likvidaci, se sídlem Nové Mesto nad Váhom, se dnem zápisu 29. 9. 1993, právní forma - státní podnik. V části XI. - jiné další právní skutečnosti je uvedeno, že zmocněnec vlády Slovenské republiky pro výstavbu armády Slovenské republiky, na základě § 13 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, ve znění zákona č. 92/91 Sb., založil s účinností od 1. 1. 1993 Vojenský opravárenský podnik Nové Mesto nad Váhom, státní podnik s tím, že zakládací listina je ze dne 30. 12. 1992. Na tento státní podnik přešel dnem 1. 1. 1993 veškerý majetek, práva a závazky zaniklé organizační jednotky VOP 042 Olomouc, š. p., závodu Nové Mesto nad Váhom. Žalobce zdůraznil, že Vojenský opravárenský podnik s. p. Nové Mesto nad Váhom nebyl založen 1. 7. 1989 a žádný výpis z obchodního registru Krajského soudu v Bratislavě neexistuje. V tomto směru označil tvrzení žalované v napadeném rozhodnutí za nepravdivé. Výpis z obchodního registru Okresního soudu v Trenčíně k uvedenému podniku dokumentuje, že zmíněný podnik byl založen až k 1. 1. 1993.Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě zdůraznila, že rozhodující skutečností pro posouzení otázky, zda důchod za veškerou dobu zaměstnání do 31. 12. 1992 přizná český nebo slovenský nositel pojištění (bez ohledu na to, kde byla skutečně odpracována), je sídlo zaměstnavatele ke dni 31. 12. 1992, zapsané v obchodním rejstříku ČR nebo SR. Zaměstnavatelem ve smyslu čl. 20 Smlouvy, resp. čl. 15 Správního ujednání, může být i odštěpný závod, pokud byl pod ním zaměstnanec zařazen a pokud se jeho sídlo zapisovalo do obchodního rejstříku. Organizační složka podniku je přitom pro účely aplikace Smlouvy vymezena územně, a nikoliv funkčně. To znamená, že pro určení sídla zaměstnavatele není významná její právní subjektivita, nýbrž územní sídlo, které se však zapisovalo do obchodního rejstříku. Vzhledem k tomu, že sídlo odštěpného závodu, kde byl žalobce zaměstnán ke dni rozdělení ČSFR (31. 12. 1992) bylo zapsáno dne 30. 6. 1989 v obchodním rejstříku Krajského soudu v Ostravě jako Nové Mesto nad Váhom, rozhodla žalovaná tak, že žalobci starobní důchod poskytovaný českou stranou pojištění odňala.
Krajský soud v Brně rozhodnutí žalované rozsudkem ze dne 1. 7. 2008 zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná podle něj rozhodovala bez podstatných důkazů, o něž opírala své rozhodnutí, tj. předmětné výpisy z obchodních rejstříků v Ostravě nebo další listiny, týkající se zaměstnavatele žalobce k 31. 12. 1992. Ve věci rozhodla, aniž měla tyto listinné důkazy k dispozici a tudíž vznikla situace, která mohla výrazným způsobem porušit práva žalobce. V dávkovém spise se přitom nenachází výpisy z obchodních rejstříků, takže žalovaná vycházela pouze ze zjištění učiněného Sociální pojišťovnou, aniž si vyžádala od této potřebné listinné důkazy. Proto bylo napadené rozhodnutí pro vady řízení zrušeno. Krajský soud současně vyslovil, že se věc vrací žalované k dalšímu řízení, v němž je žalovaná vázána právním názorem uvedeného soudu, tj., aby v novém řízení vzala v úvahu listinné důkazy předložené žalobcem a dostatečným způsobem zjistila skutečný stav věci, tj. vyžádala si i listinné podklady od Sociální pojišťovny - ústředí Bratislava, která se na tyto výpisy z obchodních rejstříků odvolávala.
Proti tomuto rozsudku brojila žalovaná (stěžovatelka) kasační stížností. Závěr krajského soudu, podle kterého postupovala na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, označila za nesprávný. Listinné důkazy (tj. výpis z obchodního rejstříku, vedeného u Krajského soudu v Ostravě, zaslaný v kopii Slovenskou pojišťovnou, i evidenční list důchodového pojištění žalobce za roky 1988 - 1993, dostatečně osvědčující, že sídlo zaměstnavatele žalobce bylo k 31. 12. 1992 na území Slovenské republiky) byly založeny v dávkovém spise nejen v době stěžovatelčina rozhodování, ale i v době, kdy měl tento spis k dispozici soud při vlastním rozhodování věci. Nelze souhlasit s názorem soudu, že výpis z obchodního rejstříku, výše označený, vedený u Krajského soudu v Ostravě, který předložil žalobce, popírá skutečnosti, o něž stěžovatelka opřela své rozhodnutí. Z obou výpisů je patrno, že organizační složka (odštěpný závod) Vojenského opravárenského podniku Olomouc, ve které byl žalobce zaměstnán, měla sídlo, jež se zapisovalo do obchodního rejstříku a bylo zapsáno jako Nové Mesto nad Váhom - viz s. 4 výpisu z obchodního rejstříku připojeného k žalobě. Soud se tak nevypořádal se zásadní námitkou stěžovatelky, spočívající v tom, že dle jejího názoru pro účely aplikace čl. 20 Smlouvy a čl. 15 Správního ujednání k provádění této Smlouvy je pojem
"sídlo zaměstnavatele"
vymezen územně, nikoliv funkčně, tzn., že není rozhodné, zda takový "zaměstnavatel"
v podobě organizační složky měl právní subjektivitu, ale naopak je podstatné, zda ke dni 31. 12. 1992 měl sídlo zapisované do obchodního rejstříku. Od takto vymezeného sídla zaměstnavatele se pak odvíjí i všechny důchodové nároky žalobce ve smyslu Smlouvy. Podle názoru stěžovatelky tak mohla a měla být soudem posouzena správnost právního posouzení věci stěžovatelkou.Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobce před zánikem ČSFR, tj. ku dne 31. 12. 1992, vykonával práci jako zaměstnanec Vojenského opravárenského podniku 042, Olomouc, státního podniku, závodu Nové Mesto nad Váhom, se sídlem Nové Mesto nad Váhom na území Slovenska. Mezi účastníky je sporná pouze otázka, zda doba zaměstnání žalobce před 1. 1. 1993, tj. do 31. 12. 1992, měla být posouzena jako doba zaměstnání na Slovensku ve smyslu Smlouvy a Správního ujednání, jak to naposledy učinila žalovaná, či naopak jako doba zaměstnání v České republice, jak tvrdí žalobce.
V dané věci je nutné předně konstatovat
relevantní
právní úpravu:Podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky se považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky nebo naposledy před tímto dnem.
Podle čl. 15 odst. 1 Správního ujednání se sídlem zaměstnavatele rozumí adresa, která je jako sídlo zapsaná v obchodním rejstříku.
Je-li zaměstnavatelem fyzická osoba, je sídlem adresa, která je v obchodním rejstříku uvedena jako místo podnikání; je-li zaměstnavatelem odštěpný závod nebo jiná organizační složka zapsaná v obchodním rejstříku, rozumí se sídlem zaměstnavatele adresa tohoto odštěpného závodu nebo organizační složky.
Podle § 7 odst. 1 obchodního zákoníku, ve znění účinném a platném k 31. 12. 1992, vystupuje odštěpný závod pod jménem podniku. Toto ustanovení se podle § 7 odst. 2 cit. zákona použije i na organizační složku, která se zapisuje do obchodního rejstříku.
Pokud by Krajský soud v Brně z hlediska citovaného čl. 20 odst. 1 Smlouvy a čl. 15 odst. 1 Správního ujednání posoudil v projednávané věci výpis z obchodního rejstříku Okresního soudu v Ostravě, ať již pořízený v roce 1992, či v roce 2008, měl by dostatek podkladů k posouzení, zda byl správný předchozí názor České správy sociálního zabezpečení, který zaujala v r. 2003, že sídlo zaměstnavatele žalobce ku dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky, tj. ku dni 31. 12. 1992, bylo na území České republiky či nikoliv. Článek 20 odst. 1 Smlouvy je totiž nutno vykládat v souvislosti s čl. 15 odst. 1 Správního ujednání, podle něhož se sídlem zaměstnavatele, je-li zaměstnavatelem odštěpný závod nebo jiná organizační složka zapsaná v rejstříku, rozumí adresa tohoto odštěpného závodu nebo organizační složky. V dané věci nepochybně Vojenský opravárenský podnik 042 Olomouc, s. p., měl odštěpné závody, mezi nimi mimo jiné též odštěpný závod s označením Vojenský opravárenský podnik 042, Olomouc, s. p., závod Nové Mesto nad Váhom, který byl takto zapsán v obchodním rejstříku dne 30. 6. 1989 a vymazán dne 13. 1. 1993, neboť ku dni 1. 1. 1993 z tohoto odštěpného závodu vznikl na základě zakládací listiny ze dne 30. 12. 1992 samostatný státní podnik Slovenské republiky, na který přešel dnem 1. 1. 1993 veškerý majetek, práva a závazky zaniklé organizační jednotky Vojenského opravárenského podniku 042 Olomouc, s. p., závodu Nové Mesto nad Váhom. Neodpovídá tudíž skutečnosti, jak tvrdí žalobce v žalobě, že Vojenský opravárenský podnik, s. p. Olomouc se ku dni 1. 7. 1989 rozdělil na 1.) Vojenský opravárenský podnik Olomouc, 2) Vojenský opravárenský podnik Unhošť a 3) Vojenský opravárenský podnik Dolní Bouzov, zatímco Vojenský opravárenský podnik Nové Mesto nad Váhom
"zůstal přímo pod Olomoucí"
a k odloučení došlo až k 1. 1. 1993. Ve skutečnosti tomu bylo tak, že samotný Vojenský opravárenský podnik, s. p. Olomouc měl několik samostatných organizačních jednotek (odštěpných závodů), mezi něž patřil rovnocenně s ostatními samostatnými organizačními jednotkami též Vojenský opravárenský podnik, závod Nové Mesto nad Váhom se sídlem jednotky Nové Mesto nad Váhom a jako organizační jednotka - odštěpný závod - byl zapsán v obchodním rejstříku. Z něho pak vznikl po rozdělení Československé federace samostatný státní podnik Slovenské republiky. Sídlo organizační jednotky (odštěpného závodu) Nové Mesto nad Váhom je tudíž nutno považovat za sídlo zaměstnavatele žalobce podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy a čl. 15 odst. 1 výše již zmíněného Správního ujednání. Pokud by byl přijat výklad žalobce (že sídlem zaměstnavatele může být jen sídlo celého státního podniku), pak by čl. 15 odst. 1 zmíněného Správního ujednání, že se sídlem zaměstnavatele rozumí rovněž sídlo odštěpného závodu nebo jiné organizační složky zapsané v obchodním rejstříku, neměl vůbec smysl. K tomu nutno podotknout, že zmíněná právní úprava jako zákonný předpoklad pro účely aplikace Smlouvy neuvádí právní subjektivitu uvedené organizační složky; zápis je koncipován na principu územním, a nikoliv funkčním. Jen pro úplnost nutno dodat, že rovněž do pracovně právních vztahů žalobce vstoupil právní nástupce odštěpného závodu v Novém Mestě nad Váhom, výše již zmíněný samostatný státní podnik Slovenské republiky se sídlem tamtéž. S tímto naposledy uvedeným subjektem ukončil žalobce v r. 1993 pracovní poměr a tento zaměstnavatel potvrdil žalobci evidenční list důchodového zabezpečení pro uplatnění nároku na starobní důchod, o který v r. 1993 požádal stěžovatel Slovenskou pojišťovnu v Bratislavě.Podle názoru Nejvyššího správního soudu měl krajský soud v době svého rozhodování ve spise dostatek podkladů k vyhodnocení řešené sporné právní otázky, a není tudíž oprávněný jeho závěr, že ve spise nebyly založeny důkazy a že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ svého rozhodnutí, jímž odňal žalobci starobní důchod, neměl oporu ve spisech. Je nutné připustit v této souvislosti, že stěžovatelka k závěru krajského soudu o nepřezkoumatelnosti přezkoumávaného rozhodnutí přispěla tím, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí mylně uvedla, že Vojenský opravárenský podnik Nové Mesto nad Váhom byl k 31. 12. 1992 zapsán jako sídlo zaměstnavatele žalobce v obchodním rejstříku Slovenské republiky, ačkoliv správně mělo být uvedeno, že v obchodním rejstříku České republiky - výše již opakovaně zmíněném výpisu z obchodního rejstříku Okresního soudu v Ostravě. Po nahlédnutí do výpisů z rejstříku ve spise založených bylo však možno ověřit, z jakých důkazů, tj. z jakých výpisů z rejstříku stěžovatelka vycházela. Jde sice o pochybení při vyhotovení odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu, nicméně Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že toto pochybení není takového rázu, aby mohlo mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé. Nejvyšší správní soud tudíž uzavírá, že Krajský soud v Brně měl dostatek podkladů pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí žalované, čemuž se vyhnul konstatováním o jeho nepřezkoumatelnosti, aniž by pro takový závěr byl důvod. Nelze totiž tvrdit, že by žalovaná rozhodovala bez podstatných důkazů, o něž opírala své rozhodnutí, neboť potřebné výpisy z obchodních rejstříků se ve spise nacházely. Není rovněž pravdivé tvrzení, že by žalobcovo stanovisko bylo opřeno o nějaké výpisy z obchodního rejstříku vedeného u Krajského soudu v Ostravě, které by popíraly skutečnost, o něž opírá žalovaná své rozhodnutí. Výpisy z obchodního rejstříku v Ostravě jsou v potřebných údajích naprosto totožné. (...)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.