Vydání 1/2006

V projednávané věci je Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvodem kasační stížnosti, neboť řízení před krajským soudem ani jeho rozhodnutí není zatíženo žádným z pochybení, na něž citované ustanovení § 109 odst. 3 s. ř. s. pamatuje. Nejvyšší správní soud přitom zkoumal, zda řízení před soudem nebylo zmatečné [§ 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], a především se dále zabýval tím – s ohledem na námitky stěžovatele v kasační stížnosti – zda nebylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Žádné takové nedostatky nezjistil.

Z obsahu spisu je totiž zřejmé, že soud rozhodoval za splnění všech podmínek a předpokladů řízení a že tvrzená vada – praktická hluchota stěžovatele, která poněkud ztěžovala jeho komunikaci se soudem při jednání dne 20. 5. 2003, nebyla takovou vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Nutno v této souvislosti zdůraznit, že první jednání ve věci bylo u soudu nařízeno na den 18. 2. 2003, přičemž jednání bylo odročeno s ohledem na ústně vznesenou žádost stěžovatele, že pro svoji hluchotu a momentální stav sluchadla, které má v opravě, není schopen se seriózně dohovořit.

K druhému jednání (20. 5. 2003) se stěžovatel rovněž dostavil a podle obsahu protokolu po jeho žádosti o hlasitou mluvu a umožnění odezírání řeči prohlásil, stoje přímo u stolu soudce, že takto je schopen se dorozumět. Důležité však je, že soud rozhodl o věci - s ohledem na její charakter - především na základě listinných důkazů, tj. obsahu posudku lékaře OSSZ v Náchodě ze dne 29. 3. 2003, podle něhož je stěžovatel plně invalidní podle § 39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., neboť pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, podmíněný především oboustrannou praktickou hluchotou (ve smyslu kapitoly VII oddílu B položky 2 přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb.) poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti o více než 66 % (uznáno celkem 70 %). Závěr tohoto posudku koresponduje závěru ve správním spise založeného posudku posudkové komise MPSV ČR v Hradci Králové ze dne 20. 7. 2000, jímž byl stěžovatel rovněž uznán plně invalidním s mírou poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti v rozsahu 70 %; datum vzniku plné invalidity bylo stanoveno na den 13. 1. 1999. Dále vycházel soud při rozhodování též z obsahu osobního listu důchodového pojištění založeného u žalované, v němž je přesně rozepsána doba pojištění stěžovatele od 2. 9. 1970. Žádný z těchto písemných podkladů nebyl stěžovatelem zpochybňován, a to nejen při jednání soudu, ale ani v žalobě (opravném prostředku). Ostatně soudkyně při jednání dne 20. 5. 2003 stěžovateli osobní list důchodového pojištění předestřela a na něm mu vysvětlila posun období rozhodného pro vznik nároku na invalidní důchod v souvislosti se získáním další doby pojištění po vzniku plné invalidity. Stěžovatel v celém průběhu řízení nenamítal, že by získal ještě další dobu pojištění kromě té, která byla již v osobním listě důchodového zabezpečení vyznačena a kromě další nově získané doby pojištění, kdy byl evidován jako uchazeč o zaměstnání u úřadu práce až do vydání napadeného rozhodnutí. Nenamítal ani, že by s ohledem na svou sluchovou poruchu soudkyni nerozuměl, naopak prohlásil, že zjištění soudu nezpochybňuje a ničeho proti nim nenamítá.

Nelze tedy uzavřít, že by řízení před krajským soudem bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, když uvedený soud pečlivě zkoumal splnění obou podmínek nároku na požadovanou dávku (existenci plné invalidity a potřebnou dobu pojištění). Proto - ve smyslu § 109 odst. 3 s. ř. s. - je Nejvyšší správní soud vázán v této věci důvodem kasační stížnosti.

Jak již bylo uvedeno, uplatnil stěžovatel jediný důvod, a to vadu řízení, na niž je pamatováno v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., spočívající v tom, že správním orgánem byla stěžovateli odňata možnost aktivně se podílet na jednání, kterým se domáhal přiznání invalidního důchodu, když ani správní orgán při vědomí smyslového postižení stěžovatele neučinil dost proto, aby stěžovatel mohl v řízení uplatňovat náležitě svá práva. Podle názoru stěžovatele bylo na místě, aby k řízení byl přizván tlumočník znakové řeči či o jednání pořízen videozáznam.

Podle názoru Nejvyššího správního soudu není kasační stížnost důvodná. Napadené rozhodnutí správního orgánu, jak vyplývá z dávkového spisu stěžovatele, vedeného u žalované organizace, bylo vydáno na základě písemné žádosti o dávku ze dne 19. 11. 2001, žádost byla sepsána se stěžovatelem na OSSZ v Náchodě, a pokud jde o získanou dobu pojištění, je v žádosti sepsané se stěžovatelem uvedeno, že byla zhodnocena již v žádosti o plný invalidní důchod, která byla předchozím rozhodnutím ze dne 17. 5. 1999 žalovanou zamítnuta. Dále je zde uvedeno, že od 11. 1. 1999 až dosud je stěžovatel evidován u Úřadu práce Jaroměř jako uchazeč o zaměstnání. Tuto písemnou žádost stěžovatel podepsal. Součástí spisu je též již shora zmíněný posudek lékaře OSSZ v Náchodě a posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR s pracovištěm v Hradci Králové, jimiž byl stěžovatel uznán plně invalidním. V souladu s ustanovením § 81 a násl. zákona č. 582/1991 Sb. (o organizaci a provádění sociálního zabezpečení) pak proběhlo řízení před správním orgánem, v němž nebyl nutný další (osobní) kontakt se stěžovatelem a v němž bylo možno rozhodnout na základě písemných důkazních prostředků shora uvedených. Protože osobní (ústní) styk se stěžovatelem nebyl potřebný (žádné ústní jednání neproběhlo), nepřicházelo ani v úvahu přizvat tlumočníka znakové řeči či přepisovat obsah jednání do videového záznamu. Nelze tedy říci, že při zjišťování skutkové podstaty by byl ze strany správního orgánu porušen zákon v ustanoveních o řízení před ním takovým způsobem, že by to mohlo ovlivnit zákonnost, a že by z tohoto důvodu mohl krajský soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Ostatně v opravném prostředku stěžovatel tuto vadu řízení správnímu orgánu nevytýkal.