Vydání 11/2004

Z hlediska skutkového je nesporné, že stěžovatelce bylo v souvislosti s ukončením jejího pracovního poměru ke dni 31. 12. 1990 (na základě dohody uzavřené podle § 43 zákoníku práce) poskytnuto tehdejším zaměstnavatelem odstupné podle § 17a vyhlášky č. 195/1989 Sb. ve výši pětinásobku průměrného výdělku v celkové částce 28 755 Kč. Odstupné bylo stěžovatelce vyplaceno v roce 1991, v evidenčním listu důchodového zabezpečení vystaveném tímto zaměstnavatelem dne 17. 4. 1991 nebylo zahrnuto do příjmů stěžovatelky za rok 1990 ani rok 1991; zaměstnavatel vystavil dne 15. 8. 2001 opravný evidenční list důchodového pojištění, potvrzený Okresní správou sociálního zabezpečení v Chebu dne 17. 9. 2001, v němž byla vyplacená částka odstupného zahrnuta do vyměřovacího základu za rok 1991. V napadeném rozhodnutí žalovaná nezapočetla výši vyplaceného odstupného do vyměřovacího základu stěžovatelky.

O námitce nesprávného právního posouzení uvážil Nejvyšší správní soud následovně.

Podle § 16 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, je vyměřovacím základem pojištěnce za dobu před 1. lednem 1996 hrubý výdělek stanovený pro účely důchodového zabezpečení podle předpisů platných před 1. lednem 1996. Těmito předpisy se rozumí především § 12 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, podle něhož jsou hrubými výdělky před 1. 1. 1993 výdělky podléhající dani ze mzdy bez odečtení této daně. Co se považuje za hrubý výdělek pro účely důchodového zabezpečení, pak rozvádí § 11 vyhlášky č. 149/1988 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, a zároveň taxativním výčtem stanoví, které další příjmy a za jakých podmínek jsou započitatelné do hrubých výdělků. Současně je v tomto ustanovení i vyjmenováno, v kterých případech je hrubým výdělkem pevně stanovená částka a výše této částky.

Odstupné podle § 17a vyhlášky č. 195/1989 Sb., o zabezpečení pracovníků při organizačních změnách a občanů před nástupem do zaměstnání, je formou hmotného zabezpečení poskytovaného uvolňující organizací pracovníku, který byl v souvislosti s organizačními změnami uvolňován na základě dohody o rozvázání pracovního poměru, za předpokladu, že se na tom organizace s pracovníkem dohodla. Pokud uvolňovanému pracovníku skončil na základě dohody o rozvázání pracovního poměru pracovní poměr nejpozději v době do jednoho měsíce poté, co byl po rozhodnutí o organizační změně seznámen s důvody uvolnění, náležela mu jednorázová částka odstupného v základní výši, která činila pětinásobek průměrného měsíčního hrubého výdělku zjištěného naposled v uvolňující organizaci podle pracovněprávních předpisů o zjišťování a používání průměrného výdělku; odstupné odvíjející se od nižšího násobku průměrného měsíčního hrubého výdělku pak podle § 17a odst. 3 citované vyhlášky náleželo pracovníku tehdy, jestliže mezi seznámením s důvody uvolnění a skončením pracovního poměru uplynula doba delší než jeden měsíc, a to v závislosti na délce této doby. Odstupné nepříslušelo tehdy, jestliže pracovník uvolněný z ústředního orgánu státní správy, v jehož čele je člen vlády, nebo z úřadu vlády nastoupil opět do zaměstnání v některém z těchto ústředních orgánů státní správy nebo v některém z úřadů příslušné vlády před uplynutím doby, která odpovídá výši poskytnutého odstupného; v takovém případě byl uvolněný pracovník povinen odstupné nebo jeho část vrátit (§ 17a odst. 4). Uvolňovanému pracovníkovi, jemuž bylo poskytnuto odstupné, nepříslušelo mzdové vyrovnání podle § 12 a násl. citované vyhlášky s výjimkou případu, kdy byl uvolňovaný pracovník povinen vrátit odstupné v plné výši. Odstupné a jeho výše podle této vyhlášky, byť je vyhláškou označeno jako forma hmotného zabezpečení poskytovaného uvolňovanému pracovníkovi, tak (s výjimkou uvolňovaných pracovníků ústředních orgánů) nebylo závislé na tom, zda a kdy uvolněný pracovník nastoupí do zaměstnání u jiného, popř. i stejného zaměstnavatele, ani na výši jeho příjmů v novém zaměstnání.

Z výše uvedeného vyplývá, že odstupné poskytované pracovníkovi podle § 17a vyhlášky č. 195/1989 Sb. nemá charakter mzdy a ani náhrady mzdy ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 149/1988 Sb. Není ani mzdovým vyrovnáním započitatelným do hrubých výdělků pro účely důchodového zabezpečení podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) bodu 4 této vyhlášky, jak se mylně domnívá stěžovatelka. Ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) bodu 4 totiž výslovně zahrnuje do hrubých výdělků pro účely důchodového zabezpečení jen mzdová vyrovnání, poskytovaná občanům uvolněným nebo převedeným v souvislosti s prováděním strukturálních změn v národním hospodářství, s likvidací neefektivních provozů, se snižováním správního a řídícího aparátu a s jinými racionalizačními nebo organizačními opatřeními, jejichž poskytování bylo předmětem úpravy vyhlášky č. 74/1970 Sb., kterou se upravuje uvolňování, umísťování a hmotné zabezpečení pracovníků v souvislosti s prováděním racionalizačních a organizačních opatření, ve znění pozdějších předpisů; dále pak mzdová vyrovnání, poskytovaná občanům uvolněným v souvislosti s přestavbou národního hospodářství a ústředních orgánů na základě vyhlášky č. 82/1988 Sb., kterou se upravuje uvolňování, umísťování a hmotné zabezpečení pracovníků v souvislosti s přestavbou národního hospodářství a ústředních orgánů; a konečně mzdová vyrovnání, poskytovaná pracovníkům v hornictví uvolněným nebo převedeným na jinou práci ze zdravotních důvodů na základě vyhlášky č. 102/1987 Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví trvale nezpůsobilých k dosavadní práci. Podle předmětného ustanovení [§ 11 odst. 1 písm. a) bod 4 vyhlášky č. 149/1988 Sb.] tak nelze zahrnout do hrubých výdělků pro účely důchodového zabezpečení nejen odstupné poskytované podle § 17a vyhlášky č. 195/1989 Sb., ale ani mzdové vyrovnání poskytované pracovníkům podle § 12 až § 14 téže vyhlášky, s nímž - jakožto s alternativní formou hmotného zabezpečení - stěžovatelka poměřuje jí poskytnuté odstupné. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že teprve zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, s účinností od 1. 1. 1993 ustanovením svého § 5 odst. 2 písm. a) bodu 10 vyloučil odstupné z vyměřovacího základu pro výpočet pojistného na sociální zabezpečení s důsledkem pro výpočet starobního důchodu. Z úpravy obsažené v § 12 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb. a v § 11 vyhlášky č. 149/1988 Sb. vyplývá, že neumožňovala zahrnout do vyměřovacího základu nejen odstupné poskytované uvolňovaným pracovníkům podle vyhlášky č. 195/1989 Sb., ale též odstupné, jež náleželo podle zákona č. 195/1991 Sb., o odstupném, poskytovaném při skončení poměru, a rovněž odstupné, které mohlo být poskytnuto na základě jiných právních předpisů (např. vyhláška č. 74/1970 Sb.).

Vrchní soud v Praze rozhodl v souladu se zákonem, jestliže dospěl k závěru, že odstupné poskytnuté stěžovatelce bývalým zaměstnavatelem nemůže být zahrnuto do hrubého výdělku, z něhož se vypočítává důchod, a rozsudek krajského soudu změnil tak, že napadené rozhodnutí žalované potvrdil. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost (dovolání) jako nedůvodnou zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).