Vydání 2/2004

Žalobce v dovolání (kasační stížnosti) namítl, že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci nesprávně vycházel ze souběžného podání žádosti o vdovecký a sirotčí důchod v r. 1994. Tehdy ale žalobce o vdovecký důchod nežádal a žádost poprvé podal až 22. 9. 1999. K výzvě soudu doplnil, že je dán důvod dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř., a namítl, že Vrchní soud aplikoval nesprávný právní závěr, když vycházel z toho, že na jeho případ dopadá ustanovení § 93 zákona č. 155/1995 Sb. upravující souběh nároků. Za správná považuje žalobce skutková zjištění, z nichž plyne, že mu byl přiznán starobní důchod od 10. 2. 1993 ve výši 3268 Kč ze třetí pracovní kategorie a že žalobcova manželka zemřela 2. 2. 1994, přičemž v té době bylo v jeho péči jedno nezaopatřené dítě. Dnem 2. 2. 1994 byl přiznán sirotčí důchod pro syna Martina ve výši 805 Kč a výchovné ve výši 490 Kč s tím, že žalobcův starobní důchod v té době činil 3568 Kč. Nárok na vdovecký důchod žalovaná uznala, ale nepřiznala jeho výplatu pro maximální výši souběhu důchodu a od 2. 2. 1997 odňala sirotčí důchod pro nezaopatřeného syna. Ke dni 1. 1. 1996 tak trval nárok na vdovecký důchod z titulu péče o nezaopatřené dítě v souladu se zákonem č. 100/1988 Sb. s tím, že nastala ještě další podmínka podle zákona č. 155/1995 Sb., a to dosažení věku 58 let žalobce. Proto je žalobce názoru, že ke dni 1. 1. 1996 vznikl jeho nárok na vdovecký důchod a že mu náleží za podmínek stanovených zákonem č. 155/1995 Sb. Právní závěry odvolacího soudu tak žalobce považuje za nesprávné a domnívá se, že jeho nárok měl být posouzen podle § 38, § 55 a § 56 zákona č. 100/1988 Sb. spolu s přechodnými ustanoveními § 85 zákona č. 155/1995 Sb. Proto navrhl zrušení napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a potvrzení rozsudku Krajského soudu v Ostravě.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud s ohledem na změnu právní úpravy předložil dovolání podle § 129 odst. 4 s. ř. s. Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení řízení, a to podle ustanovení části třetí hlavy třetí dílu prvního tohoto zákona - tedy podle ustanovení upravujících řízení o kasační stížnosti.

Předpokladem pro dokončení řízení je zjištění, zda dovolání bylo včasné a přípustné podle občanského soudního řádu ve znění účinném v době jeho podání a zda je zároveň přípustné i z hlediska podmínek a náležitostí stanovených soudním řádem správním pro kasační stížnost. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, bylo přípustné podle § 237 odst. 1 o. s. ř., obsahovalo náležitosti podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a důvody odpovídaly ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Z hlediska podmínek pro podání kasační stížnosti jsou namítány důvody odpovídající § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Věc tedy lze projednat jako kasační stížnost; Nejvyššímu správnímu soudu pak přísluší hodnotit, zda Vrchní soud v Olomouci správně posoudil právní otázky při hodnocení nároku žalobce, který nabyl postavení stěžovatele.

Žalobce (dále jen "stěžovatel") nenamítá ničeho proti skutkovým okolnostem, z nichž soud vycházel, s tou výjimkou, že v r. 1994 nežádal o přiznání vdoveckého důchodu a poprvé o něj žádal až 22. 9. 1999. Domnívá se proto, že soud nemohl jeho nárok hodnotit tak, jako by docházelo k souběhu důchodů již před účinností zákona č. 155/1995 Sb. Ze soudního spisu je přitom zřejmé, že při jednání Krajského soudu v Ostravě dne 21. 2. 2001 byla k důkazu čtena mj. žádost stěžovatele o vdovecký a sirotčí důchod z 21. 2. 1994, stěžovatel byl jednání přítomen a žádnou námitku proti tomuto důkazu nevznesl. Jinak ze soudního a dávkového spisu vyplývají skutkové okolnosti tak, jak jsou stěžovatelem popsány a jak z nich vycházel i Vrchní soud v Olomouci.

Není tedy pochyb o tom, že žalovaná rozhodovala o žádosti stěžovatele podané dne 22. 9. 1999 o přiznání vdoveckého důchodu od 1. 1. 1996, že manželka stěžovatele zemřela dne 2. 2. 1994 a syn stěžovatele Martin měl nárok na sirotčí důchod, který mu byl vyplácen až do 1. 9. 1997. Stěžovatel pobíral starobní důchod od 10. 2. 1993, tj. od dosažení věku 60 roků.

O námitce nesprávného právního posouzení uvážil Nejvyšší správní soud následovně:

Nárok na důchod, tedy i vdovecký důchod, vzniká dnem splnění podmínek; nárok na jeho výplatu je ovšem podmíněn splněním podmínek nároku, podáním žádosti a splněním podmínek pro výplatu. V daném případě stěžovatel splnil podmínky nároku dnem úmrtí manželky, neboť v té době pečoval o jedno nezaopatřené dítě ve smyslu § 48a odst.1 zákona č. 100/1988 Sb.; nesplňoval ale podmínky pro výplatu z důvodu souběhu nároků na starobní a vdovecký důchod [§ 56 odst. 1, odst. 2 písm. d), odst. 3 a odst. 6 zák. č. 100/1988 Sb.]. Stěžovateli tak vznikl nárok na vdovecký důchod, ovšem nikoliv na jeho výplatu, a na tom nic nezměnila skutečnost, že zákon č. 155/1995 Sb. zavedl další podmínku nároku na vdovecký důchod - dosažení věku 58 let, kterého stěžovatel dosáhl již 9. 2. 1991.

Vzhledem k tomu, že nárok vznikl za účinnosti zákona č. 100/1988 Sb., trval v době nabytí účinnosti zákona č. 155/1995 Sb. a nezanikl ukončením výplaty sirotčího důchodu, mohl být k žádosti podané dne 22. 9. 1999 o přiznání vdoveckého důchodu ode dne 1. 1. 1996 posuzován jen podle přechodných ustanovení tohoto zákona. Stěžovatel je názoru, že na jeho případ je třeba vztáhnout přechodné ustanovení obsažené v § 85 zákona č. 155/1995 Sb. Toto ustanovení však dopadá na případy, kdy došlo k zániku nároku na vdovecký důchod před 1. 1. 1996 nebo kdy sice došlo k zániku nároku na tento důchod po 31. 12. 1995, ale šlo o důchod přiznaný před 1. 1. 1996, a některá z podmínek nároku byla splněna do pěti let od zániku nároku na daný důchod. O takový případ se však u stěžovatele nejedná.

Žalovaná tak mohla k žádosti podané stěžovatelem dne 22. 9. 1999 nárok na výplatu vdoveckého důchodu posuzovat jen podle přechodného ustanovení obsaženého v § 93 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., podle něhož se souběh nároků na výplatu důchodů, k němuž došlo před 1. 1. 1996 nebo k němuž nedošlo proto, že se důchod nevyplácel, avšak nárok na důchod trval, posuzuje po 31. 12. 1995 podle předpisů platných před 1. 1. 1996. Nárok na výplatu vdoveckého důchodu mohl tedy být posuzován podle § 55 a 56 zákona č. 100/1988 Sb., jak žalovaná také učinila.

Pokud tedy stěžovatel namítá v kasační stížnosti (dovolání), že šlo o jeho první žádost o vdovecký důchod, a že mu tedy mu měl být vdovecký důchod přiznán podle zákona č. 155/1995 Sb., neodpovídá jeho tvrzení skutečnosti; navíc ke vzniku nároku bez ohledu na jeho další žádost došlo před účinností tohoto zákona. Pokud dále namítá, že pak měl být jeho nárok posuzován podle § 38, § 55 a § 56 zákona č. 100/1988 Sb. ve spojení s § 85 zákona č. 155/1995 Sb., není jeho námitka důvodná, neboť v této věci se o případ podřaditelný pod § 85 zákona č. 155/1995 Sb. nejedná. Navíc je nepřípadný poukaz na § 38 zák. č. 100/1988 Sb., v té době upravující nárok na částečný invalidní důchod v mimořádných případech.

Vrchní soud v Olomouci tedy v souladu se zákonem řešil právní otázku použití přechodných ustanovení zákona č. 155/1995 Sb. a pokud změnil rozhodnutí krajského soudu zrušující rozhodnutí žalované tak, že rozhodnutí žalované potvrdil, učinil tak na základě správného posouzení právní otázky.

Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.