460/2005
Důchodové pojištění a příplatek k důchodu podle zákona o soudní rehabilitaci
Ej 537/2004
Důchodové pojištění: příplatek k důchodu podle zákona o soudní rehabilitaci
k § 25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb.
Poskytnutí příplatku k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, lze přiznat žadateli zproštěnému obžaloby pouze tehdy, došlo-li ke zproštění obžaloby v řízení podle zákona o soudní rehabilitaci.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2004, čj. 3 Ads 8/2004-95)
Věc:
Václav N. v R. proti České správě sociálního zabezpečení o úpravu důchodu podle zákona o soudní rehabilitaci, o kasační stížnosti žalobce.Žalovaná dne 8. 7. 1999 zamítla žalobcovu žádost o úpravu důchodu pro nesplnění podmínek podle ustanovení § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci. V odůvodnění rozhodnutí žalovaná uvedla, že podle rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 1998 byl žalobce zproštěn obžaloby ze spáchání trestného činu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, což je trestný čin, na který se rehabilitace nevztahují.
Toto rozhodnutí dne 22. 2. 2000 zrušil Krajský soud v Hradci Králové a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že i když trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, pro nějž byl žalobce trestně stíhán, nepatří mezi trestné činy vyjmenované zákonem o soudní rehabilitaci, je nepochybné, že trestní stíhání žalobce za údajné spáchání tohoto trestného činu bylo výrazem politické perzekuce a snahy potrestat žalobce za čin, který nespáchal, a to pro jeho náboženské přesvědčení. Tato skutečnost měla být podle názoru soudu prvního stupně vzata v úvahu. Tento rozsudek ovšem k odvolání žalované zrušil Vrchní soud v Praze dne 22. 11. 2001 s tím, že případnou účast žalobce na soudní rehabilitaci podle zákona o soudní rehabilitaci nelze prokazovat v rámci přezkumného řízení ve věci rozhodnutí žalované, nýbrž toliko v řízení podle zákona o soudní rehabilitaci před soudem, jenž ve zmíněné trestní věci rozhodoval. Z rozsudku soudu prvního stupně pak není zřejmé, jak a podle čeho byla posouzena účast žalobce na soudní rehabilitaci, neboť zprošťující rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 1998 se o soudní rehabilitaci nezmiňuje. Vrchní soud proto uložil soudu prvního stupně vypořádat se s otázkou účasti žalobce na soudní rehabilitaci podle zákona o soudní rehabilitaci, resp. s otázkou, zda žalobce byl zproštěn obžaloby podle tohoto zákona.
V mezidobí podal žalobce návrh na vydání rozhodnutí o tom, že je účasten soudní rehabilitace podle zákona o soudní rehabilitaci. Krajský soud v Hradci Králové dne 24. 4. 2003 rozhodl, že žalobce není účasten na soudní rehabilitaci podle zákona o soudní rehabilitaci. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 7. 2003 rozhodnutí krajského soudu zrušil a návrh žalobce zamítl. V odůvodnění vrchní soud uvedl, že materiální důvod pro soudní rehabilitaci podle § 1 zákona o soudní rehabilitaci v případě žalobce dán byl. Trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle § 132 zákona č. 141/1961 Sb. však není zařazen mezi rehabilitované trestné činy podle oddílu druhého zákona o soudní rehabilitaci, podle něhož byly některé rozsudky rušeny přímo ze zákona, proto nebylo možné ani přezkumné řízení podle oddílu třetího zákona o soudní rehabilitaci. Podle názoru Vrchního soudu v Praze nebylo možné aplikovat ani § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, neboť rovněž toto ustanovení se vztahovalo na trestné činy uvedené v § 2 a § 4 zákona o soudní rehabilitaci. Vrchní soud v Praze shledal jako procesně nemožný rovněž postup podle § 30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci. Vrchní soud v Praze uvedl, že případy soudní rehabilitace osob, které sice splňovaly podmínky ustanovení § 1 zákona o soudní rehabilitaci, ale které byly trestně stíhány za nerehabilitovaný trestný čin a jejichž stíhání skončilo pravomocným zproštěním obžaloby, nebyly do zákona o soudní rehabilitaci zahrnuty.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 2. 2004 žalobu proti rozhodnutí žalované zamítl. Přiklonil se k názoru Vrchního soudu v Praze vyjádřenému v usnesení ze dne 4. 7. 2003, že nebylo možné vyhovět návrhu žalobce na vyslovení účasti na soudní rehabilitaci podle žádného ustanovení zákona o soudní rehabilitaci. S ohledem na tuto skutečnost Krajský soud v Hradci Králové uzavřel, že v daném případě žalobci nárok na přiznání příplatku k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci nevznikl, neboť žalobce byl sice zproštěn obžaloby, avšak ke zproštění obžaloby nedošlo v případě žalobce podle zákona o soudní rehabilitaci, což je zákonnou podmínkou pro přiznání uvedeného příplatku k důchodu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále "stěžovatel") kasační stížnost; namítl nezákonnost a vady řízení před soudem prvního stupně [§ 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.]. Stěžovatel uvedl, že soud prvního stupně nesprávně vyložil smysl ustanovení § 30 zákona o soudní rehabilitaci. Skutečnost, že Vrchní soud v Praze zamítl návrh žalobce na vydání rozhodnutí o účasti na soudní rehabilitaci podle zákona o soudní rehabilitaci, podle názoru žalobce neznamená, že by žalobce nemohl být soudní rehabilitace účasten vůbec. Soud prvního stupně měl podle stěžovatele bez ohledu na výsledek řízení o vydání rozhodnutí o účasti žalobce na soudní rehabilitaci sám zkoumat podmínky účasti žalobce na soudní rehabilitaci. Za vadu řízení před soudem stěžovatel označil skutečnost, že soud prvního stupně byl nucen přidržet se názoru vysloveného v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2001, jímž bylo krajskému soudu uloženo vypořádat se s otázkou účasti žalobce na soudní rehabilitaci podle zákona o soudní rehabilitaci, ačkoliv z dikce zákona o soudní rehabilitaci je zřejmé, že osoby zproštěné obžaloby v trestním řízení vůbec nebyly soudní rehabilitace účastny.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Z odůvodnění:
Prvním důvodem podané kasační stížnosti je důvod uvedený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikován nesprávný právní závěr, popřípadě je aplikován správný právní názor, který je však nesprávně vyložen. Stěžovatel tento stížní bod specifikoval tvrzením, že soud prvního stupně měl bez ohledu na výsledek řízení o vydání rozhodnutí o účasti žalobce na soudní rehabilitaci zkoumat podmínky účasti žalobce na soudní rehabilitaci. S tímto názorem se Nejvyšší správní soud neztotožňuje, neboť podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci je k rozhodnutí o účasti na soudní rehabilitaci příslušný soud, který rozhodoval v původním trestním řízení v prvním stupni. Krajský soud v Hradci Králové rozhodující o přezkoumání rozhodnutí žalované neměl pravomoc k tomu, aby zkoumal podmínky účasti žalobce na soudní rehabilitaci. V této věci měl soud prvního stupně k dispozici rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 7. 2003, jímž byl zamítnut návrh žalobce na vyslovení účasti v soudní rehabilitaci. Za dané situace nebyl soud prvního stupně oprávněn se účastí žalobce na soudní rehabilitaci dále zabývat a ani Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší hodnotit ani přezkoumávat uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.
Soud prvního stupně tedy nepochybil, jestliže neshledal nezákonným postup žalované, neboť vzhledem k uvedeným skutečnostem nebylo možné požadavku žalobce na přiznání příspěvku k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci vyhovět. K námitce žalobce, že soud prvního stupně měl respektovat smysl a účel zákona o soudní rehabilitaci, vyslovený v ustanovení § 1 zákona o soudní rehabilitaci, Nejvyšší správní soud konstatuje, že k těmto skutečnostem soud prvního stupně přihlédnul, avšak striktní vymezení podmínek nároku zákonem bez toho, že by bylo do zákona zakotveno ustanovení pro zmírnění tvrdosti zákona, neumožňuje ani soudu v rámci jeho rozhodovací pravomoci vážit okolnosti konkrétního případu a od podmínek nároku stanovených zákonem se jakkoliv odchýlit. Soudu nepřísluší vůli zákonodárce podle své úvahy měnit, doplňovat či nahrazovat, neboť je zákonem vázán. Nejvyšší správní soud proto rozhodl o tom, že důvod kasační stížnosti podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není dán.
Dalším důvodem kasační stížnosti stěžovatele je důvod vymezený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť stěžovatel je přesvědčen o tom, že řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé. Touto vadou řízení byla podle stěžovatele skutečnost, že soud prvního stupně byl nucen přidržet se názoru vysloveného v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2001, jímž bylo soudu prvního stupně uloženo vypořádat se s otázkou účasti žalobce na soudní rehabilitaci podle zákona o soudní rehabilitaci, ačkoliv z dikce zákona o soudní rehabilitaci je zřejmé, že osoby zproštěné obžaloby v trestním řízení vůbec nebyly soudní rehabilitace účastny. K této námitce Nejvyšší správní soud konstatuje, že ji neshledal důvodnou, neboť povinnost vypořádat se s otázkou účasti žalobce na soudní rehabilitaci podle zákona o soudní rehabilitaci nebyla soudu prvního stupně uložena v tom smyslu, aby tento soud sám provedl příslušné řízení, nýbrž tak, aby soud prvního stupně v rámci doplnění dokazování objasnil, zda bylo či nebylo k tomu příslušným soudem vydáno rozhodnutí o účasti žalobce na soudní rehabilitaci, neboť tato skutečnost je zákonnou podmínkou pro přiznání příplatku k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci. Nejvyšší správní soud konstatoval, že řízení před soudem prvního stupně netrpělo vadou, a proto tento stížní bod neshledal důvodným.
(ouč)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.