Ej 276/2004
Důchodové pojištění: posuzování zdravotního stavu
k § 4 odst. 2 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění účinném od 1. 1. 1998
Není úkolem posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí určovat zcela konkrétní zaměstnání, která je schopen účastník řízení vykonávat, ale postačí vymezit v obecné rovině okruh takovýchto zaměstnání.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2004, čj. 5 Ads 37/2003-92)
Věc:
Josef P. v Z. proti České správě sociálního zabezpečení o plný invalidní důchod, o kasační stížnosti žalobce.
Česká správa sociálního zabezpečení rozhodla dne 4. 4. 2000 podle § 56 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, o odnětí plného invalidního důchodu žalobci od 12. 5. 2000.
K opravnému prostředku, který žalobce podal ke Krajskému soudu v Brně, bylo rozhodnutí žalované dne 4. 6. 2001 potvrzeno podle § 250q odst. 2 o. s. ř.
Vrchní soud v Olomouci rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve svém rozhodnutí soudu I. stupně uložil, aby si vyžádal od posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí doplňující posudek, a to s ohledem na lékařské nálezy MUDr. H. a MUDr. P., CSc. Z lékařského nálezu MUDr. H. z neurologické ambulance ze dne 22. 5. 2000 plyne, že pod bodem „obj.“ je uvedeno – „těžká porucha dynamiky C, L páteře“ a pod bodem „Z“ je uvedeno, že jde o chronický a torpidní vertebrogenní algický syndrom, polyetáž, s těžkou poruchou dynamiky celé páteře. Podle uvedeného nálezu není pacient schopen trvalejší fyzické ani statické zátěže. V lékařském nálezu MUDr. P., CSc., z Úrazové nemocnice v Brně ze dne 9. 6. 2002, v němž je popsáno páteřní postižení a stav zdravotního postižení levého kolena i rozsah plicního postižení, je uvedeno, že v tomto stavu je pacient evidentně neschopen soustavné pracovní činnosti.
Soud I. stupně požadavkům odvolacího soudu vyhověl a požádal posudkovou komisi, aby se naznačenými otázkami podrobně zabývala. Posudková komise pak v řádném složení, totiž za přítomnosti posudkového lékaře, tajemnice a dalšího lékaře z oboru klinické neurologie, tedy oboru zkoumajícího nemoc, která byla shledána jako rozhodující příčina dlouhodobého nepříznivého zdravotního stavu, podala posudek na svém zasedání dne 27. 6. 2002 a posléze i dne 18. 7. 2002 za přítomnosti specialisty, odborného neurologa. S poznámkou uvedenou v nálezu MUDr. H. z 22. 5. 2000 o tom, že pacient toho času není schopen trvalejší fyzické ani statické zátěže a má dodržovat režim vertebropatů, souhlasí. Obecná doporučení možností pracovního zařazení uvedená v posudku z 24. 8. 2000 – lehčí dělnické práce spíše sedavé, např. při obsluze strojů a zařízení, v lehkém průmyslu, ve službách apod. – těmto požadavkům plně vyhovují. MUDr. P., CSc., se v nálezu z 9. 6. 2000 vyjádřil, že v popsaném stavu je posuzovaný evidentně neschopen souvislé pracovní činnosti. Tuto poznámku považuje posudková komise za subjektivní názor lékaře, který ale nemá podklad v objektivně prokázaných poruchách funkce, které by způsobovaly pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti posuzovaného nejméně o 66 % podle platných posudkových kritérií. Na základě toho Krajský soud v Brně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 26. 8. 2002.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, již odůvodnil tím, že jeho zdravotní stav se nelepší, naopak se zhoršil, a že posudková komise ani soud při svém rozhodování nepřihlédly k lékařskému nálezu MUDr. H. z neurologické ambulance 22. 5. 2000, ze kterého je zřejmé, že stěžovatel není schopen trvalejší fyzické ani statické zátěže, a také poukázal na lékařský nález MUDr. P., CSc., z úrazové nemocnice v Brně z 9. 6. 2000, ze kterého je zřejmé, že není schopen soustavné pracovní činnosti. Soud I. stupně si podle stěžovatele odporuje, když hovoří o tom, že není schopen vykonávat práce ve vynucené nepříznivé poloze páteře a v chladu, a naproti tomu že je schopen vykonávat lehčí dělnické práce, spíše sedavé, např. při obsluze strojů a zařízení, neboť i při těchto pracích dochází k dlouhodobým vynuceným polohám páteře.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Z odůvodnění:
Pro posouzení zdravotního stavu občanů a dochované pracovní schopnosti jsou pro účely přezkumného soudního řízení podle § 4 odst. 2 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v platném znění, povolány posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věci ČR. Pro toto řízení je nezbytné posouzení zdravotního stavu občanů tak, aby byly vyloučeny pochybnosti o úplnosti podkladů, na jejichž základě bylo posouzení prováděno, a aby nevznikly žádné pochybnosti ani o diagnóze onemocnění a okruhu zaměstnání, která zjištěným onemocněním vyhovují a která jsou tito občané schopni vykonávat.
V daném případě stěžovatel odkazuje na nálezy lékařů MUDr. H. a MUDr. P., CSc., které se však staly právě důvodem pro zrušení rozsudku soudu I. stupně usnesením Vrchního soudu v Olomouci, ohledně nichž se měla posudková komise znovu vyjádřit. Tak se i stalo a posouzení shora uvedených lékařských zpráv posudkovou komisí kasační soud považuje za odpovídající požadavku, který odvolací soud vznesl, a rovněž má kasační soud za to, že posudková komise se po obsahové stránce plně vypořádává s pochybnostmi, jež v průběhu dosavadního soudního řízení vzešly. Zejména se velmi podrobně zabývá porovnáním postižení, jež bylo hodnoceno jako rozhodující příčina dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, a jiného postižení – středně těžkého postižení funkce páteře. V tomto srovnání pak vychází hodnocené onemocnění jako závažnější z hlediska poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti. Ani tvrzení komise o tom, že neschopnost trvalejší fyzické či statické zátěže není v rozporu s možností vykonávat lehčí dělnické práce, nepovažuje soud za rozporné: není totiž úkolem posudkové komise stanovovat konkrétní zaměstnání, nýbrž toliko jejich okruh, který ve stanoveném posudku komise popsala v obecné rovině. Názor jiného lékaře o neschopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatele pak komise odmítla s poukazem na své odborné závěry, které posudkově hodnotila.
Z uvedených důvodů nelze na podaný posudek pohlížet jinak nežli jako na úplný, správný a přesvědčivý. Jestliže soud I. stupně vycházel z takto podaného posudku a rozhodnutí žalované potvrdil, nepochybil. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost neshledal důvodnou, a to nejen pro uváděné ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., ale ani pro důvody, k nimž by soud měl přihlížet z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že pokud by důvod měl spočívat toliko v tvrzených vadách řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., pak pro takovéto tvrzení neshledává žádný podklad ve spise, neboť správní orgán vycházel z podkladů, totiž posouzení lékařem Okresní správy sociálního zabezpečení v Břeclavi, a tedy jeho rozhodnutí mělo oporu ve spisu. Nebylo ani shledáno, že by takovéto zjištění bylo důsledkem porušení zákona v ustanovení o řízení před správním orgánem, resp. způsobem, který by mohl ovlivnit zákonnost. Soud se zaměřil ve smyslu § 109 odst. 3 i na další možné důvody, pro něž by případně mohlo být rozhodnutí soudu I. stupně shledáno zmatečným nebo nezákonným, resp. nepřezkoumatelným; žádný z těchto důvodů však neshledal, neboť soud I. stupně se důvody, pro které nevyhověl žalobkyni, velmi podrobně zabýval.