Vydání 1/2004

Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které mu předcházelo, a to v rozsahu vymezeném ustanovením § 109 s. ř. s. Podle druhého odstavce tohoto ustanovení je Nejvyšší správní soud vázán rozsahem kasační stížnosti; to neplatí, je-li na napadeném výroku závislý výrok, který napaden nebyl, nebo je-li rozhodnutí správního orgánu nicotné. Podle třetího odstavce je Nejvyšší správní soud dále vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§ 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.] nebo bylo-li zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Podle čtvrtého odstavce nepřihlíží Nejvyšší správní soud ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí.

K posouzení zdravotního stavu občanů a dochované míry pracovní schopnosti jsou pro účely přezkumného soudního řízení podle § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v platném znění, povolány posudkové komise MPSV. Pro toto řízení je nezbytné posouzení zdravotního stavu občanů tak, aby byly vyloučeny pochybnosti o úplnosti podkladů, na jejichž základě bylo posouzení prováděno, a aby nevznikly žádné pochybnosti ani o diagnóze onemocnění ani o okruhu zaměstnání, která zjištěným onemocněním vyhovují a která jsou občané schopni vykonávat.

Z hlediska hmotněprávní úpravy se na věc vztahuje zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve spojení s vyhláškou č. 284/1995 Sb., jejíž příloha č. 2 stanovuje procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti (v daném případě ve znění vyhlášky č. 40/2000 Sb.). Podmínky, za nichž lze plný invalidní důchod přiznat, jsou vyjádřeny v § 39 odst. 1. Podle tohoto ustanovení je pojištěnec plně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu buď poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 %, nebo je schopen pro zdravotní postižení soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek. Třetí odstavec tohoto ustanovení ponechává způsob posouzení a procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti a vymezení okruhu zdravotních postižení umožňujících soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek na prováděcím předpisu.

Způsob výpočtu procentní míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti tak upravuje ustanovení § 6 vyhlášky č. 284/1995 Sb., v platném znění, a příloha č. 2 k této vyhlášce. Seznam zdravotních postižení umožňujících soustavnou výdělečnou činnost za zcela mimořádných podmínek je obsažen v § 7 a v příloze 3 k citované vyhlášce. Mezi těmito postiženími jsou uváděna následující onemocnění: úplná nevidomost obou očí, praktická nevidomost obou očí, amputační ztráty obou dolních končetin, resp. obou horních končetin či jedné horní a jedné dolní končetiny, ochrnutí dvou končetin, zdravotní postižení způsobující imobilitu, pro kterou je osoba trvale odkázána na vozík pro invalidy, dále střední mentální retardace, těžké formy duševních onemocnění a těžce slabý zrak spolu s těžkou nedoslýchavostí, případně úplnou nebo praktickou hluchotou.

Posuzování zdravotního stavu a pracovní neschopnosti je upraveno v ustanovení § 1 až 4 vyhlášky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení. Ustanovení § 3 cit. vyhlášky uvádí, že posudkovými lékaři a tajemníky posudkových komisí MPSV pověřuje ministerstvo své pracovníky se souhlasem těchto pracovníků a dalšími členy posudkových komisí jsou odborní lékaři jednotlivých klinických oborů. Posudková komise ministerstva je schopna jednat a usnášet se, je-li přítomen posudkový lékař, který je předsedou této komise, tajemník a další lékař. Posudková komise se usnáší většinou hlasů a při rovnosti hlasů rozhoduje hlas jejího předsedy. Dále je uváděno, jak konkrétně posudková komise při posouzení zdravotního stavu občanů jedná.

Soud I. stupně postupoval v souladu se zákonem, jestliže vycházel z posudku vydaného posudkovou komisí MPSV, která zasedala v předepsaném složení, tedy i za přítomnosti dalšího lékaře z oboru nemoci, jež byla určena jako rozhodující příčina poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti. Jestliže důvody pro podání kasační stížnosti byly spatřovány ve vadách řízení spočívajících v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, přičemž za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], pak soud konstatuje, že takovýto důvod pro podání kasační stížnosti zde není dán. Správní orgán vycházel z posudku, jenž podal lékař příslušné okresní správy sociálního zabezpečení (§ 1, 2 cit. vyhlášky č. 170/1991 Sb.). Tento posudek byl pro správní orgán - žalovanou Českou správu sociálního zabezpečení - podkladem, z něhož při svém rozhodování vycházel. Právo posuzovat zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pak vyplývá z ustanovení § 8 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v platném znění. Na rozdíl od správního řízení, v němž ustanovení § 8 odst. 1 zák. č. 582/1991 Sb. zakládá faktickou i právní disociaci řízení do dvou fází, v řízení přezkumném speciální ustanovení § 4 odst. 2 cit. zákona podobný dopad nemá. V něm postupuje soud podle soudního řádu správního a pro dokazování aplikuje pravidla obsažená v jeho části třetí hlavě I., hlavě II. dílu prvém (§ 77 s. ř. s.). Všechny důkazy, které soud v řízení provede, pak podléhají jeho hodnotící činnosti, tedy jednotlivě i v jejich souhrnu, jak uvádí ustanovení § 77 odst. 2 s. ř. s. To se týká i samotného posudku posudkové komise MPSV vydávaného pro účely přezkumného řízení v souladu se zmíněným ustanovením speciální procesní normy. Ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. je nutno interpretovat a aplikovat v souhrnu procesních norem platných pro přezkumné řízení soudní a stejným způsobem je třeba hodnotit důkaz prováděný na základě tohoto ustanovení. Je-li toto ustanovení pojímáno v širším kontextu procesního práva, nemůže samo o sobě založit nerovnost účastníků řízení. Pokud jde o důkazní řízení, pak soud postupuje vždy individuálně podle okolností konkrétního případu a na základě své úvahy také hodnotí i případný požadavek na pořízení dalšího posudku posudkové komise nebo znaleckého posudku.

Posudková komise jako orgán příslušný k podání kvalifikovaného posudku, který pak soud jako jeden z důkazů hodnotí, žalobkyni i vyšetřila, a to odborným ortopedem. Vycházela z úplné zdravotní dokumentace; proti té nebyla vznesena námitka, pokud jde o její úplnost. Posudková komise se také vypořádala se všemi nemocemi, jimiž žalobkyně trpí. Podrobně je popsala, a pokud hodnotila jako rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu těžké omezení hybnosti pravého kolena a nikoli levého ramena, stalo se tak jednak na základě odborného posouzení, jednak toto hodnocení je pro žalobkyni příznivější, neboť samo postižení hybnosti levého ramena bylo možno hodnotit pouze poloviční sazbou. Další onemocnění pak představovalo navýšení ve smyslu § 6 odst. 4 vyhlášky č. 284/1995 Sb. Posudková komise stanovila okruh zaměstnání, která nemůže žalobkyně vzhledem ke svému zdravotnímu postižení vykonávat. Z toho nelze dovodit absolutní zákaz výkonu jakékoli práce ani další nemožnost vykonávat práce jen v takovém rozsahu, které by odůvodňovaly přiznání plného invalidního důchodu. Přitom zákonem stanovená kritéria se týkají dochované míry schopnosti soustavné výdělečné činnosti, jež je zjišťována ve smyslu konkrétního zařazení podle přílohy č. 2 cit. vyhlášky, ve znění účinném ke dni vydání napadaného rozhodnutí žalované. Posudková komise se zabývala i ustanovením § 39 odst. 1 písm. b) zák. č. 155/1995 Sb., když uvedla v protokolu o jednání, že nešlo o schopnost vykonávat pro zdravotní postižení soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek.

S ohledem na podrobné odůvodnění nálezu zbývá jednoznačně uzavřít, že ani v tomto ohledu pro charakter zdravotních postižení, jež jsou ve správním spise uvedeny, nelze zpochybnit závěr posudkové komise v tomto bodě. Jestliže posudková komise hovoří o možném zlepšení zdravotního stavu, není to rozhodující pro správné zjištění míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti. Posudková komise vyšla ze současného, tedy nezlepšeného, stavu. Posudek pak soud I. stupně oprávněně hodnotil jako stěžejní důkaz, neboť mu nebyly předloženy v průběhu řízení žádné jiné důkazy, na jejichž základě by mohl mít pochybnosti o úplnosti, přesvědčivosti a správnosti takto podaného posudku. Přitom žalobkyně možnost předložení takovýchto důkazů měla, ale nevyužila ji. V tomto směru nelze v řízení před soudem I. stupně ani shledat vadu, jež by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Neobstojí ani námitka týkající se toho, že komise posuzovala schopnost soustavné výdělečné činnosti podle základního onemocnění a nehodnotila celkový komplex zdravotních potíží, neboť způsob stanovení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti vymezuje právní předpis, totiž vyhláška č. 284/1995 Sb. v § 6 odst. 3, podle něhož pro stanovení procentní míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti je nutné určit zdravotní postižení, které je příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Je-li těchto zdravotních postižení více, jednotlivé hodnoty poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti se nesčítají; v tomto případě se určí, které zdravotní postižení je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, a procentní míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti se stanoví podle tohoto zdravotního postižení, a to se zřetelem k závažnosti ostatních zdravotních postižení.

Posudková komise nemohla sčítat míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti pro jednotlivé choroby. Žalobkyně netvrdí, že by jiné než ortopedické onemocnění bylo závažnější, ani k tomu nepřikládá žádný důkaz.

Z uvedených důvodů nelze na podaný posudek pohlížet jinak než jako na úplný, správný a přesvědčivý. Jestliže soud I. stupně vycházel z takto podaného posudku a rozhodnutí žalované potvrdil, nepochybil. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost neshledal důvodnou, a to nejen pro uváděné ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., ale ani pro důvody, k nimž by soud měl přihlížet z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že pokud by důvod měl spočívat toliko v tvrzených vadách řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., pak pro takovéto tvrzení neshledává žádný podklad ve spise, neboť správní orgán vycházel z posouzení lékařem Pražské správy sociálního zabezpečení, a jeho rozhodnutí tedy mělo oporu ve spisu. Nebylo také shledáno, že by zjištění správního orgánu bylo učiněno v důsledku porušení zákona v ustanovení o řízení před správním orgánem, resp. způsobem, který by mohl ovlivnit zákonnost. Rovněž tak nelze na rozhodnutí žalované pohlížet jako na nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, neboť jak výrok, tak i důvody jsou zcela seznatelné; i forma vydaného rozhodnutí je v souladu se zákonem. Proto se soud zaměřil ve smyslu § 109 odst. 3 i na další možné důvody, pro něž by případně mohlo být shledáno rozhodnutí soudu I. stupně zmatečným nebo nezákonným, resp. nepřezkoumatelným; žádný z těchto důvodů rovněž neshledal, neboť soud I. stupně se velmi podrobně zabýval důvody, pro které žalobkyni nevyhověl.

Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou podle § 110 odst. 1 s. ř. s.