797/2006
Důchodové pojištění a péče nahrazující péči rodičů
Ej 466/2005
Důchodové pojištění: péče nahrazující péči rodičů
k § 20 odst. 2 a § 52 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění
Je-li stěžovatelka dítětem manželky zemřelého a její druhý rodič není znám, lze ji považovat za dítě převzaté do péče nahrazující péči rodičů [§ 20 odst. 2 a § 52 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění], a to i přesto, že ji zemřelý nepřevzal do této péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2005, čj. 4 Ads 67/2004-64)
Věc:
Věra R. proti České správě sociálního zabezpečení o sirotčí důchod, o kasační stížnosti žalobkyně.Žalovaná svým rozhodnutím ze dne 9. 4. 2002 zamítla žádost žalobkyně o sirotčí důchod, neboť žalobkyně nesplňovala podmínky podle § 52 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Nárok na sirotčí důchod má podle žalované nezaopatřené dítě, a to v případě, že zemřel rodič (osvojitel) tohoto dítěte, nebo osoba, která převzala dítě do péče nahrazující péči rodičů a na niž bylo dítě v době její smrti převážně odkázáno výživou, kterou nemohli ze závažných důvodů zajistit rodiče tohoto dítěte. Za dítě převzaté do péče nahrazující péči rodičů se považuje dítě, které bylo do této péče převzato na základě rozhodnutí příslušného orgánu (obvykle soud, popřípadě okresní úřad), dítě manžela, které mu bylo svěřeno do výchovy rozhodnutím soudu, a dítě manžela, zemřel-li druhý rodič dítěte nebo není-li znám. Žalovaná dále uvedla, že podle usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 1984, podle něhož František R. není biologický otec žalobkyně, nutno dovodit, že žalobkyni na přiznání sirotčího důchodu nárok nevznikl.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně opravný prostředek, v němž vyslovila názor, že podmínky pro přiznání sirotčího důchodu splňuje. Uvedla, že František R. zemřel dne 26. 12. 2001; jako manžel její matky o ni pečoval jako o vlastní, a to nepřetržitě od jejího narození, až do své smrti ji materiálně zabezpečoval a pobíral na ni přídavky na dítě. Poukazovala dále na to, že studuje vysokou školu a byla na jmenovaného odkázána výživou, neboť žila pouze s ním ve společné domácnosti. Proto je jí známo, že jmenovaný na ni pobíral přídavky na děti. František R. dlouhodobě nežil ve společné domácnosti s její matkou. Žil se žalobkyní a choval se k ní jako k vlastní dceři. Až do jeho smrti nevěděla, že není jeho dcera, a má i jeho jméno. Namítala dále, že pokud František R. pobíral přídavky na dítě po dobu svého života až do své smrti, což by mělo být průkazné z evidence žalované, jistě za svého života učinil akt o tom, že ji převzal do péče nahrazující péči rodičů, na základě kterého mu byl návrh na přídavky na dítě přiznán a přídavky vypláceny.
Městský soud v Praze po provedeném dokazování svým rozsudkem ze dne 8. 10. 2002 rozhodnutí žalované potvrdil. V tomto rozhodnutí vycházel z obsahu dávkového spisu žalobkyně, z jejího výslechu, z výslechu matky žalobkyně, svědkyně Věry R. a svědkyně Markéty S., sestry žalobkyně, dále ze spisu Věry R. ve věci vdovského důchodu a ze spisu Františka R. V průběhu řízení bylo prokázáno, že František R. není otcem žalobkyně. Soud proto posuzoval otázku, zda František R. převzal žalobkyni do péče nahrazující péči rodičů a zda žalobkyně byla v době jeho smrti na něho převážně odkázána výživou, kterou nemohli ze závažných důvodů zajistit její rodiče. Okolnost, že dítě bylo převzato do péče nahrazující péči rodičů, je zvláštní právní skutečností, která má vliv především v souvislosti s posouzením nároku na pozůstalostní dávky důchodového pojištění. Za dítě převzaté do péče nahrazující péči rodičů se považuje dítě, jež bylo převzato do takové péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu, nebo dítě manžela, které mu bylo svěřeno do výchovy rozhodnutím soudu, nebo dítě manžela, zemřel-li druhý rodič dítěte nebo není-li znám. Žalobkyně nebyla svěřena do výchovy Františka R. na základě rozhodnutí příslušného orgánu, ani mu nebyla svěřena do výchovy rozhodnutím soudu. Františka R. tedy podle názoru soudu nelze pokládat za osobu, která převzala dítě do péče nahrazující péči rodičů, neboť žalobkyně byla vychovávána matkou. Na Františka R. nebyla ani odkázána výživou, neboť její matka řádně pracovala až do 30. 6. 2000, a poté pobírala starobní důchod, takže z těchto příjmů mohla potřeby dcery uspokojovat.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, v němž namítala, že soud nesprávně hodnotil posouzení otázky týkající se jejího převzetí zemřelým Františkem R. do péče nahrazující péči rodičů. Poukazovala na to, že se jmenovaným žila odmalička, on se o ni staral jako o vlastní a materiálně ji zabezpečoval v době, kdy její matka pro vážné onemocnění progresivně přecházející v psychickou poruchu o ni dlouhodobě nepečovala, ani ji nemohla materiálně podporovat. Namítala dále, že o jmenovaného jako jediná řádně pečovala v době jeho nemoci před smrtí a spolu vytvářeli rodinu, neboť i když jeho manželka a její matka s nimi žila v jednom domě, bydlela v důsledku předchozích rozporů a zejména v důsledku svého onemocnění dlouhodobě odděleně, a tyto skutečnosti trvaly nezměněně až do smrti Františka R. Její matka, pokud vypovídá, že žila společně se žalobkyní a jmenovaným a že s nimi společně hospodařila, nesděluje pravdu. To lze zjistit dokazováním, které nebylo prováděno. Žalobkyně dále namítala, že do smrti Františka R. nevěděla o tom, že není jeho dcerou. O tom jí nic nesdělil jmenovaný ani její matka. Uváděná skutečnost velmi závažně zasáhla do jejího dalšího života a ona sama pro neznalost jí nezaviněnou nemá a neměla možnost důsledkům této skutečnosti předcházet, protože dnes již nemá možnost navrhovat určení svého skutečného otce a od něho požadovat zabezpečení po dobu přípravy na zaměstnání.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 2002 odvolání odmítl podle § 208 o. s. ř. jako opožděně podané. Vycházel z toho, že žalobkyni byl rozsudek doručen dne 23. 10. 2002, přičemž odvolání bylo podáno prostřednictvím pošty dne 8. 11. 2002, tedy opožděně.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, v němž uvedla, že dne 23. 10. 2002 byl rozsudek nesprávně doručen její matce, která jí ho předala později.
Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 20. 11. 2003 usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2002 zrušil. V odůvodnění rozsudku Nejvyšší správní soud shledal, že na danou věc nedopadají přechodná ustanovení obsažená v § 129 s. ř. s. a násl. Konstatoval, že v tomto případě se jedná o značně specifickou situaci, kdy napadené usnesení sice bylo vydáno před účinností soudního řádu správního, avšak stěžovatelce bylo doručeno až po nabytí účinnosti tohoto zákona. Přezkum napadeného usnesení tedy již není možno provést podle dřívější úpravy, obsažené v občanském soudním řádu, nýbrž je nutno postupovat podle soudního řádu správního, který však ve svých přechodných ustanoveních na tuto situaci výslovně nepamatuje. Soud byl mimo jiné veden snahou celou situaci vyřešit tak, aby postupoval ústavně konformně – tedy aby umožnil přístup žalobkyně k soudnímu přezkumu citovaného rozsudku Městského soudu v Praze. Z obsahu spisu nelze vyloučit, že předmětný rozsudek skutečně převzala matka stěžovatelky, z čehož je nutné dovodit, že citovaný rozsudek nebyl žalobkyni řádně doručen, a nemohl tedy nabýt ani právní moci.
Městský soud poté předložil věc Nejvyššímu správnímu soudu s tím, že podle jeho názoru je kasační stížnost podána opožděně, neboť rozsudek byl doručen zástupci žalobkyně (stěžovatelky) dne 29. 1. 2004, a pokud je kasační stížnost podána až 10. 9. 2004, jde o podání po lhůtě.
Nejvyšší správní soud přípisem ze dne 28. 12. 2004 vrátil věc Městskému soudu v Praze s tím, že jeho názor o opožděnosti kasační stížnosti nesdílí. Uvedl, že v dané věci bylo třeba vycházet nikoliv z data doručení rozsudku ze dne 8. 10. 2002 zástupci stěžovatelky, neboť v tomto stadiu řízení nebyla zastoupena, ale z data doručení tohoto rozsudku přímo stěžovatelce, což se stalo podle obsahu spisu dne 30. 8. 2004. Jestliže stěžovatelka podala kasační stížnost dne 10. 9. 2004, pak ji podala včas. Dále Nejvyšší správní soud zavázal Městský soud v Praze k tomu, aby vyzval stěžovatelku k předložení plné moci udělené advokátovi pro řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2002 a k tomu, aby tuto kasační stížnost prostřednictvím advokáta doplnila o náležitosti uvedené v soudním řádu správním.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka mimo jiné uvedla, že soud v průběhu dokazování provedl též výslech její matky a hodnotil výpověď matky bez ohledu na její psychické onemocnění, na které stěžovatelka v podání i v navržených důkazech poukazovala. Výpověď matky v části směřující proti dokazování stěžovatelky o tom, že František R., ač formálně nebyl jejím biologickým otcem, ji převzal do péče nahrazující péči rodičů, je ve věci posouzení právní otázky jejího nároku na sirotčí důchod rozhodující. Hodnotu výpovědi matky podle názoru stěžovatelky je potřeba posuzovat v souladu se změněným psychickým stavem.
Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2002 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
V posuzované věci jak správní orgán, tak i soud vycházely z toho, že stěžovatelka nebyla svěřena do výchovy Františka R. na základě rozhodnutí příslušného orgánu, ani mu nebyla svěřena do výchovy rozhodnutím soudu. Z toho dovozovaly, že stěžovatelka tedy není dítětem, které by bylo převzato do péče nahrazující péči rodičů. Konstatovaly, že stěžovatelka nesplňovala podmínku nároku na sirotčí důchod, tedy že František R. nebyl osobou, který převzal dítě do péče nahrazující péči rodičů.
Výše uvedená aplikace ustanovení § 52 ve spojení s ustanovením § 20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění je však zcela nedostatečná, a navíc není správná. Nutno totiž vycházet z toho, že ustanovení § 20 odst. 2 tohoto zákona v sobě zahrnuje 3 skupiny dětí, které se považují za děti převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů. Jednak je to a) dítě, jež bylo převzato do této péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu, dále se jedná o b) dítě manžela, které mu bylo svěřeno do výchovy rozhodnutím soudu, a poté c) dítě manžela, zemřel-li rodič dítěte nebo není-li znám. Z tohoto pohledu se však soud ani správní orgán touto otázkou nezabývaly, a i když je z provedeného řízení zřejmé, že stěžovatelka nesplňuje podmínky uvedené pod shora uvedenými písmeny a) a b), nasvědčují dosud provedené důkazy tomu, že stěžovatelka byla dítětem manžela, jehož rodič není znám.
Správní orgán ani soud totiž nezpochybnily, že František R. byl manželem matky stěžovatelky Věry R. Žalovaná pak dále vycházela z toho, že podle ověřeného rodného listu stěžovatelky, vyhotoveného dne 14. 2. 2001, není otec stěžovatelky uveden. Sama stěžovatelka ve svých podáních i ve svém výslechu u jednání soudu dne 24. 9. 2002 uváděla, že skutečnost, že není pokrevní dcerou Františka R., zjistila až v souvislosti s řešením dědictví po jeho smrti. Uvedená skutečnost zasáhla významně do jejího dalšího života, neboť jí neměla možnost předcházet, a nyní již nemůže navrhovat určení skutečného otce a od něho požadovat zabezpečení po dobu přípravy na zaměstnání.
Z výše uvedeného tedy plyne, že doposud nebylo vyvráceno, že stěžovatelka je dítětem Věry R., manželky Františka R., a biologický otec stěžovatelky není znám. Uvedené ve svých důsledcích znamená, že stěžovatelka byla dítětem manžela, jejíž druhý rodič (otec) není znám, a nutno tedy konstatovat, že splňovala podmínku „dítěte převzatého do trvalé péče nahrazující péči rodičů“.
Zbývalo tedy posoudit, zda stěžovatelka splňovala další podmínku uvedenou v ustanovení § 52 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, tj. zda byla na Františka R. v době jeho smrti převážně odkázána výživou, kterou nemohli ze závažných důvodů zajistit její rodiče.
Z provedeného dokazování zatím lze vycházet z toho, že výživu stěžovatelky nemohl zajistit její biologický otec, který není znám.
V odůvodnění rozsudku se soud postavil na stanovisko, že stěžovatelka nebyla na Františka R. odkázána výživou, neboť její matka řádně pracovala do 30. 6. 2000 a poté pobírala starobní důchod, takže z těchto příjmů mohla potřeby dcery uspokojovat.
Výše uvedený závěr však zůstává spíše v rovině hypotézy a není podle názoru Nejvyššího správního soudu podložen provedenými důkazy, neboť dosud provedené dokazování k objasnění této skutečnosti směřovalo pouze částečně.
K tomu nutno uvést, že stěžovatelka již v opravném prostředku a poté po celou dobu řízení zdůrazňovala, že František R. nežil dlouhodobě ve společné domácnosti s její matkou, ale se stěžovatelkou, a choval se k ní jako k vlastní dceři. Matka sice bydlela v témže domě, ale protože je psychicky nemocná, žila v jiném bytě domu. Došlo dále k tomu, že matka, která původně pobírala přídavky na stěžovatelku, si tyto ponechávala, a proto je poté začal pobírat František R., a od 15 let věku sama stěžovatelka. Stěžovatelka ve svém výslechu (provedeném bez příslušného poučení podle § 131 o. s. ř.) uvedla, že matka přispívala na její potřeby jednou polovinou a druhou polovinou přispíval pan R.
V řízení dále byla vyslechnuta matka stěžovatelky Věra R., ale bylo namítáno, že vzhledem k jejímu onemocnění není schopna poskytnout soudu podstatné údaje. Tato svědkyně ovšem uvedla, že žila ve společné domácnosti s Františkem R. a stěžovatelkou, avšak na způsob hospodaření, případně na zjištění, jakým způsobem přispíval zemřelý na potřeby stěžovatelky, nebyla dotazována. Totéž platí i u svědkyně Markéty S., sestry stěžovatelky, která sice rovněž uvedla, že František R. žil s její matkou ve společné domácnosti, ale na konkrétní skutečnosti, které by objasnily, nakolik byla stěžovatelka odkázána výživou na zemřelého, nebyla rovněž soudem dotazována. Soud dále zjišťoval i výdělkové poměry matky stěžovatelky a zemřelého, avšak tyto blíže v odůvodnění napadeného rozsudku nezhodnotil a neuvedl ani údaj, který zjistil ze spisu Františka R., totiž ten, že rozhodnutím žalované ze dne 14. 9. 2000 mu byl přiznán zpětně plný invalidní důchod od 1. 1. 1997, kdy doplatek důchodu činil 214 743 Kč.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že není-li znám biologický otec stěžovatelky, lze stěžovatelku považovat za dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů ve smyslu § 20 odst. 2 a § 52 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, a to i přesto, že nebyla zemřelým převzata do této péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu, neboť byla dítětem manželky zemřelého a její druhý rodič není znám. Za této situace pak bude třeba zkoumat další podmínku, kterou zákon o důchodovém pojištění předpokládá pro vznik nároku na sirotčí důchod, tj. podmínku převážné odkázanosti stěžovatelky na výživu zemřelého v době jeho smrti.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.