Vydání 5/2006

Rozhodnutím ze dne 1. 8. 2003 odňala Česká správa sociálního zabezpečení žalobci podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, od 6. 9. 2003 plný invalidní důchod s odůvodněním, že podle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení Mělník (dále jen "OSSZ") ze dne 24. 7. 2003 již není žalobce plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 20 %, a nedosáhla tak nejméně 66 %, které ustanovení § 39 zákona o důchodovém pojištění spojuje s trváním nároku na plný invalidní důchod.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2004 zrušil k opravnému prostředku (žalobě) napadené rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 1. 8. 2003 pro nezákonnost a věc vrátil tomuto orgánu k dalšímu řízení. Vycházel přitom především z obsahu a závěrů posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, která dospěla k závěru, že k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí byl žalobce částečně invalidní (nejdříve již od listopadu 2002) podle § 44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., nikoli však plně invalidní podle § 39 téhož zákona, ve znění zákona č. 134/1997 Sb., neboť pokles jeho schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu přesáhl 33 % potřebných pro invaliditu částečnou, nedosahoval však 66 % odpovídajících invaliditě plné, přičemž u žalobce nešlo ani o schopnost vykonávat pro zdravotní postižení soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek (ve smyslu přílohy č. 3 k vyhlášce č. 284/1995 Sb.). Podle názoru krajského soudu postupovala Česká správa sociálního zabezpečení správně, pokud odňala žalobci od 6. 9. 2003 plný invalidní důchod. Pochybení však bylo shledáno v tom, že bez nové žádosti v jednom správním řízení nerozhodla jak o odnětí plného invalidního důchodu, tak o částečném invalidním důchodu, jak jí to ukládá ustanovení § 86 odst. 3 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení.

Proti tomuto rozsudku podala Česká správa sociálního zabezpečení jako stěžovatelka kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatelka především zdůrazňuje, že plný invalidní důchod a částečný invalidní důchod jsou podle zákona o důchodovém pojištění dva zcela samostatné druhy důchodů, přičemž řízení o přiznání každé z těchto dávek se zahajuje na základě písemné žádosti ve smyslu § 81 odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Podle jejího názoru se ustanovení § 86 odst. 3 téhož zákona - podle něhož může orgán rozhodující o plném invalidním důchodu nebo částečném invalidním důchodu bez nové žádosti rozhodnout i o částečném invalidním důchodu nebo plném invalidním důchodu, jestliže v průběhu řízení zjistí, že občan je částečně invalidní nebo plně invalidní - vztahuje jen na řízení o přiznání dávky, a jde tedy o ustanovení speciální ve vztahu k ustanovení § 81 odst. 2 zákona o organizaci a provádění speciálního zabezpečení. Jen v případech, kdy pojištěnec žádá například o plný invalidní důchod a podle posudku lékaře příslušné OSSZ je pouze částečně invalidní, není třeba podání další žádosti o částečný invalidní důchod (a naopak). Přezkoumávaná věc však tímto případem není, neboť napadeným rozhodnutím došlo k odnětí dávky v důsledku změny žalobcova zdravotního stavu z plné invalidity na částečnou. V takovém případě je třeba podání nové žádosti o částečný invalidní důchod. Stěžovatelka pokládá napadené rozhodnutí, jímž žalobci odňala plný invalidní důchod poté, kdy přestal být plně invalidní, za zákonné s tím, že případný nárok na jinou posléze náležející dávku nemůže být důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí pro nezákonnost.

Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.