665/2005
Důchodové pojištění a nároky z vnitrostátního práva a z mezinárodní smlouvy
Ej 297/2004
Důchodové pojištění: nároky z vnitrostátního práva a z mezinárodní smlouvy; „dílčení“
k § 31 a § 61 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 289/1997 Sb.
k čl. 1 odst. 2 a čl. 16 písm. a) Úmluvy mezi Československou republikou a Polskou republikou o sociálním pojištění ze dne 5. 4. 1948, vyhlášené pod č. 261/1948 Sb., ve znění Prvého dodatkového protokolu ze dne 30. 9. 1955, vyhlášeného pod č. 73/1957 Sb.
I. Právní vztahy důchodového pojištění, jež obsahují cizí prvek, jsou regulovány právními normami toho státu, na jehož území byla určitá činnost vykonávána (např. studium); to neplatí, stanoví-li mezinárodní smlouva jinak.
II. Jsou-li splněny podmínky nároku na dávku i bez přihlédnutí k dobám získaným na polském území, přizná nositel pojištění České republiky dávku výlučně na základě dob pojištění podle právních předpisů České republiky [čl. 16 písm. a) Úmluvy mezi Československou republikou a Polskou republikou o sociálním pojištění, vyhlášené pod č. 261/1948 Sb.].
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2004, čj. 3 Ads 45/2003-60)
Prejudikatura:
srov. č. 518/2005 Sb. NSS.Věc:
Ing. Miroslav W. proti České správě sociálního zabezpečení o starobní důchod, o kasační stížnosti žalobce.Rozhodnutím žalované ze dne 20. 2. 2001 byl žalobci přiznán podle § 31 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“), starobní důchod ve výši 6018 Kč měsíčně. V tomto rozhodnutí žalovaná uvedla, že výše důchodu byla stanovena za dobu zaměstnání na území České republiky. O době studia a zaměstnání v Polsku rozhoduje výhradně polský nositel pojištění, u něhož žalovaná uplatní žádost o důchod a požádá o zhodnocení doby pojištění v Polsku. Pokud přizná polský nositel pojištění dílčí důchod, bude od data jeho přiznání upraven také český důchod.
Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu, ve které poukazoval zejména na to, že mu měl být přiznán vyšší důchod, neboť mu měl být započítán výdělek za rok 1999 ve výši 40 259 Kč, a žalobu dále rozšířil i v tom, že mu měla být pro výši důchodu započtena i doba jeho studia v Polsku.
Krajský soud žalobu zamítl a v odůvodnění svého rozsudku zejména uvedl, že částka 40 269 Kč byla žalobci vyplacena v dubnu roku 2000, ačkoli šlo o mimořádnou odměnu za rok 1999. Soud přitom poukázal na § 5 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, z něhož plyne, že vyměřovacím základem jsou pouze příjmy zúčtované organizací v souvislosti s výkonem zaměstnání, které zakládá účast na nemocenském pojištění. I když tedy o tuto formu šlo, prémie byla vyplacena až v dubnu 2000, a tudíž do vyměřovacího základu za rok 1999 při výpočtu žalobcova důchodu nemohla být zahrnuta. Předmětem či součástí rozhodnutí žalované byla pouze výše důchodu za dobu zaměstnání na území České republiky; případné přiznání dílčího důchodu polskou stranou by mělo být předmětem dalšího rozhodnutí (jak je zřejmé z napadeného rozhodnutí žalované). Doba žalobcova studia v Polské republice by mohla být jako doba pojištění zhodnocena na podkladě potvrzení polského nositele pojištění; toto období by musel polský nositel pojištění potvrdit a zhodnotit podle svých právních předpisů, což v době vydání rozsudku neučinil. Pokud by polský nositel přiznal žalobci dílčí důchod, bude od jeho přiznání upraven český důchod také na dílčí a provedeno vyúčtování s polským důchodem.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Jako důvody kasační stížnosti uplatnil zejména důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a namítal tedy, že nezákonnost rozhodnutí spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel zejména nesouhlasí se závěrem soudu, že dle Úmluvy mezi Československou republikou a Polskou republikou o sociálním pojištění (dále jen „Smlouva“) by doba jeho studia v Polské republice mohla být jako doba pojištění zhodnocena pouze na podkladě potvrzení polského nositele pojištění. Stěžovatel namítá, že má nárok na započtení doby studia v Polské republice: doložil totiž doklady, které potvrzují splnění podmínky podle § 5 odst. 1 písm. m) zákona č. 155/1995 Sb., neboť je prokázáno, že studoval na střední a vysoké škole. Stěžovatel dále namítá, že soud nepřihlédl k čl. 16 Smlouvy, kde se konstatuje, že pokud jsou splněny podmínky nároku na důchod jen v jednom případě, pak důchod náleží podle vnitrostátních předpisů, jsou-li podmínky nároku splněny bez zřetele na ustanovení čl. 14 odst. 1 a čl. 15 Smlouvy.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Z odůvodnění:
Stěžovatel disponuje pro účely svého důchodového nároku jednak dobami získanými z činností na území České republiky, jednak dobami získanými studiem na území Polské republiky. Doba, kterou zákonodárce vymezuje jako
relevantní
, má význam jak pro nárok na dávku důchodového pojištění, tak pro její výši. Stěžovatel požádal o přiznání starobního důchodu podle § 31 zákona č. 155/1995 Sb. od 30. 12. 2000. Žalovaná o jeho nároku a výplatě dávky rozhodla 20. 2. 2001. Právním předpisem, který obecně na věc dopadá, je tedy zákon č. 155/1995 Sb. Vzhledem k tomu, že stěžovatel prokazuje i dobu studia absolvovaného na území Polské republiky v letech 1956 – 1963, jedná se o právní vztah s cizím prvkem.Koncepce právní úpravy, jak ji Nejvyšší správní soud dále vyloží a jak ji chápe, vychází z principu teritoriality práva; znamená to, že právní vztahy důchodového pojištění, jež obsahují cizí prvek, jsou regulovány právními normami toho státu, na jehož území je určitá činnost (v tomto případě studium) vykonávána. Výjimky z tohoto principu jsou obecně možné a znamenají pak, že vnitrostátní úprava zaručuje některé nároky bez ohledu na místo výkonu činnosti.
V zásadě je však vnitrostátní právní úprava ve vztazích s cizím prvkem použitelná pouze v případě, kdy není s příslušným státem uzavřena mezinárodní smlouva; do novelizace čl. 10 Ústavy České republiky ústavním zákonem č. 395/2001 Sb. dovozuje Nejvyšší správní soud přednostní použití mezinárodní smlouvy z odkazu provedeného v § 61 zákona č. 155/1995 Sb., jenž upravuje postup pro případ výplaty tzv. dílčích důchodů, tedy důchodů vypočtených se zřetelem k mezinárodní smlouvě. Mezinárodní smlouva se tak vzhledem k zákonu, který na ni odkázal, dostává do postavení .
lex specialis
Pro oblast vztahů s Polskou republikou byla uzavřena Smlouva, k jejímuž používání byla mezi oběma státy sjednána Dohoda ze dne 21. 10. 1970 (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 118/2002 Sb. m. s.) a dále Ujednání o výplatě dávek a provádění administrativní a lékařské kontroly (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 12/2003 Sb. m. s.).
Na posuzovaný případ je proto nutno aplikovat tuto mezinárodní smlouvu, jež patří mezi smlouvy uzavřené na principu proporcionality. Základní kolizní norma je obsažena v čl. 1 odst. 2 Smlouvy, podle kterého se na provádění sociálního pojištění použije právních předpisů státu, na jehož území se vykonává zaměstnání rozhodné pro pojištění. Posouzení účasti na důchodovém pojištění je tedy závislé na řešení této otázky ve vnitrostátním právním předpise té smluvní strany, na jejímž území je příslušná činnost vykonávána.
První dílčí závěr, který soud může učinit, je, že vliv studia na území Polské republiky na účast na důchodovém pojištění závisí na řešení této otázky v polských právních předpisech. Z hlediska hodnocení dob pojištění zavazuje Smlouva, je-li to nezbytné, přihlédnout i k dobám pojištění získaným podle právních předpisů druhého smluvního státu tak, jako by se jednalo o doby podle jeho právních předpisů (čl. 14 odst. 1 Smlouvy). Učiní se tak však pouze v případě, že získané doby na jednom území samy o sobě (tj. bez přihlédnutí k dobám pojištění získaným podle právních předpisů druhého státu) nepostačují ke vzniku nároku na důchod; Smlouva v čl. 16 písm. a) totiž stanoví, že pokud jsou splněny podmínky nároku na důchod pouze v jednom státě, náleží důchod podle vnitrostátních předpisů, jsou-li podmínky nároku splněny bez zřetele k ustanovení čl. 14 odst. 1 a čl. 15 Smlouvy. Znamená to, že jsou-li splněny podmínky nároku na dávku i bez přihlédnutí k dobám získaným na cizím území, přizná nositel pojištění tohoto státu dávku výlučně na základě dob pojištění podle svých právních předpisů.
V posuzované věci šlo o právě takový případ: stěžovatel získal na území České republiky podle odůvodnění rozhodnutí vydaného žalovanou dne 20. 2. 2001 34 roků pojištění, což podle § 31 zákona č. 155/1995 Sb., který požaduje pro vznik nároku 25 let pojištění, postačovalo pro přiznání důchodu výlučně podle českých právních předpisů.
Postup polského nositele pojištění soud nemůže předjímat, nicméně s ohledem na rozsah dob získaných na území České republiky lze předpokládat, že tento nositel použije čl. 14 odst. 1 Smlouvy a sečte doby získané na obou územích. Budou-li splněny podmínky jeho právních předpisů, přizná pak tzv. dílčí důchod vypočtený podle čl. 14 odst. 2 Smlouvy (v částce odpovídající poměru mezi délkou doby pojištění hodnocené podle jeho právních předpisů a celkovou dobou pojištění získanou podle právních předpisů obou států, tzn. výpočtem podle pravidla ).
pro rata temporis
Žalovaný proto postupoval správně, pokud aplikoval Smlouvu výše uvedeným způsobem.
Pokud stěžovatel poukazuje na vnitrostátní právo, zejména na § 5 odst. 1 písm. m) zákona č. 155/1995 Sb., dále na § 13 odst. 2 téhož zákona a dále na skutečnost, že jeho studium na střední a vysoké škole v Polsku splňuje požadavky na toto studium, jak jsou uznávány zákonem č. 155/1995 Sb., stejně jako na § 7 Dohody o používání Smlouvy z roku 1970, jenž upravuje příslušnost nositele k zápočtu náhradní doby, jde o úpravy na posuzovaný případ nedopadající.
Prvním důvodem je výše uvedená a zdůvodněná přednost mezinárodní smlouvy před zákonem – doby získané na území smluvního státu hodnotí výlučně ten nositel pojištění, na jehož území byly získány. Zákon č. 155/1995 Sb. umožňuje podle § 13 odst. 1 považovat za dobu pojištění i dobu zaměstnání získanou před 1. 1. 1996 podle předpisů platných před tímto dnem, a touto dobou zaměstnání byla podle § 8 odst. 1 písm. f) a § 11 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, i doba studia po skončení povinné školní docházky, a to i v cizině, pokud šlo o občany České republiky, ovšem za podmínky, že něco jiného nevyplývá z mezinárodní smlouvy. Jde tedy o ustanovení, které umožňuje zápočet doby studia v cizině pro občany ČR, pokud nebyly jejich nároky řešeny mezinárodní smlouvou.
Ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. tedy nelze na posuzovaný případ aplikovat, a nelze užít ani stěžovatelem citovaný odstavec 2 téhož ustanovení, neboť doba studia se považuje za dobu náhradní, pokud byla získána po 31. 12. 1995 s tou modifikací, že podle § 21 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. lze studium v cizině hodnotit, pokud bylo vydáno rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy o tom, že je postaveno naroveň studiu v České republice.
Tato ustanovení [§ 13 odst. 2, § 12, § 21 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb.] však lze aplikovat za splnění dvou podmínek: jednak, že mezinárodní smlouva nestanoví jinak, a jednak, že jde o doby získané po 31. 12. 1995. Ani jedna z těchto podmínek v posuzovaném případě splněna není.
Krajský soud tedy posoudil věc v konečném důsledku správně (žalobu zamítl), i když tak učinil za použití nesprávných ustanovení zákona č. 155/1955 Sb. i nesprávného ustanovení Smlouvy. Rozhodnutí bylo třeba opřít o čl. 16 písm. a) Smlouvy, § 31 a § 13 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. (pokud šlo o zápočet dob zaměstnání získaných na území České republiky před 1. lednem 1996 podle předpisů platných před tímto dnem).
Protože nepřesná aplikace právních předpisů nebyla rozhodující pro výrok napadeného rozsudku soudu, nedospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že by byl dán důvod k jeho zrušení pro nezákonnost.
(ani)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.