Vydání 8/2005

Rozhodnutím žalované ze dne 18.1.2002 byla zamítnuta žádost žalobce o český starobní důchod, a to s odkazem na Dohodu o vypořádání nároků z důchodového zabezpečení uzavřenou mezi vládou ČSSR a vládou Řecké republiky dne 17.5.1985 (dále jen „Dohoda“). Podle odůvodnění rozhodnutí žalované z Dohody vyplývá, že těm řeckým politickým emigrantům, kteří se vrátili do Řecka do 30.6.1990, přiznává důchod řecký nositel pojištění; za tím účelem uhradilo Československo Řecku jednorázovou náhradu k vyrovnání nároků řeckých občanů. Řecko se podle žalované jednak zavázalo vyplácet důchod všem repatriantům, kterým byl důchod ještě před jejich návratem do Řecka přiznán, jednak započítat podle řeckých předpisů dobu zaměstnání na území bývalé ČSSR v případech, kdy nárok na důchod vznikne až po návratu repatrianta do Řecka. Žalovaná usoudila dále, že podle českých předpisů o sociálním zabezpečení lze přiznat český důchod mimořádně (tj. prominout podmínku trvalého pobytu v ČR) v případech, kdy žadatel získal alespoň 25 roků zaměstnaní na území ČR. Tato možnost se podle žalované týkala občanů s trvalým pobytem ve státě, se kterým bývalé Československo nebo ČR neuzavřely smlouvu o sociálním zabezpečení. Na tom nic nemění ani zákon o důchodovém pojištění (č. 155/1995 Sb.) účinný od 1.1.1996, jenž zrušil podmínku trvalého pobytu v ČR pro nárok z českého sociálního zabezpečení (pojištění).

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce opravný prostředek ke krajskému soudu. V něm uvedl, že postup žalovaného správního orgánu považuje za protiprávní a nespravedlivý. Poukázal na to, že v bývalém Československu několik desítek let pracoval a platil sociální pojištění. Důchod vyplácený řeckou stranou však v odpovídající výši dostávají pouze repatrianti, kteří důchodového věku dosáhli v době , zatímco jemu, který důchodový věk dovršil později, je v Řecku pro účely důchodu započtena doba odpracovaná v ČR pouze z malé části. Rovněž uvedl, že částka poukázaná Československem Řecku kryla podle vyjádření příslušných řeckých úřadů, které mu bylo poskytnuto, pouze část důchodových nároků řeckých repatriantů. Jako další samostatné námitky žalobce uvedl, že mu žalovaná nesprávně vypočetla výši důchodu za posledních deset let práce v Československu a že ve výměře důchodu nejsou zahrnuty výdělky z vedlejšího pracovního poměru.

Městský soud v Praze opravnému prostředku nevyhověl a rozhodnutí žalované dne 16.5.2002 potvrdil a ztotožnil se s právním názorem žalované. Uvedl, že na žalobce, který do Řecka repatrioval 18.9.1987, se nepochybně vztahuje mezivládní Dohoda, zejména její čl. 2 a čl. 4, neboť v době jeho návratu do Řecka mu bylo 51 let, takže mu nevznikl nárok na starobní důchod. Dohoda byla podle soudu platná i v době rozhodování žalované a nic na tom nemění ani vyjádření řeckých úřadů, že uvedená nekryla důchodové nároky repatriantů v plné výši, nýbrž pouze zčásti, neboť v dohodě se řecká strana zavázala hradit důchodové nároky repatriantů, na něž se vztahuje, v plné výši. Do vztahu mezi repatriantem a řeckým úřadem s působností na úseku sociálního zabezpečení pak český stát zasahovat nemůže.

Žalobce proti rozhodnutí Městského soudu v Praze o opravném prostředku podal odvolání. V důsledku nové úpravy správního soudnictví účinné od 1.1.2003 bylo řízení o tomto odvolání ze zákona zastaveno. Žalobce (stěžovatel) proto podal proti danému rozhodnutí kasační stížnost. Jako důvod kasační stížnosti uvedl nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] Tuto nesprávnost stěžovatel spatřoval zejména v odepření nároku na starobní důchod s odkazem na mezivládní mezinárodní smlouvu, třebaže zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“), žádný takový důvod odepření tohoto nároku nezná a ani nestanoví, že zákon se použije, jen nestanoví-li mezinárodní smlouva jinak. Přednost před zákonem bez toho, aby jejich přednostní aplikace musela být ve zvláštním zákoně výslovně stanovena, mají podle stěžovatele pouze ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách (čl. 10 Ústavy České republiky). Stěžovatel podle svého přesvědčení splňuje podle zákona č. 155/1995 Sb. (§ 28 a násl. tohoto zákona ve spojení s jeho § 2, § 3 a § 8) všechny podmínky pro přiznání nároku na starobní důchod a žalovaná nemůže jeho nárok odmítnout s poukazem na to, že mezinárodní smlouva, která v daném případě nemá a nemůže mít přednost před zákonem, jeho nárok vylučuje.

Žalovaná ve svém vyjádření poukázala na znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který zavedl novelizované znění čl. 10 Ústavy, podle něhož jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Vzhledem k absenci přechodných ustanovení se novelizované znění čl. 10 Ústavy podle žalované použije i v případě stěžovatele.

V replice k vyjádření žalované uvedl stěžovatel, že jednak Dohoda nebyla ratifikována a vyhlášena, neboť se jedná o dohodu mezivládní, a jednak že žalovaná ve věci rozhodovala dne 18.1.2002, tedy ještě před účinností ústavního zákona č. 395/2001 Sb.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16.5.2002 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.