Vydání 4/2005

V podané kasační stížnosti žalobkyně (dále "stěžovatelka") namítá nezákonnost rozhodnutí Krajského soudu v Plzni spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Stěžovatelka shledává rozpor žalobou napadaného rozhodnutí žalované, stejně jako jejích rozhodnutí dřívějších, s ustanovením obecně závazných předpisů a Úmluvy mezi Československou republikou a Polskou republikou o spolupráci na poli sociální politiky a správy ze dne 5. 4. 1948, č. 260/1948 Sb., konkrétně ve skutečnosti, že nebyla správně aplikována ustanovení § 6 zákona č. 183/1994 Sb., o zvýšení vyplácených důchodů a důchodů přiznávaných v roce 1994 a v roce 1995, v platném znění, a čl. 14 uvedené úmluvy, neboť zvýšení důchodu o pevnou částku 420 Kč měsíčně bylo stěžovatelce kráceno, ačkoliv mělo být poskytováno v plné výši, a nově by jí měla náležet částka 1310 Kč, nikoliv krácená částka 1022 Kč. V případě, že by tuto částku neměla vyplácet Česká republika, měl by tento stát učinit příslušné kroky vůči Polské republice tak, jak předvídá výše uvedená úmluva. Zajistit výplatu z polské strany není v možnostech stěžovatelky s ohledem na to, že subjektem mezinárodní smlouvy jsou státy, a nikoliv jejich občané.

Ve vztahu k napadenému rozhodnutí žalované tak důvod nesouhlasu stěžovatelky s tímto rozhodnutím nespočívá v provedeném zvýšení procentní výměry starobního důchodu, ale v konečné výši stanoveného starobního důchodu. Pochybení pak stěžovatelka spatřuje ve stanovení výchozí výše procentní výměry důchodu (k 1. 12. 2000 jakožto ke dni, od něhož se procentní výměra zvyšuje). Současně stěžovatelka napadá stanovení výše základní výměry.

Kasační stížnost není důvodná.

Soud má spisy za prokázané, že výše základní i procentní výměry důchodu stěžovatelky byla stanovena rozhodnutím Úřadu důchodového zabezpečení v Praze vydaným dne 18. 7. 1989, kterým byl přiznán dílčí starobní důchod vypočtený podle počtu let jí odpracovaných v Polsku a Československu. Pro nárok na výši důchodu jí bylo započteno na koeficient 0,780133 v československém sociálním zabezpečení 9786 dní a v polském penzijním zaopatření 2758 dní. Důchod byl přiznán podle tehdy platných předpisů, konkrétně podle § 21 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a podle čl. 14 Úmluvy o sociálním zabezpečení mezi Československou republikou a Polskou republikou - č. 261/1948 Sb. Se správností tohoto původního rozhodnutí stěžovatelka vyjadřuje ve své kasační stížnosti výslovný souhlas.

Na základě zákona č. 183/1994 Sb., o zvýšení vyplácených důchodů a důchodů přiznávaných v roce 1994 a v roce 1995, byl dílčí starobní důchod stěžovatelky navýšen jednak procentním zvýšením podle § 1 o 5 %, jednak o pevnou částku 420 Kč (§ 6), v případě stěžovatelky však dílčenou na základě čl. 14 Úmluvy mezi Československou republikou a Polskou republikou o sociálním pojištění (č. 261/1948 Sb.), tedy v poměru doby získané na čs. území a úhrnu dob pojištění (zaměstnání) na území obou smluvních států, protože stěžovatelka byla zaměstnána na území České republiky i Polské republiky. O tomto zvýšení důchodu byla stěžovatelka informována oznámením ze dne 23. 2. 1995. Obdobná situace nastala podle zákona č. 76/1995 Sb., o zvýšení vyplácených důchodů a důchodů přiznávaných v roce 1995, kdy došlo ke zvýšení starobních důchodů o pevnou částku 680 Kč při zrušení dříve přiznané pevné částky 420 Kč a k pětiprocentnímu zvýšení důchodů bez pevné částky. V případě stěžovatelky byla pevná částka opět dílčena.

Od 1. 1. 1996 se pak na základě ustanovení § 99 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, výše důchodu přiznaného podle dosavadních předpisů platných před 1. 1. 1996 bez zvýšení o pevnou částku považuje za procentní výměru důchodu a zvýšení o pevnou částku se nadále považuje za základní výměru důchodu.

V dalších letech docházelo ke zvyšování důchodů na základě nařízení vlády č. 19/1996 Sb., č. 218/1996 Sb., č. 129/1997 Sb., č. 104/1998 Sb., č. 64/1999 Sb. a konečně č. 353/2000 Sb., vydávaných podle ustanovení § 67 odst. 10 zákona č. 155/1995 Sb. Zvyšování procentní výměry se přitom dělo vždy stanoveným procentem, zvyšování základní výměry pak vždy o pevnou částku (podle nařízení vlády č. 19/1996 Sb. o 240 Kč, podle nař. vl. č. 218/1996 Sb. o 140 Kč, podle nař. vl. č. 129/1997 Sb. o 200 Kč a podle nař. vl. č. 104/1998 Sb. o 50 Kč; podle nařízení vlády č. 64/1999 Sb. a 353/2000 Sb. se základní výměra nezvyšovala a v době vydání žalovaného rozhodnutí činila 1310 Kč). V případě stěžovatelky byla veškerá zvýšení základní výměry důchodu o pevnou částku dílčena postupem shora uvedeným; zvyšování procentní výměry důchodů dílčeno nebylo, neboť při procentním zvyšování původně dílčené částky je toto dílčení zachováno pro celou zvýšenou částku.

Pokud jde o procentní výměru důchodu, není zřejmé, z čeho stěžovatelka usuzuje na nesprávnost rozhodnutí žalované a krajského soudu, jestliže s původním stanovením svého starobního důchodu, včetně jeho dílčení ve smyslu citované úmluvy, vyjadřuje souhlas a jestliže veškerá následná zvyšování takto přiznané částky, později označené jako procentní výměra důchodu, se děla výhradně procentním (poměrným) způsobem, zachovávajícím původní poměr dílčení.

K požadavku stěžovatelky na stanovení základní výměry důchodu ve výši 1310 Kč soud konstatuje, že jak pevná částka 420 Kč podle § 6 zákona č. 183/1994 Sb., tak pevná částka 680 Kč podle zákona č. 76/1995 Sb. a konečně i základní výměra důchodu podle zákona č. 155/1995 Sb. jsou podle citovaných předpisů součástí přiznaného starobního důchodu, a podléhají proto plně jeho úpravě (dílčení) podle čl. 14 Úmluvy o sociálním pojištění. Při postupném zvyšování základní výměry důchodu pevnými částkami je pak pro zachování původního poměru dílčení nezbytné provést dílčení každé jednotlivé pevné částky, o niž se zvýšení provádí, a to ve stejném poměru, v jakém bylo provedeno dílčení původní.

Jestliže žalované rozhodnutí vycházelo z tohoto principu výpočtu zvýšení dílčího starobního důchodu žalované, nebylo možno, aby krajský soud přisvědčil námitkám stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí; proto nepochybil, když toto rozhodnutí potvrdil a žalobu zamítl.

Dovolává-li se stěžovatelka ustanovení § 6 odst. 4 zákona č. 183/1994 Sb. stanovujícího, že zvýšení o pevnou částku náleží v plné výši, i když je důchod krácen pro souběh s jiným důchodem nebo příjmem (obdobně pak § 5 odst. 5 zákona č. 76/1995 Sb.), je nutno konstatovat, že tato ustanovení na posuzovaný případ nedopadají, neboť zde se nejedná o souběh s jiným důchodem, ale o jediný starobní důchod, jehož výplatu zabezpečují ve smyslu citované úmluvy orgány sociálního zabezpečení dvou různých států. V základní výměře důchodu pak tato námitka nemá místo vzhledem k výslovné úpravě v § 58 a násl. zákona č. 155/1995 Sb.

K požadavku stěžovatelky na zabezpečení výplaty částek, o něž byl její důchod vyplácený orgány České republiky snížen při dílčení, orgány Polské republiky, soud konstatuje, že z žádného ustanovení zákona č. 155/1995 Sb., Úmluvy o sociálním pojištění č. 261/1948 Sb. ani jiných vnitrostátních či mezinárodněprávních předpisů nelze takovou povinnost dovozovat.

Krajský soud proto nepochybil, když z důvodů, které ve svém rozsudku uvedl, potvrdil rozhodnutí žalované. Kasační stížnost stěžovatelky není tedy důvodná, a Nejvyšší správní soud ji podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.