679/2005
Důchodové pojištění a charakter odpovědnosti vrátit přeplatek na důchodu
Ej 95/2004
Důchodové pojištění: charakter odpovědnosti vrátit přeplatek na důchodu
k § 118a odst. 2, § 118b a § 118c zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění zákonů č. 160/1995 Sb. a č. 134/1997 Sb. (v textu též „zákon č. 582/1991 Sb.“)
k § 37 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném k 31. 12. 2003
I. Ustanovení § 118a odst. 2 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve spojení s ustanovením § 37 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, zakládá objektivní odpovědnost příjemce dávky starobního důchodu vrátit ty vyplacené dávky starobního důchodu, které mu nenáležely, tj. byly mu vyplaceny, ač pro výplatu těchto dávek nebyly splněny podmínky stanovené zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění.
II. Protože zákon ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v § 118a odst. 2 obsahuje speciální úpravu odpovědnosti za přeplatek na starobním důchodu ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, je v daném případě nutné postupovat podle tohoto ustanovení, nikoliv podle ustanovení § 118b, případně § 118c zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2004, čj. 5 Ads 16/2003-40)
Věc:
Václav Z. v K. proti České správě sociálního zabezpečení o přeplatek na starobním důchodu, o kasační stížnosti žalobce.Česká správa sociálního zabezpečení (v dalším též „ČSSZ“) rozhodnutím ze dne 19. 10. 2001 uložila žalobci podle § 118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. povinnost vrátit přeplatek na starobním důchodu, který vznikl tím, že nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho vyplácení.
Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek (podle tehdy účinné úpravy v části páté hlavě třetí občanského soudního řádu). Řízení o něm dokončil Krajský soud v Praze již podle ustanovení soudního řádu správního v řízení žalobním a rozsudkem ze dne 14. 1. 2003 žalobu zamítl.
Své rozhodnutí krajský soud odůvodnil tím, že žalobcova povinnost vrátit vyplacené částky starobního důchodu je dána podle § 118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. ve spojení s § 37 zák. č. 155/1995 Sb. Jde o zvláštní úpravu nároku plátce důchodu na vrácení částek starobního důchodu vyplácených při výkonu výdělečné činnosti. Odpovědnost příjemce dávky starobního důchodu zde založená je objektivní bez ohledu na zavinění, tedy bez ohledu na to, z jakého důvodu byla dávka vyplacena neprávem, a bez ohledu na splnění oznamovací povinnosti poživatele důchodu, případně organizace vykonávající úkony při provádění důchodového pojištění. Taková odpovědnost je odpovědností za výsledek; týká se souběhu starobního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti. K žalobcovým námitkám, že celou záležitost nezavinil a nezpůsobil a že jednal v dobré víře v řádné plnění úkolů ze strany organizace zabezpečující úkoly jeho důchodového pojištění, proto nebylo možné přihlédnout.
Žalobce proti rozsudku podal kasační stížnost. Uplatnil v ní důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Uplatnil v tomto ohledu množství námitek; především namítl, že vůči němu jako osobě samostatně výdělečně činné plnila úkoly při provádění důchodového pojištění Okresní správa sociálního zabezpečení v Kladně. Pochybení bylo na její straně a výhradně jejím zaviněním mu byl důchod vyplácen, a tak došlo k přeplatku. Žalobce sám důchod pobíral v dobré víře a v přesvědčení, že okresní správa sociálního zabezpečení nemůže vzhledem k profesionalitě zaměstnanců učinit pochybení.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Nejvyšší správní soud vychází především z toho, že žalobce nezpochybnil skutkové okolnosti, z nichž krajský soud ve svém rozsudku vycházel. Pro rozhodnutí kasačního soudu je tak podstatné, zda žalobcova odpovědnost za přeplatek na starobním důchodu je objektivní či nikoliv. Správní orgán i krajský soud vycházejí z žalobcovy objektivní odpovědnosti, kterou dovozují z § 118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. a z § 37 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., v jeho znění účinném k 31. 12. 2003.
Žalobce se narodil dne 12. 9. 1938, nárok na starobní důchod podle § 29 zákona č. 155/1995 Sb. mu vznikl 12. 3. 1999. Žalobce od tohoto dne o starobní důchod požádal a žalovaná mu starobní důchod od tohoto dne přiznala. Oba státní orgány proto postupovaly podle správných ustanovení zákonů. Žalobce nebyl starší 65 roků; proto mu v období dvou let po vzniku nároku na starobní důchod – pokud vykonával jako poživatel starobního důchodu samostatnou výdělečnou činnost – výplata důchodu nenáležela v těch kalendářních měsících, ve kterých byl povinen platit zálohy na pojistné na důchodové pojištění z měsíčního vyměřovacího základu, který byl vyšší než dvojnásobek částky životního minima platné pro jednotlivce, který byl poživatelem starobního důchodu. Ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., účinné v době vydání rozhodnutí správního orgánu, stanovilo, že „výplata starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 29, nenáleží...“ v případech v tomto ustanovení dále uvedených. Z nich se na žalobce vztahuje písm. b) ustanovení § 37 odst. 1.
Odpovědnost příjemců dávek důchodového pojištění a organizací upravuje zákon č. 582/1991 Sb. Ten v § 118a odst. 2 stanoví, že byl-li občanu vyplácen starobní důchod a nebyly při tom splněny podmínky stanovené zákonem o důchodovém pojištění pro výplatu tohoto důchodu, má plátce důchodu vůči tomuto občanu nárok na vrácení těch vyplacených částek starobního důchodu, které nenáležely. Toto ustanovení v souvislosti s ustanovením § 37 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., v jeho znění k 31. 12. 2003, zakládá objektivní odpovědnost příjemce dávky starobního důchodu, jemuž byl důchod vyplacen, ač nebyly splněny podmínky pro výplatu takového důchodu. Znamená to povinnost příjemce vrátit ty vyplacené částky starobního důchodu, které nenáležely. Vznik povinnosti k úhradě přeplatku je zde tedy spojen s hmotněprávní úpravou. Záměrem hmotněprávní úpravy bylo zabránit souběhu výplat starobního důchodu a příjmu z výdělečné činnosti bez ohledu na subjektivní stránku věci, a tedy bez ohledu na zavinění. Odpovědnost je proto v těchto případech konstruována jako odpovědnost objektivní. Procesní norma (§ 118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.) nezná ani žádné
liberační důvody
, které by mohly být případnou příčinou zproštění této objektivní právní odpovědnosti.Změnou ustanovení § 37 zákona č. 155/1995 Sb. zákonem č. 425/2003 Sb., účinnou od 1. 1. 2004, nedošlo ke změně posouzení žalobcovy odpovědnosti za přeplatek na starobním důchodu vzhledem k přechodným ustanovením k části první zákona č. 425/2003 Sb., protože podle jejich bodu 2 se o nárocích na důchody, které vznikly před 1. 1. 2004 a o nichž nebylo do tohoto dne pravomocně rozhodnuto, a o přiznání, odnětí nebo změně výše těchto důchodů za dobu před 1. 1. 2004, i když o nich již bylo pravomocně rozhodnuto, rozhodne podle předpisů účinných před tímto dnem. Protože zákon č. 582/1991 Sb. v 118a odst. 2 obsahuje speciální úpravu odpovědnosti za přeplatek na starobním důchodu (ve spojení s § 37 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění k 31. 12. 2003), je v daném případě nutno postupovat podle tohoto ustanovení, nikoliv podle § 118b, případně § 118c zákona č. 582/1991 Sb. Použití těchto ustanovení by navíc bylo možné jen v těch případech, kde je odpovědnost za zavinění, a nikoliv tam, kde je odpovědnost objektivní.
(ale)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.