Vydání 9/2007

V dané věci není sporu o tom, že vlastnické právo jako takové má typicky soukromoprávní obsah, a proto rozhodování o něm patří do pravomoci soudů v civilním soudnictví, což ostatně nezpochybňuje ani sám stěžovatel. Avšak pro určení toho, zda se určitá věc bude projednávat a rozhodovat v civilním nebo ve správním soudnictví, je rozhodující soukromoprávní nebo veřejnoprávní povaha případného zásahu do vlastnického práva, nikoliv však právní povaha vlastnického práva samotného, tzn. že je nutno primárně posoudit, jaký charakter má zásah, proti němuž se účastník řízení brání a hledá ochranu u soudu. K zásahu do vlastnického práva pak může docházet i ve veřejném zájmu ze strany veřejné moci.

Příkladem takového zásahu je typicky vyvlastnění a nucené omezení vlastnického práva, které je mocenským zásahem ze strany státu, neboť při použití kritéria metody právní regulace je zřejmé, že se vyvlastňovaný - - nenachází v rovnoprávném postavení s vyvlastnitelem - , jak se mj. vyjádřil i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 12. 10. 2004, čj. 4 As 47/2003-50, které bylo publikováno pod č. 448/2005 Sb. NSS. V tomto usnesení dospěl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k závěru, že přezkoumání rozhodnutí správního orgánu o zřízení věcného břemene či rozhodnutí o vyvlastění náleží do pravomoci správních soudů, zatímco rozhodnutí o určení způsobu a výše náhrady (v téže věci) je již rozhodnutím ve věci soukromého práva, které tudíž spadá do pravomoci soudů civilních. Rozšířený senát argumentoval také tím, že účelem náhradového vztahu je dosažení základního smyslu soukromého práva, tj. znovuobjevení narušené rovnováhy zúčastněných zájmů. Shodně tuto otázku posoudil i Nejvyšší soud Československé republiky v rozhodnutí publikovaném ve sbírce Vážný pod č. 8049, z něhož plyne, že . Z hlediska doktrinálního je možné vzpomenout i názor Hoetzela (Československé správní právo, Všeobecná část, Praha 1937), který vyslovil, že Výše uvedené názory se staly východiskem i pro závěr zvláštního senátu při řešení povahy právního titulu při zřízení věcného břemene (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 5. 5. 2005, čj. Konf 81/2004-12, publikované pod č. 676/2005 Sb. NSS). Nad rámec výše uvedeného je vhodné na tomto místě zmínit i zákon č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění, který nabyl účinnosti 1. ledna 2007 a dle kterého není-li stanoveno jinak, postupuje se v občanském soudním řízení ve věcech vyvlastnění podle občanského soudního řádu, jinými slovy přezkum rozhodnutí o vyvlastnění je svěřen civilní větvi soudnictví.

Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že předmětem sporu v posuzovaném případě není samotný mocenský zásah státu do vlastnického práva stěžovatele. Stěžovatelovi rodiče nepozbyli vlastnický titul k předmětnému majetku opuštěním Zakarpatské Ukrajiny v roce 1939, protože k němu došlo až v důsledku změny hranic a výměny části státního území na základě mezinárodní smlouvy uzavřené mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik (viz výše). Ke ztrátě majetku došlo tedy , tj. přímo v důsledku účinků ratifikované mezinárodní smlouvy, která byla do vnitrostátního práva transformována zákonem č. 42/1958 Sb. Ačkoliv v tehdejší právní úpravě absentovala generální recepční či jiná norma vymezující poměr vnitrostátního a mezinárodního práva, a ačkoliv bylo tehdejší Československo založeno na faktickém modelu primátu vnitrostátního práva, je na Smlouvu a na Protokol nutno nahlížet jako na součást vnitrostátního právního řádu, neboť dle čl. 74 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, byly splněny veškeré podmínky pro jejich ratifikaci, když tyto byly i vyhlášeny ve Sbírce zákonů. Proto i za této situace je nutno na tyto dokumenty nahlížet jako na závazný právní předpis, který měl právní sílu a zakládal právní vztahy. Z tohoto pohledu je Smlouva a Protokol ve spojení se zákonem č. 42/1958 Sb. právním titulem, jehož následkem byla ztráta majetku rodičů stěžovatele a součastně vznik jejich nároku na náhradu za tuto ztrátu.

Na základě těchto právních předpisů tak všem osobám slovenské a české národnosti, které do 1. ledna 1946 využily práva pro státní občanství Československé republiky a během následujících dvanácti měsíců přenesly, po obdržení souhlasu vlády, své bydliště do Československa, vznikl nárok na přiznání náhrady dle čl. 2 Protokolu. Další podmínkou bylo, že muselo jít o majetek, který tyto osoby měly ke dni podpisu výše specifikované mezinárodní smlouvy, tedy ke dni 29. 6. 1945. V témže článku pak byl tento nárok přiznán i osobám české a slovenské národnosti, které byly nuceny svůj nemovitý majetek opustit v důsledku nepřátelské okupace, což je i případ stěžovatelových rodičů, kteří odešli ze Zakarpatské Ukrajiny v roce 1939 kvůli maďarské okupaci. Se stěžovatelem lze souhlasit toliko potud, že jeho rodiče, a všechny osoby, jejichž vlastnických práv se smlouva dotýkala, v tomto právním vztahu jednoznačně nebyli v rovném postavení s československým státem, který vystupoval v roli vyvlastnitele. Vůle jednotlivých vlastníků nakládat se svým majetkem nebyla pro uskutečnění cílů mezinárodní smlouvy rozhodná a v tomto ohledu je možno kvalifikovat zásah do jejich vlastnictví jako zásah veřejnoprávní povahy, který se svým charakterem přibližuje vyvlastnění. Stát upřednostnil před soukromými zájmy těchto vlastníků zájem veřejný - viděno z toho úhlu pohledu, že veřejným zájmem bylo prosazení státních zájmů, resp. zájmů mezinárodní politiky v té době. Právní titul, na základě něhož se stěžovatel domáhá přiznání náhrady za majetek, o který přišli jeho rodiče v důsledku postoupení území Zakarpatské Ukrajiny, však není v řízení nikterak zpochybněn.

Předmětem sporu v posuzovaném případě je výše náhrady, kterou stěžovatel za majetek zanechaný na území Zakarpatské Ukrajiny svými rodiči po státu požaduje. Nejvyšší správní soud tak porovnal výchozí obecné předpoklady pro přiznání nároku na náhradu za pozbytý majetek s konkrétními skutkovými okolnostmi stěžovatelova případu a shledal, že o výši náhrady, tedy o tom, zda opuštěný majetek manželů Č., který byl shora specifikován, a který byl Bohumilem Č. dne 14. 3. 1947 přihlášen k soupisu podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb., o soupisu československého majetku na Zakarpatské Ukrajině, splňoval či nesplňoval podmínky ustanovení § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l., není kompetentní rozhodnout. Nad rámec výše uvedeného toliko jako však Nejvyšší správní soud považuje za vhodné v této souvislosti konstatovat, že na vyhlášku č. 159/1959 Ú.l., která je vyhláškou, jež byla vydána za předchozího totalitního režimu, není možno nahlížet jinak než prizmatem současných hodnotových hledisek, ze kterých vychází idea demokratického právního státu, a vykládat ji v souladu se zásadami právního státu, konformně s ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud se již v roce 1993 postavil na stanovisko, že ačkoli . To znamená, že i při kontinuitě se „starým právem“ je při aplikaci těchto norem legitimní hodnotová „diskontinuita“ se „starým režimem“. Otázkou také zůstává, do jaké míry splňuje příslušná vyhláška požadavky čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a tedy že . Vzhledem k tomu, že tyto podmínky vyplývající přímo z Listiny a garantované na ústavní úrovni musí být splněny kumulativně, znamená to, že vyvlastnit nebo autoritativně zásahem veřejné moci lze omezit vlastnické právo pouze za náhradu. Z tohoto úhlu pohledu se jeví problematické vyčlenění některých druhů majetku z nároku na náhradu jednak z důvodu možného porušení shora uvedených podmínek vyvlastění, ale také z důvodu možného porušení ústavního principu rovnosti. Tyto otázky nechť však zváží soudy v civilním soudnictví.