Vydání 3/2005

Číslo: 3/2005 · Ročník: III

478/2005

Dualismus práva a odmítnutí ochrany mezinárodní ochranné známce

Ej 591/2004
Dualismus práva: odmítnutí ochrany mezinárodní ochranné známce
k § 46 odst. 2 a § 68 písm. b) soudního řádu správního
k § 104b, § 104c a § 244 a násl. občanského soudního řádu
k § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů
k § 2 odst. 1 písm. b), e) a § 37 odst. 3 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách*)
k § 4 písm. b), e) a § 48 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (zkrácený název)
Rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví o odmítnutí právní ochrany mezinárodní ochranné známce na území České republiky není rozhodnutím správního orgánu o věci soukromoprávní ve smyslu § 46 odst. 2 [§ 68 písm. b)] s. ř. s. O žalobě proti takovému rozhodnutí je proto příslušný rozhodnout soud ve správním soudnictví.
(Podle usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 24. 11. 2004, čj. Konf 87/2004-7)
Prejudikatura:
č. 395/2004 Sb. NSS, srov. též č. 276/2004 Sb. NSS a srov. Soudní
judikatura
(ASPI Publishing) sešit 2/2004, č. 22.
Věc:
Spor o pravomoc mezi Nejvyšším správním soudem a Obvodním soudem pro Prahu 6 ve věci přiznání ochrany mezinárodní kombinované ochranné známce "T...Euronet.", za účasti Deutsche Telecom AG, Spolková republika Německo, a Úřadu průmyslového vlastnictví.
Úřad průmyslového vlastnictví (v dalším textu též "Úřad") částečně odmítl právní ochranu mezinárodní ochranné známce. Žalobce (německá společnost) se v roce 2001 obrátil žalobou ve správním soudnictví k Vrchnímu soudu v Praze a domáhal se zrušení rozhodnutí. Vrchní soud o žalobě do konce roku 2002 nerozhodl a věc byla poté předána Nejvyššímu správnímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud v červnu 2003 žalobu odmítl s odůvodněním, že Úřad rozhodoval o věci soukromoprávní; současně žalobce poučil, že se svých práv může domáhat žalobou podanou podle § 244 a násl. o. s. ř. Žalobce tak učinil a petitem žaloby se u Obvodního soudu pro Prahu 6 proti Úřadu domáhal výroku o tom, že rozhodnutí Úřadu ze dne 5. 12. 2000 se zrušuje a mezinárodní ochranné známce se přiznává ochrana v celém rozsahu.
Obvodní soud pro Prahu 6 se poté obrátil na zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb. Požádal, aby zvláštní senát rozhodl spor o věcnou příslušnost, vzniklý ve smyslu § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (v dalším textu "kompetenční spor"). mezi obvodním soudem a Nejvyšším správním soudem.
Zvláštní senát rozhodl, že příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí Úřadu je soud ve správním soudnictví; současně zrušil usnesení Nejvyššího správního soudu, jímž byla původní správní žaloba odmítnuta.
Z odůvodnění:*)
(...) V posuzované právní věci Úřad rozhodoval o odmítnutí právní ochrany mezinárodní ochranné známce na území České republiky. Tomu předcházel mezinárodní zápis ochranné známky podle Madridské dohody o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek ze dne 14. dubna 1891 a Protokolu k Madridské dohodě o mezinárodním zápisu ochranných známek sjednaného v Madridu dne 27. června 1989, přičemž Česká republika byla jednou ze smluvních zemí, ve které přihlašovatel požadoval zajištění ochrany přihlašované ochranné známky. Úřad však využil svého oprávnění plynoucího z Madridské dohody a prohlásil, že mezinárodně zapsané ochranné známce nemůže poskytnout na území České republiky ochranu. Učinil tak z důvodu, že zapsaná mezinárodní ochranná známka obsahuje slovní prvek "EURONET", který vede k záměně se dvěma ochrannými známkami zapsanými pro jiného majitele s dřívějším právem přednosti.
V této souvislosti zákon č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, stanovil, že mezinárodní zápis ochranné známky se žádostí o ochranu v České republice má tytéž účinky jako zápis ochranné známky do rejstříku vedeného Úřadem, přičemž jestliže byla mezinárodně zapsané známce odmítnuta ochrana pro území České republiky, hledí se na ni tak, jako by v České republice nebyla zapsána (§ 37 odst. 3 citovaného zákona).
Nový zákon o ochranných známkách, zákon č. 441/2003 Sb., již tuto otázku pojal poněkud odlišně a v ustanovení § 48 odst. 2 pak stanoví, že zápis mezinárodní ochranné známky, jíž byla přiznána ochrana v České republice, má tytéž účinky jako zápis národní ochranné známky do rejstříku vedeného Úřadem. Řízení o odmítnutí právní ochrany mezinárodní ochranné známce se ve světle shora uvedeného jeví jako určitý kvazivýmaz, resp. kvazizápis ochranné známky. Podstatou věci však je, že na území České republiky nemůže být vykonáváno veřejné subjektivní právo plynoucí z mezinárodní registrace, protože tomu brání jiné veřejné subjektivní právo dříve vzniklé.
Nejvyšší správní soud ve svém usnesení tvrdí, že řízení ve věci práva k ochranné známce je třeba považovat za řízení ve věci práva soukromého; tvrzení se opírá o argumentaci, že subjektem známkového práva mohou být osoby právnické a fyzické a těžiště právní ochrany na označení spočívá tradičně v právu soukromém; právní prostředky ochrany označení jsou pak upraveny nejen v průmyslověprávních normách, ale i v obecných ustanoveních občanského práva. Taková argumentace v této věci však není přiléhavá.
Zcela se tu přehlíží, že odmítnutím ochrany mezinárodní ochranné známce se naprosto neupravují vztahy mezi fyzickými a právnickými osobami, protože nic takového předmětem řízení není a nemůže být. Jediný vztah, který se tu upravuje, je vztah mezi tím, kdo má známku u mezinárodního orgánu zapsánu, a Úřadem, který o odmítnutí ochrany rozhoduje. Předmětem řízení je vyřešení otázky, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky, a zda tedy nehmotný statek (ochranná známka) má nebo nemá na území České republiky požívat právní ochrany. Výsledkem řízení je pak odmítnutí ochrany mající obdobné účinky jako zamítnutí registrace či výmaz; zda vůbec vzniknou majetkové vztahy mezi podnikateli při podnikání (a kdy a jaké), je naprosto nejisté (u některých typů známek, např. obranných nebo zásobních, lze dokonce předpokládat, že takové vztahy záměrně ani vzniknout nemají) a akt o odmítnutí právní ochrany se o tom nijak nevyjadřuje (a při výmazu registrované známky nijak neupravuje soukromoprávní vztahy vzniklé do té doby).
Samotné odmítnutí právní ochrany mezinárodní ochranné známce tedy není soukromoprávní věc a je nerozhodné, že tak zanikají případné soukromoprávní nároky. Žádná soukromá osoba, se kterou je majitel v rovném postavení, mu nemůže právní ochranu poskytnout. To může učinit jenom správní úřad, který k tomu má zákonnou kompetenci, a může to udělat jen tak, že o tom vydá vrchnostenský správní akt.
Proto tedy i v přezkumném řízení soudním se žalobce nedomáhá žádného svého soukromoprávního nároku, ale jen toho, aby správní úřad o věci rozhodoval podle zákona.
Z vyložených důvodů proto zvláštní senát vyslovil podle § 5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., že rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí Úřadu o odmítnutí právní ochrany mezinárodní ochranné známce náleží soudu ve správním soudnictví. V důsledku tohoto rozhodnutí pak zvláštní senát dále zrušil podle § 5 odst. 3 téhož zákona usnesení Nejvyššího správního soudu, jímž byla pravomoc tohoto soudu popřena, a odstranil tak překážku věci rozhodnuté.
(aza)
*) Zrušen zákonem č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, s účinností k 1. 4. 2004.
*) Podstatné části odůvodnění jsou obdobné jako v rozhodnutí č. 395/2004 Sb. NSS.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.