3295/2015
Doprava: zvláštní povolení k provozování vnitrostátní přepravy pro zahraniční provozovatele; právo Evropské unie: právo svobodně se usazovat a podnikat
Doprava: zvláštní povolení k provozování vnitrostátní přepravy pro zahraniční provozovatele Právo Evropské unie: právo svobodně se usazovat a podnikat
k § 32 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 103/2004 Sb.
k čl. 49 Smlouvy o fungování Evropské unie (v textu jen "SFEU")
Dopravce, který je právnickou osobou se sídlem v jiném členském státě Evropské unie a na území České republiky podniká prostřednictvím organizační složky, není povinen pro provozování silniční dopravy mezi místy ležícími na území České republiky disponovat zvláštním povolením Ministerstva dopravy podle § 32 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě. Takový požadavek je v rozporu s článkem 49 Smlouvy o fungování Evropské unie, zaručujícím právo svobodně se usazovat a podnikat za podmínek stanovených pro státní příslušníky přijímajícího členského státu.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2015, čj. 4 As 148/2013-126)
Prejudikatura
: č. 2757/2013 Sb. NSS; rozsudky Soudního dvora ze dne 27. 1. 1986, Komise proti Francii (C-270/83, Recueil, s. 273), ze dne 29. 4. 1999, Royal Bank of Scotland (C-311/97, Recueil, s. I-2651), ze dne 8. 3. 2001, Metallgesellschaft Ltd a další (spojené věci C-397/98 a C-410/98, Recueil, s. I-1727), a usnesení Soudního dvora ze dne 21. 5. 2015, Slovenská autobusová doprava Trnava (C-318/14).Věc
: Akciová společnost Slovenská autobusová doprava Trnava proti Krajskému úřadu Olomouckého kraje o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobkyně.Žalobkyně, která je společností se sídlem ve Slovenské republice, získala v roce 2009 zakázku statutárního města Přerov na provozování osmi linek městské hromadné dopravy a uzavřela smlouvu o veřejných službách v přepravě cestujících se statutárním městem Přerov jako objednatelem.
V souvislosti s tím žalobkyně před zahájením provozu ke dni 1. 1. 2010 uskutečnila tyto právní kroky:
a) založila v České republice organizační složku zahraniční právnické osoby;
b) získala v České republice koncesi na předmět podnikání "
Silniční motorová doprava - vnitrostátní veřejná linková
" (rozhodnutí Magistrátu města Přerov ze dne 10. 12. 2009);c) získala licence na provozování jednotlivých předmětných linek MHD podle § 10 zákona o silniční dopravě rozhodnutími Magistrátu města Přerov (dále jen "dopravní úřad") ze dne 18. 12. 2009;
d) získala Osvědčení o oprávnění k podnikání v městské autobusové dopravě podle § 9a zákona o silniční dopravě rozhodnutím dopravního úřadu - Magistrátu města Přerov ze dne 18. 12. 2009.
Žalobkyně předmětné linky MHD provozovala od 1. 1. 2010 do 30. 11. 2011.
Ministerstvo dopravy svým přípisem ze dne 12. 11. 2010 žalobkyni sdělilo, že jako právnická osoba se sídlem v zahraničí může provozovat městskou hromadnou dopravu v České republice (ve smyslu článku 3 nařízení Rady ES č. 12/98, kterým se stanoví podmínky, za nichž může dopravce nerezident provozovat vnitrostátní silniční přepravu cestujících uvnitř členského státu) pouze na základě zvláštního povolení dle § 32 zákona o silniční dopravě.
Následně podanou žádost žalobkyně o vydání tohoto zvláštního povolení ministerstvo zamítlo rozhodnutím ze dne 15. 6. 2011, a to s argumentací, že z čl. 3 bodu 3 a z odůvodnění nařízení č. 12/98 vyplývá, že městskou a příměstskou linkovou dopravu nelze dopravci nerezidentovi povolit, neboť je tímto nařízením zakázána.
Na základě rozkladu podaného žalobkyní ministr dopravy rozhodnutím ze dne 13. 3. 2012 zrušil rozhodnutí ze dne 15. 6. 2011. Závěr, že nařízení č. 12/98 zakazuje nerezidentům městskou a příměstskou linkovou dopravu, je dle ministra dopravy nesprávný; nařízení na tuto dopravu vůbec nelze aplikovat, a při posuzování žádosti žalobkyně o zvláštní povolení dle § 32 zákona o silniční dopravě je tedy nutné vycházet pouze z vnitrostátní úpravy.
Rozhodnutím ze dne 4. 6. 2012 ministerstvo dopravy opětovně rozhodlo, že zvláštní povolení dle § 32 zákona o silniční dopravě se žalobkyni nevydává. Rozhodnutí odůvodnilo tak, že v mezidobí nabyla účinnosti novela zákona o silniční dopravě, provedená zákonem č. 119/2012 Sb., která podmínky pro vydání zvláštního povolení zpřísnila a vyhovění žádosti je nově podmíněno existencí mimořádných dopravních potřeb. Ty v projednávaném případě nebyly shledány, neboť existuje dostatečný počet dopravců se sídlem v České republice, kteří mohou předmětné linky MHD provozovat.
Rozklad proti tomuto rozhodnutí ministr zamítl rozhodnutím ze dne 9. 11. 2012. Zvláštní povolení dle rozhodnutí ministra představuje před i po novele naprosto mimořádný institut a na jeho vydání není právní nárok. To vyplývá i z toho, že je lze vydat nanejvýš na dobu jednoho roku.
Na základě podnětu ministerstva zahájil dopravní úřad se žalobkyní řízení o správním deliktu spočívajícím v provozování předmětných linek MHD bez zvláštního povolení dle § 32 zákona o silniční dopravě a rozhodnutím ze dne 19. 12. 2011 (dále jen "rozhodnutí správního orgánu prvého stupně") shledal žalobkyni vinnou ze spáchání deliktu dle § 35 odst. 2 písm. a) zákona o silniční dopravě a uložil jí pokutu 100 000 Kč. V odůvodnění se dopravní úřad ztotožnil s názorem ministerstva, podle něhož zahraniční dopravci jsou oprávněni provozovat silniční dopravu mezi dvěma místy ležícími v České republice (tzv. kabotáž) pouze na základě zvláštního povolení ve smyslu § 32 zákona o silniční dopravě, nestanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného. Podle článku 3 nařízení č. 12/98 lze provozovat kabotáž pouze v souvislosti s provozováním povolené mezinárodní linky, přičemž z toho je výslovně vyloučena městská a příměstská doprava. Z nařízení č. 12/98 tedy vyplývá úplný zákaz kabotáže v městské a příměstské dopravě.
Žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně rozhodnutím ze dne 13. 2. 2012 a rozhodnutí správního orgánu prvého stupně potvrdil. Žalovaný se neztotožnil s námitkami žalobkyně, že vnitrostátní i evropská právní úprava podmínek pro provozování MHD ze strany právnických osob se sídlem v jiném členském státě je nejasná a umožňuje i výklad, že nařízení č. 12/98 provozování městské a příměstské dopravy dopravci nerezidenty nezakazuje. Povinnost získat zvláštní povolení podle § 32 12/98 nelze nijak obejít. Pokud pak ministerstvo na základě svého uvážení rozhodlo o tom, že žalobkyni se toto zvláštní povolení nevydává, pak ani dopravní úřad, ani žalovaný nemohou tento závěr nijak zvrátit a jsou jím vázáni v předmětném řízení.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně u Krajského soudu v Ostravě žalobu, v níž mimo jiné zopakovala své stanovisko uplatněné již ve správním řízení, že byla oprávněna provozovat MHD i bez zvláštního povolení, a to vzhledem k tomu, že zřídila v České republice organizační složku a získala všechny potřebné
koncese
a licence. Opačný výklad by odporoval právu Evropské unie, diskriminoval by žalobkyni a byl by rovněž v rozporu s pravidly hospodářské soutěže platnými v Evropské unii. Žalobkyně rovněž dovozovala, že z čl. 3 bodu 3 nařízení č. 12/98 i z odůvodnění tohoto nařízení lze naopak dovodit, že městskou a příměstskou dopravu lze provozovat i mimo pravidelnou mezinárodní dopravu; v žádném případě tato ustanovení nelze vykládat tak, že by bylo provozování městské a příměstské dopravy dopravcem se sídlem v jiném členském státě zcela zakázáno, jak dovozovalo ministerstvo v původním (zrušeném) rozhodnutí ze dne 15. 6. 2011. Dále žalobkyně poukazovala na to, že dopravní úřad měl před vydáním rozhodnutí správního orgánu prvého stupně řízení přerušit a vyčkat na právní moc rozhodnutí o žádosti žalobkyně o vydání zvláštního povolení podle § 32 zákona o silniční dopravě. Rozhodnutí správního orgánu prvého stupně i napadené rozhodnutí odkazují na rozhodnutí ministerstva ze dne 15. 6. 2011, které však bylo následně pro jeho nezákonnost zrušeno rozhodnutím ministra dopravy ze dne 13. 3. 2012.Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 23. 10. 2013, čj. 22 A 53/2012-41, se stručným odůvodněním, že je nesporné, že žalobkyně jako právnická osoba se sídlem v zahraničí provozovala předmětné linky MHD v období od 1. 1. 2010 do 30. 11. 2011 a nebylo jí vydáno zvláštní povolení. Krajský soud uvedl, že z žádného aplikovatelného ustanovení mezinárodní smlouvy ani z práva Evropské unie nevyplývá nic, co by v posuzovaném případě vylučovalo aplikaci § 32 zákona o silniční dopravě na žalobkyni, jakožto slovenského dopravce provozujícího kabotáž v České republice. Skutečnost, že se žalobkyně následně pokoušela tento nedostatek odstranit žádostí o vydání zvláštního povolení, byla zohledněna jako polehčující okolnost při stanovení výše pokuty.
Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž zopakovala svou argumentaci uvedenou již v žalobě, mj. že byla na základě vydaných licencí a
koncese
a na základě skutečnosti, že v České republice zřídila svou organizační složku, oprávněna předmětné linky MHD provozovat i bez zvláštního povolení.Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě a rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
IV. Řízení o předběžné otázce
[11] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 6. 6. 2014, čj. 4 As 148/2013-94, přerušil řízení a předložil Soudnímu dvoru EU tyto předběžné otázky:
1. Je třeba vykládat článek 49 ve spojení s článkem 52 SFEU tak, že brání uplatňování takové vnitrostátní úpravy, která vyžaduje od dopravce se sídlem v jiném členském státu usazeného v České republice prostřednictvím organizační složky, aby získal nad rámec licencí a koncesí opravňujících dopravce se sídlem v České republice k provozování vnitrostátní linkové dopravy (městské hromadné dopravy) pro výkon stejné činnosti ještě zvláštní povolení, jehož vydání závisí na uvážení správního orgánu?
2. Je pro posouzení první otázky
relevantní
to, že se jedná o městskou hromadnou dopravu provozovanou v režimu závazku veřejné služby na základě smlouvy o veřejných službách za kompenzaci vyplácenou z veřejných prostředků ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1370/2007 o veřejných službách v přepravě cestujících po železnici a silnici a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 a č. 1107/70?3. Lze vykládat čl. 3 bod 3 nařízení č. 12/98 ve spojení s článkem 91 SFEU tak, že dovoluje členskému státu omezit provozování MHD dopravci se sídlem v jiném členském státu způsobem uvedeným v prvé otázce?
[12] Soudní dvůr EU v této věci usnesením ze dne 21. 5. 2015,
Slovenská autobusová doprava Trnava
, C-318/14, rozhodl takto: Článek 49 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která pouze zahraničním dopravcům, kteří mají v tomto členském státě organizační složku, ukládá povinnost získat k provozování městské hromadné silniční dopravy pouze na území tohoto členského státu zvláštní povolení, jehož vydání závisí na uvážení příslušných orgánů.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
(...)
V.b) Aplikovatelnost požadavku zvláštního povolení v posuzované věci
(...) [19]
Relevantní
předpisy ve znění účinném k datu vydání napadeného rozhodnutí zní následovně.[20] Ustanovení § 2 odst. 12 zákona o silniční dopravě stanoví: "
Provozovatel silniční dopravy (dále jen ,dopravce
') je právnická nebo fyzická osoba, která provozuje silniční dopravu podle tohoto zákona. Tuzemský dopravce je fyzická osoba s trvalým pobytem nebo právnická osoba se sídlem v České republice, která provozuje dopravu silničními motorovými vozidly, kterým byla přidělena státní poznávací značka Českou republikou. Zahraniční dopravce je fyzická osoba s trvalým pobytem nebo právnická osoba se sídlem mimo území České republiky, která provozuje dopravu silničními motorovými vozidly, kterým byla přidělena státní poznávací značka cizím státem.
"[21] V § 32 zákona o silniční dopravě se dále uvádí: "
1. Pokud nestanoví jinak mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána a která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů, jsou zahraniční dopravci oprávněni provozovat silniční dopravu mezi místy ležícími na území České republiky jen na základě zvláštního povolení Ministerstva dopravy. 2. Zvláštní povolení může být vydáno jen zahraničnímu dopravci, který je podle předpisů platných ve státě, na jehož území má sídlo nebo bydliště, oprávněn provozovat mezinárodní silniční dopravu. 3. Zvláštní povolení se uděluje k provedení jednoho přepravního výkonu nebo na omezený nebo neomezený počet výkonů v určitém časovém období, nejvýše na dobu jednoho roku.
"[22] Podle § 35 odst. 2 písm. a) zákona o silniční dopravě "[d]
opravní úřad při porušení tohoto zákona uloží pokutu až do výše 500 000 Kč dopravci, který provozuje silniční dopravu bez příslušného povolení
".[23] Podle článku 49 SFEU "[v]
rámci níže uvedených ustanovení jsou zakázána omezení svobody usazování pro státní příslušníky jednoho členského státu na území jiného členského státu. Stejně tak jsou zakázána omezení při zřizování zastoupení, poboček nebo dceřiných společností státními příslušníky jednoho členského státu usazenými na území jiného členského státu. Svoboda usazování zahrnuje přístup k samostatně výdělečným činnostem a jejich výkon, jakož i zřizování a řízení podniků, zejména společností ve smyslu článku 54 druhého pododstavce, za podmínek stanovených pro vlastní státní příslušníky právem země usazení, nestanoví-li kapitola o pohybu kapitálu jinak.
" Podle čl. 52 odst. 1 SFEU ovšem "[u]stanovení této kapitoly a opatření přijatá na jejich základě nevylučují užití těch ustanovení právních a správních předpisů, které stanoví zvláštní režim pro cizí státní příslušníky z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a ochrany zdraví
". Článek 54 SFEU pak stanoví, že "[s]e společnostmi založenými podle práva některého členského státu, jež mají své sídlo, svou ústřední správu nebo hlavní provozovnu uvnitř Unie, se pro účely této kapitoly zachází stejně jako s fyzickými osobami, které jsou státními příslušníky členských států. Společnostmi se rozumějí společnosti založené podle občanského nebo obchodního práva včetně družstev a jiné právnické osoby veřejného nebo soukromého práva s výjimkou neziskových organizací.
"[24] Je sice nutno dát za pravdu správním orgánům a krajskému soudu, že stěžovatelku je třeba považovat za zahraničního dopravce ve smyslu § 2 odst. 12 zákona o silniční dopravě vzhledem k tomu, že její sídlo je v zahraničí. Právo, které jsou povinny správní orgány a soudy aplikovat, se však neomezuje na zákon o silniční dopravě. Podle článku 10 Ústavy totiž "[v]
yhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva
".[25] Na základě smlouvy o přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky k Evropské unii (č. 44/2004 Sb. m. s., dále jen "Smlouva o přistoupení") se Česká republika ke dni 1. 5. 2004 stala členem Evropské unie. Podle článku 2 Aktu o podmínkách přistoupení, který je součástí Smlouvy o přistoupení, se dnem 1. 5. 2004 pro Českou republiku jakožto nový stát stala závaznými veškerá ustanovení původních smluv, tj. Smlouvy o založení Evropského společenství a Smlouvy o Evropské unii, ve znění pozdějších smluv a aktů. Dnem 1. 12. 2009 nabyla platnosti Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství (č. 111/2009 Sb.). Článek 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii stanoví tzv. zásadu loajální spolupráce, podle níž jsou členské státy povinny činit veškerá vhodná opatření k plnění závazků, které vyplývají ze Smluv nebo z aktů orgánů Unie.
[26] Z výše uvedeného vyplývá pro české orgány, ať již orgány moci výkonné (správní orgány), nebo soudní (správní soudy), povinnost aplikovat právo Evropské unie tak, jak je autoritativně vykládáno Soudním dvorem EU. Pokud je to možné, je třeba vykládat české předpisy tak, aby jejich aplikace byla v souladu s právem EU. Není-li takový tzv. eurokonformní výklad tuzemských předpisů možný, a jsou-li splněné podmínky vyplývající z ustálené judikatury Soudního dvora EU pro tzv. přímý účinek unijního práva, je nutné předpisy evropského práva přímo aplikovat na řešený případ namísto s nimi rozporných předpisů českého práva (tzv. aplikační přednost, srov. též článek 10 Ústavy). Nezbytnost takového postupu Nejvyšší správní soud opakovaně potvrdil (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2012, čj. 9 As 111/2012-34, č. 2757/2013 Sb. NSS).
[27] V posuzované věci je ovšem již s ohledem na odkaz uvedený v § 32 odst. 1 zákona o silniční dopravě třeba zkoumat, zda z mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána a která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů (respektive ve Sbírce mezinárodních smluv), nevyplývá oprávnění dopravce se sídlem v zahraničí (tj. i v jiných členských státech EU) provozovat silniční dopravu v České republice i bez zvláštního povolení.
[28] Otázku, zda je požadavek zvláštního povolení v případě provozování předmětných linek MHD stěžovatelkou, která je právnickou osobou se sídlem na Slovensku, avšak za účelem provozování MHD zřídila organizační složku v České republice, v souladu s právem EU, vyřešil Soudní dvůr EU v usnesení ze dne 21. 5. 2015 o předběžné otázce předložené Nejvyšším správním soudem v této věci. Nejvyšší správní soud se proto při posouzení této otázky řídil názorem vyjádřeným v tomto usnesení, jakož i další judikatuře Soudního dvora.
[29] Soudní dvůr v citovaném usnesení ze dne 21. 5. 2015 uvedl následující:
"
26. Na úvod je třeba připomenout, že se na společnost, která se stabilně a trvale podílí na hospodářském životě jiného členského státu, než je stát jejího původu, vztahují články 49 SFEU až 55 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. 6. 1997,
Sodemare a další, C-70/95, Recueil, s. I-3395, bod 24 a citovaná
judikatura
).27. V tomto ohledu Soudní dvůr upřesnil, že ve smyslu článku 49 SFEU může být osoba usazena ve více než jednom členském státě, a to především v případě společností prostřednictvím zřizování zejména poboček (viz rozsudek ze dne 30. 11. 1995,
Gebhard, C-55/94, s. I-4165, bod 24).
28. Z ustálené judikatury mimoto vyplývá, že se na osobu vykonávající činnost spadající do působnosti článků 49 až 55 SFEU nevztahují ustanovení Smlouvy o volném pohybu služeb (v tomto smyslu viz výše citovaný rozsudek ve věci
Gebhard, bod 28).
29. V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že
[stěžovatelka] je společností založenou podle slovenského práva, která v České republice zřídila organizační složku, jež v době zahájení řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí o uložení sankce napadené v rámci původního řízení, provozovala osm linek městské hromadné dopravy ve městě Přerov.
30. Za těchto podmínek musí být v souladu s přístupem zaujatým předkládajícím soudem v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce situace, o kterou jde v původním řízení, posuzována z hlediska ustanovení Smlouvy v oblasti svobody usazování.
31. Ustanovení SFEU v oblasti volného pohybu služeb, konkrétně čl. 58 odst. 1 SFEU, podle kterého je volný pohyb služeb v oblasti dopravy upraven ustanoveními hlavy o dopravě, nejsou tudíž na spor v původním řízení použitelná.
32. K argumentu uplatněnému v této souvislosti českou vládou, že použití ustanovení SFEU týkajících se svobody usazování by sloužilo k obcházení ustanovení hlavy této Smlouvy, která se týká dopravy, stačí konstatovat, že v předkládacím rozhodnutí nic nenasvědčuje tomu, že by podmínky, na kterých uvedený pojem ,
usazení' spočívá, tj. skutečný výkon hospodářské činnosti prostřednictvím stálé provozovny v dotyčném členském státě, v tomto případě v České republice, po neurčitou dobu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. 9. 2006,
Cadbury Schweppes a Cadbury Schweppes Overseas, C-196/04, Sb. rozh., s. I-7995, bod 54), nebyly za okolností, které vedly ke sporu v původním řízení, splněny.
33. To platí i pro nařízení č. 12/98, kterým se stanoví podmínky, za nichž může dopravce nerezident provozovat vnitrostátní silniční přepravu cestujících uvnitř členského státu, a které bylo přijato na základě dopravní politiky podle čl. 58 odst. 1 SFEU. Jak správně poukazuje Komise v písemném vyjádření, základní podmínka pro aplikaci tohoto nařízení podle jeho článku 1, tedy skutečnost, aby dopravce neměl v členském státě, ve kterém dopravní služby poskytuje, sídlo nebo v něm nebyl jinak usazen, např. prostřednictvím organizační složky, není ve věci v původním řízení naplněna, jak vyplývá z bodu 29 tohoto rozsudku.
34. Na třetí otázku týkající se výkladu čl. 3 bodu 3 nařízení č. 12/98, ve spojení s článkem 91 SFEU, není tudíž namístě odpovídat.
35. Podstatou prvních dvou otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je to, zda článek 49 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která pouze zahraničním dopravcům, včetně těch, kteří mají v tomto členském státě organizační složku, ukládá povinnost získat k provozování městské hromadné silniční dopravy pouze na území tohoto členského státu zvláštní povolení, jehož vydání závisí na uvážení příslušných orgánů.
36. Za tímto účelem je třeba přezkoumat, zda požadavek takového povolení představuje omezení ve smyslu článku 49 SFEU, a případně zda může být takové omezení odůvodněné.
37. Podle ustálené judikatury zahrnuje svoboda usazování přiznaná státním příslušníkům členského státu na území jiného členského státu zejména přístup k samostatným výdělečným činnostem a jejich výkon za podmínek, které právní úprava členského státu usazení stanoví pro vlastní státní příslušníky (rozsudek ze dne 1. 12. 2011,
Komise proti Maďarsku, C-253/09, Sb. rozh., s. I-12391, bod 47).
38. Jak správně uvádí předkládající soud, z výše uvedeného plyne, že článek 49 SFEU zakazuje každému členskému státu, aby ve svých právních předpisech stanovil pro osoby, které využívají svobody se v něm usadit, podmínky pro výkon jejich činností, které se odlišují od těch, které jsou vymezeny pro jeho vlastní státní příslušníky (
rozsudky ze dne 27. 1. 1986,
Komise proti Francii, C-270/83, Recueil, s. 273 bod 24; ze dne 22. 12. 2008,
Komise proti Rakousku, C-161/07, Sb.rozh., s. I-10671, bod 28, a výše citovaný rozsudek ve věci
Komise proti Maďarsku, bod 47).
39. Ve věci v původním řízení je přitom nesporné, že sporná právní úprava ukládá povinnost získat zvláštní povolení k provozování silniční dopravy mezi místy ležícími na území České republiky pouze těm společnostem, které mají sídlo mimo území České republiky, včetně společností, jež mají v tomto členském státě organizační složku.
40. Kromě toho § 32 zákona o silniční dopravě, ve znění zákona č. 119/2012 Sb., upřesňuje, že zvláštní povolení se vydává zahraničním dopravcům pouze z důvodu mimořádných dopravních potřeb, které nelze zabezpečit dopravci usazenými v České republice.
41. Soudní dvůr však měl též příležitost upřesnit, že vnitrostátní právní úprava, která podřizuje výkon činnosti podmínce související s hospodářskou nebo sociální potřebností této činnosti, narušuje svobodu usazování, jelikož směřuje k omezení počtu poskytovatelů služeb (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. 12. 2010,
Yellow Cab Verkehrsbetrieb, C 338/09, Sb. rozh., s. I-13927, bod 45; rozsudek ze dne 10. 12. 2009,
Hartlauer, C 169/07, Sb. rozh., s. I-1721, bod 36 a citovaná
judikatura
).42. Taková právní úprava, jaká je dotčena v původním řízení, zakotvuje tedy rozdílné zacházení na základě státní příslušnosti, které článek 49 SFEU v zásadě zakazuje.
43. Je tedy třeba přezkoumat, zda se na toto rozdílné zacházení vztahuje výjimka stanovená v článku 52 SFEU, podle něhož mohou být diskriminační opatření odůvodněna pouze veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností a ochranou zdraví (viz výše citovaný rozsudek ve věci
Komise proti Rakousku, bod 32).
44. Za tímto účelem je nutno připomenout, že omezení, která stanoví členské státy, musí splňovat podmínky přiměřenosti. Vnitrostátní právní předpisy jsou tak k tomu, aby zaručily uskutečnění tvrzeného cíle, způsobilé pouze tehdy, pokud opravdu odpovídají snaze dosáhnout jej soudržným a systematickým způsobem (viz rozsudek ze dne 22. 10. 2014,
Blanco a Fabretti, spojené věci C 344/13 a C 367/13, bod 39 a citovaná
judikatura
).45. V této souvislosti předkládající soud podotýká, že v případě vnitrostátní právní úpravy dotčené v původním řízení zřejmě nelze shledat žádný z důvodů uvedených v článku 52 SFEU. Česká vláda neuvádí žádný důvod, který by mohl ospravedlnit rozdílné zacházení konstatované v bodě 40 tohoto rozsudku.
46. Pokud jde o přiměřenost takové právní úpravy, uvedený soud je názoru, který též česká vláda nezpochybňuje, že i kdyby předmětná právní úprava sledovala jiné cíle, není mu známo, proč by splnění těchto cílů nebylo dosažitelné tím, že na zahraniční dopravce budou aplikovány běžné povinnosti a předpisy platné i pro tuzemské dopravce.
47. Soudní dvůr měl mimoto již příležitost upřesnit, že režim předchozího vydání správního povolení nemůže vnitrostátní orgány opravňovat k diskrečnímu počínání, které by mohlo zbavit předpisy Unie, zejména předpisy týkající se svobody usazování, jejich užitečného účinku (v tomto smyslu viz výše citovaný rozsudek ve věci
Yellow Cab Verkehrsbetrieb, bod 53).
48. Aby byl režim předchozího vydání povolení oprávněný, přestože se od takové základní svobody odchyluje, musí se zakládat na objektivních, nediskriminačních a předem známých kritériích, která zajišťují, aby byly pro výkon posuzovací pravomoci vnitrostátními orgány stanoveny dostatečné meze (výše citovaný rozsudek ve věci
Yellow Cab Verkehrsbetrieb, bod 53, a výše citovaný rozsudek ve věci
Hartlauer, bod 64 a citovaná
judikatura
).49. Jak přitom jasně vyplývá z předkládacího rozhodnutí, v rámci aplikace právní úpravy dotčené v původním řízení tomu tak zjevně není.
50. Vzhledem ke zjištěním učiněným předkládajícím soudem nemůže být tedy takové omezení svobody usazování, jaké vyplývá z právních předpisů dotčených v původním řízení, odůvodněné.
51. Tento závěr nelze zpochybnit na základě nařízení č. 1370/2007, konkrétně jeho čl. 5 odst. 3, neboť za předpokladu, že by se
ratione temporis použilo na spor v původním řízení, toto nařízení pouze vymezuje, jak vyplývá z jeho čl. 1 odst. 1, podmínky, za nichž příslušné orgány poskytují
kompenzace
při ukládání nebo sjednávání provedení závazků veřejné služby provozovatelům veřejných služeb za vzniklé náklady nebo udělují výlučná práva za plnění závazků veřejné služby.52. Jak přitom správně uvádí Komise, původní řízení se netýká poskytnutí takové
[stěžovatelku] kompenzace
za závazky veřejné služby, ale týká se výlučně vydání zvláštního povolení k provozování silniční dopravy mezi místy ležícími na území České republiky, jehož nevydání nezbavilo v původním řízení možnosti zřídit v České republice organizační složku a získat zakázku Statutárního města Přerov na provozování osmi linek městské hromadné dopravy.
53. Za těchto podmínek je třeba na první a druhou otázku odpovědět tak, že článek 49 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která pouze zahraničním dopravcům, kteří mají v tomto členském státě organizační složku, ukládá povinnost získat k provozování městské hromadné silniční dopravy pouze na území tohoto členského státu zvláštní povolení, jehož vydání závisí na uvážení příslušných orgánů.
"[30] Jak Nejvyšší správní soud uvedl již v usnesení o předložení věci Soudnímu dvoru EU ze dne 6. 6. 2014, zvláštní povolení podle § 32 zákona o silniční dopravě záviselo na uvážení příslušného správního orgánu (ministerstva), a to jak podle právního stavu před novelou provedenou zákonem č. 119/2012 Sb., tak i podle právního stavu po této novele (srov. bod 28 usnesení o předložení předběžné otázky).
[31] Z citovaného rozboru podaného Soudním dvorem EU tak jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka neměla v rozhodném období od 1. 1. 2010 do 30. 11. 2011 povinnost disponovat zvláštním povolením podle § 32 zákona o silniční dopravě. Takový požadavek by totiž byl v rozporu s článkem 49 SFEU. Proto není naplněna dispozice normy uvedené v § 32 odst. 1 o silniční dopravě ("
Pokud nestanoví jinak mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána a která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů
".) I pokud by ovšem takový výslovný odkaz chyběl, vedlo by to ke stejnému závěru, neboť článek 49 SFEU má dle ustálené judikatury Soudního dvora přímý účinek (srov. např. výše citovaný rozsudek ve věci Komise proti Francii
, bod 13; rozsudek ze dne 29. 4. 1999, Royal Bank of Scotland,
C-311/97, Recueil, s. I-2651, bod 22; rozsudek ze dne 8. 3. 2001, Metallgesellschaft Ltd a další
, spojené věci C-397/98 a C-410/98, Recueil, s. I-1727, bod 41).[32] Neobstojí tedy závěr krajského soudu, vyslovený v napadeném rozsudku, tj. že "
z žádné normy mezinárodního či evropského práva nevyplývá vyloučení aplikace
§ 32 odst. 1 [o silniční dopravě.] na slovenského dopravce provozujícího kabotáž v České republice
". Jak totiž vyplývá z výše citovaného bodu 33 usnesení Soudního dvora o předběžné otázce v této věci, stěžovatelku vzhledem k tomu, že prostřednictvím organizační složky byla usazena v České republice, vůbec nebylo možno považovat za dopravce - nerezidenta podle článku 1 nařízení č. 12/98. Stěžovatelku jakožto podnikatelku usazenou v České republice totiž nebylo možné považovat za "nerezidentku
". V případě jí provozovaných linek MHD se proto ani nejednalo o kabotáž ve smyslu čl. 97 odst. 1 písm. b) SFEU. (...)Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.