Vydání 8/2013

Podle § 4 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb. "[r]"

Podle § 13 odst. 2 zákona č. 56/2001 Sb. "[o]"

Podle § 133 odst. 1 občanského zákoníku "[p]"

Podle § 123 občanského zákoníku "[v]".

Žalobní námitku směřující proti závěru správních orgánů obou stupňů, že žalobce nemohl jako vlastník motorového vozidla podat žádost o jeho trvalé vyřazení z evidence silničních vozidel, pokud nebyl vlastníkem zapsaným v registru silničních vozidel, shledal krajský soud důvodnou. Dle shora citovaného § 13 odst. 2 zákona č. 56/2001 Sb. lze vyřadit vozidlo z registru silničních vozidel na žádost jeho vlastníka. Z žádného ustanovení zákona č. 56/2001 Sb. přitom nevyplývá, že tímto vlastníkem je pouze vlastník zapsaný v registru silničních vozidel. Jak judikoval Nejvyšší správní soud v již shora citovaném rozsudku čj. 4 As 26/2003-59, zákon č. 56/2001 Sb. "," jelikož zákon č. 56/2001 Sb. ačkoliv užívá pojem vlastníka vozidla jako pojem klíčový, legálně jej nedefinuje, takže v tomto ohledu je nezbytné vycházet z občanského zákoníku, a to zejména z § 123 a násl. Dále Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že "[v]" V posuzované věci krajský soud neshledal žádný skutkový a právní důvod, pro který by se měl od tohoto právního názoru Nejvyššího správního soudu odchýlit. Krajský soud dodává, že skutečnost, že žalobce není vlastníkem evidovaným v registru silničních vozidel, je z hlediska jeho práva podat žádost ve smyslu § 13 odst. 2 zákona č. 56/2001 Sb. právně irelevantní. Rozhodující je, zda bylo jeho vlastnictví k silničnímu vozidlu jakožto předmětu evidenčního úkonu, jehož provedení je podanou žádostí po správním orgánu požadováno, prokázáno. V posuzované věci žalovaný argumentuje předchozím zrušujícím rozsudkem krajského soudu čj. 22 Ca 245/2009-25, kde se podle jeho tvrzení krajský soud vyjádřil tak, že žalobce neunesl důkazní břemeno. V uvedeném rozsudku na straně 3 odst. 3 krajský soud výslovně uvedl: "" Tento závěr sice odpovídal obsahu správního spisu, neboť vlastnictví silničního vozidla podle tehdejšího obsahu správního spisu žalobce pouze tvrdil a žádným způsobem neprokázal, nicméně tento závěr krajského soudu má také obecnou platnost v tom, že pro posouzení, zda osoba podávající žádost ve smyslu § 13 odst. 2 zákona č. 56/2001 Sb., která není zapsaná v rejstříku, je vlastníkem silničního vozidla, je prokázání vlastnictví tohoto vozidla rozhodující právní skutečností. V posuzované věci v dalším řízení následujícím po zrušujícím rozsudku krajského soudu se důkazní situace změnila, jelikož žalobce doplnil své tvrzení o vlastnictví silniční vozidla předloženou kupní smlouvou ze dne 15. 3. 2008. Správní orgány, aniž by tuto smlouvu jakkoli zpochybnily, shodně dospěly k závěru, že jde o důkaz pro posouzení věci právně irelevantní, neboť o vyřazení vozidla z registru silničních vozidel může žádat pouze vlastník, který je uveden v registru vozidel a zapsán v technickém průkazu. Tyto závěry správních orgánů obou stupňů jsou podle názoru krajského soudu zcela neakceptovatelné. V současné době je v registru vozidel správního orgánu I. stupně evidován jako vlastník vozidla zemřelý Karel V. Podle názoru správních orgánů obou stupňů je nezbytné doplnit do registru vozidel údaje o následujícím vlastníku vozidla, jímž byla podle sdělení Okresního soudu v Šumperku ze dne 6. 4. 2004 na základě projednání dědictví po Karlu V. Mgr. Anna S., eventuálně doplnit také údaje o případných dalších následných vlastnících, neboť, jak se vyjádřil žalovaný v napadeném rozhodnutí (s. 4), vozidlo je v registru vozidel "" absencí iniciativy vlastníka (eventuálně vlastníků) následujícího po zemřelém Karlu V. Jakkoliv lze souhlasit s tím, že ideálním stavem evidence vozidla v registru vozidel je registrace všech po sobě jdoucích vlastníků příslušného vozidla, nelze z žádného ustanovení zákona č. 56/2001 Sb. dovodit, že by přerušení kontinuity registrovaných vlastníků bylo překážkou pro "" vlastníka v řadě z pohledu legitimity jeho právních úkonů učiněných ve smyslu citovaného zákona za předpokladu, že své vlastnictví prokáže. Jak již bylo zmíněno shora, žalobce v dalším řízení své vlastnictví prokazoval předloženou kupní smlouvou ze dne 15. 3. 2008, kterou však správní orgány jako důkaz ani nevyhodnotily a shodně dospěly k závěru, že žádost může podat pouze vlastník evidovaný v registru silničních vozidel. Jak již bylo shora uvedeno, krajský soud vycházeje mj. z názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v citovaném rozsudku čj. 4 As 26/2003-59 považuje tento právní názor za rozporný se zákonem č. 56/2001 Sb., a proto dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je nezákonné. Názor žalovaného, že prokázání vlastnictví vozidla pouze z hlediska soukromoprávního bez zřetele na obsah evidence v registru vozidel by mohla vést ke stavu, kdy registr nebude odrážet reálný stav, považuje krajský soud za neopodstatněný, a to zvláště s ohledem na situaci, jež vznikla v této posuzované věci, kdy evidence v registru je se skutečným stavem v naprostém rozporu (registrované vozidlo zřejmě již od roku 2008 fakticky neexistuje a osoba stále evidovaná jako jeho vlastník zemřela v roce 2003). Prokázání vlastnictví vozidla z hlediska soukromoprávního nemůže mít podle názoru krajského soudu za následek zkreslení reálného stavu v evidenci vozidel, bude-li učiněno právně relevantními důkazy, jež správní orgány řádně vyhodnotí.

Na základě shora uvedené argumentace krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a současně věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Při novém projednání věci je žalovaný vázán právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Ve věci bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s.