Vydání 8/2005

Rozhodnutím ze dne 3.7.1997 Finanční úřad Brno I žalobci dodatečně vyměřil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období 1995 ve výši 9 897 810 Kč. Odvolání žalobce zamítl žalovaný dne 4.2.2002. Žalobu, jíž žalobce napadl rozhodnutí žalovaného, pak Krajský soud v Brně zamítl rozsudkem ze dne 31.3.2004.

V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku namítá žalobce (stěžovatel) zejména nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí soudu [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Na základě výzvy soudu ze dne 25.11.2003 stěžovatel navrhl řadu důkazů (jak čtením listinných důkazů, tak slyšením svědků), včetně zdůvodnění, k čemu mají směřovat a co mají objasnit. Při jednání dne 31.3.2004 však soud konstatoval, že dokazování ve věci nebude prováděno, neboť není nezbytné pro rozhodnutí soudu. Je možné přijmout závěr, že soud nebyl povinen provést všechny navrhované důkazy v souladu se zásadou vyjádřenou v § 77 s. ř. s., byl však povinen vypořádat se s tím, proč žádný navržený důkaz neprovedl. Soud naproti tomu v odůvodnění napadeného rozsudku vyslovil skutkový závěr, že žalobce ovládl společnost F. pouze formálně, neboť akcionáři, kteří společnost skutečně hospodářsky ovládli, se staly jiné osoby, a odůvodnil jej jedinou větou, a to tak, že tento skutkový děj je nepochybně doložen nákupy a prodeji akcií, realizovanými v průběhu roku 1996.

Soud neprovedl navrhované důkazy, a znemožnil tak stěžovateli prokázat, že v rozhodném zdaňovacím období r. 1995 existoval deklarovaný podnikatelský záměr (ovládnutí společnosti F. a přesun výroby mražených krémů do výrobního závodu v B., ulice M.), který byl i naplňován. Pokud by soud připustil provedení navržených důkazů, musel by dospět k závěru, že nejpozději ke dni 22.3.1996 došlo k naplnění podnikatelského záměru: stěžovatel tehdy ve shodě s Ing. Milošem J. jako dalším akcionářem získal kontrolní balík akcií společnosti F., a tuto společnost tak nejpozději k tomuto datu ovládl; v polovině roku 1996 pak byla mlékárenská výroba přesunuta do uvedené provozovny. Soud tím, že vzal v úvahu výlučně údaj o struktuře akcionářů společnosti F. v závěru roku 1996 a z této struktury na konci roku 1996 posoudil jednání (příjmy) v roce 1995, pochybil, neboť z přehledu o nákupech a prodejích akcií společnosti F. lze zjistit nejvýše to, kdo a za jaké částky prodával akcie, nelze však zjistit, kdo byl a s jakým podílem na hlasovacích právech akcionářem. Návrh na důkaz o struktuře akcionářů a důkaz zápisy z jednání představenstva společnosti F. z roku 1995, které obsahují zmínky o podnikatelském záměru stěžovatele a jeho postupném prosazování ve společnosti F., soud neprovedl, ani nevysvětlil proč.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti připomněl, že správní soud provádí dokazování podle § 77 odst. 1 s. ř. s. při jednání; je ovšem na jeho uvážení, který z navržených důkazů provede, a může provést i důkazy jiné (§ 52 s. ř. s.). To nicméně neznamená, že by měl nebo mohl zcela nahradit správní orgány za situace, kdy v daňovém řízení důkazní břemeno zásadně spočívá na daňovém subjektu (§ 31 odst. 9 d. ř.). K důkazům, jejichž provedení stěžovatel navrhl v soudním řízení, žalovaný uvádí, že byly dílem provedeny v daňovém řízení a jsou součástí předloženého spisu; dílem se jedná o důkazy, které stěžovatel nepředložil ani nenavrhl k prokázání jím tvrzených skutečností v průběhu daňového řízení.

Z dikce § 77 odst. 2 s. ř. s. vyplývá, že je na soudu, zda zopakuje nebo doplní důkazy provedené správním orgánem. Zopakování důkazů, které jsou oběma stranám sporu a rovněž soudu z předloženého rozsáhlého spisu materiálu známy, a to jejich přečtením, resp. provedením dalšího výslechu osob vyslechnutých již v daňovém řízení, není s ohledem na obsažnost a časovou náročnost podle názoru žalovaného na místě. V průběhu jednání soud mj. konstatoval, že k dispozici je obsáhlý spis, obsahující vše to, o čem hovoří napadené rozhodnutí. V rozsudku pak soud uvedl, že v odůvodnění rozhodnutí je rovněž dostatečně specifikováno, jaké skutečnosti jsou z obsahu jednotlivých důkazů dovozovány a jaké je hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 3 daňového řádu z hlediska právně významných okolností daného případu. Jakkoliv lze mít jistě výhrady ke stručnému závěru soudu, že dokazování nebude prováděno, neboť není nezbytné pro rozhodnutí soudu, touto formulací soud nepochybně vyjádřil, že skutkový stav, z něhož správní orgány vycházely, je doložen důkazy obsaženými v předložených spisech správce daně a odvolacího orgánu.

Jak bylo zjištěno ze soudního spisu, stěžovatel v žalobě namítal mj., že žalovaný neunesl důkazní břemeno (§ 31 odst. 8 d. ř.), neboť nevyhodnotil stěžovatelova skutková tvrzení učiněná do protokolu a týkající se ceny, za niž byl balík akcií prodán, jako důkaz, aniž prokázal jejich opak. Žalovaný dále porušil § 31 odst. 9 d. ř., požadoval-li po stěžovateli vysvětlení vztahující se ke skutečnostem, které mu nebyly a ani nemohly být známy, a z jejich neuvedení dovodil, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno. Oprávněn k takovému závěru nebyl žalovaný ani za situace, kdy přes opakovaný návrh neprovedl důkaz výpisem ze Střediska cenných papírů Praha.

Nejvyšší správní soud stěžovateli přisvědčil, zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů a věc mu vrátil k dalšímu řízení.