Vydání 11/2024

[13] Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem v tom, že v případě žalobkyně nebylo s ohledem na směrnici o dočasné ochraně možné aplikovat důvod zániku oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany spočívající v udělení víza k pobytu nad 90 dnů v jiném státě. Zároveň má Nejvyšší správní soud ve shodě se žalobkyní za to, že tento závěr je natolik zřejmý, že nezůstává prostor pro jakoukoli rozumnou pochybnost (), a proto nebylo zapotřebí v této věci položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru.

[14] Jak již v minulosti uvedl Soudní dvůr, „“ (rozsudek velkého senátu ze dne 6. 11. 2018, , C-684/16, bod 63).

[15] „“ (rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 1. 2021, , C-387/19, bod 46). „ “ (tamtéž, bod 47).

[16] Nejvyšší správní soud shledal, že ustanovení směrnice o dočasné ochraně jsou natolik jasná, přesná a bezpodmínečná, že jsou nadána přímým účinkem, který brání aplikaci pravidel vnitrostátního práva, jež jsou s nimi v rozporu (). K tomu lze odkázat na rozsudky velkého senátu Soudního dvora ze dne 24. 6. 2019, , C-573/17, bod 68, či ze dne 8. 3. 2022, , C-205/20, bod 27, či na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2017, čj. 6 Azs 320/2017-20, č. 3683/2018 Sb. NSS, body 68 až 72.

[17] Podle čl. 1 směrnice o dočasné ochraně je jejím účelem […].

[18] Podle čl. 3 odst. 5 citované směrnice se tato směrnice .

[19] Podle čl. 7 odst. 1 uvedené směrnice .

[20] Podle čl. 8 odst. 1 téže směrnice .

[21] Podle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady se toto rozhodnutí .

[22] Podle bodu 12 odůvodnění směrnice o dočasné ochraně .

[23] Podle bodu 17 odůvodnění prováděcího rozhodnutí Rady je toto rozhodnutí .

[24] Podle § 5 odst. 8 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. .

[25] Podle Nejvyššího správního soudu z čl. 1 a čl. 3 odst. 5 směrnice o dočasné ochraně ve spojení s citovanými pasážemi jejího odůvodnění a odůvodnění prováděcího rozhodnutí Rady vyplývá, že členské státy jsou povinny zajistit osobám požívajícím dočasné ochrany minimální standard vymezený směrnicí o dočasné ochraně. Členské státy navíc mohou těmto osobám poskytnout i podmínky příznivější. Z toho vyplývá, že členské státy nejsou oprávněny stanovit osobám požívajícím dočasnou ochranu podmínky, které by byly méně příznivé než ty, jež vymezuje směrnice o dočasné ochraně (shodně bod 38 rozsudku městského soudu).

[26] Obdobně z čl. 7 odst. 1 uvedené směrnice plyne, že členské státy mohou rozšířit dočasnou ochranu i na další kategorie vysídlených osob než pouze na ty, o nichž tak stanovila Rada (v tomto případě jde o čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady). I zde je zcela logické, že nemohou členské státy zúžit dočasnou ochranu takovým způsobem, že by z ní vyloučily osoby, na které prováděcí rozhodnutí Rady dopadá, aniž by měl takový postup oporu ve směrnici o dočasné ochraně.

[27] Směrnice o dočasné ochraně s vyloučením osob z dočasné ochrany počítá toliko v čl. 19 a čl. 28. Žádný z důvodů tam uvedených ale obsahově neodpovídá důvodu, pro který mělo podle § 5 odst. 8 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany zaniknout žalobkyni. Zavedení tohoto dalšího důvodu pro vyloučení žalobkyně z dočasné ochrany ve vnitrostátním právu tudíž zjevně představuje méně příznivý standard zacházení, který je v rozporu se směrnicí o dočasné ochraně.

[28] Podle Nejvyššího správního soudu z žádného ustanovení směrnice o dočasné ochraně či z její systematiky nevyplývá, že by unijní normotvůrce koncipoval dočasnou ochranu jako subsidiární institut a že by vnitrostátní právo mohlo stanovit udělení dlouhodobého víza ve třetím státě jako důvod zániku oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany. Naopak, čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně kategoricky požaduje, aby členské státy přijaly opatření nezbytná k zajištění povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, a to na celé období trvání ochrany. Vymezení osob požívajících dočasné ochrany v čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady nijak nevyjímá osoby disponující dlouhodobými vízy ve třetích státech z dočasné ochrany. To, že žalobkyně spadá do personálního vymezení čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady, nebylo v řízení zpochybněno (bod 33 rozsudku městského soudu).

[29] Městský soud v bodě 36 napadeného rozsudku přiléhavě odkázal na stanovisko Evropské komise vyjádřené v dokumentu Často kladené otázky k interpretaci směrnice o dočasné ochraně a prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382(„“). Zde Evropská komise mimo jiné uvádí, že ukrajinští občané, kteří spadají pod čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady, mají nárok na dočasnou ochranu, přestože jsou také občany třetího státu. Tím spíše () lze podle Nejvyššího správního soudu ve shodě s městským soudem dovodit, že ani udělení víza k pobytu nad 90 dnů ve třetím státě nemůže být překážkou nároku žalobkyně na dočasnou ochranu. Takovou podmínku totiž prováděcí rozhodnutí Rady (ani směrnice o dočasné ochraně) nestanoví.

[30] Tentýž dokument Evropské komise také na jiném místě (s. 5) uvádí, že směrnice o dočasné ochraně neobsahuje žádné ustanovení, které by členským státům umožňovalo stanovit, že dočasné ochrany nelze požívat současně s jiným statusem podle unijního práva či práva členského státu (s výjimkou postavení žadatele o mezinárodní ochranu, pokud tak národní právo stanoví v souladu s čl. 19 směrnice). Závěr Evropské komise tedy podobně jako právní názor Nejvyššího správního soudu a městského soudu stojí na tom, že dočasná ochrana není subsidiárním institutem, jenž by se vyčerpával získáním pobytového oprávnění, byť tak Evropská komise uvádí ve vztahu k pobytovým oprávněním v členských státech, nikoli ve třetím státě.

[31] Nejvyšší správní soud nicméně na tomto místě považuje za vhodné zdůraznit, že § 5 odst. 8 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. obsahuje několik právních norem, respektive několik hypotéz s totožným právním následkem. Stanoví totiž, že oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany zaniká udělením a) víza k pobytu nad 90 dnů, nebo b) povolení k pobytu, nebo c) mezinárodní ochrany, a to buď I) na území České republiky, nebo II) v jiném státě.

[32] Ve vztahu k žalobkyni stěžovatel aplikoval důvod spočívající v udělení víza k pobytu nad 90 dnů v jiném státě. Pouze tato právní norma tedy může být v této věci předmětem posouzení ohledně souladu či rozporu se směrnicí o dočasné ochraně, jelikož obecným soudům náleží zabývat se rozporem ustanovení vnitrostátního předpisu s právem Evropské unie a případně toto ustanovení neaplikovat (již citovaný rozsudek čj. 6 Azs 320/2017-20, bod 72).

[33] Vyjadřovat se k eurokonformitě ostatních norem obsažených v § 5 odst. 8 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., které v případě žalobkyně užity nebyly, považuje Nejvyšší správní soud za předčasné a přesahující rámec této věci (nález ÚS ze dne 3. 11. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 29/09, č. 387/2009 Sb., body 112 a 113). To platí zejména o části § 5 odst. 8 písm. d) věnující se vztahu dočasné ochrany a mezinárodní ochrany, a to s přihlédnutím k možným dopadům čl. 19 směrnice o dočasné ochraně, které zde Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá.

[34] Nejvyšší správní soud tedy dílčím způsobem koriguje závěr městského soudu (usnesení rozšířeného senátu ze dne 14. 4. 2009, čj. 8 Afs 15/2007-75, č. 1865/2009 Sb. NSS, bod 76), jenž v bodě 39 napadeného rozsudku konstatoval nesoulad § 5 odst. 8 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. jako celku se směrnicí o dočasné ochraně. S ohledem na tento závěr Nejvyšší správní soud nepovažuje za nezbytné zabývat se blíže poukazy stěžovatele na to, že § 5 odst. 8 písm. d) citovaného zákona dopadá i na jiné situace než na udělení dlouhodobého víza ve třetí zemi.

[35] Nejvyšší správní soud nepovažuje za přiléhavý ani stěžovatelův odkaz na to, že podle Evropské komise dočasná ochrana udělená v jednom členském státě zaniká jejím udělením v jiném členském státě (zřejmě jde o odkaz zejména na čl. 26 odst. 4 směrnice o dočasné ochraně, srov. též s. 3 a 4 výše citovaného dokumentu Evropské komise). V této věci totiž zjevně nejde o situaci, v níž by žalobkyně žádala o dočasnou ochranu ve dvou členských státech, či se mezi dvěma členskými státy přesouvala. Podle Nejvyššího správního soudu ani nelze z ustanovení směrnice o dočasné ochraně týkajících se vztahů mezi členskými státy při poskytování dočasné ochrany dovozovat závěry ohledně vlivu dlouhodobého víza uděleného třetím státem na trvání dočasné ochrany. Nejvyšší správní soud dodává, že usnesením ze dne 30. 11. 2023, čj. 8 Azs 93/2023-37, se jeho osmý senát obrátil na Soudní dvůr s předběžnou otázkou týkající se nepřijatelnosti žádosti o povolení k pobytu za účelem poskytnutí dočasné ochrany, jestliže cizinec požádal o povolení k pobytu v jiném členském státě nebo jestliže mu bylo povolení v jiném členském státě již uděleno. Soudní dvůr o předběžné otázce dosud nerozhodl. Jelikož jde o odlišnou otázku, než je předmětem posouzení v této věci, nepovažoval Nejvyšší správní soud za nezbytné vyčkat na rozhodnutí o předběžné otázce.

[36] Pokud jde o stěžovatelovy námitky, že by kumulace pobytových oprávnění otevírala cestu ke zneužívání výhod spojených s dočasnou ochranou, a že účel dočasné ochrany je vyčerpán získáním dlouhodobého pobytového oprávnění ve třetím státě, Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry městského soudu. Ten přiléhavě uvedl, že samotné přiznání víza či pobytového povolení v zahraničí neznamená, že taková osoba automaticky přestává žít v zemi, v níž právě pobývá. Také zdůraznil, že je významný rozdíl mezi získáním pobytového oprávnění a jeho využitím (bod 34 napadeného rozsudku) a že je proti smyslu dočasné ochrany, aby byla ochrana odmítnuta s odkazem na možnost pobytu v zemi, přes kterou žalobkyně nepřicestovala (tamtéž, bod 37).

[37] Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že stěžovatel ani nevysvětluje, v čem konkrétně by mělo spočívat možné zneužívání výhod dočasné ochrany ze strany žalobkyně. I kdyby měl stěžovatel pravdu v tom, že bezprostřední účel dočasné ochrany je získáním pobytového oprávnění v jiné zemi vyčerpán, nelze tuto skutečnost bez opory ve směrnici o dočasné ochraně klást k tíži žalobkyně. Jak uvedl městský soud, pokud by unijní normotvůrce zamýšlel z dočasné ochrany vyloučit osoby disponující dlouhodobým vízem jiného státu, nic mu nebránilo tuto podmínku stanovit (bod 35 rozsudku městského soudu).

[38] Polemika o tom, zda byla žalobkyně poučena o následcích získání kanadského víza, respektive zda si byla vědoma skutečnosti, že podle zákona č. 65/2022 Sb. má její oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany udělením víza zaniknout, není podle Nejvyššího správního soudu pro rozhodnutí této věci podstatná. I kdyby stěžovatel žalobkyni o tomto domnělém právním následku poučil a ta získala kanadské vízum s plným vědomím o této skutečnosti, nemělo by to vliv na závěr, že část § 5 odst. 8 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. není v souladu se směrnicí o dočasné ochraně.

[39] Nejvyšší správní soud nepovažuje za důvodnou ani stěžovatelovu námitku, že odkazy městského soudu na jeho jiná rozhodnutí ve věcech týkajících se neudělení dočasné ochrany či vrácení žádosti o dočasnou ochranu jsou nepřiléhavé. Z celkového kontextu napadeného rozsudku je totiž zřejmé, že městský soud na tato rozhodnutí odkázal především za účelem vysvětlení svého náhledu na smysl a účel směrnice o dočasné ochraně. Je zjevné, že si městský soud byl vědom odlišného procesního rámce jednotlivých rozhodnutí (body 29, 36 a 37 napadeného rozsudku).

[40] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele, že závěr o nesouladu aplikovaného ustanovení zákona č. 65/2022 Sb. se směrnicí o dočasné ochraně nespadá pod doktrínu . Jak uvedl Soudní dvůr v rozsudku ze dne 6. 10. 1982, , 283/81, bodě 21, soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, není povinen předložit věc Soudnímu dvoru v případě, že jediné správné použití práva Společenství je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost. Existence takové možnosti musí být posouzena v závislosti na zvláštních rysech práva Společenství, zvláštních obtížích vznikajících při jeho výkladu a nebezpečí rozdílné judikatury v rámci Společenství.

[41] Při posuzování takové otázky je třeba přihlédnout k typickým znakům evropského práva a určitým překážkám v jeho výkladu. Jde zejména o fakt, že evropské právo je publikováno v řadě jazykových znění, přičemž všechny jazykové verze mají stejnou platnost. Evropské právo navíc používá vlastní terminologii, a to i tam, kde by se určitý výraz ve všech jazykových verzích shodoval. Konečně každé ustanovení evropského práva musí být posuzováno v jeho kontextu a vykládáno ve světle všech ustanovení evropského práva, jeho účelu a stavu jeho vývoje v době, kdy má být aplikováno (rozsudek ve věci , body 17 až 20, a usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 4. 9. 2012, čj. 1 As 93/2009-273, č. 2732/2013 Sb. NSS, bod 63).

[42] Podle Nejvyššího správního soudu závěr, že členské státy nemohou stanovit osobám požívajícím dočasné ochrany podmínky, které by byly méně příznivé než ty vymezené ve směrnici o dočasné ochraně, a že nemohou z dočasné ochrany vyloučit osoby, na které prováděcí rozhodnutí Rady dopadá, aniž by takový postup měl oporu ve směrnici o dočasné ochraně, jednoznačně a bez dalšího vyplývá ze samotného textu této směrnice, jakož i z jejího smyslu a účelu.

[43] To platí bez ohledu na jednotlivé jazykové verze směrnice – k tomu lze ostatně poukázat na různá jazyková znění čl. 1 („“; „…]“; „“; „“), čl. 3 odst. 5 („“; „[...] “; „“; „“) a čl. 7 odst. 1 („“; „[...] “; „“; „“), jakož i bodu 12 odůvodnění („“; „[...]“; „“; „“).

[44] Nejvyšší správní soud nemá v této otázce ani pochybnosti týkající se užité terminologie, systematiky směrnice o dočasné ochraně či jejího kontextu a účelu. Naopak, jak již vyložil výše, všechna tato hlediska svědčí ve prospěch závěru, k němuž dospěly v této věci městský soud i Nejvyšší správní soud (shodně bod 31 napadeného rozsudku). Nejvyšší správní soud proto nepřerušil řízení a nepředložil věc Soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce.

[45] Nejvyšší správní soud uzavírá, že důvod zániku oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany spočívající v udělení víza k pobytu nad 90 dnů v jiném státě podle § 5 odst. 8 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. není v souladu s čl. 1, čl. 3 odst. 5, čl. 7 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, a proto jej nelze s ohledem na přímý účinek těchto ustanovení směrnice aplikovat.