Vydání 2/2008

Rozhodnutím ze dne 14. 8. 2006 zamítl ústřední ředitel žalované odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele inspektorátu České obchodní inspekce Jihomoravského a Zlínského kraje ze dne 30. 5. 2006 a toto rozhodnutí potvrdil. Správní orgán I. stupně uložil uvedeným rozhodnutím žalobci pokutu ve výši 30 000 Kč za porušení § 6 zákona o ochraně spotřebitele. Pochybení se měl žalobce dopustit tím, že ve dnech 25. 10. a 16. 11. 2005 v provozovně Supermarket - diskontní prodej, Masarykovo nám. 36 v Kyjově, požadoval po spotřebitelích platících stravenkami navíc poplatek ve výši 4 % z celkové částky nákupu, čímž docházelo ke znevýhodnění skupiny spotřebitelů, kteří při placení používají stravovací poukázky, tj. k diskriminaci těchto spotřebitelů. Žalovaná dospěla po přezkoumání rozhodnutí k závěru, že skutečnost, že žalobce v rozporu s dobrými mravy diskriminoval skupinu spotřebitelů platících stravovacími poukázkami, byla správním orgánem I. stupně řádně zdokumentována v sepsaném kontrolním protokolu ze dne 25. 10. 2005 a 16. 11. 2005. Podle žalované se jedná o znevážení rovnosti a popírání a omezování práv navzájem si rovných subjektů. V případě spotřebitelů je zapotřebí vycházet z jejich totožného postavení. Žádný z nich by proto neměl být zvýhodňován či znevýhodňován na úkor druhých. Samotný zákaz diskriminace spotřebitele má za účel odstranit praktiky zvýhodňující některé spotřebitele před jinými. Žalovaná vycházela dále ze stanoviska Ministerstva financí, podle něhož jsou "stravenky" svým věcným určením poukázkou na nákup jednoho hlavního jídla v průběhu pracovní směny v provozovnách veřejného stravování (případně i k nákupu potravinářských výrobků v maloobchodní síti) a v obchodním styku zastupují hotové peníze. Toto stanovisko je pak rozdílné od platební karty v tom, že tato je podle zákona o bankách elektronickým platebním prostředkem. Na základě podnětu spotřebitele provedl správní orgán I. stupně ve dnech 25. 10. 2005 a 16. 11. 2005 v provozovně žalobce v Kyjově šetření, při němž bylo zjištěno a prokázáno, že pro spotřebitele platící stravovacími poukázkami je jako manipulační poplatek požadována přirážka 4 % k prodejní ceně zboží. Tímto jednáním je skupina spotřebitelů platících poukázkami znevýhodněna před skupinou spotřebitelů platících hotově, přestože poukázky hotové peníze zastupují. Žalovaná uvedla, že při kontrolním nákupu dne 25. 10. 2005 činila přirážka 5 Kč k nákupu v hodnotě 122 Kč, při kontrolním nákupu dne 16. 11. 2005 pak byla na hodnotu nákupu připočtena přirážka ve výši 10,90 Kč. Placeno bylo jednou stravenkou v hodnotě 60 Kč a dopláceno v hotovosti. Z toho vyplývá, že přirážka byla vypočtena z celkové hodnoty nákupu s odhlédnutím od skutečnosti, že již samotné účtování přirážky je v rozporu s dobrými mravy. Vyjde-li se totiž z výkladu pojmu "poplatek", měla by to být peněžní částka vybíraná v souvislosti s činností ve prospěch poplatníka, což v daném případě nedojde naplnění, neboť tento poplatek způsobuje finanční újmu spotřebiteli platícímu stravenkou. Navíc i v oznámení pro zákazníky je uvedeno, že .

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 4. 2007 toto rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2006, čj. 8 As 35/2005-51 (č. 956/2006 Sb. NSS). Ačkoliv se toto rozhodnutí týkalo placení platební kartou, právní závěry z něj plynoucí jsou podle soudu aplikovatelné i na souzenou věc. Podstatnou skutečností tak je, zda je transakce při platbě hotovostí či stravovacími poukázkami srovnatelná. Až po tomto posouzení je možné přistoupit k hodnocení důvodnosti zvýhodnění některých spotřebitelů. Je tedy nutné hodnotit samotnou platbu za zboží jako relativně samostatnou součást transakce mezi obchodníkem a spotřebitelem. Zákonnými penězi jsou platné bankovky a mince vydané Českou národní bankou ve své nominální hodnotě a při všech platbách na území České republiky (§ 16 odst. 1 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance). Stravovací poukázky nemají svou definici v právním řádu České republiky, přijímání stravovacích poukázek je závislé na smluvní dohodě mezi subjektem, který takové poukázky vydává, a příslušným obchodníkem. Přijetím stravovací poukázky vzniká obchodníkovi pohledávka vůči osobě, která poukázky vydala, přičemž vypořádání takové pohledávky závisí pouze na smluvním ujednání mezi těmito subjekty. Ačkoliv z hlediska výše daně z přidané hodnoty není žádný rozdíl, jak byla platba uhrazena, nelze tvrdit, že není rozdíl v posouzení zboží u obchodníka. Na rozdíl od zákonných peněz, které musí obchodník vždy při úhradě kupní ceny zboží přijmout, u stravovacích poukázek takovou povinnost nemá, neboť mu žádný právní předpis takovou povinnost neukládá. Příjem stravovacích poukázek za platbu zboží tak závisí na volné úvaze obchodníka, zda uzavře příslušnou smlouvu se subjektem, který stravovací poukázky vydává, a je tak na úvaze obchodníka, jaké podmínky při této platbě stanoví. Tuto volnou úvahu pak má i zákazník, jenž se při platbě rozhodne, zda transakci provede v hotovosti, či jiným způsobem. Jedná se o smluvní vztah, do něhož stát nevstupuje žádným přímým donucovacím opatřením. V této své volné úvaze není zákazník nijak omezen - platbu v hotovosti musí obchodník přijmout vždy (odmítnutím by porušil své povinnosti a mohl by naplnit i skutkovou podstatu trestného činu ohrožování oběhu tuzemských peněz). Platbu za zboží stravovacími poukázkami, které nejsou tuzemskými ani zákonnými penězi, však může přijmout za jím stanovených podmínek, neboť taková platba je pouze na jeho úvaze, zda ji za cenu zboží přijme. Soud uzavřel, že při platbě stravovacími poukázkami a platbě v hotovosti se o srovnatelnou transakci nejedná. Stejně jako v případě přijetí platby platební kartou zde obchodník akceptuje budoucí zprostředkované plnění od subjektu, který stravovací poukázky vydal. Proto nemůže dojít k diskriminaci spotřebitele podle § 6 zákona o ochraně spotřebitele, neboť transakce nejsou srovnatelné. Vzhledem k tomuto závěru už není tak podstatné hodnocení důvodnosti zvýhodnění či znevýhodnění spotřebitelů, případně výše přirážky k ceně zboží, neboť nebyl naplněn základní důvod pro posouzení, zda jednání bylo diskriminací, neboť není dána srovnatelnost obou transakcí.

Proti tomuto rozhodnutí brojila žalovaná (stěžovatelka) kasační stížností, ve které zejména uvedla, že rozhodnutí vydaná v obou stupních vycházela z předpokladu, že placení zákonnými penězi a placení stravovacími poukázkami představují srovnatelné případy, neboť stravovací poukázka ve vymezených případech představuje náhražku platby v zákonných penězích. U takto srovnatelných případů pak byly posuzovány zjištěné rozdíly v přístupu k různým skupinám spotřebitelů a vyhodnoceno účtování zmíněného čtyřprocentního poplatku jako diskriminační. Nad rámec tohoto hodnocení bylo poukázáno rovněž na okolnost zjištěnou při kontrole, že tento poplatek byl účtován z celkové výše nákupu, ačkoliv nákup byl uhrazen zčásti stravovací poukázkou a zčásti zákonnými penězi. Soud zaujal odlišný názor, když poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2006, čj. 8 As 35/2005-51 (č. 956/2006 Sb. NSS), a uvedl, že tak jako v případě užití platebních karet, ani platba stravovacími poukázkami nepředstavuje případ srovnatelný s platbou zákonnými penězi, tudíž případné rozdíly v zacházení se spotřebiteli na základě tohoto kritéria nelze hodnotit z hlediska možné diskriminace. Žalovaná respektuje názory správních soudů na tuto problematiku, kasační stížnost však podala z ohledem na popsaný rozdíl v právním hodnocení.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.