Vydání 12/2010

(...) Krajský soud tedy přistoupil k posouzení druhé žalobní námitky, tj. k posouzení právní otázky, jakým způsobem má být ukončeno daňové řízení v případě zpětvzetí odvolání. Krajský soud se neztotožňuje s právním názorem žalovaného, že § 48 odst. 8 daňového řádu je ustanovením speciálním k § 27 téhož zákona. Nemůže tomu tak být především proto, že § 48 odst. 8 uvedeného zákona upravuje pouze právní důsledky zpětvzetí odvolání. Tedy, že již neexistuje právo na podání dalšího odvolání a že původní rozhodnutí nabývá právní moci dnem zpětvzetí odvolání. Ustanovení § 48 odst. 8 daňového řádu však neupravuje procesní formu ukončení odvolacího řízení. Podle názoru soudu je proto nutno skutečně postupovat podle obecných ustanovení citovaného zákona upravených v části první tohoto právního předpisu, kde v § 27 je upraveno zastavení řízení. V případě zpětvzetí odvolání přitom připadá v úvahu aplikace nikoliv § 27 odst. 1 písm. g) daňového řádu, jak dovozuje žalobce, ale § 27 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona, v němž se zastavením řízení řeší zpětvzetí návrhu. Krajský soud má za to, že formulace „zpětvzetí návrhu“ představuje terminologickou nepřesnost a ve smyslu účelu této právní úpravy je toto ustanovení zapotřebí vztáhnout na všechny formy podání ve smyslu § 21 citovaného zákona, tedy i na odvolání. Nutno také zohlednit, že zpětvzetí odvolání je pouze projevem vůle účastníka řízení a jako takové nemůže formálně ukončit daňové řízení, které probíhá před správním orgánem, a proto tento správní orgán musí řízení ukončit svým rozhodnutím, jež bude také výrazem relevantnosti právního úkonu zpětvzetí odvolání učiněného daňovým subjektem. Vydání rozhodnutí, kterým bude odvolací řízení pravomocně ukončeno, je podle názoru krajského soudu nezbytné také z hlediska navození právní jistoty, a to nejen daňového subjektu, jemuž tak bude potvrzena relevantnost jeho právního úkonu, ale také správce daně, neboť zpravidla bude navazovat řízení o vyměření penále, takže předchozí řízení ve věci daňové povinnosti musí být nezpochybnitelně ukončeno, aby byla nastolena jistota poslední známé daňové povinnosti. Nezbytnost ukončení odvolacího řízení rozhodnutím o zastavení řízení podle názoru krajského soudu v neposlední řadě vyplývá také z toho, že nelze vyloučit situaci, kdy právní úkon zpětvzetí odvolání nebude perfektní (lze si představit, že ho učiní neoprávněná nebo nezpůsobilá osoba, že bude mít formální nedostatky apod.). Z tohoto důvodu právní stav, který vznikne zpětvzetím odvolání a který je předvídán § 48 odst. 8 daňového řádu, nemůže být absolutně nevratný. Pro takové případy musí existovat možnost obrany, a tou je odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení.

Krajský soud má za to, že v právní moci dodatečného platebního výměru, která nastane dnem zpětvzetí odvolání, nelze spatřovat procesní překážku odvolacího řízení ve věci zastavení řízení. Předmětem tohoto odvolacího řízení totiž bude pouze rozhodnutí o zastavení řízení. Dodatečný platební výměr přitom zůstane v právní moci a pouze v případě, že by bylo rozhodnutí o zastavení řízení zrušeno s tím, že právní úkon zpětvzetí byl z nějakého důvodu vadný, pak bude logickým důsledkem, že tento právní úkon jakožto vadný nemohl vyvolat právní důsledky, které s ním § 48 odst. 8 daňového řádu spojuje, a dodatečný platební výměr tak nemohl právní moci nabýt. Tím by se odvolací řízení znovu otevřelo. Současně by zde vyvstala možnost ještě jednoho stupně právní obrany, a to prostřednictvím správní žaloby, přičemž v řízení o ní by správní soud rovněž přezkoumával pouze rozhodnutí o zastavení řízení, a nikoliv zákonnost dodatečného platebního výměru o daňové povinnosti. Na základě uvedené právní argumentace dospěl krajský soud k závěru, že jelikož v posuzované věci nebylo odvolací řízení po provedení právního úkonu zpětvzetí odvolání ukončeno pravomocným rozhodnutím o zastavení řízení dle § 27 odst. 1 písm. a) daňového řádu, není najisto postavena ani poslední známá daňová povinnost a nebyly splněny procesní podmínky pro zahájení řízení o předepsání penále. (...)