Vydání 3/2013

Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti opravnému usnesení podle § 54 odst. 4 s. ř. s., proti němuž je podání kasační stížnosti dle setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu přípustné (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2007, čj. 4 Ans 3/2006-123, č. 1177/2007 Sb. NSS), a za stěžovatele jedná ve smyslu § 105 odst. 2 s. ř. s. zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání, které je dle zvláštního předpisu požadováno pro výkon advokacie. Poté přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), ověřil přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. (...)

Předmětem nyní projednávané věci je tedy pouze otázka, který ze správních orgánů je žalovaným v projednávané věci, resp. zda je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, či Generální finanční ředitelství, na které dle závěrů městského soudu působnost ze zákona přešla a který je z uvedeného důvodu žalovaným ve smyslu 69 s. ř. s.

Podle právní úpravy obsažené v § 55a daňového řádu z roku 1992 bylo k rozhodnutí o prominutí daně příslušné Ministerstvo financí. Tato právní úprava byla účinná jak ke dni zahájení řízení o prominutí daně, tak i ke dni rozhodnutí Ministerstva financí o této žádosti. Daňový řád z roku 1992 byl však s účinností k 1. 1. 2011 zrušen a jako základní procesní předpis ke správě daní a poplatků byl nahrazen daňovým řádem z roku 2009. Ten v přechodných ustanoveních, konkrétně v § 264 odst. 6 ve vztahu k dosud nevyřízeným žádostem o prominutí daně podaných dle dosavadních právních předpisů stanoví, že tyto žádosti se posoudí podle podmínek obsažených v dosavadních právních předpisech. Věcnou příslušnost přechodná ustanovení výslovně neřeší. Bez výslovně odlišné právní úpravy však není nejmenšího důvodu, aby byla příslušnost v řízeních pokračujících dle dosavadních právních předpisů odlišná od příslušnosti původní. Příslušným k rozhodnutí o prominutí daně k žádosti podle § 55a daňového řádu z roku 1992 je tedy i po 1. 1. 2011 dle přechodných ustanovení daňového řádu z roku 2009 Ministerstvo financí.

S účinností rovněž k 1. 1. 2011 byl přijat zákon č. 199/2010 Sb. Tento zákon v části páté, v čl. VI změnil zákon č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech^**) tak, že jako součást soustavy územních finančních orgánů zřídil mimo jiné i Generální finanční ředitelství jako správní úřad s celostátní územní působností se sídlem v Praze a v novém § 4a vymezil jeho věcnou působnost. Na Generální finanční ředitelství přešla s účinností tohoto zákona i část pravomocí Ministerstva financí.

V části páté, čl. VI bodě 8 zákona č. 199/2010 Sb. pak zákonodárce v souvislosti s novou koncepcí územních finančních orgánů stanovil, že řízení, která nebyla do dne nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. 1. 1. 2011) Ministerstvem financí ukončena, dokončí Generální finanční ředitelství v případech, kdy je pro tato řízení příslušné ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Pro posouzení sporné otázky je tedy nezbytné určit, zda je Generální finanční ředitelství příslušné rozhodovat o prominutí daně podle zákona o územních finančních orgánech ve znění účinném od 1. 1. 2011. Podle § 4a tohoto zákona, které vymezuje rozsah pravomocí, však nemá Generální finanční ředitelství přímou pravomoc o prominutí daně rozhodnout. Podle písm. e) citovaného ustanovení ve spojení s § 2 odst. 1 písm. a) sice Generální finanční ředitelství vykonává správu daní včetně vyhledávací činnosti, nicméně stejně je vymezena i působnost Ministerstva financí v § 11 písm. b) uvedeného předpisu; působnost Generálního finančního ředitelství v otázce prominutí daně tedy nelze dovodit ani z tohoto ustanovení. Pravomoc Generálního finančního ředitelství rozhodovat o prominutí daně z příjmů nelze dovodit ani z žádného ze zvláštních předpisů, pravomoc tedy není dána ani na základě § 4a odst. 1 písm. j) zákona o územních finančních orgánech.

Z výše uvedeného vyplývá, že Generální finanční ředitelství není příslušné k rozhodnutí o prominutí daně od účinnosti zákona č. 199/2010 Sb., a proto ani nemůže být příslušné k dokončení řízení o žádosti o prominutí daně z příjmů podle § 55a zákona o správě daní a poplatků ve smyslu výše uvedených přechodných ustanovení. Názor městského soudu, vyjádřený ve výroku napadeného usnesení tak nemá zákonnou oporu. Kasační stížnost je proto důvodná.

Pro úplnost v návaznosti na kasační námitky stěžovatele Nejvyšší správní soud uvádí, že s ohledem na již výše citované znění § 69 s. ř. s. není v projednávané věci podstatné, zda jde o řízení ukončené či neukončené. Obecně je žalovaným totiž ten správní orgán, na který působnost ze zákona přešla. Skutečnost, zda rozhodnutí bylo krajským soudem zrušeno a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení, či zda byla žaloba zamítnuta, nemá na případný přechod působnosti žádný vliv.

Nad rámec rozhodovacích důvodů lze rovněž upozornit na to, že i daňový řád z roku 2009 zná institut prominutí daně, i když v užším pojetí než úprava v daňovém řádu z roku 1992. Koncepce zvolená v § 259 a § 260 daňového řádu z roku 2009 je postavena na tom, že prominutí daně nebo jejího příslušenství je obecně v pravomoci ministra financí. Rozhodnutí o prominutí daně či jejího příslušenství je vydáváno plošně všem daňovým subjektům, kterých se důvod prominutí týká. Individuální žádosti o prominutí daně přicházejí dle platné právní úpravy v úvahu jen v případě, kdy tak umožňuje zvláštní zákon. Prominout daň z důvodu nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů je však i podle platné právní úpravy v gesci ministra financí [viz § 260 odst. 1 písm. a) daňového řádu z roku 2009] a nikoliv Generálního finančního ředitelství.