Vydání 10/2015

^*)

Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 9. 2013, kterým tento zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí ze dne 25. 2. 2013. Tímto rozhodnutím ze dne 25. 2. 2013 Finanční úřad pro Liberecký kraj (dále jen "správce daně") zastavil řízení o žádosti žalobkyně o posečkání úhrady odvodu z elektřiny ze slunečního záření (dále jen "odvod") za odvodové období červenec 2012 podle § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu. Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný dne 17. 9. 2013 zamítl a potvrdil rozhodnutí správce daně.

Následně podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem, v níž uvedla, že je vlastníkem a provozovatelem fotovoltaické elektrárny o celkovém instalovaném výkonu 680 kWp. a distributorovi (dále jen "plátce odvodu") v měsíci červenci 2012 vyúčtovala výkupní cenu za elektřinu ze slunečního záření, ovšem plátce odvodu jí výkupní cenu neuhradil v plné výši, ale srazil z ní odvod podle § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (dále jen "zákon o podpoře")^**). Dále žalobkyně popisovala, že správce daně nevyhověl její stížnosti proti postupu plátce odvodu, kdy se zároveň domáhala změny metody výběru odvodu a posečkání s úhradou odvodu. Žalobkyně poukázala na závěr nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11-2, č. 220/2012 Sb., podle kterého zjevně nelze vyloučit, že v individuálních případech dolehne právní úprava odvodu a zrušení daňových prázdnin na výrobce jako likvidační (tzv. rdousící efekt) či zasáhne samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s článkem 11 Listiny základních práv a svobod. Podle žalobkyně nebyl nález Ústavního soudu respektován.

Pokud žalovaný v napadeném rozhodnutí uváděl, že žalobkyně žádost o posečkání odvodu za měsíc červenec 2012 a posečkání s odvodem o 34 měsíců neodůvodnila, pak toto tvrzení je třeba odmítnout. Žádost o změnu metody výběru odvodu a žádost o posečkání s výběrem odvodu byla součástí žádosti žalobkyně o vysvětlení podle § 237 odst. 1 daňového řádu, adresované plátci odvodu, přičemž v těchto podáních jsou důvody žádosti velmi podrobně rozvedeny a doloženy znaleckým oceněním znaleckého ústavu.

Správce daně ani žalovaný se však těmito skutečnostmi nezabývali a neposuzovali individuální rozměry případu a nezkoumali v případě žalobkyně tzv. rdousící efekt.

Tyto skutečnosti jsou však z hlediska posouzení splnění podmínek pro povolení posečkání úhrady daně či jejího rozložení na splátky podle § 156 odst. 1 daňového řádu nezbytné. K prokázání tvrzených skutečností žalobkyně předložila znalecké ocenění. Nato se žalobkyně obšírně věnovala tomu, že znalecké ocenění v jejím případě prokazuje tzv. rdousící efekt výběru odvodu.

Žalobkyně nesouhlasila se závěry orgánů finanční správy, že není aktivně legitimována k podání žádosti o posečkání úhrady odvodu podle § 156 odst. 1 daňového řádu. Žalobkyni je podle § 20 odst. 1 daňového řádu třeba chápat jako daňový subjekt, neboť je poplatníkem. V daném případě žádost podal poplatník, tedy daňový subjekt podle § 156 odst. 1 daňového řádu.

Dále se bránila tomu, že institut posečkání by nebylo možné použít v případě srážky odvodu, ale bylo by možné jej použít pouze v případě výběru odvodu, pokud by žádost podal samotný plátce. Poukázala na to, že správci daně bylo známo, že žalobkyně o změnu metody výběru odvodu požádala. Správce daně měl a mohl postupovat tak, aby u plátce odvodu došlo ke změně metody srážení na metodu výběru, a následně povolit posečkání úhrady odvodu z úřední povinnosti, když k takovému postupu jej zavázal nálezem Ústavní soud. Postupem plátce odvodu, který neprovedl změnu metody výběru odvodu a se žádostí o posečkání odkázal žalobkyni na správce daně, dále postupem Specializovaného finančního úřadu, který řízení o změně metody výběru odvodu a žádosti o posečkání bezdůvodně zastavil, a žalovaného, který nevyhověl odvolacím námitkám, byl žalobkyni znemožněn přístup k institutu posečkání s výběrem odvodu jako nástroje ke zmírnění negativních majetkových dopadů výběru odvodu ve smyslu nálezu Ústavního soudu. Odepření přístupu k institutu posečkání s výběrem odvodu má ve svém důsledku negativní dopad na žalobkyně a v konečném důsledku představuje zásah do samotné majetkové podstaty žalobkyně, a tím i do jejích ústavně zaručených základních práv. Podle žalobkyně žalovaný a správce daně nepostupovali ústavně konformním způsobem, jelikož v rozporu s nálezem Ústavního soudu odepřeli žalobkyni přístup k institutu posečkání s výběrem odvodu.

V další části žaloby žalobkyně namítala nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, neboť ten v odůvodnění neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které jej k rozhodnutí vedly, a rezignoval na jakákoli skutková zjištění ohledně dopadů, resp. výběru odvodu na podnikání žalobkyně, a nezabýval se tak splněním podmínek pro povolení posečkání úhrady daně či rozložení na splátky podle § 156 odst. 1 daňového řádu. Rozhodnutí správce daně i žalovaného jsou nepřezkoumatelná, neboť se s námitkami žalobkyně uvedenými v žádosti o posečkání nevypořádala. Žalobkyně se dovolávala správního spisu žalovaného, dále své žádosti o vysvětlení podle § 237 odst. 1 daňového řádu a následné odpovědi plátce odvodu, výsledků řízení o stížnosti před správcem daně, spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Af 129/2013, a navrhovala provést důkaz svým výslechem a znaleckým oceněním znaleckého ústavu.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě zdůraznil, že je to plátce odvodu, který může podle § 156 odst. 1 daňového řádu podat žádost, jelikož posečkání je vlastně způsobem uhrazovací povinnosti ve vztahu mezi osobou povinnou uhradit daň a správcem daně. V případě výběru odvodu může plátce požádat z důvodů nastalých u poplatníka o posečkání, nikoli však v případech, kdy plátce odvodu zvolí formu sražení odvodu, jak vyplývá z bodu 89 nálezu Pl. ÚS 17/11-2. V takovém případě nemá správce daně žádné prostředky, jak přimět plátce odvodu ke změně metody srážky na metodu výběru. Plátce odvodu, který je soukromou osobou, k jejíž tíži by šlo případné neuhrazení odvodu poplatníkem, nelze bez zákonného důvodu zavazovat, aby riziko podstoupil. Dále žalovaný podotknul, že obsáhle odůvodněná stížnost na plátce odvodu nemůže zhojit fakt, že v žádosti o posečkání nebylo uvedeno, která z podmínek posečkání měla údajně nastat a jakým způsobem měla být naplněna, ani prostřednictvím odkazu na odůvodnění stížnosti. I kdyby bylo odůvodnění žádosti dostatečné, správce daně ani žalovaný by nemohli přistoupit k posouzení žádosti jako takové, neboť byly dány důvody pro zastavení řízení podle § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu. Jsou-li dány důvody k zastavení řízení, je vyloučeno posouzení věci. Žalovaný navrhoval, aby soud podanou žalobu zamítnul a žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

V doplnění žaloby žalobkyně znovu poukázala na tzv. rdousící efekt odvodu a k prokázání svého tvrzení předkládala nové znalecké ocenění ze dne 24. 2. 2014. Dále oponovala závěrům rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v usnesení ze dne 17. 12. 2013, čj. 1 Afs 76/2013-57, č. 3000/2014 Sb. NSS, který je podle přesvědčení žalobkyně v rozporu s nálezem Ústavního soudu. Žalobkyně setrvala na názoru, že plátce odvodu, správce daně i Specializovaný finanční úřad a žalovaný ji zkrátili na možnosti využít institut posečkání jakožto nástroj ke zmírnění negativních majetkových dopadů výběru odvodu ve smyslu nálezu Ústavního soudu. Závěr Nejvyššího správního soudu o tom, že konkrétní dopady odvodu na výrobce elektrické energie lze zohlednit pouze prostřednictví prominutí daně podle § 259 a § 260 daňového řádu, znamená odepření spravedlnosti, neboť předvídané rozhodnutí ministra financí o prominutí odvodu nebylo vydáno.

Skutkové okolnosti případu nejsou mezi účastníky sporné. Žalobkyně je výrobcem energie ze slunečního záření, kterou od něj vykupuje distributor, který je plátcem odvodu. Součástí stížnosti podané podle § 237 odst. 3 daňového řádu na postup plátce odvodu ve vztahu ke sražení odvodu za odvodové období červenec 2012 byla i žádost o změnu metody výběru odvodu a žádost o posečkání s výběrem odvodu podle § 156 daňového řádu.

Správce daně rozhodnutím ze dne 25. 2. 2013 řízení o žádosti žalobkyně o posečkání úhrady odvodu zastavil podle § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu. Odkázal na § 7g odst. 1, odst. 2 a § 7h zákona o podpoře, podle nichž je plátce odvodu povinen sražený nebo vybraný odvod ze základu odvodu odvést do 25 dnů po skončení odvodového období ve stanovené výši podle vyúčtování předloženého plátcem odvodu příslušnému finančnímu úřadu. Formou institutu posečkání lze modifikovat platební povinnost vůči správci daně a toto oprávnění náleží výlučně plátci odvodu, nikoli poplatníkovi odvodu, v jehož postavení se žalobkyně jako žadatel nachází. S ohledem na tyto skutečnosti správce daně žádost podanou poplatníkem odvodu posoudil jako nepřípustnou, neboť ji podal subjekt, který není v dané věci ve vztahu ke správci daně nositelem platební povinnosti. Šlo tak o zjevně právně nepřípustné podání podle § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu. Tomuto závěru podle správce daně svědčí také nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11-2 opřený o stanovisko Ministerstva financí. Ústavní soud v něm uvedl, že uplatní-li ve smyslu § 7g odst. 1 zákona o podpoře plátce odvodu jako způsob výběru odvodu možnost od poplatníka předmětný odvod vybrat, může jen a pouze plátce odvodu požádat o posečkání. To však neplatí v případě srážení odvodu, kdy z povahy věci institut posečkání uplatnit nelze, tzn. nejen poplatníkem, ale ani plátcem odvodu.

Žalovaný pak odvolání žalobkyně zamítnul a rozhodnutí I. stupně potvrdil rozhodnutím ze dne 17. 9. 2013. V odůvodnění roz-hodnutí žalovaný konstatoval, že poplatníkem odvodu je výrobce elektřiny, zatímco plátcem odvodu provozovatel přenosové soustavy nebo provozovatel regionální distribuční sítě, který je povinen srazit nebo vybrat odvod ze základu daně a odvod místně příslušnému finančnímu úřadu odvést do 25 dnů po skončení odvodového období a ve stejné lhůtě podat vyúčtování odvodu. Pokud správce daně zjistí nesplnění těchto povinností, stanoví daň plátci k přímé úhradě. Primární procesní subjektivitou je vybaven plátce odvodu, nikoli jeho poplatník, který může pouze strpět sražení odvodu či jeho výběr ze strany plátce. Jediným procesním postupem, který může poplatník v souvislosti s daní vybíranou srážkou využít, je stížnost na postup plátce daně podle § 237 daňového řádu. Ustanovení § 156 a § 157 daňového řádu jsou obsažena v části třetí, hlavě V. daňového řádu a týkají se placení daní, proto je zřejmé, že posečkání je způsobem uhrazovací povinnosti ve vztahu mezi osobou povinnou zaplatit daň a správcem daně. Dále žalovaný upozornil na dvě možné formy hrazení solárního odvodu, a to metodu výběru a metodu srážky, která se liší tím, že k výběru dochází nezávisle na výplatě výkupní ceny nebo zeleného bonusu. Ke srážce musí dojít v momentě výplaty výkupní ceny či zeleného bonusu, na což upozornilo Ministerstvo financí Ústavní soud ve svém stanovisku, kde sice připouští, že v případě výběru odvodu může jeho plátce požádat z důvodů nastalých u poplatníka o posečkání, ale zároveň poukázalo na to, že takto nelze činit v případech, kdy plátce zvolí formu sražení odvodu, což vyplývá z bodu 89 nálezu Pl. ÚS 17/11-2. Dále žalovaný uvedl, že správce daně nemá žádné prostředky, jak přimět plátce odvodu ke změně metody srážky na metodu výběru, a při použití metody srážky odvodu nelze posečkání aplikovat, neboť by tak jako tak nedošlo k odložení jeho hrazení na straně poplatníka, ale pouze na straně plátce. Proto postupoval správce daně v souladu s § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu, když řízení o žádosti o posečkání podané poplatníkem odvodu zastavil. Protože byly dány důvody k zastavení řízení, správce daně se nezabýval naplněním podmínek pro posečkání daně dle § 156 odst. 1 daňového řádu, neboť taková úloha je již meritorním rozhodnutím věci. Žalovaný tedy odmítl odvolací námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správce daně.

Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu zamítl.