3292/2015
Daňové řízení: výše majetkové podstaty úpadce; námitka podjatosti úředních osob
Daňové řízení: výše majetkové podstaty úpadce; námitka podjatosti úředních osob
k § 77 odst. 4 a § 167 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu
k § 263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)*)
I. Zajišťovací příkaz (§ 167 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu), který byl vydán k zajištění majetkové podstaty úpadce, neovlivňuje výši jeho majetkové podstaty. Soudní řízení o přezkumu zajišťovacího příkazu se proto prohlášením konkursu nepřerušuje (§ 263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění účinném do 31. 12. 2013).
II. Odvolací orgán vypořádá námitku podjatosti úředních osob (§ 77 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu) orgánu I. stupně uplatněnou po vydání rozhodnutí v I. stupni jako odvolací námitku, nikoliv jako námitku podjatosti.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2015, čj. 8 As 130/2014-33)
Prejudikatura:
č. 114/2004 Sb. NSS, č. 1682/2008 Sb. NSS, č. 2491/2012 Sb. NSS a č. 2981/2014 Sb. NSS; č. 52/1998 Sb. NS.Věc:
Společnost s ručením omezeným I.P.-95 proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o daň z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalovaného.Zajišťovacím příkazem ze dne 19. 12. 2011 Finanční úřad Ostrava I (dále jen "správce daně") uložil žalobkyni, aby složila jistotu v celkové výši 70 669 925 Kč k zajištění dosud nestanovené daně z přidané hodnoty za kalendářní měsíce srpen, září a říjen roku 2011.
Žalovaný [zde ještě Finanční ředitelství v Ostravě, které bylo s účinností od 1. 1. 2013 dle § 19 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, zrušeno a jeho právním nástupcem se ve smyslu § 7 písm. a) citovaného zákona ve spojení s § 69 s. ř. s. stalo Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně, s nímž bylo v řízení pokračováno] zamítl odvolání žalobkyně proti zajišťovacímu příkazu rozhodnutím ze dne 30. 1. 2012.
Toto rozhodnutí žalobkyně napadla žalobou u Krajského soudu v Ostravě, který rozsudkem ze dne 16. 7. 2014, čj. 22 Af 37/2012-32, zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž vyslovil nesouhlas se závěrem krajského soudu, že pochybil, pokud se nevypořádal s námitkou podjatosti úředních osob správce daně vznesenou žalobkyní. Soud nezohlednil specifické skutkové okolnosti věci a nepřípustně formalisticky aplikoval pravidlo dovozené z judikatury Nejvyššího správního soudu, podle kterého správce daně musí rozhodnout o námitce podjatosti před vydáním meritorního rozhodnutí, jímž stanoví daňovou povinnost.
Žalobkyně vznesla námitku podjatosti úředních osob, které se podílely na zpracování a vydání zajišťovacího příkazu, současně s doplněním odvolání proti zajišťovacímu příkazu. Správce daně posoudil námitku podjatosti jako jeden z odvolacích důvodů a předal ji spolu s odvoláním k vyřízení stěžovateli. Podle stěžovatele měla o námitce podjatosti rozhodnout osoba stojící v čele správce daně v souladu s § 77 odst. 4 daňového řádu. Ředitel správce daně rozhodl o námitce dne 14. 2. 2012 tak, že dotčené úřední osoby nebyly vyloučeny z daňového řízení. Podle § 168 odst. 1 daňového řádu stěžovatel musel rozhodnout o odvolání proti zajišťovacímu příkazu do třiceti dnů od jeho vydání, jinak by se stal neúčinným, což by mohlo ohrozit dosažení cíle správy daní vyjádřeného v § 1 odst. 2 daňového řádu. Vydat rozhodnutí o námitce podjatosti před rozhodnutím o odvolání proti zajišťovacímu příkazu nebylo v technických a personálních možnostech správních orgánů.
Skutečnost, že žalobkyně vznesla námitku podjatosti až po vydání rozhodnutí I. stupně, odlišuje věc od rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, čj. 3 Afs 20/2003-23, č. 114/2004 Sb. NSS, na který odkázal krajský soud. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že "
uplatnění námitky podjatosti nepůsobí zpětně, ale vyvolává účinky do budoucna
". Úřední osoby, jejichž podjatost žalobkyně namítala, neprováděly po podání námitky podjatosti další úkony v řízení, do práv žalobkyně proto nemohlo být zasaženo. Rozhodování podjatými úředními osobami by představovalo nezákonnost, kterou by stěžovatel musel prověřit při rozhodování o odvolání i bez návrhu na základě § 114 odst. 3 daňového řádu. Stěžovatel ale nezákonný postup neshledal, zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí I. stupně.Stěžovatel svým postupem neznemožnil žalobkyni namítat v žalobě skutečnost, že ve věci rozhodovaly podjaté úřední osoby, protože eventuální podjatost byla dána bez ohledu na
deklaratorní
rozhodnutí k námitce účastníka. Ve smyslu § 75 odst. 2 s. ř. s. krajský soud mohl přezkoumat i rozhodnutí o námitce podjatosti úředních osob ze dne 14. 2. 2012. Lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí stěžovatele uplynula žalobkyni dne 10. 4. 2012 a rozhodnutí o námitce podjatosti jí bylo doručeno dne 15. 2. 2012, měla tedy prostor brojit v žalobě i proti rozhodnutí o námitce podjatosti.Žalobkyně měla za to, že její právo na spravedlivý proces bylo porušeno, pokud o námitce podjatosti nebylo rozhodnuto před vydáním meritorního rozhodnutí a námitka nebyla přezkoumatelně vypořádána ani v napadeném rozhodnutí stěžovatele. Rozhodnutí správce daně o námitce podjatosti úřední osoby není samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví, proto o námitce musí být rozhodnuto před vydáním rozhodnutí, které podléhá soudnímu přezkumu.
Podle § 75 odst. 1 s. ř. s. "
vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu
". Nemůže tedy přihlédnout k pozdějšímu rozhodnutí, jímž byla vypořádána námitka podjatosti.Žalobkyně považovala za nepodložený argument stěžovatele o technické a personální nemožnosti vypořádání námitky podjatosti před vydáním rozhodnutí o odvolání. Mezi podáním námitky podjatosti a vydáním rozhodnutí stěžovatele uplynulo 14 dní. Pokud by o námitce podjatosti bylo rozhodnuto bez zbytečného odkladu, žalobkyně mohla podrobit soudnímu přezkumu i toto rozhodnutí a nebyla by zkrácena na svých právech.
Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
[14] Soud se nejprve zabýval vlivem zahájení insolvenčního řízení a následného prohlášení konkursu na probíhající soudní řízení.
[15] Vyhláškou ze dne 10. 4. 2012, čj. KSOS 36 INS 8493/2012, insolvenční soud oznámil zahájení insolvenčního řízení ve věci žalobkyně s účinky od 8:30 hod. dne 10. 4. 2012. Usnesením ze dne 20. 6. 2012, čj. KSOS 36 INS 8493/2012-A-11, byl zjištěn úpadek žalobkyně, s účinky od 10:36 hod. dne 20. 6. 2012. Usnesením ze dne 13. 9. 2012 insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek žalobkyně, s účinky od 14:27 hod. dne 13. 9. 2012. Řízení o žalobě proti rozhodnutí stěžovatele bylo zahájeno dne 10. 4. 2012, tedy v den zahájení insolvenčního řízení, před zjištěním úpadku a prohlášením konkursu. Krajský soud vydal napadený rozsudek čj. 22 Af 37/2012-32 dne 16. 7. 2014, tj. po prohlášení konkursu na majetek žalobkyně.
[16] Nejvyšší správní soud zkoumal účinky prohlášení konkursu na řízení před krajským soudem podle § 263 a násl. insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2013. Druhý díl druhé části insolvenčního zákona věnovaný účinkům prohlášení konkursu na probíhající řízení byl novelizován zákonem č. 294/2013 Sb., jenž dále vložil do insolvenčního zákona § 140a až § 141a - skupinu ustanovení věnovanou (spolu s § 140) účinkům rozhodnutí o úpadku. Novela nabyla účinnosti dne 1. 1. 2014 a podle přechodného ustanovení v článku II zákona č. 294/2013 Sb. novelizované znění insolvenčního zákona "
platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány
". Nejvyšší správní soud posuzoval účinky prohlášení konkursu, potažmo zjištění úpadku, tedy úkonů, které nastaly před účinností novely, proto postupoval podle znění insolvenčního zákona před novelou (srov. Hásová, J. a kol. Insolvenční zákon. Komentář
. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 452: "Zákon č. 294/2013 Sb. provedl s účinností od 1. 1. 2014 změnu spočívající v předsunutí účinků insolvenčního řízení dopadajících na jiná řízení a spojených původně až s prohlášením konkursu (§ 263 až § 267 [insolvenčního zákona]) již do fáze vydání rozhodnutí o úpadku. Podle přechodných ustanovení citovaného zákona (čl. II zákona č. 294/2013 Sb.) se nová právní úprava použije i na insolvenční řízení zahájená před 1. 1. 2014, ovšem právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem účinnosti tohoto zákona
[č. 294/2013 Sb.], zůstávají zachovány. Komentované ustanovení je zařazeno pod skupinovým nadpisem ,
Účinky rozhodnutí o úpadku' a spojuje přerušení soudních a rozhodčích řízení přímo s vydáním rozhodnutí o úpadku, jedná se tedy o přímý účinek tohoto rozhodnutí. Z toho lze dovodit, že účinky rozhodnutí o úpadku uvedené v § 140a [insolvenčního zákona] budou spojeny pouze s rozhodnutím o úpadku, které bylo vydáno až počínaje dnem 1. 1. 2014.
").[17] Podle § 263 odst. 1 insolvenčního zákona "
prohlášením konkursu se přerušují soudní, správní a jiná řízení o právech a povinnostech, která se týkají majetkové podstaty nebo mají být uspokojeny z majetkové podstaty, jejichž účastníkem je dlužník
", není-li v citovaném zákoně stanoveno jinak. Majetkovou podstatou se rozumí v souladu s § 2 odst. 1 písm. e) "majetek určený k uspokojení dlužníkových věřitelů
". Nejvyšší soud se vyjádřil k § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání*), podle kterého se přerušovala řízení o nárocích, jež se týkaly majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které měly být uspokojeny z tohoto majetku, následovně: "Nároky, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty, se přitom rozumí veškeré nároky, jež s majetkem podstaty přímo či nepřímo souvisejí, a které tak mají vliv na některá (byť dílčí) oprávnění s majetkem podstaty spojená.
" (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, č. 52/1998 Sb. NS). Nejvyšší správní soud odkázal na toto stanovisko i při výkladu pojmu "řízení týkající se majetkové podstaty
" podle insolvenčního zákona (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2011, čj. 9 Afs 58/2010-74). V rozsudku ze dne 3. 4. 2007, čj. 8 Afs 88/2005-53, Nejvyšší správní soud uzavřel, že "pojem ,
nároky, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty',
[...] je nutno vnímat tak, že jde i o nároky, jež by se konkursní podstaty mohly dotýkat.
[...] Z tohoto pohledu jsou pak tedy významné i sporné majetkové hodnoty, jež by výši konkursní podstaty výrazně ovlivnily.
" Přestože soud v citované věci rozhodoval podle zákona o konkursu a vyrovnání, jeho závěr je bezpochyby platný i pro výklad pojmu "řízení o právech a povinnostech, která se týkají majetkové podstaty
". Řízení se netýká majetkové podstaty, pokud se jedná pouze o otázku procesního práva, jejíž řešení se nedotkne hmotněprávní sféry úpadce (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2008, čj. 8 Afs 31/2008-40, č. 1682/2008 Sb. NSS). V rozsudku ze dne 14. 10. 2010, čj. 5 As 64/2009-68, Nejvyšší správní soud uzavřel, že se nepřerušují řízení o nárocích, které z majetkové podstaty nemohou být uspokojeny (obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2011, čj. 8 As 39/2010-114). Obecně se řízení nepřerušuje, pokud jeho výsledek nemůže mít vliv na výši majetkové podstaty (srov. rozsudek ze dne 26. 1. 2011, čj. 9 Afs 29/2010-61, č. 2491/2012 Sb. NSS).[18] V posuzované věci žalobkyně napadla zajišťovací příkaz vydaný správcem daně. Podle § 167 odst. 1 daňového řádu správce daně může vydat zajišťovací příkaz, má-li odůvodněnou obavu, že "
daň, u které dosud neuplynul den splatnosti, nebo daň, která nebyla dosud stanovena, bude v době její vymahatelnosti nedobytná, nebo že v této době bude vybrání daně spojeno se značnými obtížemi". "Zajišťovacím příkazem správce daně uloží daňovému subjektu úhradu v příkazu uvedené částky
" (§ 167 odst. 2 daňového řádu). V rozsudku ze dne 26. 1. 2011, čj. 9 Afs 29/2010-61, Nejvyšší správní soud posuzoval situaci, kdy správce daně vydal zajišťovací příkaz, kterému daňový subjekt vyhověl, ale ještě před splatností daně, k jejímuž zajištění byl příkaz vydán, byl na majetek daňového subjektu prohlášen konkurs. Nejvyšší správní soud uzavřel, že správce daně byl povinen vydat částku zaplacenou na základě zajišťovacího příkazu do konkursní podstaty, zdůraznil přitom zajišťovací funkci příkazu.[19] Je-li správce daně povinen vydat částku zaplacenou pod zajišťovacím příkazem ve prospěch majetkové podstaty, nemůže samotný zajišťovací příkaz ovlivnit její výši. Tím spíše se majetkové podstaty nemůže dotknout řízení o zajišťovacím příkazu, podle kterého dosud vůbec nebylo placeno (jako v posuzované věci). Krajský soud proto správně nepřerušil řízení a nadále jednal s žalobkyní (neuplatní se ani § 246 odst. 1 a § 252 odst. 1 insolvenčního zákona).
[20] Následně soud přistoupil k věcnému posouzení kasační stížnosti spočívajícímu v zodpovězení otázky, zda stěžovatel pochybil, pokud rozhodl o odvolání žalobkyně předtím, než ředitel správce daně rozhodl o námitce podjatosti, a sám tuto námitku nevypořádal.
[21] Žalobkyně uplatnila námitku podjatosti úředních osob, které se účastnily řízení o vydání zajišťovacího příkazu, v doplnění odvolání proti zajišťovacímu příkazu, tedy až po vydání rozhodnutí I. stupně. Smyslem institutu námitky podjatosti je vyloučit, aby se na řízení podílely osoby, u nichž lze důvodně pochybovat o jejich nepodjatosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2013, čj. 2 As 134/2011-200, č. 2981/2014 Sb. NSS). Účastník řízení se nemůže domáhat vyloučení úředních osob pro podjatost z řízení, ve kterém již bylo meritorně rozhodnuto. Odvolací orgán musí námitku podjatosti úředních osob orgánu I. stupně uplatněnou po vydání rozhodnutí I. stupně vypořádat jako námitku odvolací, nikoliv jako námitku podjatosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2013, čj. 1 As 19/2010-133, ze dne 27. 8. 2013, čj. 2 As 134/2011-200, nebo ze dne 4. 9. 2014, čj. 3 As 130/2013-56; obdobně při námitce podjatosti soudce např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2014, čj. Nao 70/2014-48).
[22] Stěžovatel se mýlil, měl-li za to, že se námitkou podjatosti měl zabývat ředitel správce daně ve smyslu § 77 odst. 4 daňového řádu, což výslovně vyjádřil v rozhodnutí o odvolání žalobkyně. Zároveň ale uvedl, že v souladu s § 114 odst. 3 daňového řádu zkoumal, zda řízení před správcem daně netrpělo nesprávnostmi či nezákonnostmi. Stěžovatel zdůraznil tuto skutečnost s tím, že rozhodování orgánu I. stupně prostřednictvím podjatých osob by mělo za následek nezákonnost zajišťovacího příkazu, o níž by stěžovatel rozhodl i bez návrhu.
[23] Nejvyšší správní soud rozhodl již dříve ve skutkově podobných věcech, že zákonnost rozhodnutí nemusí být dotčena, je-li z jeho odůvodnění zřejmé, že odvolací orgán neshledal "
neobjektivní postup úřední osoby, zřetelné porušování práv stěžovatelů či prokazatelně účelové jednání
" (rozsudek čj. 3 As 130/2013-56) a "námitku podjatosti, jakožto odvolací důvod, alespoň stručně meritorně zhodnotil
" (rozsudek čj. 2 As 134/2011-200), i pokud se k podjatosti úředních osob výslovně nevyjádřil.[24] Žalobkyně spatřovala podjatost úředních osob správce daně převážně v tom, že vydaly zajišťovací příkaz, přestože pro to podle jejího názoru nebyly splněny zákonné podmínky. Námitky se věcně netýkaly poměru úředních osob k žalobkyni nebo k předmětu daně, který by vzbuzoval pochybnosti o jejich nepodjatosti, ale přímo postupu úředních osob a jejich právního posouzení věci. S těmito námitkami se stěžovatel dostatečně vypořádal a z jeho rozhodnutí je zřejmé, že neshledal, že by postup úředních osob vzbuzoval pochybnosti o jejich nepodjatosti.
[25] Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že stěžovatel pochybil, měl-li za to, že námitka podjatosti obsažená v doplnění odvolání žalobkyně měla být vypořádána postupem podle § 77 odst. 4 daňového řádu, nikoliv jako další z odvolacích důvodů. Věcně se ale s námitkami žalobkyně vypořádal, zákonnost rozhodnutí o odvolání proto nebyla dotčena. Nejvyšší správní soud dal za pravdu stěžovateli v tom, že rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 3 Afs 20/2003-23, kterým argumentoval krajský soud, na posuzovanou věc nedopadá. Ve zmíněném rozsudku soud vyloučil samostatnou přezkoumatelnost rozhodnutí o podjatosti úředních osob ve správním soudnictví, protože se jedná o rozhodnutí, kterým se pouze upravuje vedení řízení. Dále soud uvedl, že má-li mít "
rozhodnutí o tom, zda je pracovník správce daně vyloučen, smysl, musí předcházet rozhodnutí o věci samé. Nebyly-li tyto podmínky splněny, může osoba dotčena takovým nezákonným rozhodnutím ve věci samé podat žalobu k příslušnému soudu, a napadat tak skutečnost, že ve věci samé bylo rozhodnuto osobou podjatou.
" Rozsudek vyšel z výše naznačené úvahy, že námitka podjatosti slouží k tomu, aby se podjaté osoby dále nepodílely na řízení. Vznese-li účastník námitku podjatosti úřední osoby za trvání řízení, musí být o námitce rozhodnuto dříve, než je vydáno meritorní
rozhodnutí. V opačném případě může účastník meritorní
rozhodnutí napadnout z důvodu, že ve věci bylo rozhodnuto vyloučenou osobou. Samostatnou žalobu ale nelze podat proti rozhodnutí o námitce podjatosti. V posuzované věci žalobkyně namítla podjatost úředních osob, jejichž účast na řízení již skončila, nemělo proto smysl rozhodovat o námitce postupem podle § 77 odst. 4 daňového řádu. Žalobkyně napadla ve správním soudnictví rozhodnutí ve věci samé, mohla přitom namítat i vadu řízení spočívající v rozhodování vyloučenou úřední osobou. Soud by se takovou námitkou musel zabývat (jak vyplývá i z citovaného rozsudku čj. 3 Afs 20/2003-23). Tvrzená podjatost úředních osob nebyla vyloučena ze soudního přezkumu, právo žalobkyně na spravedlivý proces proto nebylo dotčeno. Považoval-li krajský soud napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné z důvodu nevypořádání námitky podjatosti, Nejvyšší správní soud po zhodnocení věcného obsahu námitek shledal, že se týkaly právního posouzení věci správcem daně, se kterým se stěžovatel vypořádal dostatečně.*)
S účinností od 1. 1. 2014 byl § 263 odst. 1 změněn zákonem č. 294/2013 Sb.
*)
S účinností od 1. 1. 2008 nahrazen zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.