Vydání 1/2019

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2018, čj. 5 Afs 342/2017-40)

Žalovaný nařídil exekučním příkazem ze dne 25. 10. 2016 daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu k vymožení nedoplatku ve výši celkem 187 860 Kč. Exekuční příkaz napadl žalobce žalobou k Městskému soudu v Praze, v níž namítal, že žalovaný napadené rozhodnutí vydal, aniž daňové nedoplatky existovaly a aniž správně posoudil důvody a okolnosti pro vydání exekučního příkazu po právní stránce. Namítl, že žalovaný měl výčet údajných daňových nedoplatků specifikovat ve vykonatelném výkazu nedoplatků pod položkou 0001 sestaveného ke dni 21. 10. 2016, který však nebyl žalobci nikdy doručen. Žalobce tvrdil, že výkaz nedoplatků byl sestaven v rozporu se skutečností, neboť žalobce uváděné daně uhradil řádně a včas, a tedy nemohlo existovat ani příslušenství daně. K soupisu jednotlivých položek údajného daňového nedoplatku uvedl, že obsahoval nesprávné údaje o nezaplacené dani (DPH či dani z příjmů fyzických osob), a v příloze doložil, kdy byly jednotlivé položky zaplaceny. Jelikož daň byla zaplacena řádně a včas, nebylo možné, aby vznikl úrok. Žalobce doložil výpisy z banky o odepsání jednotlivých plateb a namítl, že napadené rozhodnutí vůbec neobsahovalo údaje o tom, že daně byly zaplaceny, nebylo zřejmé, jak a kdy bylo případně správcem daně s platbou nakládáno. Namítl zmatečnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, které bylo možné dovodit mimo jiné z položky č. 8, kde byl žalovaným uveden k datu 1. 4. 2015 nedoplatek ve výši 6 965 Kč s tím, že se jedná o daň z příjmů fyzických osob podávajících přiznání. Tento údaj žalobce považoval za zjevně nesprávný s ohledem na daňové přiznání k dani z příjmů fyzické osoby za zdaňovací období roku 2014, podle něhož žalobce vykázal daň ve výši 26 055 Kč a současně deklaroval zaplacení daně zálohami ve výši celkem 31 200 Kč. Uvedený stav žalovaný nijak nezpochybnil, přesto vykázal v napadeném rozhodnutí nedoplatek ve výši 6 965 Kč, přičemž nebylo zřejmé, jak k této částce žalovaný dospěl. Žalovaný tudíž vedl exekuci na neexistující nedoplatky na daních.

Městský soud nařídil ve věci jednání, v jehož průběhu žalobce doplnil k vyjádření žalovaného, že položky pod č. 6 a 7 představující částky ve výši 17 092 Kč a 20 891 Kč a k tomu dvě položky úroků 4 700 Kč a 5 051 Kč byly zaplaceny, avšak nebylo zřejmé, kam byly platby přiřazeny, jak s nimi bylo žalovaným naloženo, na které staré nedoplatky byly použity. Dále předložil soudu dva dokumenty získané v mezidobí – soupisy plateb od roku 2014 do roku 2016 a pohyby na osobním účtu. Uvedl, že k jeho žádosti žalovaný předložil sjetinu z počítače s kódovou tabulkou, poukázal přitom na nepřehlednost těchto sestav a tabulky kódování, z nichž nebylo nic zřejmé.

Městský soud konstatoval, že v posuzované věci byl exekuční příkaz vydán postupem, který odpovídal daňovému řádu. Podkladem pro jeho vydání byl vykonatelný výkaz nedoplatků, který byl finančním úřadem sestaven v rámci jeho pravomoci. Způsob, jakým byl výkaz nedoplatků sestaven, neporušoval zákon, který svěřoval daňovému úřadu pravomoc takový výkaz sestavit a zahrnout do něj nezaplacené a pravomocně uložené daňové povinnosti. Z vyjádření žalovaného dle soudu vyplynulo, že výkaz nedoplatků je toliko interním předpisem správce daně a jako takový se daňovému subjektu nedoručuje. K námitce žalobce, že daňový subjekt neměl žádný přehled o tom, jak jsou nové platby používány na úhradu starého dluhu, městský soud uvedl, že ačkoliv bylo možné souhlasit se shora uvedenou námitkou, bylo třeba konstatovat, že je v pravomoci správce daně, aby nově přijaté platby určené i k úhradě nově vzniklých a vyměřených daní použil na úhradu staré daňové povinnosti. Současně zákon správci daně neukládá povinnost vyrozumívat daňového dlužníka o způsobu, jak bylo naloženo s každou jednotlivou platbou. Jestliže tedy v daném případě žalovaný tak nepostupoval, nebylo možné jeho postup považovat za nezákonný.

Proti rozhodnutí městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Dle názoru stěžovatele městský soud bez dalšího odsouhlasil za správný postup a za „“ pouhé tvrzení žalovaného, které bylo ale v rozporu s doklady doloženými soudu. Stěžovatel doložil soudu zaplacení konkrétních položek z exekučního titulu – výkazu nedoplatků a žalovaný kromě tvrzení o postupu dle § 152 daňového řádu nedoložil nic. Odůvodnění městského soudu (jakož i žalovaného) pouhým odkazem na § 152 daňového řádu bylo dle stěžovatele nepřezkoumatelné, pokud žalovaný nedoložil, kam konkrétně zaúčtoval zaplacené peníze. To, že bylo zaplaceno, bylo nesporné a doložené – jen nebylo zřejmé, jak správce daně s penězi disponoval. Takovou informaci správce daně, dle názoru soudu, nebyl povinen poskytnout a sám soud se uspokojil s tvrzením žalovaného, podle kterého bylo s platbami disponováno dle podmínek daňového řádu. Přitom jedině informace od žalovaného, kam konkrétně použil peníze placené na jeho účet, by umožnila stěžovateli, ale i každému jinému, rozporovat správnost postupu orgánu veřejné moci.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že výkaz nedoplatků není rozhodnutím, nýbrž vnitřním dokladem správce daně (výpisem z evidence daní) a daňovému subjektu se nedoručuje. Výkaz nedoplatků a potažmo i exekuční příkaz obsahují nedoplatky specifikované druhem daně, číslem jednacím rozhodnutí, datem vydání rozhodnutí, splatností nedoplatku a výší nedoplatku. Jedná se o nedoplatky vykonatelné, se kterými byl stěžovatel v daném případě seznámen. Ve vyjádření k žalobě byly jednotlivé nedoplatky vymáhané předmětným exekučním příkazem zcela přesně popsány. Dále konstatoval, že skutečně nelze proti exekučnímu příkazu uplatnit opravné prostředky, ale lze proti němu uplatnit jiný ochranný prostředek pro oblast placení, tj. námitku ve smyslu § 159 daňového řádu. V daném případě stěžovatel námitky neuplatnil. K tvrzení stěžovatele, že úhrada nedoplatků byla správci daně doložena, žalovaný uvedl, že úhrady předmětných nedoplatků správci daně, potažmo žalovanému doloženy nebyly (byly doloženy pouze soudu), nicméně žalovaný se tvrzením úhrady ve vyjádření k žalobě zabýval, úhrady připsané na osobní daňový účet stěžovatele prověřil a došel k závěru, že platbami odpovídajícími svojí výší nedoplatkům vymáhaným předmětným exekučním příkazem nebyly tyto nedoplatky uhrazeny, neboť je správce daně použil zcela v souladu s § 152 daňového řádu. Nesouhlas stěžovatele s použitím plateb na ten který nedoplatek nelze řešit v rámci exekučního řízení. Stěžovatel mohl požádat správce daně o sdělení, na které konkrétní daňové nedoplatky byly jím konkretizované platby použity, a v případě nesouhlasu s jejich použitím vznést námitku ve smyslu § 159 daňového řádu.

Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.