Vydání 10/2007

Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Úkolem Nejvyššího správního soudu přitom nebylo činit závěry o tom, zda stěžovatelka mohla či nemohla být ustanovena zástupcem daňového subjektu společnosti O. pro daňové řízení ve smyslu § 10 odst. 2 d. ř., neboť o tom mu v případě odmítnutí návrhu rozhodovat již nepřísluší. Úkolem Nejvyššího správního soudu v takovém případě může být toliko přezkoumání postupu krajského soudu v tom směru, zda pro takový postup soudu, tedy odmítnutí návrhu, byly dány zákonné důvody.

(...) Konstrukce ustanovení § 10 odst. 2 d. ř. sleduje řádné zajištění průběhu daňového řízení. Ze zastoupení přitom nevznikají práva a povinnosti zástupci daňového subjektu, tj. v tomto případě stěžovatelce, nýbrž pouze přímo zastoupenému, tedy společnosti O. Daňové řízení ve věci samé je nadále vedeno s daňovým subjektem ohledně jeho daňové povinnosti, a nikoli se zástupcem daňového subjektu, tedy stěžovatelkou samotnou. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v § 10 odst. 2 d. ř. nejsou stanoveny žádné podmínky ani omezení týkající se osoby zástupce a je na uvážení správce daně, kterou konkrétní osobu pro zastupování daňového subjektu zvolí. Ustanovení zástupce správcem daně není vázáno ani na souhlas tohoto zástupce. Na druhou stranu ustanovenému zástupci nic nebrání ve smyslu § 10 odst. 3 d. ř. zvolit si zástupce na základě plné moci.

Z dikce § 10 odst. 2 d. ř. dále vyplývá, že k použití institutu ustanovení zástupce právnické osobě přistoupí správce daně nikoli zcela svévolně, bude-li to považovat za vhodné, ale postupuje tímto zákonným způsobem vždy, pokud dojde k situaci v tomto ustanovení presumované, tj. pokud vzniknou pochybnosti o tom, kdo je oprávněn jednat za právnickou osobu. Bude tomu tak např. i tehdy, pokud jediný jednatel odstoupí a nového se nepodaří ustanovit z důvodu nečinnosti valné hromady společnosti. Správní orgán v případě naplnění důvodů pro ustanovení zástupce právnické osobě podle uvedeného ustanovení nemá prostor pro volnou úvahu, resp. správní uvážení, co se týče volby dalšího procesního postupu, ale pouze co se týče volby osoby, kterou zástupcem ustanoví (§ 10 odst. 2 věta druhá d. ř.: ). Správce daně při naplnění zákonných důvodů nemůže jednat jinak; daňový řád mu neumožňuje např. odložit, resp. přerušit, daňové řízení na dobu, kdy pochybnosti ohledně zastupování právnické osoby pominou. Pochybnosti o osobě oprávněné za společnost v daňovém řízení jednat evidentně nastanou i v případě, vznikla-li situace, že není nikdo, kdo by za subjekt – jinak právně existující – fyzicky mohl jednat. V daném případě správce daně rozhodl zcela v intencích zákonem založeného správního uvážení, ustanovil-li zástupcem osobu, která sama osobně byla se společností spjata, a jakožto bývalá jednatelka, jakkoli jí již v době vedení řízení podle zápisu v obchodním rejstříku nebyla, byla mimo jiné odpovědná i za vedení účetnictví dotčeného daňového subjektu a byla s činností společnosti nejlépe obeznámena. Nelze proto správci daně vyčítat, že se dopustil libovůle, postupoval-li tak, aby zajistil řádný průběh řízení při respektování § 2 odst. 1 až 9 d. ř., když ustanovil zástupcem pro daňové řízení právě stěžovatelku z titulu jejího personálního propojení s dotyčnou společností.

Rozhodnutí o ustanovení zástupce dle § 10 odst. 2 d. ř. je svou povahou nepochybně rozhodnutím, jímž se upravuje vedení řízení [§ 70 písm. c) s. ř. s.]. Existence osoby daňového subjektu, o jehož právech a povinnostech je v řízení rozhodováno, je podmínkou pro vedení řízení samotného. Bez takové osoby nelze v řízení činit úkony pro řízení nezbytné, např. doručovat písemnosti, oznamovat rozhodnutí apod. Rozhodnutí, jímž správní orgán za podmínek zákonem předvídaných ustanoví daňovému subjektu pro řízení zástupce, popř. opatrovníka, nelze považovat za akt správního orgánu, jímž se ve věci samé zástupci zakládají, mění nebo ruší práva nebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo závazně určují práva nebo povinnosti ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Ostatně stěžovatelka sama ani neuvádí, v čem a jakým způsobem byla její subjektivní práva porušena nebo na nich byla postupem správního orgánu zkrácena.

Ve správním soudnictví jsou kontrole zákonnosti podrobena rozhodnutí orgánů veřejné správy, jimiž bylo rozhodnuto o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, ve smyslu generální obsažené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. Současně však uvedené ustanovení připouští možnost, aby na základě výjimek zákonem výslovně stanovených byla některá rozhodnutí z přezkoumání vyloučena. Jedná se o kompetenční výluku uvedenou v § 70 s. ř. s., kdy ze soudního přezkumu jsou vyloučeny mimo jiné úkony správního orgánu, jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem [§ 70 písm. c) s. ř. s.].

Krajský soud v Ostravě odmítl žalobu s odůvodněním, že rozhodnutí o ustanovení zástupce dle § 10 odst. 2 d. ř. není rozhodnutím, které podléhá přezkumu ve správním soudnictví, neboť se nejedná o rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., ale jde o akt správního orgánu, jímž nedochází k založení, změně, zrušení nebo závaznému určení práv a povinností [§ 70 písm. a) s. ř. s.]. Úvahy krajského soudu ohledně existence či neexistence kompetenční výluky neshledal Nejvyšší správní soud nesprávnými, ačkoliv nelze přehlédnout, že krajský soud dospěl k aplikaci § 70 písm. a) s. ř. s. namísto § 70 písm. c) s. ř. s.

Krajský soud správně posoudil otázku týkající se povahy úkonu žalobou napadeného, když dospěl k závěru, že rozhodnutí správce daně o ustanovení zástupce dle § 10 odst. 2 daňového řádu nemá povahu meritorního rozhodnutí, tj. rozhodnutí ve věci samé, neboť jím nedochází k dotčení hmotných práv stěžovatelky; správně dovodil, že takový úkon je ze soudního přezkumu vyloučen a žaloba je nepřípustná [§ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Jeho odlišný právní úsudek ohledně povahy rozhodnutí o ustanovení zástupce, z hlediska jeho podřazení pod jednotlivé případy kompetenčních výluk, přitom neměl a nemohl mít vliv na správnost výroku.