Vydání 6/2012

(...) Soud se shoduje se žalobcem, že existuje o tom, že konkursní zákon má ve vztahu k daňovému řádu z roku 1992 povahu zákona speciálního, jak bylo vysloveno např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 730/2004, č. 52/2007 Sb. NS, či v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2005, čj. 2 Afs 114/2004-50, či v nálezech Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04, č. 145/2005 Sb. ÚS a také ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 544/02, č. 76/2005 Sb. ÚS. Ovšem pokud se jedná o datum splatnosti daně, tak tato specialita nikdy nebyla judikována.

Při určení splatnosti daně je tak třeba vycházet z § 40 odst. 1 daňového řádu z roku 1992, a to bez ohledu na to, zda daňová povinnost vznikla před či po prohlášení konkursu. Podle tohoto ustanovení platí, že pokud není stanoveno v daňovém řádu nebo jiném daňovém zákoně jinak, daň je splatná ve lhůtě pro podání daňového přiznání nebo hlášení. Podle § 40 odst. 3 daňového řádu z roku 1992 se daňové přiznání nebo hlášení podává v zásadě nejpozději do tří měsíců po uplynutí zdaňovacího období.

V daném případě se úrok z prodlení týká daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007. Ve smyslu § 40 odst. 3 daňového řádu z roku 1992 bylo nutné, aby správkyně konkursní podstaty nejpozději do 31. 3. 2008 podala daňové přiznání k této dani, což bylo z její strany učiněno, jak soud již poznamenal shora. Dále soudem bylo již výše uvedeno, že správce daně nerozporoval správkyní konkursní podstaty přiznanou daňovou povinnost ve výši 1 296 512 Kč, a proto tato daňová povinnost byla v intencích § 46 odst. 5 téhož zákona vyměřena ve shodě s podaným daňovým přiznáním ke dni 31. 3. 2008. Z právě uvedeného je zřejmé, že splatnost daňové povinnosti k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 nepochybně nastala již dnem 31. 3. 2008, kdy pro správkyni konkursní podstaty končila lhůta podat za žalobce, a to s poukazem na § 14a odst. 1 konkursního zákona, daňové přiznání k dotyčné dani.

V této souvislosti soud považuje za potřebné uvést, že žalobce zastává mylný názor o tom, že do doby, než je pohledávka za podstatou uhrazena, a to jak v plném rozsahu či poměrně, nevzniká ode dne původní splatnosti úrok z prodlení ve smyslu § 63 daňového řádu z roku 1992. Tento názor žalobce nemá naprosto žádnou oporu v konkursním zákoně, daňovém řádu ani v jiné právní normě. V § 63 odst. 1 citovaného zákona je totiž bezvýjimečně stanoveno, že daňový dlužník je v prodlení, pokud nezaplatí splatnou daň nejpozději v den její splatnosti, z čehož vyplývá, že v prodlení se dlužník ocitá při neuhrazení splatné daně v plné výši. Ze shora nastíněných skutkových okolností případu je přitom zřejmé, že žalobce se v průběhu konkursního řízení dostal do prodlení, když správkyní konkursní podstaty vyčíslená daňová povinnost nesporně nebyla uhrazena v plné výši nejpozději ke dni 31. 3. 2008.

Dále soud uvádí, že žalobce by měl vzít v potaz § 14 odst. 1 písm. a) konkursního zákona, dle kterého mj. platí, že v důsledku prohlášení konkursu oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce konkursní podstaty, a také již výše zmíněný § 14a odst. 1 konkursního zákona, ve kterém je mj. stanoveno, že prohlášením konkursu přechází na správce konkursní podstaty oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do konkursní podstaty. Mezi tyto povinnosti nepochybně patří plnění povinností podle předpisů o daních, tedy i podávání daňových přiznání a úhrady daňových povinností, a žalobce by měl vzít rovněž v potaz i § 40 odst. 11 daňového řádu z roku 1992, dle kterého se daňové řízení prohlášením konkursu nepřerušuje.

Přiznaná a vyměřená daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 ve výši 1 296 512 Kč je nepochybně tzv. pohledávkou za podstatou, přičemž pohledávky za podstatou lze podle § 31 odst. 2 konkursního zákona uspokojit kdykoliv v průběhu konkursního řízení. Podle § 32 odst. 1 konkursního zákona pak platí, že pokud pohledávky za podstatou nebyly v průběhu konkursního řízení uspokojeny, uspokojí se podle rozvrhu s tím, že je tak možno učinit i poměrně. Dále soud připomíná, že i úrok z prodlení předepsaný výše citovaným platebním výměrem ze dne 7. 10. 2009, je pohledávkou správce daně vzniklou po prohlášení konkursu, tj. pohledávkou za podstatou ve smyslu § 31 odst. 2 konkursního zákona, když i přiznaná a vyměřená daňová povinnost k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007, jejíž osud úrok nesporně sleduje, je pohledávkou za podstatou, jak soud již poznamenal výše. Žalobci nezanikla povinnost uhradit úroky z prodlení vzniklé v důsledku nezaplacení daňové povinnosti na dani z příjmů fyzických osob za rok 2007 k datu její splatnosti v plné výši po dobu, kdy byl v úpadku a s jeho majetkem mohla výlučně disponovat správkyně konkursní podstaty. Z tohoto důvodu soud neshledal, že by žalobce byl napadeným rozhodnutím žalovaného a jemu předcházejícím platebním výměrem nějak zkrácen na svých právech, když správní orgány obou stupňů nerozhodovaly v rozporu s daňovým řádem či konkursním zákonem. Správní orgány obou stupňů přitom nebyly jakožto orgány státní správy oprávněny (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 6 daňového řádu z roku 1992) vyloučit žalobce z úročení, neboť žádné zákonné ustanovení jim případný tento postup neumožňoval. Rozhodnutí žalovaného i správce daně nejsou v žádném rozporu s právním názorem vysloveným ve výše uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 730/2004, na který v předmětném řízení poukazoval žalobce. (...)